70 C 206/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Vojtěchem Salamánkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 40 560 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 760 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 8 120 Kč od 20. 2. 2022 do zaplacení, a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % p. a. z částky 11 640 Kč od 20. 2. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 20 800 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 960,63 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 348,50 Kč, úroku ve výši 23,43 % ročně z částky 12 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 12 000 Kč od 8. 1. 2022 do 19. 2. 2022, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 360 Kč od 20. 2. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 1 677,38 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 683,38 Kč, úroku ve výši 20,25 % ročně z částky 14 000 Kč od 8. 1. 2022 do 19. 2. 2022, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14 000 Kč od 8. 1. 2022 do 19. 2. 2022 a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 880 Kč od 20. 2. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 22. 7. 2022 domáhala na žalovaném zaplacení částky 40 560 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] [číslo] (dále jen„ Smlouva 1“), na základě které mu poskytla částku 14 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli úvěr spolu s částkou 11 200 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 2 800 Kč, jednak odměnu za administrativní činnost ve výši 2 800 Kč, jednak náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 600 Kč, a to formou šedesáti týdenních splátek po 420 Kč počínaje dnem 21. 4. 2020 a konče dnem 8. 6. 2021. Žalovaný zaplatil toliko 5 880 Kč, přičemž poslední jeho úhrada byla provedena dne 13. 7. 2020. Pohledávka ze Smlouvy 1 uplatněná žalobou tak sestává z částky 19 320 Kč (z toho jistina 14 000 Kč a dlužné úhrady za služby ve výši 5 320 Kč) a příslušenství v podobě kapitalizovaného smluvního úroku 1 677,38 Kč (20,25 % ročně z částky 14 000 Kč od 9. 6. 2021 do 7. 1. 2022), dále kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 683,38 Kč (8,25 % ročně z částky 14 000 Kč od 9. 6. 2021 do 7. 1. 2022), dále smluvního úroku ve výši 20,25 % ročně z částky 14 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a konečně zákonného úroku z prodlení 8,25 % ročně z částky 14 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení. Dále žalobkyně uvedenou žalobou uplatnila pohledávku ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi původním věřitelem a žalovaným dne 13. 7. 2020 (dále jen„ Smlouva 2“), na základě které žalovanému původní věřitel poskytl částku 12 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli úvěr spolu s částkou 9 600 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 2 400 Kč, jednak odměnu za administrativní činnost ve výši 2 400 Kč, jednak náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč, a to formou šedesáti týdenních splátek po 360 Kč počínaje dnem 20. 7. 2020 a konče dnem 6. 9. 2021. Žalovaný zaplatil toliko 360 Kč, přičemž poslední (a současně první) úhrada byla provedena dne 15. 7. 2020. Pohledávka ze Smlouvy 2 uplatněná žalobou tak sestává z částky 21 240 Kč (z toho jistina 12 000 Kč a dlužné úhrady za služby ve výši 9 240 Kč) a příslušenství v podobě kapitalizovaného smluvního úroku 960,63 Kč (23,43 % ročně z částky 12 000 Kč od 7. 9. 2021 do 7. 1. 2022), dále kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 348,50 Kč (8,50 % ročně z částky 12 000 Kč od 7. 9. 2021 do 7. 1. 2022), dále smluvního úroku ve výši 23,43 % ročně z částky 12 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a konečně zákonného úroku z prodlení 8,50 % ročně z částky 12 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení. Pohledávky původního věřitele za žalovaným z obou úvěrových smluv byly postoupeny na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 7. 1. 2022.

