37 C 206/2023

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Ondřejem Šafránkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 17 106 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit částku 9 030 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 9 030 Kč od 26. 4. 2023 do zaplacení, a to tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu částky 8 076 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 12 106 Kč od 1. 11. 2020 do 25. 4. 2023, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 3 076 Kč od 25. 4. 2023 do zaplacení a smluvního úroku ve výši 90,85 % ročně z částky 9 841,05 Kč od 24. 7. 2020 do 16. 8. 2020 ve výši 567,12 Kč, úroku ve výši 10 % ročně z částky 9 841,05 Kč od 17. 8. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový smluvní úrok za dobu od 24. 7. 2020 dosáhne částky 26 380 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně podala dne 25. 4. 2023 ke zdejšímu soudu žalobu, kterou se domáhala zaplacení částky 17 106 Kč včetně příslušenství, a to z titulu nesplaceného spotřebitelského úvěru, který poskytla žalovanému. Žalovaná částka představuje zbývající dlužnou jistinu, přirostlý smluvní úrok a smluvní pokutu za pozdní splácení; příslušenstvím pak jsou zákonný úrok z prodlení a smluvní úrok z prodlení ve výši 90,85 %. Spotřebitelský úvěr ve výši 10 000 Kč měl být poskytnut na základě smlouvy č. 9102287535 ze dne 6. 3. 2020, ve které se žalovaný zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem 90,85 % p. a. splatit v 24 měsíčních splátkách po 947 Kč. Žalovaný na svůj dluh uhradil toliko částku v celkové výši 970 Kč. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti, žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala zejména na základě informací získaných od žalovaného, když tyto informace byly dále ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, když zkoumala zejména příjmovou a výdajovou stránku u žalovaného. Žalobkyně dále uvedla, že provedla lustraci žalovaného v databázích SOLUS a NRKI/BRKI. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstal pasivní. Soud ve věci nařídil ústní jednání konané dne 7. 8. 2023, kterého se zúčastnila zástupkyně žalobkyně. Žalovaný se bez řádné omluvy nedostavil. Ve věci soud učinil následující skutková zjištění. Z výplatního dokladu ze dne 6. 3. 2020 vyplývá, že žalovanému tímto byl vyplacen invalidní důchod I. stupně za měsíc březen ve výši 8 426 Kč. Z kopie občanského průkazu žalovaného vyplývá, že byla pořízena dne 6. 3. 2020 osobou zprostředkující úvěr pro žalobkyni. Z předsmluvního formuláře ze dne 6. 3. 2020 vztahujícího se ke smlouvě o úvěru č. 9102287535 soud zjistil, že tento byl podepsán žalovaným. Žalovaný v něm souhlasil s podmínkami úvěrové smlouvy, tedy s poskytnutím částky 10 000 Kč a následným splácením v 24 měsíčních splátkách po 947 Kč, což odpovídá zápůjční úrokové sazbě 90,85 % p. a. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru č. 9102287535 ze dne 9. 3. 2020 soud zjistil, že tento byl uzavřen mezi žalobkyní a žalovaným a jedná se de facto přímo o úvěrovou smlouvu, nikoli o její návrh. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr s úrokem 90,85 % p. a. splatit v 24 měsíčních splátkách po 947 Kč. Z přílohy č. 1 k návrhu na uzavření smlouvy o úvěru č. 9102287535 ze dne 9. 3. 2020 vyplývá, že jde o dokument, kterým se žalovaný přihlásil do skupinového pojištění schopnosti splácet úvěry. Žalovaný v daném dokumentu vystupuje jako pojištěný, žalobkyně jako pojistník a [právnická osoba] jako pojistitel. Žalovaný se podpisem dokumentu zavázal k placení měsíčního pojistného ve výši 31 Kč. Tato měsíční platba je sjednána jako součást sjednaných splátek dle smlouvy o úvěru (viz shora). K přihlášení žalovaného k pojištění došlo na základě dokumentu nazvaného Přihláška do pojištění, který žalovaný podepsal dne 6. 3. 2020 (přihláška do pojištění ze dne 6. 3. 2020 na č. l. 25; pojištění schopnosti splácet úvěry na č. l. 27 – informační dokument o pojistném produktu). Z oznámení o schválení úvěru ze dne 10. 3. 2020, vč. dodejky soud zjistil, že jím žalobkyně oznámila žalovanému schválení úvěru ke smlouvě o úvěru č. 9102287535 za podmínek uvedených v návrhu na uzavření smlouvy ze dne 9. 3. 2020, a tedy uzavření úvěrové smlouvy. Z informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru ze dne 6. 3. 