70 C 218/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Vojtěchem Salamánkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 2 445,12 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 151 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8, 25 % od 28. 7. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu částky 2 294,12 Kč s vyčísleným úrokem ve výši 198,17 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 445,12 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 23,76 % ročně z částky 1 708,22 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), a proto obsahuje pouze stručný popis předmětu řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.

2. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 29. 1. 2021 domáhala zaplacení částky jistiny 2 445,12 Kč (z toho 600 Kč z titulu poplatků a dalších 136,90 Kč jako smluvní pokuty) se smluvním úrokem kapitalizovaným ke dni postoupení pohledávky (31. 8. 2020) částkou 189,17 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 445,12 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení a smluvním úrokem ve výši 23,76 % ročně z částky 1 708,22 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení. Svou žalobu odůvodnila tím, že dne 30. 9. 2018 poskytl právní předchůdce žalobkyně, právnická osoba anonymizováno právnická osoba právnická osoba, jednající prostřednictvím odštěpného závodu právnická osoba, IČO (dále jen„ úvěrující“), žalované revolvingový úvěr číslo s úvěrovým rámcem 45 000 Kč, že žalovaná čerpala z úvěrového rámce částku 4 447 Kč prostřednictvím kreditní karty dne 2. 10. 2018, že žalovaná řádně a včas neplatila splátky úvěru, po čemž úvěrující od smlouvy odstoupila dopisem ze dne 24. 7. 2020 s účinností ke dni 31. 8. 2020, čímž došlo k zesplatnění úvěru. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou ze dne 21. 9. 2020, s účinností ke dni 22. 9. 2020, což bylo žalované oznámeno dopisem odeslaným dne 5. 10. 2020.

3. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu písmeně nevyjádřila. Při jednání pak uvedla, že si brala telefon na splátky, přičemž nákup byl financován jméno příjmení. Několik splátek neuhradila, přičemž se domnívala, že tyto dlužné částky byly vůči ní již vymoženy exekučně, a sice srážkami z platu realizovanými v létě 2020.

4. Z jednání nařízeného na dne 20. 5. 2022 se žalobkyně omluvila, a proto soud věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Soud podotýká, že pokud žalobkyně ve své písemné omluvě z účasti na nařízeném jednání vznesla podmíněnou žádost o odročení jednání a o následnou výzvu ze strany soudu k doplnění tvrzení či důkazů, shledá-li soud tyto nedostatečnými pro vyhovění uplatněnému žalobnímu nároku, pak tuto žádost vyhodnotil soud jako procesní úkon podmíněný, ke kterému s ohledem na § 41a odst. 2 o. s. ř. nepřihlédl.

5. Provedeným dokazováním soud zjistil, že úvěrující a žalovaná spolu dne 30. 9. 2018 uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru číslo na jejímž základě úvěrující poskytla žalované úvěrový rámec 45 000 Kč, s tím, že úvěrující za žalovanou uhradí zboží označené jako„ obec technika“, s předmětem financování„ ISHOP! číslo“, s prodejní cenou 4 099 Kč, s měsíční splátkou 204 Kč a počtem měsíčních splátek 20, s termínem dodání dne 30. 9. 2018. Z výpisu účtu revolvingového úvěru číslo soud zjistil, že transakce s popisem„ FIN DTS číslo PJC číslo“ byla datována dnem 2. 10. 2018. Žalovaná zakoupila mobilní telefon (blíže nespecifikovaný) za cenu 4 099 Kč, kterou financovala úvěrující z úvěrového rámce poskytnutého žalované předmětnou smlouvu o revolvingovém úvěru. Žalovaná na svůj dluh uhradila celkem 3 948 Kč. Dopisem ze dne 24. 7. 2020 úvěrující informovala žalovanou o svém odstoupení od smlouvy o revolvingovém úvěru a vyzvala ji ke splacení celé zbylé nesplacené částky ve výši 2 644 Kč. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, pak přímo do úvěrové smlouvy bylo smluvními stranami uvedeno, že čistý měsíční příjem žalované je mzda 20 000 Kč měsíčně a výdaje žalované tvoří náklady na bydlení ve výši 6 700 Kč měsíčně a ostatní pravidelné výdaje ve výši 1 500 Kč měsíčně.„ Smlouvou o postoupení pohledávek číslo“ ze dne 21. 9. 2020 postoupila úvěrující žalobkyni pohledávku za žalovanou z předmětné smlouvy o revolvingovém úvěru. Dopisem ze dne 2. 10. 2020, odeslaným žalované dne 5. 10. 2020, oznámila úvěrující žalované postoupení pohledávky žalobkyni.

6. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona číslo Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

7. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci, neboť pohledávka za žalovanou z předmětné úvěrové smlouvy byla žalobkyni platně postoupena smlouvou ze dne 21. 9. 2020, o čemž byla žalovaná informována dopisem ze dne 2. 10. 2020.

8. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že úvěrující provedla kontrolu úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče dle § 86 a 87 z. s. ú. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

9. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C číslo, OPR- právnická osoba, dostupný na: webová adresa).

10. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

11. Pro nyní posuzovanou věc soud předesílá, že žalobkyně v žalobě neuplatnila žádná tvrzení ohledně toho, zda a jak byla úvěruschopnost žalované ze strany úvěrující ještě před poskytnutím úvěru zkoumána, posuzována a prověřována. Soud byl připraven žalobkyni při nařízeném jednání poskytnout poučení o její povinnosti tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti, resp. poučit ji o související povinnosti důkazní k případně doplněným tvrzením, avšak žalobkyně se svou absencí při soudním jednání o dobrodiní poučení připravila. Soud tak mohl při posouzení této otázky vyjít toliko z listinných důkazů, jež žalobkyně připojila k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, ze kterých se však pouze udává, že žalovaná v žádosti o úvěr (resp. do smlouvy) stroze uvedla svůj pravidelný měsíční příjem ve výši 20 000 Kč a měsíční náklady (na bydlení 6 700 Kč a na ostatní pravidelné výdaje 1 500 Kč). Nebylo tedy prokázáno (ani tvrzeno), že by úvěrující jakkoli tyto údaje od žalované před poskytnutím úvěru prověřovala, ani že by jakkoli žalovanou lustrovala ve veřejně dostupných databázích (např. k ověření tvrzení žalované dle žádosti o úvěr, že neměla v době žádosti žádné finanční závazky). Protože nebylo prokázáno, že úvěrující dostála požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalované, je úvěrová smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.).

12. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaná je obecně povinna bezdůvodné obohacení odpovídající kupní ceně zařízení (mobilního telefonu) ve výši 4 099 Kč, kterou za ni prodávajícímu uhradila úvěrující, vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.). Provedeným dokazováním však bylo zjištěno, že žalovaná úvěrující uhradila celkem částku ve výši 3 948 Kč, o kterou je třeba výši bezdůvodného obohacení ponížit; žalovaná se tedy bezdůvodně obohatila o 151 Kč. V rozsahu posledně uvedené částky je tak žaloba důvodná. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla dopisem úvěrující ze dne 24. 7. 2020 v souvislosti se zesplatněním celé dlužné částky vyzvána k zaplacení (s ohledem na § 573 o. z. se má za to, že dopis došel žalované třetí pracovní den po jeho odeslání, tj. dne 27. 7. 2020), dostala se žalovaná dnem 28. 7. 2020 do prodlení (§ 1968 o. z.) s vydáním bezdůvodného obohacení ve výši 151 Kč, a proto je žaloba dále zčásti důvodná co do uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení (§ 1970 o. z.) z částky 151 Kč od 28. 7. 2020 do zaplacení, ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Podle toho v částech, v nichž shledal soud žalobu důvodnou, rozhodl výrokem I. tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění stanovil soud třídenní podle § 149 odst. 1 o. s. ř., neboť ke stanovení jiné délky pariční lhůty neshledal žádný důvod.

13. Ohledně částky 2 294,12 Kč, s vyčísleného úrokem ve výši 198,17 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 2 445,12 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení a úroku ve výši 23,76 % ročně z částky 1 708,22 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení, tedy ve zbývajícím rozsahu, shledal soud žalobu nedůvodnou, a proto ji výrokem II. tohoto rozsudku zamítl. K tomu soud podotýká, že smluvní úrok vychází z (jako celek) neplatné úvěrové smlouvy, a proto jeho uplatnění v podobě žalobního nároku nemohlo být důvodné.

14. O náhradě nákladů řízení (výrok III.) rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když ve věci byla ve zcela převážné části úspěšná žalovaná (resp. žalovaná měla toliko zcela nepatrný procesní neúspěch ve věci), a proto by měla žalovaná vůči žalobkyni mít právo na náhradu nákladů řízení. Žalované však dle obsahu spisu náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.