70 C 145/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Vojtěchem Salamánkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 79 032,03 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 48 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 48 900 Kč od 2. 8. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 30. 10. 2020 domáhala na žalované zaplacení částky 79 032,03 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále také jen„ původní věřitel“), uzavřela se žalovanou dne 2. 7. 2016 smlouvu o zápůjčce [číslo] (dále jen„ Zápůjčka I.“), na základě které jí poskytla částku 6 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli půjčenou částku spolu s částkou 5 137 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 1 062 Kč, jednak odměnu za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 1 495 Kč, jednak náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 580 Kč, a to formou 59 týdenních splátek po 186 Kč a šedesáté splátky ve výši 163 Kč, která byla splatná dne 26. 8. 2017. Žalovanou poslední řádně uhrazená splátka se udála dne 19. 2. 2017, přičemž do doby postoupení žalovaná na své závazky z předmětné smlouvy uhradila celkem částku 6 260 Kč; od postoupení pohledávky ze smlouvy pak žalovaná až do podání žaloby neuhradila ničeho. Dále pak původní věřitel uzavřel se žalovanou dne 31. 10. 2016 smlouvu o zápůjčce [číslo] (dále jen„ Zápůjčka II.“), na základě které jí poskytl částku 55 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli půjčenou částku spolu s částkou 38 023 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 7 861 Kč, jednak částku za zpracování a doručení ve výši 4 625 Kč, jednak částku za komfortní a flexibilní splácení ve výši 25 537 Kč, a to formou 17 měsíčních splátek po 5 168 Kč a osmnácté splátky ve výši 5 167Kč, která byla splatná dne 30. 4. 2018. Žalovanou poslední řádně uhrazená splátka se udála dne 23. 4. 2017, přičemž do doby postoupení žalovaná na své závazky z předmětné smlouvy uhradila celkem částku 6 100 Kč; od postoupení pohledávky ze smlouvy pak žalovaná až do podání žaloby neuhradila ničeho. Pokud jde žalobní o pohledávku uplatněnou žalobkyní z titulu Zápůjčky I., sestává tato z nesplacené jistiny zápůjčky ve výši 3 114,66 Kč a poplatku ve výši 1 762,34 Kč, a z jejího příslušenství v podobě kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1 558,11 Kč (ten žalobkyně vypočetla jako 27 % ročně z částky 3 114,66 Kč od 27. 8. 2017 do postoupení pohledávky dne 24. 6. 2019), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 590,61 Kč (ten žalobkyně vypočetla jako 8,05 % ročně z částky 3 114,66 Kč od 27. 2. 2017 do postoupení pohledávky dne 24. 6. 2019), smluvního úroku 27 % ročně z částky 3 114,66 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení 8,05 % ročně z částky 3 114,66 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení. Pokud jde o žalobní pohledávku uplatněnou žalobkyní z titulu Zápůjčky II., sestává tato z nesplacené jistiny zápůjčky ve výši 52 286,10 Kč a poplatku ve výši 21 863,93 Kč, a z jejího příslušenství v podobě kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 10 583,58 Kč (ten žalobkyně vypočetla jako 17,35 % ročně z částky 52 286,10 Kč od 1. 5. 2018 do postoupení pohledávky dne 24. 6. 2019), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8 815,58 Kč (ten žalobkyně vypočetla jako 8,05 % ročně z částky 52 286,10 Kč od 1. 6. 2017 do postoupení pohledávky dne 24. 6. 2019), smluvního úroku 17,35 % ročně z částky 52 286,10 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení 8,05 % ročně z částky 52 286,10 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení. Pohledávky za žalovanou ze Zápůčky I. a Zápůjčky II. byly postoupeny původním věřitelem na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019 s účinností k témuž dni, což bylo žalované oznámeno dopisem rovněž ze dne 24. 6. 2019.

