70 C 171/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Vojtěchem Salamánkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 25 465,81 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10 999,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 999,99 Kč od 13. 5. 2022 do zaplacení.

II. Žaloba se zamítá co do částky 2 005,38 Kč na jistině, částky 11 796,55 Kč na„ kapitalizovaném úroku“, částky 2 223,92 Kč na smluvní pokutě, částky 502,67 Kč na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení za období od 11. 6. 2021 do 19. 11. 2021, částky 434 Kč jako nákladů uplatnění pohledávky, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 005,38 Kč od 23. 12. 2021 do 12. 5. 2022 a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 005,38 Kč od 13. 5. 2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 20. 5. 2022 domáhala vůči žalovanému zaplacení částky v celkové výši 25 465,81 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 11 796,55 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 502,67 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 005,38 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení, a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 434 Kč, jakož i náhrady nákladů řízení.

2. Žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně – společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ EC“) a žalovaný uzavřeli dne 10. 4. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva o úvěru“), na jejímž základě poskytla EC žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč (dále jen„ úvěr“), které žalovaný v hotovosti v den uzavření smlouvy o úvěru převzal. Žalovaný se za sjednanou dobu poskytnutí úvěru zavázal vrátit EC příslušenství ve výši 12 888 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 27 888 Kč se zavázal uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, přičemž poslední splátku byl povinen uhradit nejpozději do 10. 6. 2021. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, když na svůj dluh uhradil pouze částku ve výši 4 001 Kč, což odpovídá 2 řádně uhrazeným splátkám. Ze strany EC nebyl úvěr zesplatněn, jeho splatnost tak nastala ke dni splatnosti poslední splátky a žalovaný se tak dostal do prodlení ode dne 21. 6. 2021. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo EC právo na zákonný úrok z prodlení z neuhrazené jistiny a v souladu se smlouvou i právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení. EC následně pohledávku za žalovaným postoupila na žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021 s účinností k témuž dni, přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 11. 1. 2022. Celková hodnota pohledávky činila ke dni postoupení 36 254,14 Kč, avšak žalobkyně požaduje pouze úhradu nesplacené jistiny 13 005,38 Kč, nesplaceného smluvního úroku 1 080,10 Kč, nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru 6 295,78 Kč, nesplacených nákladů na vyhodnocení úvěru 1 193,99 Kč, nesplaceného inkasního poplatku 2 312,74 Kč, smluvního úroku za poskytnutí finančních prostředků ve výši 913,94 Kč za období od 11. 6. 2021 do 29. 11. 2021, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 502,67 Kč od 11. 6. 2021 do 29. 11. 2021 a smluvní pokuty ve výši 2 223,92 Kč (ve výši 0,1 % z dlužné částky ve výši 13 005,38 Kč za každý započatý den prodlení od 11. 6. 2021 do 29. 11. 2021). Vzhledem k tomu, že smluvně sjednané příslušenství pohledávky bylo žalobkyni postoupeno v kapitalizované výši, je v žalobním návrhu uplatněno jako kapitalizovaný úrok ve výši 11 796,55 Kč, jenž je tak tvořen součtem nesplaceného úroku 1 080,10 Kč, nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru 6 295,78 Kč, nesplacených nákladů na vyhodnocení úvěru 1 193,99 Kč, nesplaceného inkasního poplatku 2 312,74 Kč a smluvního úroku za poskytnutí finančních prostředků za období po konečné splatnosti ve výši 913,94 Kč. Konečně žalobkyně požaduje paušální náhradu výdajů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 434 Kč za dvě osobní návštěvy na adrese žalovaného po 217 Kč. Žalovaný ode dne postoupení pohledávky ničeho neuhradil, a to ani přes upomínku zástupce žalobkyně ze dne 2. 5. 2022.

3. V podání ze dne 31. 10. 2022 žalobkyně rozvedla způsob, jakým EC posuzovala schopnost žalovaného splatit poskytnutý úvěr, když s ohledem na výši příjmů a výši úvěru EC vyhodnotila žalovaného jako způsobilého ke splácení úvěru ve výši 15 000 Kč, jelikož žalovanému zbývalo k úhradě případných ostatních závazků měsíčně 11 421 Kč. Dále odkázala na žádost o úvěr, v níž jsou vypsány dokumenty, které byly EC předloženy, a na tyto dokumenty, které žalobkyně připojila (mzdový výměr, výplatní pásky a dohoda o provedení práce).

4. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a po celou dobu řízení byl pasivní.

5. Soud věc projednal na jednání konaném dne 10. 2. 2023 podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) v nepřítomnosti účastníků, když se žalobkyně z nařízeného jednání omluvila a žalovaný se k jednání, leč řádně předvolán, bez omluvy nedostavil.

6. Z žádosti o úvěr ze dne 10. 4. 2020 soud zjistil, že žalovaný požádal o úvěr ve výši 15 000 Kč na 14 měsíců. Žalovaný bydlel v nájmu, byl svobodný, počet vyživovaných dětí byl uveden„ 0“, jeho měsíční příjem činil 22 265 Kč ze zaměstnání, s tím, že zaměstnán je u stávajícího zaměstnavatele od 1. 1. 2020 na dobu určitou do 31. 12. 2020, a měsíční výdaje byly ve výši 8 852 Kč (3 000 Kč bydlení a energie a 3 860 Kč doprava, jídlo a osobní náklady). Žalovaný uvedl měsíční splátky stávajících půjček ve výši 1 992 Kč. Dále uvedl, že souhrnná výše exekučně vymáhaných nebo žalovaných dluhů ke dni sepisu žádosti o úvěr činila 11 000 Kč; v listině je zaškrtnuto políčko, že řádné splácení žalovaných či exekučně vymáhaných částek bylo ověřeno; v navazující tabulce určené k vyplnění dluhů žadatele není ničeho vyplněno, pouze zaškrtnuto políčko„ NE po splatnosti“.

7. Ze smlouvy o úvěru [číslo] její přílohy [číslo] soud zjistil, že EC poskytla žalovanému dne 10. 4. 2020 úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit EC ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Žalovaný se pak v souvislosti s úvěrem zavázal zaplatit EC pěvně stanovený úrok ve výši 1 444 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, zaplatit náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 394 Kč a inkasní poplatek ve výši 2 700 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 15 % ročně. Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil, že od EC v místě svého bydliště převzal v hotovosti celkovou částku úvěru.

8. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil základní parametry úvěru, jež byly v souladu se smlouvou o úvěru.

9. Z fotokopie dohody o provedení práce ze dne 2. 1. 2020 soud zjistil, že dohoda o provedení práce byla uzavřena mezi (a podepsána) žalovaným jako zaměstnancem a společností [právnická osoba], [IČO], jako zaměstnavatelem, a to na dobu určitou do 31. 12. 2020, přičemž rozsah práce byl odhadnut na dobu 300 hodin s odměnou ve výši 396 Kč za hodinu. Ze mzdového výměru ze dne 2. 1. 2020 soud zjistil, že tentýž zaměstnavatel na základě uzavřené pracovní smlouvy v týdenním úvazku 5 dnů/40 hodin určil žalovanému smluvní měsíční mzdu ve výši 17 800 Kč.

10. Z fotokopie výplatní pásky za období 12/ 2019 soud zjistil, že čistá mzda žalovaného činila 13 595 Kč a k výplatě byla určena částka 18 544 Kč (čistá mzda navýšená o cestovní výdaje); listina obsahuje údaj„ ostatní srážky 1“ s částkou 3 902 Kč.

11. Z fotokopie výplatní pásky za období 01/ 2020 soud zjistil, že čistá mzda žalovaného činila 15 397 Kč a k výplatě byla určena částka 20 514 Kč (čistá mzda navýšená o cestovní výdaje); listina obsahuje údaj„ ostatní srážky 1“ s částkou 2 929 Kč.

12. Z fotokopie výplatní pásky za období 02/ 2020 soud zjistil, že čistá mzda žalovaného činila 14 986 Kč a k výplatě byla určena částka 27 736 Kč (čistá mzda navýšená o cestovní výdaje); listina obsahuje údaj„ ostatní srážky 1“ s částkou 3 910 Kč.

13. Z listiny potvrzení o provedení transakce soud neučinil žádná pro věc relevantní zjištění (jeví se, že tato listina byla žalobkyní přiložena k důkazu omylem, když je zde uvedeno vyplacení částky v nečitelné výši z účtu žalobkyně dne 22. 12. 2021).

14. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021 a z jejích příloh, jakož i z dohody o úplatě za postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021 soud zjistil, že došlo k postoupení sporné pohledávky EC za žalovaným na žalobkyni.

15. Žalovanému bylo EC oznámeno postoupení sporné pohledávky na žalobkyni, když mu bylo dne 12. 1. 2022 odesláno oznámení o postoupení pohledávky ze dne 11. 1. 2022. V oznámení byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů po obdržení dopisu.

16. O postoupení sporné pohledávky vyrozuměla žalovaného rovněž žalobkyně dopisem ze dne 1. 2. 2022.

17. Výzvou před podáním žaloby ze dne 2. 5. 2022 zástupce žalobkyně urgoval žalovaného k úhradě sporné pohledávky. Výzva byla odeslána dne 4. 5. 2022.

18. Dle výpisu úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky ze dne 19. 5. 2022 měl být žalovaný ve dnech 2. 2. 2022 a 16. 2. 2022 kontaktován terénním pracovníkem.

19. Z listiny KIE C/5 [číslo] neučinil soud žádná pro věc relevantní zjištění.

20. Z dalších provedených listinných důkazů neučinil soud žádná pro věc relevantní zjištění.

21. Na základě provedeného dokazování byl soudem zjištěn následující skutkový stav: EC a žalovaný podepsali dne 10. 4. 2020 listinu označenou jako smlouva o úvěru [číslo] jejímž podpisem žalovaný potvrdil, že při uzavření smlouvy o úvěru převzal od EC v hotovosti částku 15 000 Kč, za což se zavázal vrátit EC částku 27 888 Kč tvořenou jistinou ve výši 15 000 Kč a pěvně stanoveným úrokem ve výši 1 444 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 394 Kč a inkasním poplatkem ve výši 2 700 Kč Částku ve výši 27 888 Kč se pak zavázal vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč EC poskytla žalovanému úvěr na základě žalovaným vyplněné žádosti o úvěr, podle níž žalovaný bydlel v nájmu, byl svobodný, nevyživoval žádné dítě, jeho měsíční příjem činil 22 265 Kč ze zaměstnání, s tím, že zaměstnán je u stávajícího zaměstnavatele od 1. 1. 2020 na dobu určitou do 31. 12. 2020, měsíční výdaje žalovaný sdělil ve výši 8 852 Kč (3 000 Kč bydlení a energie a 3 860 Kč doprava, jídlo a osobní náklady, 1 992 Kč měsíční splátky stávajících půjček), výše exekučně vymáhaných nebo žalovaných dluhů žalovaného ke dni sepisu žádosti o úvěr činila přinejmenším 11 000 Kč, aniž by tyto dluhy byly v souladu s formulářem žádosti o úvěr žalovaným specifikovány, v žádosti o úvěr je zaškrtnuto políčko, že řádné splácení žalovaných či exekučně vymáhaných částek bylo ověřeno. EC byly předloženy výplatní pásky žalovaného za období od prosince 2019 do února 2020, dohoda o provedení práce, mzdový výměr. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021 EC postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Oznámením ze dne 11. 1. 2022 EC informovala žalovaného, že spornou pohledávku postoupila na základě smlouvy o postoupení pohledávek na žalobkyni, a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do 10 dnů po obdržení dopisu. Zásilka byla odeslána dne 12. 1. 2022. K úhradě dlužné částky následně žalobkyně opakovaně žalovaného vyzývala. Ve dnech 2. 2. 2022 a 16. 2. 2022 měl být žalovaný kontaktován terénním pracovníkem. Zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky výzvou ze dne 2. 5. 2022, kterou mu zaslal dne 4. 5. 2022.

22. Soud se v prvé řadě zabýval aktivní legitimací žalobkyně k podání projednávané žaloby.

23. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

24. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

25. Protože EC smlouvou o postoupení pohledávky postoupila spornou pohledávku za žalovaným na žalobkyni, což žalovanému oznámila přípisem ze dne 11. 1. 2022, nezbývá než uzavřít, že žalobkyni svědčí aktivní legitimace k podání projednávané žaloby, jež tak byla podána osobou oprávněnou.

