70 C 116/2023

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Vojtěchem Salamánkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 43 619,80 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 33 186,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 33 186,70 Kč od 1. 11. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 9 963,10 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku 6 282,67 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 762 Kč, smluvní pokuty ve výši 470 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 963,10 Kč od 1. 11. 2022 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu poměrné části nákladů řízení, a to ve výši 1 180,49 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně – JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou Okresnímu soudu v Ústí nad Labem dne 26. 4. 2023, se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 43 149,80 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 43 149,80 Kč od 1. 11. 2022 do zaplacení,„ kapitalizovaného úroku“ ve výši 6 282,67 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 762 Kč, smluvní pokuty ve výši 470 Kč a náhrady nákladů tohoto soudního řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že dne 1. 7. 2021 uzavřel právní předchůdce žalobkyně, [právnická osoba] [anonymizována tři slova], jednající prostřednictvím odštěpného závodu [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ úvěrující“), s žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na jejímž základě úvěrující vydala žalované platební kartu s úvěrovým rámcem 46 000 Kč, z níž mohla žalovaná čerpat úvěr opakovaně až do maximálního úvěrového rámce ve výši 500 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala takto čerpaný úvěr splácet úvěrující pravidelnými měsíčními splátkami splatnými vždy k 17. dni v měsíci (počínaje 17. 1. 2022) ve výši 5 % z vyčerpané částky úvěru (nejméně však 500 Kč); strany smlouvy si rovněž dohodly smluvní úrok z čerpaných úvěrových prostředků ve výši 22,68 % ročně (s RPSN 29,64 % ročně). Dle žalobního tvrzení žalovaná takto z úvěrového rámce vyčerpala částku celkem 47 430,24 Kč, nicméně porušila svou povinnost hradit řádně a včas měsíční splátky vyčerpané výše úvěru, pročež úvěrující s účinností ke dni 31. 10. 2022 dluhy žalované ze smlouvy o úvěru [číslo] zesplatnila. Ode dne následujícího pak úvěrující vzniklo právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, stejně jako na úrok z prodlení v zákonné výši. Úvěrující postoupila pohledávku za žalovanou z předmětné úvěrové smlouvy žalobkyni, a sice na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze d ne 7. 11. 2022, s účinností ke dni 14. 11. 2022. Žalobkyně přitom v žalobě tvrdí, že do postoupení pohledávky zaplatila žalovaná z předmětné úvěrové smlouvy celkem částku 25 668 Kč. Po započtení těchto úhrad žalované tak žalobkyně jako postupník požaduje touto žalobou přiznat oproti žalované částku 43 149,80 Kč jako dlužnou část čerpaného úvěru, dále částku 4 683,92 Kč jakožto vyčíslený smluvní úrok (při sazbě 22,68 % ročně z částky 43 149,80 Kč za období od 10. 5. 2022 do 1. 11. 2022), dále částku 998,75 Kč jako součet nesplacených měsíčních poplatků za sjednané pojištění schopnosti splácet úvěr, dále nesplacenou část smluvní pokuty ve výši 470 Kč (vypočteno jako 0,1 % denně z dlužné částky čerpaného úvěru 43 189,80 Kč za období od 21. 10. 2022 do 1. 11. 2022), dále částku 600 Kč jako souhrn nesplacených poplatků za zaslání písemných upomínek, přičemž posledních čtyři zde vyčtené částky (vyjma nesplacené smluvní pokuty ve výši 470 Kč) žalobkyně sčítá částkou 6 282,67 Kč a označuje je souhrnně jako„ kapitalizovaný úrok“. Nadto žalobkyně požadovala částku 762 Kč jako náhradu účelně vynaložených nákladů mimosoudního vymáhání (součet paušálně žalobkyní stanovených nákladů na odeslání jednoho obyčejného dopisu (39 Kč), jednoho doporučeně odeslaného dopisu (50 Kč), jednoho odchozího telefonického hovoru (72 Kč) a tří cest pověřeného terénního pracovníka žalobkyně na kontaktní adresu žalované z důvodu osobní návštěvy (3* 217 Kč)). Žalobkyně doplnila, že poté, co jí byla pohledávka úvěrující za žalovanou postoupena, neuhradila již žalovaná na svůj dluh ze smlouvy o úvěru [číslo] ničeho. Žalobkyně v žalobě uvedla, že úvěrující s odbornou péčí prověřovala pravdivost tvrzení žalované ohledně příjmů a výdajů za účelem ověření úvěruschopnosti žalované před poskytnutím finančních prostředků, a to v interních i externích databázích třetích subjektů a dále pak v registru SOLUS.

2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila a po celé řízení zůstala procesně pasivní.

3. Z jednání nařízeného a uskutečněného dne 19. 9. 2023 se žalobkyně předem písemně omluvila, zatímco žalovaná, ač řádně a včas k jednání předvolána, se bez omluvy nedostavila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).

