70 C 204/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Brachovou, LL.M. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 53 177,56 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 42 082,97 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 42 082,97 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v částce 11 094,59 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 767,91 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám zástupce žalobkyně na náhradu nákladů řízení částku 7 459,76 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] domáhala u zdejšího soudu zaplacení částky 53 177,56 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 10. 1. 2020 spolu žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému finanční prostředky v celkové výši 52 488,97 Kč. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného tak žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala zejména na základě informací získaných od žalované v žádosti o úvěr, když tyto informace byl ověřen proti tabulce předpokládaných příjmů a nebyla zjištěna nekonzistence. Žalobkyně dále provedla kontrolu v databázi SOLUS, interním blacklistu, databázi ARES, katastru nemovitostí, Centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 10. 1. 2020 soud zjistil, že tato byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným. Žalobkyně se zavázala jednak poskytnou žalovanému formou revolvingového úvěru úvěrový rámec až do částky 50 000 Kč, jednak zároveň poskytla žalovanému úvěr ve výši 28 450 Kč na koupi zboží. Finanční prostředky poskytnuté v rámci revolvingového úvěru se žalovaný zavázal splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 % z částky dlužné vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru, nejméně však ve výši 500 Kč. Finanční prostředky poskytnuté na koupi zboží se žalovaný zavázal splácet 24 splátkami ve výši 1 469 Kč (bez pojištění), resp. ve výši 1 542 Kč (vč. pojištění). Součástí smlouvy byla i žádost o úvěr, ve které žalovaný uvedl, že je ženatý, je zaměstnán u [právnická osoba] [anonymizováno] v profesi dělníci / řemeslníci / opraváři a jeho čistý měsíční příjem je ve výši 17 000 Kč. Celkový příjem domácnosti byl uveden 25 000 Kč, celkové náklady domácnosti ve výši 7 000 Kč. Žalovaný uvedl, že jeho finanční závazky jsou ve výši 0 Kč.

4. Z Všeobecných obchodních podmínek žalobkyně soud zjistil bližší úpravu práv a povinností účastníků smlouvy.

5. Z produktových podmínek žalobkyně pro revolvingové úvěry soud zjistil bližší úpravu práv a povinností účastníků smlouvy.

6. Z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že žalovaný čerpal finanční prostředky v celkové výši jistiny 51 308,97 Kč (28 450 Kč + 8 058,97 Kč + 10 000 Kč + 3 000 Kč + 300 Kč + 1 500 Kč) a zároveň žalobkyně účtovala žalovanému poplatky v celkové výši 1 180 Kč. Čerpaná jistina úvěru a poplatky tvoří dohromady částku 52 488,97 Kč. Žalovaný celkem na svůj dluh uhradil částku 9 226 Kč.

7. Z odstoupení od úvěrové smlouvy ze dne 24. 9. 2020, vč. poštovního podacího archu soud zjistil, že tímto došlo k odstoupení žalobkyně od úvěrové smlouvy, a to z důvodu prodlení se splácením úvěru a žalobkyně jím zároveň žalovanému oznámila, že se celý úvěr stal splatným ke dni 31. 10. 2020.

8. Z dopisu ze dne 18. 8. 2020 soud zjistil, že jím žalobkyně měla žalovaného vyzvat k úhradě dluhu, a to ve lhůtě 30 dnů od doručení předmětné upomínky.

9. Z předžalobní upomínky ze dne 2. 11. 2020 včetně poštovního podacího archu soud zjistil, že jím žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dluhu.

10. Z provedených důkazů má soud po skutkové stránce za prokázané tyto skutečnosti: Žalobkyně a žalovaný spolu dne 10. 1. 2020 uzavřeli smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky v celkové výši 51 308,97 Kč. Žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky vrátit v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný však svůj dluh nehradil řádně a včas (na svůj dluh uhradil toliko částku v celkové výši 9 226) a dostal se tak se splacením do prodlení. Žalovaný byl vyzván žalobkyní k úhradě dluhu nejdříve odstoupením od smlouvy ve lhůtě do 31. 10. 2020, následně rovněž předžalobní výzvou dne 2. 11. 2020, a to ve lhůtě tří dnů.

11. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

17. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by provedla kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče dle ust. § 86 a 87 z. s. ú. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

21. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, [anonymizováno] [právnická osoba], dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

22. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

23. V daném případě žalobkyně neprokázala, že by žalovaný jakkoli doložil v žádosti o úvěr výši svých tvrzených příjmů (a rovněž výdajů). Na základě takto ničím nepodložených údajů (kterým údaje uvedené žalovaným bez jakéhokoliv ověření jsou) nelze posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr. Lustrace v databázích SOLUS, interním blacklistu, databázi ARES, katastru nemovitostí, Centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku je pak sama o sobě pro posouzení úvěruschopnosti nedostačující. Soud proto posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru jako neplatnou (§ 87 odst. z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.).

24. Pro úplnost soud uvádí, že důkaz dotazem u SOLUS, zájmové sdružení právnických osob, soud pro nadbytečnost neprováděl, když skutečnost, zda žalobkyně provedla nebo neprovedla lustraci žalovaného v této databázi, nemůže za situace, kdy nebyla vůbec ověřována výše příjmu žalovaného, jakkoliv zvrátit závěr soudu o tom, že žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného.

25. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaný je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.), soud mu tak uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 42 082,97 Kč (tj. žalobkyní poskytnuté finanční prostředky žalovanému 51 308,97 Kč mínus úhrady žalovaným 9 226 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 42 082,97 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil dlužnou částku ve lhůtě splatnosti, ocitl se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

26. Ve zbytku soud žalobu zamítl, když v tomto rozsahu převyšuje bezdůvodné obohacení žalovaného (výrok II.).

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 7 459,76 Kč, přičemž tato částka představuje 72,3 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 86,15 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 13,85 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 955 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a z částky 3 060 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t., cestovní náhrada podle § 13 a. t. v celkové částce 1 751,40 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 6 911,40 Kč ve výši 1 451,39 Kč.