70 C 24/2024

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Vojtěchem Salamánkem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 , Ph.D. sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 11 400 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 2 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 2 800 Kč od 11. 7. 2023 do zaplacení.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu částky 6 066,74 Kč, dále úhrad za služby ve výši 2 533,26 Kč, dále kapitalizovaných úroků ve výši 3 595,19 Kč, dále kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 304,27 Kč, dále úroku ve výši 23,43 % ročně z částky 8 866,74 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, dále úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 866,74 Kč od 2. 6. 2023 do 10. 7. 2023 a konečně úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 6 066,74 Kč od 11. 7. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 6. 11. 2023 domáhala na žalované zaplacení částky 11 400 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , sídlem , adresa, (dále také jen „původní věřitel“), uzavřela se žalovanou dne 23. 7. 2020 smlouvu o úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě které žalované poskytla částku 10 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli úvěr spolu s částkou 8 000 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 2 000 Kč, jednak odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč, jednak náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč, a to formou šedesáti týdenních splátek po 300 Kč počínaje dnem 30. 7. 2020 a konče dnem 16. 9. 2021. Žalovaná zaplatil toliko 7 200 Kč, přičemž poslední její úhrada byla provedena dne 8. 8. 2022. Pohledávka ze smlouvy o úvěru uplatněná žalobou tak sestává z částky 11 400 Kč (z toho jistina 8 866,74 Kč a dlužné úhrady za služby ve výši 2 533,26 Kč) a příslušenství v podobě kapitalizovaného smluvního úroku 3 595,19 Kč (23,43 % ročně z částky 8 866,74 Kč od 17. 9. 2021 do 1. 6. 2023), dále kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 1 304,27Kč (8,50 % ročně z částky 8 866,74 Kč od 17. 9. 2021 do 1. 6. 2023), dále smluvního úroku ve výši 23,43 % ročně z částky 8 866,74 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení a konečně zákonného úroku z prodlení 8,50 % ročně z částky 8 866,74 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení. Pohledávka původního věřitele za žalovanou úvěrové smlouvy byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 6. 2023 s účinností postoupení k témuž dni, což bylo žalované písemně oznámeno.

2. Na základě výzvy soudu (usnesení ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ) doplnila žalobkyně svou žalobu o upřesnění tvrzení ohledně posuzování úvěruschopnosti žalované původním věřitelem před uzavřením smlouvy o úvěru. Uvedla, že původní věřitel vycházel z informací sdělených žalovanou a zaznamenaných v kartě zákazníka; žalovanou sdělené údaje ověřil pomocí dokumentů označených v kartě zákazníka. Současně si z insolvenčního rejstříku ověřil, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Dále původní věřitel lustroval před poskytnutím úvěru žalovanou v Centrální evidenci exekucí a v databázích SOLUS, Nebankovní registr klientských informací a Bankovní registr klientských informací (k tomu žalobkyně dodala, že nedisponuje důkazy k prokázání daného tvrzení). Získané údaje podrobil původní věřitel skóringovému modelu zahrnujícímu kritéria vycházející ze statistických dat, který schopnost žalované splácet úvěr vyhodnotil. V kartě zákazníka ze dne 22. 7. 2020 žalovaná uvedla, že má pravidelný měsíční příjem z invalidního důchodu ve výši 8 301 Kč, dále si přivydělává brigádně částkou 4 542 Kč měsíčně, což původní věřitel ověřil složenkami, pracovní smlouvou a výpisy z účtu. Měsíční výdaje uvedla žalovaná v zákaznické kartě tak, že na bydlení vynakládala 2 940 Kč (ověřeno fakturami za elektřinu, vodu, plyn, telefon, TV…) a na osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) částku 5 000 Kč, k tomu měsíčně 1 000 Kč na splátky úvěrů, zápůjček či hypoték. Bylo tak operováno s měsíčním příjem žalované 12 843 Kč a výdaji 8 940 Kč, z čeho byla vypočtena měsíční finanční rezerva žalované (disponibilní částka) ve výši 3 903 Kč, která dle hodnocení původního věřitele měla postačovat ke splácení úvěru. Na základě těchto údajů dospěl původní věřitel k závěru, že žalovaná bude schopna úvěr splácet. Neměl přitom důvod mít pochybnosti o správnosti žalovanou uvedených údajů. Žalobkyně má za to, že neprokázání splnění povinnosti posouzení úvěruschopnosti dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, nezpůsobuje absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Žalobkyně uvedla, že nemá k dispozici kopie dokladů žalované, jimiž byly podle tvrzení žalobkyně ověřovány údaje sdělené žalovanou při sepisu žádosti o úvěr; odkázala na rozsudek Krajského soudu v , právnická osoba, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , s tím, že postačuje, že ověřovací listiny byly pracovníku původního věřitele předloženy při vyplňování karty zákazníka.