26. Poté soud přistoupil ke zkoumání merita věci.

27. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

28. Podle § 2399 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán (odst. 1). Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků (odst. 2).

29. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

30. Podle § 87 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).

31. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

32. Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že mezi EC, jakožto věřitelem, a žalovaným, jako dlužníkem, byla dne 10. 4. 2020 uzavřena smlouva o úvěru (§ 2395 o. z.), podle níž byla úvěrující (EC) povinna poskytnout na požádání úvěrovanému (žalovaný) v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný (žalovaný) byl povinen poskytnuté peněžní prostředky, a to včetně úroků v ujednané výši (§ 2395 o. z.), vrátit sjednaným způsobem (§ 2399 o. z.). Žalovaný pak v daném případě vystupoval v pozici spotřebitele, neboť sjednával úvěr mimo rámec svého samostatného výkonu povolání či podnikání, pročež je nutné uzavřít, že se jedná o smlouvu spotřebitelskou. S ohledem na spotřebitelský charakter smlouvy o úvěru se na daný závazkový právní vztah aplikuje rovněž ZSÚ.

33. EC tak byla povinna posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného – spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, který představuje i sporný úvěr ve výši 15 000 Kč. Posouzení schopnosti splácet úvěr je závislé na disponibilních příjmech žalovaného, tedy příjmech po zohlednění pravidelných měsíčních výdajů. Soud je toho názoru, že posouzení úvěruschopnosti musí vycházet z doložených údajů o skutečném poměru mezi příjmy a výdaji žadatele o úvěr. Smyslem této povinnosti věřitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz [příjmení], L.; [příjmení], J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99, citováno z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

34. Soud v této souvislosti odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, podle nějž věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.