2. Sodu vyzval žalobkyni usnesením ze dne 2. 3. 2022, č. j. [číslo jednací], k doplnění žalobních tvrzení o uvedení konkrétního způsobu, jakým ověřil předchůdce žalobkyně schopnost žalované splácet zápůjčku (resp. úvěr ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále jen„ ZSÚ“)). Žalobkyně následně podáním ze dne 7. 3. 2022 doplnila svou žalobu o tvrzení, že původní věřitel dotazoval před poskytnutím zápůjček žalovanou na její rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, a tyto informace ověřoval oproti dokladům vyžádaným od žalované; poskytnuté informace zaznamenal do zákaznické karty žalované (ze dne 2. 7. 2016 a ze dne 31. 10. 2016), a tyto ověřil doklady uvedeným v jejich části„ Ověřené dokumenty“. Před uzavřením obou smluv o zápůjčce původní věřitel ověřil majetkovou situaci žalované pomocí pracovní smlouvy, výplatních pásek a bankovních výpisů, přičemž nahlédnutím do insolvenčního rejstříku také ověřil, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Žalovaná byla zaměstnána jako kontrolor kvality, s čistým měsíčním příjmem 15 000 Kč, neměla vyživovací povinnost k žádné další osobě, neměla úvěru z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti, a proto původní věřitel i s přihlédnutím k výši žalovanou požadované zápůjčky dopěl k závěru, že žalovaná bude schopna Zápůjčku I. splácet. Pokud jde o Zápůjčku II., k té byl doložen čistý měsíční příjem žalované ve výši 16 200 Kč ze zaměstnání v pracovním poměru uzavřeném na dobu neurčitou, přičemž další příjmy domácnosti činily 16 420 Kč; i v případě této zápůjčky neměla žalovaná vyživovací povinnost k jiné osobě, neměla úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti, a proto s ohledem na výši příjmu žalované a výši požadované zápůjčky dospěl původní věřitel k názoru, že schopnost žalované splácet Zápůjčku II. byla dostatečná. Žalobkyně dále svou žalobu doplnila o argumentaci, podle které žalovaná v předmětných smlouvách sama potvrdila, že její úvěruschopnost byla původním věřitelem posouzena s odbornou péčí a na základě dostatečných informací, přičemž z čl. 13, resp. čl. 11 smluvních podmínek plyne, že žalovanou poskytnuté údaje jsou úplné, přesné a pravdivé. Původní věřitel neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti žalovanou sdělených údajů v zákaznických kartách; žalovaná by se ostatně v opačném případě mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Krom toho u nižších půjček s kratší sobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli oprávněně požadovat hluboké a rozsáhlé, ba až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti žalovanou sdělených informací a předložených dokladů. V právním styku je nadto každý povinen jednat poctivě a má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala po celé řízená zcela pasivní.

4. Soud ve věci nařídil jednání, které se konalo dne 16. 8. 2022. Věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, která se, ač řádně a včas předvolána k jednání nedostavila, přičemž svou neúčast neomluvila ani nepožádala o odročení jednání. Při jednání soud poskytl zástupci žalobkyni poučení dle § 118a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) o povinnosti tvrdit a prokazovat řádné posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany původního věřitele před uzavřením jednotlivých smluv o zápůjčce, resp. že soud dosud nemá za prokázaná tvrzení žalobkyně o ověření čistého měsíčního příjmu žalované a jeho původu pomocí výplatních pásek za poslední tři měsíce před uzavřením smluv a pracovními smlouvami, současně také o ověření způsobu uspokojování bytové potřeby žalované a náklady žalované s tím spojenými (nájemní smlouva), a že nemá za prokázané tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaná byla před uzavřením smlouvy lustrována v insolvenčním rejstříku. Poučil zástupce žalobkyně o tom, že neunese-li břemeno tvrzení a břemeno důkazní co do konkrétních kroků a opatření přijatých původním věřitelem v procesu posuzování úvěruschopnosti žalované, bude možné věc posoudit po právní stránce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť v případě neprokázání řádného posouzení úvěruschopnosti bude soud hodnotit obě smlouvy o zápůjčce jako absolutně neplatné podle § 9 odst. 1 ZSÚ. Zástupce žalobkyně na dotaz soudu sdělil, že nedoplňuje žalobní tvrzení a nenavrhuje další důkazy než ty, jež byly přiloženy již k samotnému návrhu na zahájení řízení, resp. k doplnění žaloby ze dne 2. 3. 2022, resp. nežádá poskytnutí dodatečné lhůty k navržení dalších důkazů. Soud podotýká, že ačkoli to zástupce žalobkyně při jednání navrhl, nerozhodl o věci rozsudkem pro zmeškání, a to primárně z formálního důvodu, že žalovaná nebyla o možnosti rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání poučena v rámci písemného předvolání k nařízenému jednání; dále pak i z důvodu, že podle výsledků písemné přípravy jednání, kterou soud před nařízením jednání učinil, ani samotná žalobní tvrzení (pakliže by je soud měl brát jako nesporná) neodůvodňují závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany původního věřitele, a tedy by beztak nebylo možné žalobě v plném rozsahu vyhovět.

5. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující:

6. Z listiny označené jako Smlouva o zápůjčce [číslo] datované dnem 2. 7. 2016 (Zápůjčka I.) soud zjistil, že byla podepsána žalovanou a obchodním zástupcem společnosti [právnická osoba] Předmětem smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalované zápůjčku ve výši 6 000 Kč a závazek žalované tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 5 137 Kč vrátit v pravidelných 60 týdenních splátkách po 186 Kč (60. splátka toliko ve výši 163 Kč), přičemž první splátka byla splatná k 7. kalendářnímu dni od uzavření smlouvy. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaná podpisem smlouvy potvrzuje, že převzala celou částku půjčky v hotovosti.

7. Z listiny označené jako Smlouva o zápůjčce [číslo] datované dnem 31. 10. 2016 (Zápůjčka II.) soud zjistil, že byla podepsána žalovanou a obchodním zástupcem společnosti [právnická osoba] Předmětem smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalované zápůjčku ve výši 55 000 Kč a závazek žalované tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 38 023 Kč vrátit v pravidelných 18 měsíčních splátkách po 5 168 Kč (18. splátka toliko ve výši 5 167 Kč), přičemž první splátka byla v den, kdy uplyne měsíc od uzavření smlouvy. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaná převzala při podpisu smlouvy toliko částku 52 437 Kč, když částka 2 563 Kč, zbývající do výše sjednané zápůjčky 55 000 Kč, bude použita na splacení dosud nezaplacených částek dlužných žalovanou ze smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené mezi týmiž stranami dříve.

8. Z tabulky umoření ke smlouvě [číslo] soud zjistil, že žalovaná zaplatila žalobkyni do 19. 2. 2017 celkem částku 6 260 Kč.

9. Z tabulky umoření ke smlouvě [číslo] soud zjistil, že žalovaná zaplatila žalobkyni do 23. 4. 2017 celkem částku 6 100 Kč.

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019 ve spojení se str. 131 a 145 seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že pohledávky původního věřitele za žalovanou ze smluv [číslo] [číslo] byly s účinností ke dni 24. 6. 2019 postoupeny původním věřitelem na žalobkyni.

11. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019 sepsaného původním věřitelem [právnická osoba] a podacího lístku ze dne ze dne 17. 7. 2019 má soud za prokázané, že původní věřitel žalované oznámil, že postoupil pohledávky za ní z obou smluv o zápůjčce (Zápůjčka I. i Zápůjčka II.) na žalobkyni, a vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky v celkové výši 109 532,03 Kč (z toho částky 4 877 Kč ze Zápůjčky I. a částky 104 655,03 Kč ze Zápůjčky II.) do 10 dní od doručení tohoto oznámení. Dopis byl odeslán dne 17. 7. 2019.