4. Soud provedl při jednání důkaz všemi k žalobě přiloženými listinami. Provedeným dokazováním přitom dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Úvěrující a žalovaná podepsaly dne 1. 7. 2021 listinu označenou jako„ žádost/smlouva o revolvingovém úvěru [číslo]“, na jejímž základě se mj. pod bodem III. úvěrující zavázala poskytnout žalované„ revolvingový úvěr“ s aktuálním úvěrovým rámcem 40 000 Kč a maximálním úvěrovým rámcem 500 000 Kč, s úrokovou sazbou 22,68 % ročně, měsíčním poplatkem 50 Kč za rezervaci úvěrových zdrojů v Kč, a s celkovou výší měsíční splátky jako 5 % z dlužné částky (zaokrouhleno na celé desítky korun nahoru), nejméně však 500 Kč, splatné do 17. dni v měsíci. Z téže listiny soud rovněž zjistil, že žalovaná sdělila úvěrující v žádosti o úvěr, že je zaměstnána u společnosti [právnická osoba], [IČO], dosahuje čistého měsíčního příjmu 16 103 Kč, celkové náklady domácnosti dosahují měsíčně výše 3 000 Kč; dále žalovaná úvěrující takto sdělila, že má finanční závazky ve výši 2 400 Kč měsíčně. Z transakčního přehledu k číslu úvěru [číslo] soud zjistil, že žalovaná čerpala za úvěrového rámce celkem částku 54 782 Kč a splatila úvěrující celkem částku 25 668 Kč. Dopisem ze dne 26. 9. 2022 úvěrující informovala žalovanou o svém odstoupení od smlouvy o úvěru [číslo] vyzvala ji ke splacení celé zbylé nesplacené částky ve výši 49 903 Kč do 31. 10. 2022; tento dopis byl žalované zaslán dne 26. 9. 2022. Soud dále zjistil, že pohledávka ze smlouvy o„ revolvingovém“ úvěru byla úvěrující jako postupitelem postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 11. 2022. Dopisem ze dne 29. 11. 2022 oznámila úvěrující žalované postoupení pohledávky žalobkyni. Dopisem ze dne 3. 1. 2023 a znovu dopisem ze dne 16. 3. 2023 vyzvala žalobkyně v zastoupení advokáta žalovanou k zaplacení jejího dluhu ze smlouvy o revolvingovém úvěru. Soud poznamenává, že z listiny výpis úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky neučinil žádná skutková zjištění, když tuto listinu vyhotovila sama žalobkyně a listina sama o sobě nedokazuje, že se jednotlivé žalobkyní tvrzené úkony k uplatnění pohledávky uskutečnily. Z dalších provedených listinných důkazů (jež žalobkyně přiložila k žalobě a které nejsou výše v tomto odstavci odůvodnění výslovně pojednány) neučinil soud žádná pro věc relevantní dílčí skutková zjištění.

5. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

6. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci, neboť pohledávka za žalovanou z předmětné úvěrové smlouvy byla žalobkyni platně postoupena smlouvou ze dne 7. 11. 2022, o čemž byla žalovaná informován dopisem ze dne 29. 11. 2022.

7. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že úvěrující provedla kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče dle § 86 a 87 z. s. ú. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo], ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

8. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C [číslo], OPR- [právnická osoba], dostupný na: [webová adresa]).

9. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. [spisová značka]).

10. Pro nyní posuzovanou věc soud předesílá, že žalobkyně v žalobě ohledně posuzování a ověřování úvěruschopnosti žalovaného toliko tvrdila, že tak bylo úvěrující činěno formou prověření pravdivosti tvrzení žalované (která žalovaná uvedl v žádosti o úvěr) v interních i externích databázích třetích subjektů a dále pak v registru SOLUS, v čemž odkázala na k žalobě přiloženou listinu„ žádost/smlouva o klasickém úvěru“. K tomu soud konstatuje, že ačkoli tento tvrzený krok (ověření žalovanou poskytnutých údajů) je esenciální pro řádné posouzení úvěruschopnosti, žalobkyně jednak k jeho prokázání nepředložila žádné důkazy (za takový důkaz nelze považovat samotnou žádost/smlouvu o úvěru, když tato neuvádí ničeho o tom, zda se lustrace žalované skutečně udály, ani s jakým výsledkem a jak tyto úvěrující případně hodnotila). Samotné neprokázané žalobní tvrzení tak nemůže založit kladný závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti. Není prokázáno, že by úvěrující žalovanou poskytnuté údaje jakkoli ověřovala, což již samo o sobě vylučuje prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy o úvěru. Soud byl připraven žalobkyni při nařízeném jednání poskytnout poučení o její povinnosti (konkrétnějšího) tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti, resp. poučit ji o související povinnosti důkazní k případně doplněným tvrzením (stejně tak poučit žalobkyni o neprokázání dílčích úkonů spojených s uplatněním pohledávky a vynaložení s nimi spojených tvrzených nákladů), avšak žalobkyně se svou absencí při soudním jednání o dobrodiní takovéhoto poučení připravila. Jak tedy již uvedeno výše, nebylo prokázáno že by úvěrující jakkoli tyto údaje od žalované před poskytnutím úvěru prověřovala, ani že by jakkoli žalovanou lustrovala v dostupných databázích. Protože nebylo prokázáno, že úvěrující dostála požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalované, nezbývá než přijmout závěr, že úvěrová smlouva je neplatná (§ 87 odst. 1 z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.).

11. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaná je obecně povinna bezdůvodné obohacení odpovídající částce poskytnutého úvěru (částce čerpané z úvěrového rámce) ve výši 58 854,70 Kč vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.). Provedeným dokazováním však bylo zjištěno, že žalovaná úvěrující již před postoupením pohledávky na žalobkyni uhradila celkem částku ve výši 25 668 Kč, o kterou je třeba výši aktuálního bezdůvodného obohacení ponížit; žalovaná se tedy ke dni vydání tohoto rozsudku bezdůvodně obohatila toliko o 33 186,70 Kč. V rozsahu posledně uvedené částky je tak žaloba důvodná. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla dopisem úvěrující ze dne 26. 9. 2022 v souvislosti se zesplatněním celé dlužné částky vyzvána k zaplacení dluhu z úvěrové smlouvy (lhostejno, že ve skutečnosti je právním důvodem dluhu bezdůvodné obohacení žalované) do 31. 10. 2022 (s ohledem na § 573 o. z. se má za to, že dopis došel žalované třetí pracovní den po jeho odeslání, tj. dne 29. 9. 2022, když dopis byl odeslán dne 26. 9. 2022), dostala se žalovaná dnem 1. 11. 2022 do prodlení (§ 1968 o. z.) s vydáním bezdůvodného obohacení ve výši 33 186,70 Kč, a proto je žaloba dále zčásti důvodná co do uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení (§ 1970 o. z.) z částky 33 186,70 Kč od 1. 11. 2022 do zaplacení, ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Podle toho v částech, v nichž shledal soud žalobu důvodnou, rozhodl výrokem I. tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění stanovil soud třídenní podle § 149 odst. 1 o. s. ř., neboť ke stanovení jiné délky pariční lhůty neshledal žádný důvod.

12. Ohledně částky 9 963,10 Kč,„ kapitalizovaného smluvního úroku“ 6 282,67 Kč (ve smyslu žalobkyní uvedeném v žalobě, srov. výše), nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 762 Kč, smluvní pokuty ve výši 470 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 963,10 Kč od 1. 11. 2022 do zaplacení, tedy ve zbývajícím rozsahu, shledal soud žalobu nedůvodnou, a proto ji výrokem II. tohoto rozsudku zamítl. K tomu soud podotýká, že smluvní úrok vychází z (jako celek) neplatné úvěrové smlouvy, a proto jeho uplatnění v podobě žalobního nároku nemohlo být důvodné; totéž platí o sjednaném poplatku za pojištění schopnosti žalované splácet úvěr a o žalobkyní požadované smluvní pokutě či poplatku za upomínku. Žalobkyní požadované„ náklady spojené s uplatněním pohledávky“ přitom soud neměl za prokázané z žalobkyní předložených listinných důkazů, když je žalobkyně prokazovala toliko vlastní vyhotovenou listinou z vedené evidence, která o jejich skutečném vynaložení (nadto o účelnosti jejich vynaložení) nevypovídá.

13. O náhradě nákladů řízení (výrok III.) rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když ve věci byla v převážné části procesně úspěšná žalobkyně, která tak má právo na poměrnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobkyní účelně vynaložené náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku (1 745 Kč) a odměny advokáta jakožto jejího zástupce za poskytnutí právních služeb. Náklady žalobkyně na odměnu advokáta činí 2 178 Kč jakožto součet odměny za tří úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“ nebo„ a. t.“)) v sazbě 500 Kč za úkon (§ 14b odst. 1 bod 3. a. t.), k tomu tří částek paušální náhrady hotových výdajů advokáta (§ 14b odst. 5 písm. a) a. t.), a náhrady daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky odměny a náhrady hotových výdajů (celkem částka 378 Kč). Poměr procesního úspěchu žalobkyni ve vztahu k předmětu řízení kapitalizovanému ke dni vyhlášení činí 66,67 %, zatímco poměr úspěchu žalované dosahuje 33,33 %. Žalobkyně má proto právo na náhradu (66, [číslo]) 33,34 % účelně vynaložených nákladů řízení, tj. 1 180,49 Kč Lhůtu ke splnění uložené povinnosti náhrady nákladů určil soud v třídenní délce, v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.