35. V projednávané věci však soud dospěl k závěru, že EC před poskytnutím úvěru řádně neposuzovala schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splatit. Jak je totiž patrné z žádosti o úvěr, EC vycházela v případě žalovaného pouze z tvrzení, jež jí žalovaný v žádosti uvedl. Žalovaným tvrzené skutečnosti pak nebyly EC nijak ověřeny (ověření toliko dle výplatních pásek, dohody o provedení práce v rozsahu 300 hodin v uzavřené na dobu 1 roku a mzdového výměru, který ale patrně nevychází z předmětné dohody o provedení práce, když zmiňuje jakousi pracovní smlouvu). EC tedy získala určité penzum informací o příjmech žalovaného, které si částečně ověřila, avšak již patrně neuvažovala (resp. není prokázáno, že by se do jejího posouzení úvěruschopnosti žalovaného jakkoli promítlo) tom, že žalovaným předložená dohoda o provedení práce je limitována v souladu se zákoníkem práce rozsahem 300 odpracovaných hodin ročně, a že dohoda byla rovněž uzavřena (z povahy věci) pouze na dobu určitou od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020, a tedy není zřejmé, zda a jakých příjmů by dále měl žalovaný dosahovat v období po skončení sjednané doby trvání dohody o provedení práce, ačkoli žadatel (žalovaný) v žádosti o poskytnutí úvěru uváděl, že požaduje splácení úvěru ve 14 měsíčních splátkách (což bylo EC akceptováno, když stejná doba splácení a počet splátek byla uvedena v samotné smlouvě o úvěru). Ze strany EC tak nebylo ověřeno, že má žalovaný zajištěn pravidelný příjem i pro dobu po skončení dohodnuté doby trvání dohody o provedení práce, nadto je rovněž relevantní, že pokud dohoda o provedení práce byla limitována rozsahem práce ve výši 300 hodin, přičemž byla sjednána odměna zaměstnance (žalovaného) ve výši 396 Kč za hodinu práce, pak odměna, jíž by při vyčerpání rozsahu sjednané práce mohl žalovaný z této dohody dosáhnout v roce 2020 činila 118 000 Kč, tj. rozděleno poměrně do dvanácti měsíců cca 9 900 Kč měsíčně, tedy hluboko pod žalovaným deklarovaným příjmem. Ačkoli by tato nesrovnalost mohla být (sama o sobě) překlenuta předloženým mzdovým výměrem v kombinaci s předloženými výplatními páskami (jež se evidentně vážou k uvedenému mzdovému výměru), soud si nemohl nepovšimnout, že z výplatních pásek se podává, že ze mzdy žalovaného byly zaměstnavatelem prováděny srážky přibližně 2 000 až 4 000 Kč měsíčně. EC si tohoto měla povšimnout a konfrontovat toto zjištění s žalovaným sděleným údajem o tom, že měsíčně splácí částku toliko 1 992 Kč na jiné závazky. Soud rovněž považuje za alarmující, že EC shledala žalovaného úvěruschopným i přesto, že žalovaný ve své žádosti o úvěr uvedl, že má exekučně vymáhaný dluh ve výši 11 000 Kč, jenž je splácen formou srážek ze mzdy; za povšimnutí stojí také skutečnost, že ačkoli toto žalovaný přiznal ve své žádosti o úvěr, nespecifikoval již dále jeho uvedený exekuovaný dluh, ačkoli k tomu výslovně formulář žádosti o úvěr předestíral tabulku k vyplnění relevantních údajů (a pracovník EC patrně ani na vyplnění těchto údajů netrval). Soud konstatuje, že takovýto přístup EC nemůže hodnotit jinak, než jako ryze formální přístup k posuzování a ověřování úvěruschopnosti, kdy se lze domnívat, že EC nevyvodila z žalovaným přiznaného exekuovaného dluhu žádné důsledky. Je třeba se také pozastavit nad tím, že nedává žádný smysl, aby žalovaný hradil exekvovaný dluh v zůstatkové výši 11 000 Kč formou každoměsíčních srážek ze mzdy, pakliže mu podle jím sdělených údajů mělo měsíčně zbývat i více, než je celá částka uvedeného exekvovaného dluhu; naopak to nasvědčuje tomu, že žalovaný neuvedl přinejmenším v rozsahu výdajové stránky své majetkové situace úplné či pravdivé údaje. Vzhledem k výše popsaným nelogičnostem, jež mohla stejně dobře jako nyní soud zaregistrovat již EC jako úvěrující, bylo podle názoru soudu namístě, aby se EC mnohem hlouběji zabývala ověřením pasivní stránky majetkové situace žalovaného, tedy zejména aby žalovaného lustrovala v dostupných databázích jako je Centrální evidence exekucí, insolvenční rejstřík, Nebankovní registr klientských informací a registr [příjmení]; žalobkyně však v řízení netvrdila (natož prokazovala), že takto EC v rámci ověřování úvěruschopnosti žalovaného postupovala. K tomu soud uvádí, že již jen z veřejně dostupných informací insolvenčního rejstříku je i nyní (po více než dvou letech od uzavření smlouvy o úvěru) patrné, že s žalovaným bylo ještě před méně než rokem a půl od uzavření smlouvy o úvěru vedeno insolvenční řízení jakožto s dlužníkem, v jehož rámci byl zjištěn úpadek žalovaného a povoleno jeho řešení oddlužením; podle názoru soudu jde o zcela zásadní indicii o platební morálce a majetkové historii žalovaného jako žadatele o úvěr, jež by pro úvěrujícího měla představovat jeden z nejzásadnějších varovných signálů vedoucích k co možná nejdůkladnějšímu prověřování skutečné majetkové situace žadatele. Z provedené dokazování ovšem nevyplynulo, že by si proběhnuvšího insolvenčního řízení snad EC byla před uzavřením smlouvy o úvěru vědoma. Už jen k dokreslení lze podotknout, že soudu je z jeho činnosti známo (nahlédnutím do vnitřního informačního systému ISAS), že s žalovaným byla v době kratší jednoho roku před podáním žádosti o úvěr zahájena hned dvě exekuční řízení jako s povinným – v kombinaci se zjištěním, že žalovaný ani ne rok a půl před žádostí o úvěr dosáhl v rámci proběhnuvšího insolvenčního řízení osvobození od placení zbytku dosud neuhrazených pohledávek (§ 414 insolvenčního zákona), jde o zjištění alarmující a apriorně vlastně znemožňuje učinit kladný závěr o úvěruschopnosti žalovaného. Jelikož toto všechno jsou informace, které EC měla a mohla zjistit v před uzavřením úvěrové smlouvy s žalovaným, nemůže soud než uzavřít, že EC nedostála své povinnosti řádně a s odbornou péčí ověřit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy.

