70 C 221/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Vojtěchem Salamánkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 41 750 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 16 430 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 430 Kč od 10. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 25. 2. 2021 domáhala na žalované zaplacení částky 41 750 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že na její právní předchůdkyni, [právnická osoba] [právnická] [osoba], [IČO], byla s účinností ke dni 28. 9. 2018 převedena část závodu společnosti [právnická osoba] [IČO] (dále jen„ původní věřitel“), zahrnující pohledávku za žalovanou ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 17. 7. 2018, kterou s žalovanou původní věřitel uzavřel. Ze společnosti [právnická osoba], pak byla předmětné pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020. Žalobkyně v žalobě uvedla, že původní věřitel na základě uvedené smlouvy o úvěru poskytl žalované jistinu 21 000 Kč, a to v hotovosti, v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli celkem částku 39 060 Kč, a sice ve 14 měsíčních splátkách po 2 730 Kč, přičemž celkové náklady spotřebitelského úvěru splatné žalovanou měly činit 18 060 Kč. Žalobkyně pak v žalobě uplatnila nárok na zaplacení dlužné jistiny ve výši 21 000 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 3 990 Kč, administrativní poplatek ve výši 3 330 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 670 Kč, smluvní pokutu ve výši 11 750 Kč, zákonný úrok z prodlení vyčíslený od 20. 5. 2020 ve výši 1 972,90 Kč, smluvní úrok ve výši 10,31 % ročně z dlužné jistiny úvěru (21 000 Kč) od 21. 5. 2é20 do zaplacení, a konečně zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 24 990 Kč (21 000 Kč jistiny a smluvní úrok za sjednanou dobu úvěru ve výši 3 990 Kč) od 21. 5. 2020 do zaplacení. K výzvě soudu k doplnění tvrzení a označení důkazů, zda a jakým způsobem původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy o úvěru žalobkyně ve svém podání ze dne 31. 1. 2022, uvedla, že původní věřitel s úvěruschopnost žalované posuzoval na základě zhodnocení informacích získaných od žalované a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaná byla dotazována na své rodinném majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Žalovaná pracovala od 1. 1. 2018 jako sanitářka, výše jejích měsíčních příjmů činila 13 700 Kč, výdajů pak 7 179 Kč, výše měsíčního příjmu domácnosti 30 700 Kč a výdaje domácnosti 16 358 Kč, což původní věřitel ověřil z výplatních pásek, popisu pracovního místa a náplně práce žalované, dodatku k nájemní smlouvě a z příjmových pokladních dokladů. Původní věřitel tak dospěl k závěru, že žalovaná bude schopna splácet úvěr s měsíční splátkou ve výši 2 730 Kč. Podotýká, že původní věřitel neměl důvod pochybnost o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované, které uvedla v žádosti o úvěr, a že podle § 6 odst. 1 a § 7 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen„ OZ“), se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. S odkazem na rozsudek [název soudu] ze dne 31. 7. 2020, č. j. [číslo jednací], má žalobkyně za to, že předložené listiny k posouzení úvěruschopnosti postačovaly, případně s odkazem na rozsudek [název soudu] ze dne 9. 3. 2021, č. j. [číslo jednací], že údaje z prohlášení k žádosti o poskytnutí úvěru jsou povinností žádajícího, a to uvést je pravdivě.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala po celé řízená zcela pasivní.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl dne 17. 6. 2022 v nepřítomnosti žalované v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), když žalovaná se k jednání nedostavila, svou nepřítomnost neomluvila a ani nepožádala z důležitého důvodu o odročení jednání. Žalobkyně při jednání navrhla vydání rozsudku pro zmeškání, jsou-li k tomu splněny procesní podmínky; soud žalobkyni při jednání sdělil, že podmínky pro rozhodnutí ve věci rozsudkem pro zmeškání splněny nejsou, a proto pokračoval v jednání.