2. Na základě výzvy soudu (usnesení ze dne 20. 10. 2022, č. j. [číslo jednací]) doplnila žalobkyně svou žalobu o upřesnění tvrzení ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného ze strany původního věřitele před uzavřením obou smluv o úvěru. Uvedla, že původní věřitel vycházel z informací sdělených žalovaným a zaznamenaných v kartě zákazníka; žalovaným sdělené údaje ověřil pomocí dokumentů označených v kartě. Současně si z insolvenčního rejstříku ověřil, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Získané údaje podrobil původní věřitel skóringovému modelu zahrnujícímu kritéria vycházející ze statistických dat, který schopnost žalovaného splácet úvěr vyhodnotil. V kartě zákazníka ze dne 10. 4. 2020 žalovaný uvedl, že je zaměstnán na dobu určitou jako dělník ve společnosti [právnická osoba], jeho měsíční čistý příjem činil 21 812 Kč, neměl vyživovací povinnost k jiné osobě, neměl úvěr z kreditní karty ani půjčku či zápůjčku u jiné společnosti. V kartě zákazníka ze dne 13. 7. 2020 žalovaný uvedl, že je zaměstnán na dobu určitou jako dělník ve společnosti [právnická osoba], jeho měsíční čistý příjem činil 24 651 Kč, žil v nájmu, neměl vyživovací povinnost k jiné osobě, neměl úvěr z kreditní karty ani půjčku či zápůjčku u jiné společnosti. Na základě těchto údajů dospěl původní věřitel k závěru, že žalovaný bude schopen oba úvěry splácet. Neměl přitom důvod mít pochybnosti o správnosti žalovaným uvedených údajů. Žalobkyně má za to, že neprokázání splnění povinnosti posouzení úvěruschopnosti dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, nezpůsobuje absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Žalobkyně uvedla, že nemá k dispozici kopie dokladů žalovaného, jimiž byly podle tvrzení žalobkyně ověřovány údaje sdělené žalovaným při sepisu žádostí o úvěry; odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, čj. 5 Co 231/2020-97, s tím, že postačuje, že ověřovací listiny byly pracovníku původního věřitele předloženy při vyplňování karet zákazníka.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celé řízení zcela pasivní.

4. Soud věc projednal dne 13. 12. 2022 v nepřítomnosti účastníků (v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“), když žalobkyně svou neúčast na jednání předem písemně omluvila aniž žádala o odročení, zatímco žalovaný, ač k jednání řádně a včas předvolán, se bez omluvy k jednání nedostavil.

5. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující:

6. Z listiny označené jako Smlouva o spotřebitelském úvěru datované dnem 14. 4. 2020 soud zjistil, že byla podepsána žalovaným a zástupcem původního věřitele. Předmětem smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalovanému úvěr ve výši 14 000 Kč a závazek žalovaného tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 11 200 Kč vrátit v pravidelných šedesáti týdenních splátkách po 420 Kč, přičemž první splátka byla splatná k 7. kalendářnímu dni od uzavření smlouvy.

7. Z listiny označené jako Smlouva o spotřebitelském úvěru datované dnem 13. 7. 2020 soud zjistil, že byla podepsána žalovaným a zástupcem původního věřitele. Předmětem smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalovanému úvěr ve výši 12 000 Kč a závazek žalovaného tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 9 600 Kč vrátit v pravidelných šedesáti týdenních splátkách po 360 Kč, přičemž první splátka byla splatná k 7. kalendářnímu dni od uzavření smlouvy.

8. Z oznámení [právnická osoba] [právnická osoba] [anonymizováno] (původního věřitele) o postoupení pohledávky ze dne 3. 2. 2022 a podacího lístku má soud za prokázané, že původní věřitel žalovanému oznámil, že postoupil pohledávky za ním ze smluv o zápůjčce [číslo] [číslo] na žalobkyni, a že vyzval žalovaného k zaplacení dluhů z uvedených smluv v celkové částce 47 760 Kč do 10 dnů po obdržení dopisu. Dopis byl odeslán dne 4. 2. 2022.

9. Z předžalobní výzvy ze dne 14. 4. 2022 a podacího lístku má soud za prokázané, že dne 19. 4. 2022 zaslal zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužných částek ze smluv u úvěru [číslo] [číslo] nejpozději do 29. 4. 2022.

10. Z Karty zákazníka datované dnem 10. 4. 2020, podepsané pracovníkem původního věřitele a žalovaným, soud zjistil následující. Původní věřitel zde zachytil proces posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný neuvedl, jakým způsobem zajišťuje své bytové potřeby (ve formuláři je však uvedeno, že toto absentující tvrzení bylo„ ověřeno“ nájemní smlouvou). Domácnost s žalovaným sdílel„ jiný rodinný příslušník“, a že žalovaný uvedl, že nevyživuje žádné dítě a domácnost s ním nesdílí žádná nezaopatřená osoba. Žalovaný byl zaměstnán na dobu určitou do 31. 10. 2020 u [právnická osoba] [obec], [IČO], na pracovní pozici„ dělník“, a sice od listopadu 2018. V kartě se uvádí, že zaměstnání bylo ověřeno telefonicky. Žalovaný uvedl, že měl čistý měsíční příjem 21 812 Kč, výdaje na bydlení měsíčně 6 500 Kč, osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) 5 000 Kč. Z těchto údajů určil pracovník původního věřitele použitelný příjem ve výši 10 312 Kč. V kartě se uvádí, že příjem žalovaného byl ověřen výplatními páskami. V kartě bylo zaškrtnutím příslušného políčka označeno, že žadatel prohlásil, že proti jeho osobě nejsou vedeny exekuce.

