70 C 219/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Vojtěchem Salamánkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 21 933,35 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 000 Kč od 29. 12. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 27. 1. 2021 domáhala na žalovaném zaplacení částky 21 933,35 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“), uzavřela coby úvěrující s žalovaným doby žadatelem o úvěr dne 30. 11. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo]. Z původního věřitele pak byly pohledávky za žalovanou z uvedené smlouvy o spotřebitelském úvěru postoupeny na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, a to s účinností ke dni 29. 11. 2019, což bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 29. 11. 2019. Žalobkyně v žalobě uvedla, že původní věřitel na základě uvedené smlouvy o úvěru poskytl žalovanému jistinu 14 000 Kč, a to v hotovosti, v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit původnímu věřiteli úrok za sjednanou dobu trvání smlouvy ve výši 2 800 Kč s úrokovou sazbou ve výši 19,53 % ročně, dále odměnu za administrativní činnost ve výši 2 800 Kč, a dále odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 600 Kč, to vše v šedesáti týdenních splátkách po 420 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 24. 1. 2019. Žalovaný za celou dobu trvání smlouvy až do data jejího postoupení uhradil toliko 2 000 Kč, a to dne 7. 12. 2017. Žalobkyně pak v žalobě uplatnila nárok na zaplacení dlužné jistiny ve výši 14 000 Kč, dále dlužného úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 266,65 Kč, dlužného poplatku za administrativní činnost ve výši 2 800 Kč, dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 133,35 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 346,86 Kč (úrok ve výši 19,53 % ročně z dlužné jistiny ve výši 14 000 Kč od 25. 1. 2019 do postoupení pohledávky dne 29. 11. 2019), dále kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 145,08 Kč (z jistiny ve výši 14 000 Kč od 1. 2. 2019 do postoupení pohledávky dne 29. 11. 2019), dále smluvního úroku ve výši 19,53 % ročně z dlužné jistiny ve výši 14 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, a konečně také zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 14 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení. K výzvě soudu k doplnění tvrzení a označení důkazů, zda a jakým způsobem původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy o úvěru žalobkyně ve svém podání ze dne 1. 5. 2022, uvedla, že původní věřitel s úvěruschopnost žalovaného posuzoval na základě zhodnocení informacích získaných od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů, konkrétně do insolvenčního rejstříku. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného a zaznamenány do karty zákazníka. Žalovaný pracoval v pracovním poměru jako„ [profese]“ pro [právnická osoba], s měsíčním příjmem 21 845 Kč, neměl vyživovací povinnost k jiné osobě. Původní věřitel nashromážděné a ověřené údaje odeslal do obchodního informačního systému, který obsahuje skóringový model zahrnující kritéria vycházející ze statistických dat, a který schopnost žalovaného splácet požadovanou částku vyhodnotil. Původní věřitel pak dospěl k závěru, že žalovaný bude schopen úvěr splácet. Podotýká, že původní věřitel neměl důvod pochybnost o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované, které uvedla v žádosti o úvěr, a že podle § 6 odst. 1 a § 7 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen„ OZ“), se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. S odkazem na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, má žalobkyně za to, že předložené listiny k posouzení úvěruschopnosti postačovaly, případně s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, že údaje z prohlášení k žádosti o poskytnutí úvěru jsou povinností žádajícího, a to uvést je pravdivě. Závěrem žalobkyně vyjádřila názor, že případné nedostatečné posouzení úvěruschopnosti nemá podle § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, za následek absolutní neplatnost předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celé řízená zcela pasivní.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl dne 17. 6. 2022 v nepřítomnosti žalovaného v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), když žalovaný se k jednání nedostavil, svou nepřítomnost neomluvil a ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Žalobkyně při jednání navrhla vydání rozsudku pro zmeškání, jsou-li k tomu splněny procesní podmínky; soud žalobkyni při jednání sdělil, že podmínky pro rozhodnutí ve věci rozsudkem pro zmeškání splněny nejsou, a proto pokračoval v jednání.

