37 C 55/2023

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Ondřejem Šafránkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 11 154,06 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 7 000 Kč od 5. 9. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do částky 4 154,06 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % z částky 9 334 Kč od 6. 1. 2022 do 4. 9. 2022, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 401 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 6. 10. 2022 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 11 154,06 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne 6. 12. 2021 elektronicky smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 22205712, na základě které mu poskytla částku 7 000 Kč, kterou se žalovaný uzavřením smlouvy zavázal splácet za podmínek stanovených v uvedené úvěrové smlouvě. Kromě jistiny úvěru žalobkyně nárokovala také: poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 030 Kč, poplatek za službu„ klidné spaní“ ve výši 110 Kč, poplatek za službu„ Presto“ ve výši 165 Kč, poplatek za službu„ Informační SMS servis“ ve výši 29 Kč měsíčně, účelně vynaložené náklady na vymáhání pohledávky ve výši 980 Kč (35 Kč denně po dobu 2 měsíců, nejvýše ale 980 Kč za dva měsíce za celkem 31 SMS, 38 e-mailů a 14 telefonátů) a zákonný úrok z prodlení. Žalovaný zůstal v řízení pasivní a ve věci se nevyjádřil. Z účasti u jednání konaného dne 27. 3. 2023 se žalobkyně i její zástupce omluvili a souhlasili s projednáním věci v jejich nepřítomnosti, žalovaný se bez omluvy nedostavil, ačkoli byl řádně a včas předvolán. Soud proto za použití § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.), věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Soud provedl dokazování listinami – smlouvou o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním ze dne 6. 12. 2021, všeobecnými obchodními podmínkami [žalobkyně] platnými od 1. 8. 2020, sazebníkem platným od 1. 9. 2020, metodikou žalobkyně pro posuzování úvěruschopnosti, informacemi o spotřebitelském úvěru poskytovaném žalobkyní, autorizací ověření totožnosti aplikace AISP ze dne 6. 12. 2021, výpisem o posouzení úvěruschopnosti u žalobkyně ze dne 6. 12. 2021, přehledem o bankovních transakcích vyplacených spotřebiteli (žalovanému) ze dne 6. 12. 2021, výpisem z běžného účtu žalovaného za období prosinec 2021, potvrzením o provedení platby od žalobkyně na účet žalovaného, fotokopií občanského průkazu žalovaného [číslo] výzvou zástupce žalobkyně k úhradě před podáním žaloby ze dne 25. 8. 2022, podacím lístkem ze dne 25. 8. 2022, zjistil následující skutkový stav: Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním ze dne 6. 12. 2021, soud zjistil, že jejím obsahem je závazek žalobkyně poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr až ve výši 7 000 Kč a závazek žalovaného poskytnutou částku včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 030 Kč, poplatku za službu„ klidné spaní“ ve výši 110 Kč, poplatku za službu„ Presto“ ve výši 165 Kč a poplatku za službu„ Informační SMS servis“ ve výši 29 Kč měsíčně splatit jednorázově ve lhůtě 30 dnů, tj. do 5. 1. 2022; nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky [žalobkyně] platné od 1. 8. 2020 a sazebník poplatků platný od 1. 9. 2020. Přehledem o bankovních transakcích vyplacených spotřebiteli (žalovanému) ze dne 6. 12. 2021, výpisem z běžného účtu žalovaného za období prosinec 2021 a potvrzením o provedení platby od žalobkyně na účet žalovaného bylo prokázáno, že dne 6. 12. 2021 poukázala žalobkyně na účet č. [bankovní účet] částku 7 000 Kč, přičemž majitelem účtu byl v té době žalovaný. Soud dále uvádí, že z listiny nazvané autorizace ověření totožnosti aplikace AISP ze dne 6. 12. 2021 nemá za prokázané tvrzení žalobkyně, že žalovaný byl povinen poukázat žalobkyni tzv. autentizační platbu na její účet. Naopak z výpisu z účtu žalovaného za období prosinec 2021 žádná taková platba nevyplývá. Zároveň touto listinou nemá za prokázané, že by se žalovaný přihlásil do svého internetového bankovnictví za účelem souhlasu s poskytnutím informací o účtu. Rovněž soud nemá za prokázané, že žalovaný souhlasil se zněním smlouvy, byť za tímto účelem žalobkyně předložila kopii jeho občanského průkazu. Žalobkyně rovněž nijak nepropojila SMS kód, jež měl nahradit s telefonním číslem žalovaného uvedeným v žalobě, resp. nenavrhla žádné důkazy k prokázání toho, že šlo o telefonní číslo užívané žalovaným. Výzvou ze dne 25. 8. 2022 odeslanou doporučeně téhož dne (viz podací lístek), právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ve výši 11 605,36 Kč ve lhůtě do 3 dnů. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí. V daném případě žalobkyně v řízení nenavrhla důkazy dostatečné k prokázání svých tvrzení, že tvrzená smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena. Proto soudu nezbylo než konstatovat, že v tomto ohledu žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že tvrzená smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena. O neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního však soud žalobkyni nemohl při jednání poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř. s ohledem na její omluvenou absenci u jednání. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Podle § 561 o. z. k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Podle § 1824 a násl. o. z. mohou pro uzavření smlouvy být použity prostředky komunikace na dálku, které umožňují uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran. Prostředky komunikace na dálku se dle tohoto ustanovení rozumí mimo jiné i veřejná komunikační síť, například internet. Písemná forma je v souladu s § 562 o. z. zachována, je-li právní úkon učiněn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila. Dne 1. 7. 