12. Z předžalobní výzvy ze dne 12. 3. 2020 a podacího lístku ze dne 13. 3. 2020 má soud za prokázané, že dne 13. 3. 2020 zaslal zástupce žalobkyně žalované předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky ze smluv [číslo] [číslo] v celkové výši 111 442,19 Kč nejpozději do 19. 3. 2020.

13. Ze zákaznické karty podepsané původním věřitelem a žalovanou dne 1. 7. 2016 soud zjistil následující. Původní věřitel zde zachytil proces posouzení úvěruschopnosti žalované žádající o uzavření smlouvy o zápůjčce ve výši 6 000 Kč. Žalovaná pracovníku původního věřitele sdělila, že bydlí v pronájmu, je svobodná, je zaměstnána jako kontrolor kvality u zaměstnavatele [příjmení] [jméno] [příjmení] na plný pracovní úvazek na dobu určitou, s pravidelným měsíčním příjmem za poslední 3 měsíce ve výši 15 000 Kč. Měsíčně platí za nájem/inkaso částku 4 500 Kč, za výdaje na domácnost částku 4 420 Kč, za telefon 200 Kč a na dalších splátkách původnímu věřiteli částku 800 Kč. Žalovaná do karty uvedla, že nemá vyživovací povinnosti k žádnému dítěti, dále že nemá zřízenou kreditní kartu ani sjednanou zápůjčku u jiné společnosti. Ověření mělo být provedeno na základě předložené pracovní smlouvy, tří výplatních pásek a tří výpisů z bankovního účtu.

14. Ze zákaznické karty podepsané původním věřitelem a žalovanou dne 31. 10. 2016 soud zjistil následující. Původní věřitel zde zachytil proces posouzení úvěruschopnosti žalované žádající o uzavření smlouvy o zápůjčce ve výši 55 000 Kč. Žalovaná pracovníku původního věřitele sdělila, že bydlí v pronájmu, je svobodná, je zaměstnána jako kontrolor u zaměstnavatele [právnická osoba] na plný pracovní úvazek na dobu neurčitou, s čistou mzdou ve výši 16 200 Kč. Další čisté příjmy domácnosti činí 16 420 Kč měsíčně. Odhadované měsíční výdaje uvedla žalovaná ve výši 5 800 Kč a výši interních splátek [právnická osoba] ([anonymizována dvě slova]) uvedla 1 600 Kč. Žalovaná do karty uvedla, že nemá vyživovací povinnosti k žádnému dítěti, nevlastní automobil, dále že nemá zřízenou kreditní kartu ani sjednanou zápůjčku u jiné společnosti. Ověření mělo být provedeno na základě předložené pracovní smlouvy, tří výplatních pásek (za měsíce červenec, srpen a září roku 2016) a tří výpisů z bankovního účtu (za měsíce červenec, srpen a září roku 2016).

15. Z dalších žalobkyní předložených důkazů soud nezjistil žádné jiné skutečnosti, které by měly vliv na právní hodnocení věci.

16. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkové stavu. Původní věřitel a žalovaná podepsali dne 2. 7. 2016 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které se původní věřitel zavázal poskytnout žalované 6 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 5 137 Kč vrátit v pravidelných 60 týdenních splátkách po 186 Kč (60. splátka toliko ve výši 163 Kč), přičemž první splátka byla splatná k 7. kalendářnímu dni od uzavření smlouvy. Částka 6 000 Kč byla žalované vyplacena při podpisu smlouvy o zápůjčce. Žalovaná zaplatila z titulu této smlouvy celkem 6 260 Kč. Původní věřitel oznámil žalované, že pohledávku za ní ve výši 4 877 Kč bez příslušenství ze smlouvy [číslo] postoupil žalobkyni a vyzval žalobkyni k úhradě dlužné částky do deseti dnů od doručení výzvy, to vše dopisem ze dne 24. 6. 2019, odeslaným žalobkyni dne 17. 7. 2019. Dále původní věřitel a žalovaná podepsali dne 31. 10. 2016 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které se původní věřitel zavázal poskytnout žalované 55 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 38 023 Kč vrátit v pravidelných 18 měsíčních splátkách po 5 168 Kč (18. splátka toliko ve výši 5 167 Kč), přičemž první splátka byla v den, kdy uplyne měsíc od uzavření smlouvy. Částka 52 437 Kč, byla žalované vyplacen v hotovosti v den podpisu smlouvy, zatímco z 55 000 Kč zbývající částka 2 563 Kč, byla původním věřitelem započtena oproti pohledávce původního věřitele za žalovanou v této výši z titulu dříve uzavřené smlouvy o zápůjčce [číslo]. Žalovaná zaplatila z titulu této smlouvy celkem 6 100 Kč. Původní věřitel oznámil žalované, že pohledávku za ní ve výši 104 655,03 Kč bez příslušenství ze smlouvy [číslo] postoupil žalobkyni a vyzval žalobkyni k úhradě dlužné částky do deseti dnů od doručení výzvy, to vše dopisem ze dne 24. 6. 2019, odeslaným žalobkyni dne 17. 7. 2019.

17. Soud se dále zabýval tím, zda původní věřitel před uzavřením obou smluv o zápůjčce přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalované, a zda tak učinil s odbornou péčí, resp. zda se žalobkyni toto podařilo v řízení o žalobě prokázat. Na základě provedeného dokazování soud v této dílčí otázce učinil následující závěr o skutkovém stavu. Původní věřitel dotazoval prostřednictvím formulářů„ Zákaznická karta“ žalovanou na příjmovou a výdajovou stránku její majetkové situace, na zdroj příjmů a strukturu výdajů, na počet vyživovaných osob, další majetkové závazky žalované apod. Žalobkyni se naopak nepodařilo prokázat, že původní věřitel skutečně ověřil příjmovou stránku žalobkyní podané majetkové situace, neboť ze zákaznických karet se toliko podává tvrzení příslušného pracovníka, že se tomu tak stalo (formou políček zaškrtnutých ve formuláři); žalobkyně nenavrhla a nepředložila k důkazu předmětné výplatní pásky či výpisy z bankovního účtu, stejně tak nepředložila pracovní smlouvy ani jakýkoli relevantní důkaz o tom, že zaměstnanecký poměr a příjem žalované z něj ověřovala telefonickým dotazem u deklarovaného zaměstnavatele žalované. Žalobkyně ani soudu nenabídla žádné důkazy ke svému tvrzení, že původní věřitel lustroval žalovanou v insolvenčním rejstříku před uzavřením obou smluv o zápůjčce, a tedy ani toto své žalobní tvrzení neprokázala.

18. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

19. Podle § 164 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, není-li dále stanoveno jinak, řídí se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti 20. Podle § 9 odst. 1 zákona ZSÚ věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

21. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

22. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Soud se předně zabýval otázkou, zda původní věřitel dostál své povinnosti ověřit úvěruschopnost žalované, resp. zda se toto žalobkyni podařilo v řízení prokázat. Aplikoval přitom ZSÚ, protože smlouvy o zápůjčce byla uzavřeny ještě za jeho účinnosti.

25. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

26. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz §2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. [číslo jednací]).

27. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

28. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo]. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

29. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného.

30. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

31. Z tvrzení a listin žalobkyní předložených nemá soud za prokázané, že by původní věřitel při posuzování úvěruschopnosti ověřoval tvrzení žalované ohledně jejích příjmů a výdajů, či tato tvrzení podrobil kritickému zkoumání. Zůstalo neprokázáno, že žalovaná skutečně doložila jakékoli výplatní pásky či výpisy z účtu, resp. pracovní smlouvy. V případě první ze smluv (Zápůjčka I.) by podle získaných údajů žalovaná získala částku, kterou si od původního věřitele zamýšlela půjčit (6 000 Kč), během necelých dvou měsíců z toho, co ji dle uvedených údajů mělo po uhrazení všech závazků a běžných výdajů měsíčně zbýt. Již jen to muselo původního věřitele vést ke značné obezřetnosti ohledně správnosti žalovanou poskytnutých informací stran její majetkové situace. Osoba ve„ zdravé“ finanční situaci nemá potřebu si půjčovat drobné částky u nebankovního poskytovatele půjček. Soud rovněž podotýká, že lze přitom očekávat, že si věřitel předložené dokumenty, a to zejména v takto pochybných případech, v kopii pro případ budoucího zpochybnění. Totéž pak platí i pro druhou z uzavřených smluv o zápůjčce.

32. Odkazuje-li žalobkyně na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. [číslo jednací], pak soud uvádí, že toto rozhodnutí pro něj není závazné. Krom toho rozhodnutí nepůsobí ani vahou přesvědčivosti, když závěr dotčeného soudu o tom, že soud posuzující řádnost hodnocení úvěruschopnosti se má spokojit s tím, že úvěrující podpisem stvrdil, že dokumenty, z nichž bylo při posuzování úvěruschopnosti vycházeno, předložil, aniž by je soud měl jakkoli zkoumat, je zkratkovitý, a podporující spekulativní chování úvěrujících, kteří, a to je případ původního věřitele, jak je soudu známo z jeho vlastní rozhodovací činnosti, zkrátka posuzování úvěruschopnosti odbornou ba vůbec žádnou péči nevěnují nebo hůř, aktivně se podílí na vyplnění formulářů stran majetkové, osobní a sociální situace jejich klientů tak, aby údaje vyhovovaly poskytnutí úvěru. Soud uzavírá, že s právním názorem vyjeveným v citovaném rozhodnutí se neztotožňuje.

33. Dále pak není patrné, že by původní věřitel prováděl jakékoli další kroky vedoucí ke zjištění schopnosti žalované splatit poskytnuté zápůjčky, tedy že by například důsledně ověřil žalovanou nabídnutá tvrzení ohledně její majetkové situace, což by soud mohl posoudit pouze tehdy, předložila-li by žalobkyně dokumenty, na jejichž základě původní věřitel učinil závěr o úvěruschopnosti. Soud má zásadní pochybnost, kterou se žalobkyni přes výzvu nepodařilo nikterak rozptýlit, že žalovaná neposkytla pravdivé informace o svých poměrech, přičemž původní věřitel měl dostatek indicií k tomu, aby to rozpoznal, nebo si byl dobře vědom toho, že informace poskytnuté žalovanou neposkytovaly věrný a spolehlivý obraz o jejích poměrech, ale tuto skutečnost přehlédl veden snahou smlouvu uzavřít. Jako nejzásadnější pak soud vnímá skutečnost, že se původní věřitel v rámci posouzení úvěruschopnosti ani v jednom z případů uzavřených smluv o zápůjčce nepokusil (a to dokonce ani u zápůjčky ve výši 55 000 Kč, kterou žalovaná měla v marginální míře dokonce„ refinancovat“ svůj jiný závazek u téhož věřitele) ověřit tvrzení žalované, že nemá dalších finančních závazků u jiných společností (například lustrací žalované v Centrální evidenci exekucí, v registru SOLUS, v NRKI, BRKI apod.), resp. toto ani nebylo žalobkyní tvrzeno. Soud je toho názoru, že původní věřitel tímto značně omezeným postupem nedostál požadavku ustanovení § 9 odst. 1 ZSÚ.