2020 vyplývá, že žalovaný učinil mj. prohlášení o tom, že poskytnuté údaje v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy č. 9102287535 jsou pravdivé a že je schopen úvěr řádně a včas splácet. Z hodnocení klienta soud zjistil, že se jedná o dokument zachycující poměry žalovaného. Žalovaný zde uvedl, že jeho pravidelný čistý měsíční příjem je ve výši 8 500 Kč, a to formou„ důchodu“. Jako měsíční výdaje jsou zde uvedeny částky 3 410 Kč coby životní minimum, 1 000 Kč na bydlení a 500 Kč jako rezerva. Jako volné zdroje žalobkyně vyhodnotila částku 3 590 Kč. Žalovaný dále uvedl, že jeho bydlení je ve formě„ u rodičů“, má středoškolské vzdělání s maturitou. Z karty klienta soud zjistil, že se jedná o souhrn informací k úvěrové smlouvě č. 9102287535. Jsou zde uvedeny úhrady žalovaným v období od 18. 4. 2020 do 18. 5. 2020, a to v celkové výši 970 Kč Z výpisu z registru SOLUS ze dne 6. 3. 2020 soud zjistil, že žalovaný neměl evidovány dlužné splátky či dluhy po splatnosti. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že dne 9. 3. 2020 žalobkyně zaslala částku 10 000 Kč na účet č. [bankovní účet]. Z výpisu z NRKI/BRKI ze dne 6. 3. 2020 soud zjistil, že obsahuje hodnocení žalovaného, kdy žalovaný měl tzv. kód příznaku 16. Dle přiložené legendy je klientova smlouva hodnocena jako špatná (negativní příznak). Z výzev žalobkyně zaslaných dne 18. 6. 2020 a 20. 7. 2020 vyplývá, že žalobkyně žalovaného vyzývala z úhradě dlužné částky s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru. Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 22. 7. 2020 vyplývá, že žalobkyně žalovanému oznámila zesplatnění celého úvěru a vyzvala k okamžité úhradě částky 12 106 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne 5. 4. 2023 včetně podacího archu soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celého dluhu před podáním žaloby, a to do 15 dnů od odeslání výzvy. Výzva byla odeslána dne 5. 4. 2023. Soud neprovedl k důkazu výpisy z účtu [jméno] [příjmení] a společné prohlášení žalovaného a [jméno] [příjmení] o poskytnutí jejího osobního účtu pro účely výplaty úvěru, neboť pro posouzení věci neměly žádný význam (s ohledem na níže uvedené právní závěry). Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, přičemž ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Soud dospěl k závěru, že žalobkyně nevyhodnotila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 z. s. ú. V daném případě žalobkyně prokazatelně při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr vycházela z informací uvedených žalovaným a dokladu o výplatě invalidního důchodu žalovaného. Z předloženého dokladu jasně vyplývá, že průměrný čistý měsíční příjem žalovaného činil 8 426 Kč. Pokud jde o výdaje žalovaného žalobkyně se bez dalšího spokojila s odhadem nákladů ve výši životního minima 3 410 Kč, náklady na bydlení 1 000 Kč a„ rezervou“ 500 Kč. Takto tvrzené náklady, jak na bydlení, uspokojování základní potřeb (jídlo, hygiena, ošacení apod.) jsou již na základě běžné zkušenosti nestandardně nízké. Zároveň se žalobkyně podrobněji nezabývala skutečnými výdaji žalovaného a jeho celkovými poměry ani přesto, že dle lustrace v NRKI byla smlouva vyhodnocena jako špatná. Navzdory všem těmto signálům o problematickém charakteru záměru uzavřít úvěrovou smlouvu s žalovaným žalobkyně smlouvu s žalovaným uzavřela. Z uvedeného tak jasně vyplývá, že cílem zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zjevně bylo pouze formálně dostát liteře zákona ukládající žalobkyni povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka. Protože tedy žalobkyně nedostála požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, je úvěrová smlouva neplatná (§ 87 odst. z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.). Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaný je obecně povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům ve výši 10 000 Kč vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.); sama žalobkyně však uvedla, že žalovaný žalobkyni uhradil již celkem částku ve výši 970 Kč. S ohledem na uvedené soud žalobě vyhověl pouze v částce rozdílu mezi poskytnutým plněním a již uhrazenou částkou včetně zákonného úroku z prodlení od okamžiku uplynutí lhůty poskytnuté v předžalobní výzvě, kdy byla částka uplatněna prokazatelně poprvé (výrok I.). Ve zbylé části byly žalobní nároky zamítnuty, neboť vyplývaly z absolutně neplatné smlouvy (výrok II.). V řízení tedy byl z větší části úspěšný žalovaný, který by měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, a proto soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.