11. Z Karty zákazníka datované dnem 13. 7. 2020, podepsané pracovníkem původního věřitele a žalovaným, soud zjistil následující. Původní věřitel zde zachytil proces posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu (ve formuláři je uvedeno, že toto tvrzení bylo ověřeno nájemní smlouvou). Domácnost s žalovaným sdílel„ jiný rodinný příslušník“, a že nevyživuje žádné dítě a domácnost s ním nesdílí žádná nezaopatřená osoba. Žalovaný byl zaměstnán na dobu určitou do 31. 10. 2020 u [právnická osoba] [obec], [IČO], na pracovní pozici„ dělník“, a sice od ledna 2019. V kartě se uvádí, že zaměstnání bylo ověřeno telefonicky. Žalovaný uvedl, že měl čistý měsíční příjem 24 651 Kč, výdaje na bydlení měsíčně 6 500 Kč, osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) 5 000 Kč, výdaje na splátky úvěrů/zápůjček 1 890 Kč měsíčně. Z těchto údajů určil pracovník původního věřitele použitelný příjem ve výši 11 261 Kč. V kartě se uvádí, že příjem žalovaného byl ověřen výplatními páskami. V kartě bylo zaškrtnutím příslušného políčka označeno, že žadatel prohlásil, že proti jeho osobě nejsou vedeny exekuce.

12. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 a předloženého seznamu pohledávek (str. [číslo] seznamu k pohledávce ze Smlouvy [číslo] str. [číslo] seznamu k pohledávce ze Smlouvy [číslo]) uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní se podává, že původní věřitel postoupil pohledávky, jež je předmětem tohoto řízení (ze smluv [číslo] [číslo]), na žalobkyni.

13. Soud dále nahlédnutím do systému ISAS zjistil, že proti žalovanému jakožto povinnému bylo od roku 2015 zahájeno celkem sedm exekucí, jmenovitě pak zejména pod sp. zn. 72 EXE 1474/2020 v květnu roku 2020, tedy před uzavřením Smlouvy 2 exekuce na částku 48 980 Kč, předtím ještě v březnu 2017 exekuce sp. zn. 52 EXE 963/2017, apod., aniž by soud měl informace o tom, že tyto exekuce byly skončeny předtím, než žalovaný žádal u původního věřitele o poskytnutí úvěru.

14. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkové stavu. Původní věřitel a žalovaný podepsali dvě smlouvy o úvěru (Smlouvu 1 a Smlouvu 2), na jejichž základech byly žalovanému poskytnuty úvěry ve výši 14 000 Kč a 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal uvedené sumy vrátit včetně souhrnného poplatku ve výši 11 200 Kč a 9 600 Kč v pravidelných šedesáti týdenních splátkách po 420 Kč a 360 Kč Částky 14 000 Kč a 12 000 Kč byly žalovanému vyplaceny při podpisu Smlouvy 1 a Smlouvy 2. Žalovaný zaplatil celkem 6 240 Kč (5 880 Kč na Smlouvu 1 a 360 Kč na Smlouvu 2). Původní věřitel zaznamenal údaje stran posuzování úvěruschopnosti v Kartách klienta. Původní věřitel oznámil žalovanému, že pohledávky za ním postoupil žalobkyni. Žalovaný byl vyzván k zaplacení dluhů ze Smlouvy 1 a ze Smlouvy 2 ve lhůtě do 19. 2. 2022.

15. Soud se dále zabýval tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tímto účelem soud ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (k tomu srov. výše odst. 2. odůvodnění tohoto rozsudku).

16. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

17. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

18. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

22. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

23. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

24. Podle § 1959 písm. e) o. z., neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem„ ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

25. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

26. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

27. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

28. Žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by původní věřitel postupoval v souladu s požadavkem náležité péče při vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru, a to jak před uzavřením Smlouvy 1, tak před uzavřením Smlouvy 2. Soud proto posoudil obě smlouvy o spotřebitelském úvěru mezi kontrahenty jako neplatné a právní vztah mezi účastníky řízení jako vztah z bezdůvodného obohacení, konkrétně jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1, 2 o. z.).

29. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo], ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

30. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C [číslo], OPR- [právnická osoba], dostupný na [webová adresa]).

31. Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 86 a 87 z. s. ú., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 a 87 z. s. ú. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Závěry Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 17 VSOL 127/2017-39, 36 ICm 4129/2015 (KSOS 36 INS [číslo]) jsou tak již soudní praxí překonány. Pokud žalobkyně uvádí, že povinnost provést kontrolu příjmů není dána u spotřebitelských úvěrů v nižší výši, tak soud se s tímto názorem neztotožňuje. Naopak zákonodárce nevyužil možnosti z přezkumu úvěruschopnosti vyloučit bagatelní úvěry, jako tomu bylo v předchozí právní úpravě, která se nevztahovala na úvěry do 5 000 Kč {srovnej § 2 písm. e) zákona č. 145/2010 Sb. ve znění účinném do 30. 11. 2016 32. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.

33. Smyslem a účelem § 86 a 87 z. s. ú. není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede. Současně je zprostředkovaně chráněno konkurenční prostředí na trhu se spotřebitelskými úvěry tak, aby poskytovatelé úvěru porušující zákon o spotřebitelském úvěru nezískali neoprávněnou konkurenční výhodu oproti poskytovatelům provádějící kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavky odborné péče. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání a vyhodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani prohlášení žalovaného, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C [číslo], [právnická osoba]).

34. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

35. Z tvrzení a listin žalobkyní předložených nemá soud za prokázané, že by původní věřitel při posuzování úvěruschopnosti dostatečně ověřoval tvrzení žalovaného ohledně jeho příjmů a výdajů, tedy zejména že by tato tvrzení podrobil kritickému zkoumání. V prvé řadě je třeba předeslat, že žalovaný žádal v (v prvním případě) o poskytnutí úvěru ve výši 14 000 Kč, ačkoli se při jeho deklarovanému příjmu a výdajích mělo jednat o částku, kterou by měl být schopen naspořit přibližně za měsíc a půl ze svých disponibilních prostředků. V tomto kontextu působí zarážejícím dojmem, že byl žalovaný ochoten přijmout smluvní podmínky, na základě kterých měl za částku, jíž mohl naspořit za dobu 1,5 měsíce, zaplatit v 60 týdenních splátkách navíc ještě částku 11 200 Kč na poplatcích/odměně poskytovateli úvěru. Takové chování žadatele o úvěr se jeví být ekonomicky iracionálním za předpokladu, že by měly být skutečně pravdivé údaje, jež žadatel údajně sdělil poskytovateli úvěru při sepisu žádosti o úvěr (resp. při vyplňování zákaznické karty). Lze se proto důvodně domnívat, za předpokladu, že každý má rozum průměrného člověk (srov. § 4 odst. 1 občanského zákoníku), budou pravděpodobně žadatelem sdělené údaje nepravdivé, tedy že jeho majetková situace bude méně příznivá, než poskytovateli úvěru v rámci předsmluvní komunikace tvrdil. Totéž platí i pro posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením Smlouvy 2, avšak umocněně, neboť v případě pozdější smlouvy byla požadovaná částka úvěru nižší (12 000 Kč), zatímco podle tvrzení žalovaného se jeho čistý měsíční příjem ze zaměstnání zvýšil přibližně o 3 000 Kč, zatímco se jeho tvrzené výdaje nezvýšily (zvýšil se tak nikoli nepodstatně jeho tvrzený disponibilní měsíční zůstatek); přesto žalovaný žádal o poskytnutí úvěru v částce, která by měla i s přebytkem zbývat žalovanému každý měsíc po vynaložením jím tvrzených výdajů. Soud je proto toho názoru, že původní věřitel měl za těchto okolností vyvinout zvýšenou snahu po ověření pravdivosti žalovaným uváděných údajů.

36. Z provedeného dokazování však není patrné, že by původní věřitel prováděl jakékoli další kroky vedoucí ke zjištění schopnosti žalovaného splatit poskytnutý úvěr, například že by důsledně ověřil žalovaným nabídnutá tvrzení ohledně jeho majetkové situace, což by soud mohl posoudit pouze tehdy, předložila-li by žalobkyně dokumenty, na jejichž základě původní věřitel učinil závěr o úvěruschopnosti (výplatní pásky, nájemní smlouvu). Není ani zřejmé, zda původní věřitel lustroval obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí (to ostatně nebylo v řízení ani tvrzeno). Soud má zásadní pochybnost, kterou se žalobkyni přes výzvu nepodařilo nikterak rozptýlit, že žalovaný neposkytl pravdivé informace o svých poměrech, a to minimálně ohledně jejich výdajové stránky a ohledně svých dalších závazků. Původní věřitel přitom měl dostatek indicií k tomu, aby rozpoznal nebo si mohl být alespoň vědom toho, že informace poskytnuté žalovaným neposkytovaly věrný a spolehlivý obraz o jeho poměrech; tuto skutečnost však přehlédl veden patrně zájmem na uzavření smluv o úvěru. V žalobě tedy není ani v jednotlivostech tvrzeno (a v míře, v níž jsou dílčí kroky tvrzeny pak nejsou prokázány) provedení v souladu s veřejnoprávním předpisem (z. s. ú.) kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče, když tvrzení žalobkyně jsou dílem obecná, v dílčích konkrétnostech pak jednak nedostatečná, druhak neprokázaná.