4. Soud na základě dokazování provedeného při jednání dne 17. 6. 2022 zjistil ve věci následující:

5. Z listiny označené jako Smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti datované dnem 30. 11. 2017, opatřené kódem [číslo] soud zjistil, že byla podepsána žalovaným a zástupcem původního věřitele (dále jen„ smlouva o úvěru“). Předmětem smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalovanému úvěr ve výši 14 000 Kč a závazek žalovaného tuto částku spolu úrokem 2 800 Kč, administrativním poplatkem 2 800 Kč, odměnou za hotovostní inkaso splátek 5 600 Kč vrátit původnímu věřiteli v pravidelných šedesáti týdenních hotovostních splátkách po 420 Kč, přičemž první splátka byla splatná sedmého kalendářního dne ode dne uzavření smlouvy a každá následující splátka vždy nejpozději do konce následujícího týdenního období. Ve smlouvě je uvedeno, že věřitel poskytl jistinu 14 000 Kč žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy.

6. Z předžalobní výzvy ze dne 3. 9. 2020 a podacího lístku ze dne 4. 9. 2020 má soud za prokázané, že dne 4. 9. 2020 zaslal zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky nejpozději do 18. 9. 2020.

7. Z listiny označené jako Karta zákazníka, žádost o zápůjčku podepsané žalovaným dne 30. 11. 2017 soud zjistil, že žalovaný při žádosti o úvěr původnímu věřiteli sdělil výši svého měsíčního příjmu ze závislé činnosti 21 845 Kč, měsíční výdaje na bydlení ve výši 3 000 Kč, osobní výdaje měsíčně 3 000 Kč, splátky úvěrů měsíčně ve výši 1 500 Kč, tedy celkem měsíčně příjmy 21 845 Kč a celkem měsíčně výdaje 7 500 Kč. Žalovaný uvedl, že má půjčku u poskytovatele„ Provident“ na celkovou částku 10 000 Kč, přičemž měsíčně splácí 1 500 Kč. Žalovaný uvedl, že bydlí jako spolubydlící v nájmu bytu s blíže neidentifikovaným rodinným příslušníkem.

8. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 a předloženého seznamu pohledávek, uzavřené mezi [právnická osoba] a žalobkyní se podává, že [právnická osoba] postoupila pohledávku, jež je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni, což oznámil původní věřitel žalovanému dopisem ze dne 29. 11. 2019, který zaslal žalovanému dne 13. 12. 2019 (podací lístek), v němž byl žalovaný vyzván k úhradě pohledávek z předmětné smlouvy ve lhůtě 10 dní od doručení dopisu.

9. Soud dále nahlédnutím do systému ISAS zjistil, že proti žalovanému jakožto povinnému bylo u zdejšího soudu v době předcházející uzavření smlouvy o úvěru vedeno dvanáct exekuční řízení, a to pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka].

10. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil jakákoli pro věc významná zjištění.

11. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkové stavu. Původní věřitel a žalovaný podepsali smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 14 000 Kč. Žalovaný se zavázala uvedenou sumu vrátit včetně úroku za sjednanou dobu trvání smlouvy ve výši 2 800 Kč s úrokovou sazbou ve výši 19,53 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 2 800 Kč, a dále odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 600 Kč, to vše v šedesáti týdenních splátkách po 420 Kč. Částka 14 000 Kč byla žalovanému vyplacena v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný zaplatil celkem 2 000 Kč, a to dne 7. 12. 2017. Původní věřitel zaznamenal údaje stran posuzování úvěruschopnosti žalované v Kartě zákazníka, žádosti o zápůjčku. Původní věřitel vyzval žalovaného k uhrazení pohledávky ve lhůtě 10 dní od doručení přípisu o oznámení postoupení pohledávky ze dne 19. 11. 2019, odeslaného žalovanému dne 13. 12. 2019.