2016 nabylo účinnosti nařízení EU č. 910/2014, tzv. eIDAS, které se podstatně dotklo uznávání elektronických podpisů v rámci Evropské unie. V návaznosti na účinnost eIDAS nabyl ke dni 19. 9. 2016 účinnosti zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce (dále jen„ ZSVD“). Pro písemné právní jednání občanský zákoník vyžaduje podpis jednajícího, přičemž výslovně počítá i s možností podepsat písemnost elektronicky. Konkrétní požadavky na elektronický podpis elektronických písemností pak předepisuje ZSVD ve spojení s eIDAS. ZSVD stanoví, že k podepisování listin mezi soukromými osobami lze použít všechny typy elektronického podpisu, tedy i prostý elektronický podpis, který nenaplňuje požadavky kladené na vyšší formy elektronických podpisů (tj. zaručený elektronický podpis či kvalifikovaný elektronický podpis). ZSVD tak zrovnoprávňuje při jednání v soukromoprávních vztazích všechny formy elektronického podpisu s vlastnoručním podpisem jednající osoby. Základní formu elektronického podpisu eIDAS definuje velmi široce, neboť za elektronický podpis považuje jakákoliv„ data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání“. Takovýmto prostým elektronickým podpisem tedy může být cokoli (jakákoli data), která někdo (podepisující osoba) vnímá jako svůj podpis, a také je takto použije – tedy je určitým způsobem„ přidruží“ k dokumentu, který chce podepsat. Z výše řečeného vyplývá, že je stále použitelný závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1230/2007, podle kterého písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí, a to písemnosti a podpisu. Písemnost spočívá v tom, že projev vůle (právní úkon) jednajícího subjektu zahrnuje všechny podstatné náležitosti zachycené v písemném textu listiny. Písemný projev musí být zároveň podepsán, tj. je platný až po podpisu jednající osoby. Smlouva, která musí být písemná, avšak nebyla jejími účastníky podepsána, nemůže vyvolat ani zamýšlené právní následky. Aby se žalobkyně mohla dovolávat právních důsledků smlouvy, je nutné prokázat, že tato smlouva skutečně byla mezi účastníky uzavřena – v daném případě zejména prokázat, že žalovaný smlouvu podepsal, tedy k ní připojil svůj podpis, ať už fyzicky nebo ve formě elektronického podpisu. V daném případě však k tomuto prokázání nedošlo – z provedených důkazů nevyplynulo, že by žalovaný ke smlouvě připojil svůj (prostý) elektronický podpis, jak tvrdí žalobkyně. Soud a priori nevylučuje, aby formu prostého elektronického podpisu představoval SMS kód, jak v daném případě tvrdila žalobkyně, nicméně soud nemá za prokázané, že SMS kód v podpisovém poli na úvěrové smlouvě ze dne 6. 12. 2021 určeném pro žalovaného představuje jeho projev vůle být vázán obsahem smlouvy. Žalobkyně nebyla schopna hodnověrně prokázat, že uvedený SMS kód byl zaslán na telefonní číslo žalovaného (tedy na telefonní číslo, které v dané době prokazatelně užíval). Rovněž soud nemá za prokázané, že by žalobkyně ověřila totožnost žalovaného nepřímo tím, že se žalovaný přihlásil do svého internetového bankovnictví, aby potvrdil souhlas s poskytnutím informací o účtu prostřednictvím aplikace AISP. Žalobkyně žádný věrohodný důkaz prokazující toto tvrzení nepředložila. Listina nazvaná„ autorizace ověření totožnosti aplikace AISP“ ze dne 6. 12. 2021 v očích soudu toto nedokazuje. Na základě shora uvedeného skutkového stavu, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by mezi účastníky byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně proto není oprávněna požadovat po žalovaném jakákoliv plnění z titulu této smlouvy. Žalobkyni se však podařilo prokázat, že žalovanému dne 6. 12. 2021 zaslala částku 7 000 Kč na účet č. [bankovní účet], jehož je majitelem. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil; bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy žalobkyně žalovanému poskytla celkem částku 7 000 Kč a žalovaný jí neuhradil ničeho, je žalovaný povinen vrátit žalobkyni celou tuto částku. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. může věřitel po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Vzhledem k tomu, že splatnost předmětné pohledávky nevyplývá z právního předpisu ani nebyla mezi účastníky dohodnuta, stává se pohledávka splatnou na základě výzvy k zaplacení (§ 1958 odst. 2 o. z.), která je adresným právním úkonem. Adresný právní úkon se stává účinným v okamžiku, kdy se dostane do dispoziční sféry adresáta, tak aby měl adresát možnost se s obsahem úkonu seznámit. Žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení předžalobní výzvou odeslanou doporučeně dne 25. 8. 2022, a to ve lhůtě 3 dnů. Jelikož v daném případě nevyplývá jiné datum dojití výzvy, aplikoval v daném případě tzv. domněnku doby dojití podle § 573 o. z. – tedy, že byla doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. 30. 8. 2022. Od té doby soud určil běh třídenní lhůty k plnění, jejíž konec připadnul na pátek 2. 9. 2022. Splatnost tedy nastala v pondělí 5. 9. 2022 a od tohoto data je žalovaný v prodlení s úhradou dlužné částky. Soud proto uložil žalovanému výrokem I. tohoto rozsudku povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč včetně zákonného úroku z prodlení dle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízením vlády č. 351/2013 Sb., ve výši 15 % ročně z částky 7 000 Kč od 5. 9. 2022 (první den prodlení) do zaplacení. Další nároky uplatněné žalobkyní (zbytek jistiny, poplatky, část zákonného úroku z prodlení) však soud posoudil jako nedůvodné, neboť vycházejí z nikdy neuzavřené smlouvy, a proto ve zbývající části soud žalobu zamítl (výrok II.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 401 Kč, přičemž tato částka představuje 17,8 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 58,9 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 41,1 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 11 154,06 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.