37. Soud podotýká, že prostou lustrací žalovaného v interním systému ISAS zjistil, že je proti němu vedeno množství exekucí, a to již od roku 2015, což by jistě původní věřitel byl zjistil, kdyby býval lustroval centrální evidenci exekucí. Pokud by postupoval s odbornou péčí, zákonitě by musel dospět k závěru, že žalovaný uvedl v zákaznických kartách nepravdivý údaj o tom, že vůči němu nejsou vedeny žádné exekuce, a tedy že uvedl při žádosti o úvěr nepravdivé informace, což svědčí pro závěr, že se sám žalovaný domníval, že není schopen oba úvěry včetně poplatků splatit. Není přitom nutné, any původní věřitel každé exekuční řízení detailně zkoumal. Pro nastolení pochybnosti je zcela dostačující okolnost, že dlužník má exekuce, resp., vícero exekucí.

38. Soud proto posoudil smlouvu o úvěru vyhodnotil jako absolutně neplatnou a právní vztah mezi původním věřitelem a žalovaným proto jest třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu částku v celkové výši 26 000 Kč, žalovaný přitom původnímu věřiteli zaplatil částku 6 240 Kč. Z uvedeného plyne, že na straně žalovaného přetrvává bezdůvodné obohacení ve výši 19 760 Kč, které je žalovaný povinen žalobkyni, na kterou byly pohledávky původního věřitele (lhostejno, že s jinou právní kvalifikací – tedy ze smluv o úvěru, nikoli z bezdůvodného obohacení) platně postoupeny, vydat. Současně má žalobkyně právo na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši (§ 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích. Žalovaný byl vyzván k zaplacení současně s oznámením o postoupení pohledávky, a to ve lhůtě 10 dní od obdržení dopisu, který mu byl zaslán dne 4. 2. 2022 (s ohledem na § 573 občanského zákoníku se má za to, že dopis žalovanému došel třetího pracovního dne po odeslání, tj. ve středu 9. 2. 2022), pročež poslední den lhůty k zaplacení připadl na 19. 2. 2022 a následujícím dnem (20. 2. 2022) se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení. Datu vzniku prodlení pak odpovídá repo sazba [obec] národní banky ke dni 1. 1. 2022, tj. 3,75 procentního bodu, zvýšená o 8 procentních bodů pak činí sazbu zákonného úroku z prodlení (11,75 %). Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala úrok z prodlení toliko v sazbách 8,25 % a 8,50 % (pro odlišné úvěrové jistiny), nepřekročil soud žalobní návrh, rozdělil výši bezdůvodného obohacení k jistinám jednotlivých úvěrových smluv a úrok z prodlení přiznal toliko ve výši žalobního návrhu (výrok I. tohoto rozsudku).

39. Vzhledem k tomu, že žalovaný se nedostal do prodlení s částkami jistiny, jež žalobkyně žalobou uplatnila nad rámec žalovaným nevydaného bezdůvodného obohacení, zamítl soud žalobou požadovaný úrok z prodlení v tomto rozsahu. Obdobně zamítl soud i žalobkyní nárokované částky požadované na úvěrových jistinách v tom rozsahu, v němž již bylo bezdůvodného obohacení žalovaného vyrovnáno (částka 5 880 Kč na Smlouvě 1 a částka 360 Kč na Smlouvě 2). Soud dále zamítl žalobkyní uplatněné nároky na zaplacení dlužných poplatků, smluvních úroků a odměn, když v důsledku neplatnosti předmětných úvěrových smluv je třeba nahlížet jako na neplatné také na veškerá nesamostatná smluvní ujednání těchto smluv (tedy včetně poplatků, odměn pro poskytovatele úvěru, smluvního úroku či smluvní pokut). Zamítnuté žalobní nároky specifikoval soud ve výroku II. tohoto rozsudku.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Právo na poměrnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení by měl mít s ohledem na svůj evidentní převážný (nadpoloviční) procesní úspěch žalovaný (kapitalizováno ke dni vyhlášení rozsudku, poměr plnění dle výroku I. a výroku II. tohoto rozsudku). Jelikož ale žalovanému, který byl v řízení zcela procesně pasivní, podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.