12. Soud se dále zejména zabýval tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tímto účelem soud ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalované úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (usnesení zdejšího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. [číslo jednací]). Žalobkyně reagovala podáním ze dne 1. 5. 2022, v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta původním věřitelem. Původní věřitel dle názoru žalobkyně splnil svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy; rovněž žalobkyně tvrdila, že původní věřitel lustroval žalovaného ve veřejně dostupných databázích, což konkretizovala tvrzením, že žalovaný byl lustrován v insolvenčním rejstříku – k tomuto tvrzení však nenabídla žádné důkazy. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované, což žalovaná potvrdila svým podpisem. Žalovaným poskytnuté informace byly zaznamenány do karty zákazníka a byly ověřeny doklady uvedeným v kartě zákazníka, mezi které patří výplatní pásky, pracovní smlouva a nájemní smlouva. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaná by se v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku.

13. Jelikož soud ani po provedeném doplnění nedospěl k závěru, že původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalované, poučil žalobkyni při jednání ve věci samé dne 17. 6. 2022 podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že dosud žalobkyně nepředložila ani neoznačila důkazy k prokázání svých tvrzení ohledně toho, že původní věřitel před uzavřením úvěrové smlouvy lustroval žalovaného ve veřejně dostupných rejstřících ke zjištění jeho majetkové situace a platební morálky, a s jakým výsledkem tak případně učinil. Zástupkyně žalobkyně k tomuto poučení při jednání sdělila, že žalobkyně poskytla soudu veškeré jí dostupné důkazy, a že další důkazní návrhy, než byl učiněny v doplnění žaloby ze dne 1. 5. 2022, proto nemá.

14. Soud v návaznosti na to dospěl k závěru, že původní věřitel se před uzavřením smlouvy řádně nezabýval posuzováním úvěruschopnosti žalovaného, když jednak není prokázáno tvrzení žalobkyně, že by lustroval žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru ve veřejně dostupných databázích, k čemuž přistupuje skutkové zjištění soudu (skutečnost známá soudu z jeho úřední činnosti), že vůči žalovanému bylo ke dni uzavření úvěrové smlouvy vedeno hned dvanáct exekuce – takovou skutečnost by býval musel původní věřitel odhalit, pakliže by býval nahlédnul zejm. do Centrální evidence exekucí, a následně měl původní věřitel z takového zjištění vyvodit patřičné závěry o platební morálce žalovaného (příp. jeho objektivní schopnosti dostát svým závazkům).

15. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

16. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

17. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

21. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

22. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

24. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

25. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

26. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

27. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

28. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

29. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. [příjmení] je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

30. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

31. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb.. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- [právnická osoba], dostupný na [webová adresa]).

32. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

33. Z tvrzení a listin žalobkyní předložených nemá soud za prokázané, že by původní věřitel s odbornou péčí ověřoval úvěruschopnost žalovaného, když žalobkyně neprokázala, že by původní věřitel lustroval obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík, ale zejména Centrální evidenci exekucí. Soud podotýká, že prostou lustrací žalovaného toliko v interní databázi soudu (ISAS) zjistil, že již v době uzavření smlouvy o úvěru bylo s žalovaným jakožto povinným vedeny hned dvanáct exekucí, což by jistě původní věřitel zjistil, kdyby býval lustroval Centrální evidenci exekucí. Pro nastolení pochybnosti je totiž zcela dostačující okolnost, že dlužník má vícero exekucí. Nejedná se přitom o detektivní činnost, nýbrž o úkon provedený v řádech desítek sekund. Pokud by původní věřitel postupoval s odbornou péčí, již jen samotný fakt, že žalovaný je zatížen dvanácti exekucemi, jej musel vést k náležité obezřetnosti ohledně správnosti a úplnosti uváděných údajů.

34. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným či snad podpis žalovaného stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou původním věřitelem. Je totiž zjevné, že žalovaný měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy, nebyl tedy s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem původní věřitel úvěruschopnost zkoumal.

35. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmou apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.

36. Odkazuje-li žalobkyně na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, pak soud uvádí, že toto rozhodnutí pro něj není závazné. Krom toho rozhodnutí nepůsobí ani vahou přesvědčivosti, když závěr dotčeného soudu o tom, že soud posuzující řádnost hodnocení úvěruschopnosti se má spokojit s tím, že úvěrující podpisem stvrdil, že dokumenty, z nichž bylo při posuzování úvěruschopnosti vycházeno, předložil, aniž by je soud měl jakkoli zkoumat, v žádném případě nelze pojímat obecně, neboť sám o sobě je zkratkovitý, a podporující spekulativní chování úvěrujících, kteří, a to je případ původního věřitele, jak je soudu známo z jeho vlastní rozhodovací činnosti, zkrátka posuzování úvěruschopnosti odbornou ba vůbec žádnou péči nevěnují nebo hůř, aktivně se podílí na vyplnění formulářů stran majetkové, osobní a sociální situace jejich klientů tak, aby údaje vyhovovaly závěru o vhodnosti poskytnutí úvěru. Soud uzavírá, že s právním názorem vyjeveným v citovaném rozhodnutí se neztotožňuje.

37. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni ani přes výzvu a poučení nepodařilo nikterak zvrátit, že původní věřitel s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy neověřil, čímž nedostál požadavku § 86 z. s. ú.

38. Soud proto posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, a proto jest právní vztah mezi původním věřitelem a žalovaným třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu částku 14 000 Kč, žalovaný přitom původnímu věřiteli zaplatil částku 2 000 Kč. Bezdůvodné obohacení dosud vyrovnáno nebylo, přičemž na straně žalovaného nadále existuje bezdůvodné obohacení ve výši 12 000 Kč (14 000 Kč – 2 000 Kč). Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil. Pohledávka z bezdůvodného obohacení byla původním věřitelem platně postoupena na žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.), a je proto nerozhodné, že pohledávka žalobkyni příp. náleží z jiného titulu, než jak jej ve smlouvě o postoupení její účastníci právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 678/2009), tedy nikoliv ze smlouvy o úvěru, ale z bezdůvodného obohacení.

39. Žalovaný byl vyzvána žalobkyní k vrácení dlužné částky do 28. 12. 2019 (soud přitom, vycházeje z § 573 o. z., s ohledem na datum odeslání výzvy dne 13. 12. 2019 má za to, že výzva došla žalovanému třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 18. 12. 2019, a desetidenní lhůta k zaplacení, stanovená ve výzvě, proto uplynula dne 28. 12. 2019). Dnem následujícím, tedy 29. 12. 2019, se žalovaný dostal do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

40. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 29. 12. 2019 do zaplacení. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze smlouvy o úvěru nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky ani na smluvní úrok.

41. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

42. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení; žalovaný byl v převážné části souhrnu uplatněných žalobních nároků úspěšný (žalobkyni byla přiznána toliko částka 12 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 29. 12. 2019, což je převýšeno zbývajícím rozsahem soudem nepřiznaných žalobních nároků, tj. 2 000 Kč na jistině úvěru, žalobkyní vyčísleného smluvního úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 266,65 Kč, dále poplatku za administrativní činnost ve výši 2 800 Kč, dále poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 133,35 Kč, dále kapitalizovaného úroku ve výši 2 346,86 Kč, dále kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 145,08 Kč, dále smluvního úroku ve výši 19,53 % ročně z dlužné jistiny ve výši 14 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, a konečně také zákonného úroku z prodlení ve z dlužné jistiny 14 000 Kč od 30. 11. 2019 do 28. 12. 2019), a proto by v poměru úspěchu náleželo právo na náhradu nákladů řízení žalovanému. Žalovaný však byl v průběhu řízení procesně zcela pasivní a žádné náklady řízení mu evidentně nevznikly; proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.