4. Soud na základě dokazování provedeného při jednání dne 17. 6. 2022 zjistil ve věci následující:

5. Z listiny označené jako Smlouva o úvěru [číslo] datované dnem 17. 7. 2018 soud zjistil, že byla podepsána žalovanou a zástupcem společnosti [právnická osoba] (dále jen„ Smlouva“). Předmětem Smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalované úvěr ve výši 21 000 Kč a závazek žalované tuto částku spolu se souhrnným poplatkem (označeným jako celkové náklady spotřebitelského úvěru) ve výši 18 060 Kč vrátit v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 2 730 Kč, přičemž první splátka byla splatná sedmnáctého dne měsíce následujícího po datu uzavření smlouvy. Ve smlouvě je uvedeno, že věřitel poskytl jistinu 21 000 Kč žalované v hotovosti při podpisu smlouvy, a že žalovaná toto potvrzuje podpisem této smlouvy.

6. Z předžalobní výzvy ze dne 25. 1. 2021 a podacího lístku má soud za prokázané, že dne 25. 1. 2021 zaslal zástupce žalobkyně žalované předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky nejpozději do 9. 2. 2021.

7. Z listiny označené jako Žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru podepsané žalovanou dne 17. 7. 2018 soud zjistil, že žalovaná při žádosti o úvěr původnímu věřiteli sdělila výši svého měsíčního příjmu ze závislé činnosti 13 700 Kč, příjmu domácnosti 30 700 Kč, výdaje na bydlení 7 058 Kč, energii 1 000 Kč, ostatní výdaje 8 300 Kč, její průměrné měsíční výdaje celkem 7 179 Kč a průměrné měsíční výdaje celé domácnosti 16 358 Kč. Uvedla zaměstnání jako sanitářka v nemocnice, účel úvěru – zařízení bytu. Dále uvedla, že je vdaná, v domácnosti jsou dvě výdělečně činné osoby a jedno vyživované dítě ve věku do 15 let.

8. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 a předloženého seznamu pohledávek uzavřené mezi [právnická osoba], a žalobkyní se podává, že [právnická osoba], postoupila pohledávku, jež je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni.

9. Z Notářského zápisu č. NZ [číslo], [spisová značka], sepsaného JUDr. [jméno] [příjmení], notářkou, soud zjistil, že původní věřitel ([právnická osoba]) jako prodávající a [právnická osoba], jako kupující, uzavřeli dne 6. 9. 2018 smlouvu o prodeji části závodu, který je tvořen divizí spotřebitelských úvěrů, na jejímž základě mělo dojít k převodu části závodu na kupujícího, přičemž vlastnické právo k této části nabude kupující ke dni zveřejnění tohoto notářského zápisu ve sbírce listin vedené příslušným rejstříkovým soudem ve vztahu ke kupujícímu.

10. Nahlédnutím do online přístupného obchodního rejstříku soud zjistil, že u společnosti [právnická osoba], je zapsáno, že ke dni 28. 9. 2018 byla část závodu společnosti [právnická osoba], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec], [IČO], zapsané v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, v oddílu C a vložce [číslo], převedena na společnost [právnická osoba], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo], [IČO], zapsanou v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, v oddílu B a vložce [číslo], a doklad o koupi části závodu byl uložen ve sbírce listin.

11. Soud dále nahlédnutím do systému ISAS zjistil, že proti žalované jakožto povinné byla u zdejšího soudu v době předcházející uzavření smlouvy o úvěru vedena tři exekuční řízení, a to pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka].

12. Z žalobkyní přiložené tabulky přehledu úhrad soud zjistil, že dlužník s evidenčním číslem spisu [číslo], s evidenčním číslem smlouvy [číslo], tj. žalovaná, zaplatil dne 17. 7. 2018 v hotovosti částky 840 Kč a 2 730 Kč, dále dne 12. 2. 2019 částku 500 Kč, a dne 13. 2. 2020 částku 1 000 Kč.

13. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil jakákoli pro věc významná zjištění.

14. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkové stavu. Původní věřitel a žalovaná podepsali smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 21 000 Kč. Žalovaná se zavázala uvedenou sumu vrátit včetně souhrnného poplatku ve výši 18 060 Kč vrátit v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 2 730 Kč, přičemž první splátka byla splatná sedmnáctého dne měsíce následujícího po uzavření smlouvy. Částka 21 000 Kč byla žalované vyplacena v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná zaplatila celkem 4 570 Kč. Původní věřitel zaznamenal údaje stran posuzování úvěruschopnosti žalované v Žádosti o úvěr. Žalobkyně vyzvala žalovanou k uhrazení pohledávky do 9. 2. 2021 dopisem ze dne 25. 1. 2021.

15. Soud se dále zejména zabýval tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tímto účelem soud ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalované úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (usnesení zdejšího soudu ze dne 18. 1. 2022, č. j. [číslo jednací]). Žalobkyně reagovala podáním ze dne 31. 1. 2022, v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta původním věřitelem. Původní věřitel dle názoru žalobkyně splnil svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy; rovněž žalobkyně tvrdila, že původní věřitel lustroval žalovanou ve veřejně dostupných databázích – k tomuto tvrzení však nenabídla žádné důkazy. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované, což žalovaná potvrdila svým podpisem. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaná by se v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku.

16. Jelikož soud ani po provedeném doplnění nedospěl k závěru, že původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalované, poučil žalobkyni při jednání ve věci samé dne 17. 6. 2022 podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že dosud žalobkyně nepředložila ani neoznačila důkazy k prokázání svých tvrzení ohledně toho, že původní věřitel před uzavřením úvěrové smlouvy lustroval žalovanou ve veřejně dostupných rejstřících ke zjištění její majetkové situace a platební morálky, a s jakým výsledkem tak případně učinil. Zástupkyně žalobkyně k tomuto poučení při jednání sdělila, že žalobkyně poskytla soudu veškeré jí dostupné důkazy, a že další důkazní návrhy, než byl učiněny v doplnění žaloby ze dne 31. 1. 2022, proto nemá. Soud v návaznosti na to dospěl k závěru, že původní věřitel se před uzavřením smlouvy řádně nezabýval posuzováním úvěruschopnosti žalovaného, když jednak není prokázáno tvrzení žalobkyně, že by lustroval žalovanou před uzavřením smlouvy o úvěru ve veřejně dostupných databázích, k čemuž přistupuje skutkové zjištění soudu (resp. skutečnost známá soudu z jeho úřední činnosti), že vůči žalované byly ke dni uzavření úvěrové smlouvy vedeny hned tři exekuce – takovou skutečnost by býval musel původní věřitel odhalit, pakliže by býval nahlédnul zejm. do Centrální evidence exekucí.

17. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

18. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

19. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

23. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

24. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

25. Podle § 1959 písm. e) o. z., neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem„ ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

26. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

27. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

28. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

29. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

30. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo], ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

31. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

32. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. [spisová značka], ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

33. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo]. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

34. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb.. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C [číslo], OPR- [právnická osoba], dostupný na [webová adresa]).

35. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

36. Z tvrzení a listin žalobkyní předložený nemá soud za prokázané, že by původní věřitel s odbornou péčí ověřoval úvěruschopnost žalované, když žalobkyně neprokázala, že by původní věřitel lustroval obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí. Soud podotýká, že prostou lustrací žalované toliko v interní databázi soudu (ISAS) zjistil, že již v době uzavření Smlouvy byly s žalovanou jakožto povinnou vedeny hned tři exekuce, což by jistě původní věřitel zjistil, kdyby lustroval centrální evidenci exekucí. Pro nastolení pochybnosti je totiž zcela dostačující okolnost, že dlužník má vícero exekucí. Nejedná se přitom o detektivní činnost, nýbrž o úkon provedený v řádech desítek sekund. Pokud by původní věřitel postupoval s odbornou péčí, již jen samotný fakt, že žalovaná je zatížena několika exekucemi, jej musel vést k náležité obezřetnosti ohledně správnosti a úplnosti uváděných údajů.

37. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovanou či snad podpis žalované stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou původním věřitelem. Je totiž zjevně, že žalovaná měla zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhla uzavření smlouvy, nebyla tedy s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem původní věřitel úvěruschopnost zkoumal.

38. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmou apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.

39. Odkazuje-li žalobkyně na rozhodnutí [název soudu] ze dne 31. 7. 2020, č. j. [číslo jednací], pak soud uvádí, že toto rozhodnutí pro něj není závazné. Krom toho rozhodnutí nepůsobí ani vahou přesvědčivosti, když závěr dotčeného soudu o tom, že soud posuzující řádnost hodnocení úvěruschopnosti se má spokojit s tím, že úvěrující podpisem stvrdil, že dokumenty, z nichž bylo při posuzování úvěruschopnosti vycházeno, předložil, aniž by je soud měl jakkoli zkoumat, v žádném případě nelze pojímat obecně, neboť sám o sobě je zkratkovitý, a podporující spekulativní chování úvěrujících, kteří, a to je případ původního věřitele, jak je soudu známo z jeho vlastní rozhodovací činnosti, zkrátka posuzování úvěruschopnosti odbornou ba vůbec žádnou péči nevěnují nebo hůř, aktivně se podílí na vyplnění formulářů stran majetkové, osobní a sociální situace jejich klientů tak, aby údaje vyhovovaly závěru o vhodnosti poskytnutí úvěru. Soud uzavírá, že s právním názorem vyjeveným v citovaném rozhodnutí se neztotožňuje.

40. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni ani přes výzvu a poučení nepodařilo nikterak zvrátit, že původní věřitel s odbornou péči úvěruschopnost žalované před uzavřením Smlouvy neověřil, čímž nedostál požadavku § 86 z. s. ú.

41. Soud proto posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, a proto jest právní vztah mezi původním věřitelem a žalovanou proto třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek [název soudu] ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka] a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. [spisová značka]), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacené (žalované) bez právního důvodu částku 21 000 Kč, žalovaná přitom původnímu věřiteli zaplatila částku 4 570 Kč. Bezdůvodné obohacení dosud vyrovnáno nebylo, přičemž na straně žalované nadále existuje bezdůvodné obohacení ve výši 16 430 Kč (21 000 Kč – 4 570 Kč). Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil. Pohledávka z bezdůvodného obohacení byla nejprve v rámci části závodu prodána původním věřitelem [právnická osoba] Financial Services, která ji následně platně postoupila žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.), a je proto nerozhodné, že pohledávka žalobkyni příp. náleží z jiného titulu, než jak jej ve smlouvě o postoupení její účastníci právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí [název soudu] ve věci sp. zn. [spisová značka]), tedy nikoliv ze smlouvy o úvěru, ale z bezdůvodného obohacení.

42. Žalovaná byla vyzvána žalobkyní k vrácení dlužné částky do 9. 2. 2021 (soud přitom, vycházeje z § 573 o. z., s ohledem na datum odeslání výzvy má za to, že výzva se dostala včas do sféry žalované). Dnem následujícím, tedy 10. 2. 2021, se žalovaná dostala do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

43. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 16 430 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 10. 2. 2021 do zaplacení. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze smlouvy o úvěru nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky ani na smluvní úrok.

44. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

45. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení; žalovaná byla v převážné části souhrnu uplatněných žalobních nároků úspěšná (žalobkyni byla přiznána toliko částka 16 430 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 10. 2. 2021, což je převýšeno zbývajícím rozsahem žalobních nároků ve výši 29 310 Kč bez zohlednění běžících úroků), a proto by v poměru úspěchu náleželo právo na náhradu nákladů řízení žalované. Žalovaná však byla v průběhu řízení procesně zcela pasivní a žádné náklady řízení jí evidentně nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.