36. Jelikož soud dospěl k závěru, že EC jako poskytovatel úvěru neposoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách s odbornou péčí podle § 86 ZSÚ, posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 ZSÚ ve spojení s § 580 odst. 1 o. z. a s § 588 o. z. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se totiž nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.

37. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

38. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

39. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

40. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

41. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích (dále jen„ nařízení“) výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

42. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru neplatnou, avšak bylo prokázáno, že EC žalovanému poskytla částku 15 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti, což potvrdil podpisem smlouvy, posoudil soud právní vztah mezi EC, resp. žalobkyní a žalovaným jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 a násl. o. z., jelikož ochuzená (EC) přenechala obohacenému (žalovaný) bez právního důvodu částku 15 000 Kč, již žalovaný zcela nevrátil (§ 87 odst. 1 ZSÚ). Žalovaný pak svou neaktivitou zapříčinil, že v řízení nevyšlo najevo, že by snad uhradil něco více, než uváděla žalobkyně – 4 000,01 Kč, pročež soud v otázce případné úhrady vyšel toliko z žalobních tvrzení. Nezbývá tak než uzavřít, že k úhradě stále zbývá částka 10 999,99 Kč (15 000 Kč – 4 000,01 Kč). Jelikož nebyl v řízení učiněn návrh na stanovení lhůty pro vrácení poskytnuté částky s ohledem na možnosti žalovaného, určil soud přiměřenou dobu dle obecných ustanovení pro vrácení bezdůvodného obohacení. Poněvadž splatnost bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena, uplatní se pravidlo podle § 1958 odst. 2 o. z., podle něhož může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen dluh splnit bez zbytečného odkladu. Splatnost povinnosti vydat bezdůvodné obohacení tak nastane na výzvu věřitele. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení v předžalobní výzvě ze dne 2. 5. 2022, zaslané žalovanému dne 4. 5. 2022 (pročež v souladu s § 573 o. z. lze mít za to, že bylo žalovanému doručeno dne 9. 5. 2022) se lhůtou k zaplacení do 12. 5. 2022. Dnem následujícím, tedy dnem 13. 5. 2022 se pak žalovaný ocitl v prodlení (§ 1968 věta první o. z.), pročež žalobkyni vzniklo právo požadovat po žalovaném za dobu prodlení úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení. Soud si je vědom skutečnosti, že výše zákonného úroku z prodlení od 13. 5. 2022 činí 11,75 % ročně, avšak vázán žalobním návrhem nepřekročil požadavek žalobkyně, jíž přiznal úrok z prodlení z dlužné částky toliko v požadované výši 8,25 % ročně.

43. Na základě shora uvedeného tak plyne, že žaloba je důvodná pouze zčásti, pročež soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni dlužnou částku (bezdůvodné obohacení) ve výši 10 999,99 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 13. 5. 2022 do zaplacení, avšak toliko v žalobkyní požadovaném rozsahu, a tedy ve výši 8,25 % ročně. Žalobu pak ve zbývající části neshledal oprávněnou, a proto ji co do částky 2 005,38 Kč na jistině, částky 11 796,55 Kč na„ kapitalizovaném úroku“, částky 2 223,92 Kč na smluvní pokutě, částky 502,67 Kč na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení za období od 11. 6. 2021 do 19. 11. 2021, částky 434 Kč jako nákladů uplatnění pohledávky, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 005,38 Kč od 23. 12. 2021 do 12. 5. 2022 a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 005,38 Kč od 13. 5. 2022 do zaplacení, jako bezdůvodnou zamítl, neboť uvedenou částku žalovaný žalobkyni nedluží, smluvní úrok byl sjednán ve smlouvě shledané býti neplatnou v celém rozsahu (totéž platí pro žalobou uplatněnou smluvní pokutu), v daném období nebyl žalovaný v prodlení (resp. nebyl v prodlení v plném rozsahu částky bezdůvodného obohacení) a oprávněnost požadovaných nákladů nebyla nijak doložena.

44. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o.s.ř. a stanovil zákonnou třídenní pariční lhůtu, jelikož pro stanovení lhůty v jiné délce neshledal žádného důvodu.

45. Současně soud rozhodl o právu na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému, jenž byl v řízení procesně úspěšnější, žádné náklady řízení nevznikly.