34. Na základě takto kusých údajů, ale především neověřených, nelze posoudit schopnost žalované splácet zápůjčku s odbornou péčí. Soud proto posoudil smlouvy o zápůjčce jako absolutně neplatné, pročež právní vztah mezi původním věřitelem a žalovanou jest třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka] a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn [spisová značka]), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacenému (žalované) bez právního důvodu částku v celkové výši 6 000 Kč, kterou žalovaná v plné výši původnímu věřiteli vrátila (z titulu Zápůjčky I. zaplatila původnímu věřiteli celkem částku 6 260 Kč), a proto v ohledu Zápůjčky I. již zde není na straně žalované bezdůvodné obohacení, které by byla povinna žalobkyni (po postoupení pohledávky) vrátit. Pokud jde o Zápůjčku II., pak z této se žalovaná vůči původnímu věřiteli obohatila o částku 55 000 Kč, z níž následně žalovaná původnímu věřiteli zaplatila částku 6 100 Kč, pročež posléze bylo na žalobkyni původním věřitelem platně postoupeno (§ 1879 a násl. o. z.) právo na vydání bezdůvodného obohacení co do částky 48 900 Kč. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil, a co dosud nebylo žalovanou vráceno. V rozsahu uplatněného nároku na zaplacení částky 48 900 Kč proto soud shledal žalobu důvodnou, a tuto částku žalobkyni přiznal výrokem I. tohoto rozsudku.

35. Žalovaná byla vyzvána žalobkyní, resp. již původním věřitelem, k vrácení dlužné částky do 1. 8. 2019 (výzva k zaplacení dlužné částky ve lhůtě 10 dnů od doručení byla vůči žalované učiněna dopisem ze dne 24. 6. 2019, jež byl žalované zaslán dne 17. 7. 2019, a s ohledem na § 573 o. z. se má za to, že žalované došel dne 22. 7. 2019, a proto lhůta k zaplacení žalované uplynula dnem 1. 8. 2019). Dnem následujícím, tedy 2. 8. 2019, se dostala do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení), tj. ve výši 10 % ročně. Soud proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni vedle částky 48 900 Kč i zákonný úrok z prodlení ode dne 2. 8. 2019 do zaplacení ve výši 10 % ročně z částky 48 900 Kč.

36. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, nezbylo než žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítnout, když s ohledem na neplatnost smluv o zápůjčce nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky ani na smluvní úrok; obdobně je třeba uvést, že žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení před dnem 2. 8. 2019, neboť do té doby žalovaná nebyla v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení, přičemž od 2. 8. 2019 nebyla povinna zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení se zaplacením částky, jež by přesahovala 48 900 Kč (o více se totiž žalovaná vůči původnímu věřiteli ani vůči žalobkyni neobohatila). Soud proto výrokem II. tohoto rozsudku zamítl žalobu ve zbývající části, tj. co do částek 6 000 Kč a 6 100 Kč na jistinách a co do částek 1 762,34 Kč a 21 863,93 Kč na poplatcích Zápůjček I. a II., dále co do smluvních úroků kapitalizovaných částkami 1 558,11 Kč a 10 583,58 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 590,61 Kč (vypočteného jako 8,05 % ročně z částky 3 114,66 Kč od 27. 2. 2017 do 24. 6. 2019), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8 815,58 Kč (vypočteného jako 8,05 % ročně z částky 52 286,10 Kč od 1. 6. 2017 do 24. 6. 2019), smluvního úroku 27 % ročně z částky 3 114,66 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, smluvního úroku 17,35 % ročně z částky 52 286,10 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení 8,05 % ročně z částky 3 114,66 Kč od 25. 6. 2019 do 1. 8. 2019, zákonného úroku z prodlení 8,05 % ročně z částky 52 286,10 Kč od 25. 6. 2019 do 1. 8. 2019, a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 500,76 Kč od 2. 8. 2019 do zaplacení.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná byla v řízení z procesního hlediska úspěšnější, avšak dle obsahu spisu jí však žádné náklady nevznikly. K tomu soud podotýká, že ke dni vyhlášení tohoto rozsudku (16. 8. 2022) činil úspěch žalobkyně ve věci včetně kapitalizovaného příslušenství po zaokrouhlení na celé koruny částku 63 570 Kč, zatímco její neúspěch činil částku 96 945 Kč.

38. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložené povinnosti určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.