3. Podáním ze dne 21. 3. 2024 se žalobkyně předem omluvila z nařízeného jednání ve věci a doplnila svou žalobu tvrzením, že žalovaná uznala dne 8. 11. 2021 písemně svůj dluh ze smlouvy o úvěru (č. , hodnota, ) a zavázala se jej zaplatit; dluh žalovaná uznala co do výše 16 000 Kč. K tomu přiložila žalobkyni listinu označenou jako „uznání dluhu“, datovanou dnem 8. 11. 2021.

4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala po celé řízení zcela pasivní.

5. Soud věc projednal dne , datum, v nepřítomnosti účastníků (v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“), když žalobkyně svou neúčast na jednání předem písemně omluvila aniž žádala o odročení, zatímco žalovaná, ač k jednání řádně a včas předvolána, se bez omluvy nedostavila.

6. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující:

7. Z listiny označené jako smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti datované dnem , datum, , opatřené číslem , hodnota, soud zjistil, že byla podepsána žalovanou a zástupcem původního věřitele (, právnická osoba, ). Předmětem smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalované úvěr ve výši , částka, a závazek žalované tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši , částka, vrátit v pravidelných šedesáti týdenních splátkách po , částka, , přičemž první splátka byla splatná k 7. kalendářnímu dni od uzavření smlouvy. Z listiny soud dále zjistil, že podpisem této listiny žalovaná stvrdila, že částka , částka, jí byla původním věřitelem vyplacena při podpisu této listiny.

8. Z oznámení společnosti , právnická osoba, (původního věřitele) o postoupení pohledávky ze dne 23. 6. 2023 a podacího lístku má soud za prokázané, že původní věřitel žalované oznámil, že postoupil pohledávku za ním ze smlouvy č. , hodnota, žalobkyni, a že vyzval žalovanou k zaplacení dluhu z uvedené smlouvy v celkové částce 16 400 Kč do 10 dnů po obdržení dopisu. Dopis byl žalované odeslán dne 23. 6. 2023.

9. Z předžalobní výzvy ze dne 29. 9. 2023 a podacího lístku ze dne 2. 10. 2023 má soud za prokázané, že dne 2. 10. 2023 zaslal zástupce žalobkyně žalované předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, , a to nejpozději do 14. 10. 2023.

10. Z Karty zákazníka datované dnem 22. 7. 2020, podepsané pracovníkem původního věřitele a žalovanou, soud zjistil následující. Původní věřitel zde zachytil proces posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná uvedla při žádosti o poskytnutí úvěru, že svou potřebu bydlení zajišťuje užíváním vlastní nemovitosti, je vdaná, dosáhla vzdělání „bez vzdělání/základní“, domácnost sdílí s manželem, nemá žádných nezaopatřených dětí či osob, hlavním zdrojem jejích příjmů jsou dávky invalidního důchodu vyplácené Českou správou sociálního zabezpečení ve výši 8 301 Kč měsíčně, dalším zdrojem je „příjem z podnikání, brigády“ ve výši 4 542 Kč měsíčně. Jako výdaje žalovaná uvedla 2 940 Kč měsíčně na bydlení (nájem, inkaso, energie), dále 5 000 Kč osobních výdajů (telefon, jídlo, léky, odprava, oblečení) a 1 000 Kč splátky úvěrů/zápůjček). V rámečkem oddělené části listiny, nazvané „Dokumenty k ověření finanční situace žadatele“ jsou zaškrtnuty předtištěné volby „Bankovní výpisy – příjmy/výdaje“, dále „Pracovní smlouva/DPP/DPČ“, dále „SIPO“ a „Složenky – příjmy“ a ručně dopsáno „- důchod“. Na straně 4. listiny, je zaškrtnuto políčko „ANO“ u prohlášení, že vůči žadateli o úvěr jsou vedeny exekuce; v následném poli určenému k specifikaci počtu vedených exekucí je ručně vepsán údaj „1“.

11. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, a předloženého seznamu pohledávek, uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní se podává, že původní věřitel postoupil pohledávku, jež je předmětem tohoto řízení (ze smluv č. , hodnota, ), na žalobkyni.

12. Z listiny Uznání dluhu soud zjistil, že žalovaná dne 8. 11. 2021 písemně uznala svůj dluh vůči původnímu věřiteli (, právnická osoba, ) ve výši 16 000 Kč, který vznikl z důvodu nesplacení celkové dlužné částky podle Smlouvy o půjčce č. , hodnota, , a že se tímto rovněž žalovaná zavázala celý svůj dluh zaplatit; současně žalovaná tímto uznala také nárok na zákonné úroky z prodlení z dlužné částky od prvního dne prodlení až do zaplacení dluhu.

13. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkové stavu. Původní věřitel a žalovaná podepsali dne , datum, listinu obsahující ujednání k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. Původní věřitel na základě tohoto poskytl dne 22. 7. 2020 žalované v hotovosti částku 10 000 Kč. Pro účely posouzení úvěruschopnosti žalovaná sdělila původnímu věřiteli, že svou potřebu bydlení zajišťuje užíváním vlastní nemovitosti, je vdaná, buďto nedosáhla žádného vzdělání anebo dosáhla základního vzdělání, domácnost sdílí s manželem, nemá žádných nezaopatřených dětí ani osob, hlavním zdrojem jejích příjmů jsou dávky invalidního důchodu vyplácené Českou správou sociálního zabezpečení ve výši , částka, měsíčně, dalším zdrojem je „příjem z podnikání, brigády“ ve výši 4 542 Kč měsíčně. Jako výdaje žalovaná uvedla 2 940 Kč měsíčně na bydlení (nájem, inkaso, energie), dále 5 000 Kč osobních výdajů (telefon, jídlo, léky, odprava, oblečení) a 1 000 Kč splátky úvěrů/zápůjček. Při žádosti o poskytnutí úvěru žalovaná sdělila původnímu věřiteli, že je vůči ní vedena jedna exekuce. Žalovaná dne 8. 11. 2021 vůči původnímu věřiteli písemně uznala co do důvodu a výše 16 000 Kč (nepočítaje rovněž uznané právo na zaplacení úroku z prodlení) svůj dluh ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, . Soud vyšel z žalobního tvrzení žalobkyně ohledně toho, že žalovaná celkem na svůj dluh ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uhradila původnímu věřiteli částku 7 200 Kč, a že poslední částečná úhrada žalované se udála dne 8. 8. 2022. Posledně uvedené žalobní tvrzení soud nečinil předmětem dokazování, když se jedná o tvrzení prospěšné protistraně (žalované), a jako takové je lze pokládat za implicitně nesporné (žalovaná přitom byla v řízení zcela procesně pasivní).Původní věřitel oznámil žalované, že pohledávku za ní postoupil žalobkyni dopisem ze dne 23. 6. 2023. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení dluhů ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, v rámci dopisu oznamujícím postoupení pohledávky, který jí byl odeslán dne 23. 6. 2023, přičemž lhůta k zaplacení byla stanovena do 10 dní po obdržení dopisu.

14. Soud se dále zabýval tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalované, a zda tak učinil řádně a s odbornou péčí. Za tímto účelem soud (jak již uvedeno výše) ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalované úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (k tomu srov. výše odst. 2. odůvodnění tohoto rozsudku).

15. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

16. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

17. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

21. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

22. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Podle § 1959 písm. e) o. z., neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem „ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

24. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

25. Podle § 2053 o. z., uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

26. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

27. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

28. Žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by původní věřitel postupoval v souladu s požadavkem náležité péče při vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru, a to jak před uzavřením Smlouvy 1, tak před uzavřením Smlouvy 2. Soud proto posoudil obě smlouvy o spotřebitelském úvěru mezi kontrahenty jako neplatné a právní vztah mezi účastníky řízení jako vztah z bezdůvodného obohacení, konkrétně jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1, 2 o. z.).

29. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

30. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

31. Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 86 a 87 z. s. ú., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 a 87 z. s. ú. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Závěry Vrchního soudu v Olomouci ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, (KSOS 36 , Anonymizováno, 10674) jsou tak již soudní praxí překonány.

32. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.

33. Smyslem a účelem § 86 a 87 z. s. ú. není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede. Současně je zprostředkovaně chráněno konkurenční prostředí na trhu se spotřebitelskými úvěry tak, aby poskytovatelé úvěru porušující zákon o spotřebitelském úvěru nezískali neoprávněnou konkurenční výhodu oproti poskytovatelům provádějící kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavky odborné péče. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání a vyhodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani prohlášení žalovaného, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C-449/13, CA Consumer Finance SA).

34. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

35. Dle hodnocení soudu bylo v řízení prokázáno, že posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru bylo původním věřitelem provedeno nedostatečně. K tomuto závěru vede zejména skutkové zjištění, že žalovaná již při žádosti o úvěr sdělila původním věřiteli, že je vůči žalované vedena exekuce. V řízení nebylo tvrzeno ničeho o tom, zda se původní věřitel před poskytnutím úvěru vůbec zajímal o povahu takto ohlášené exekuce, tedy zda se jedná o exekuci na peněžité plnění či na plnění nepeněžité. Rovněž není zřejmé, zda vůbec (a případně jak) o skutečnosti, že byla v dané době vůči žalované vedena exekuce, původní věřitel uvážil v procesu posuzování úvěruschopnosti žalované. Dle názoru soudu je přitom povšechná informace o tom, že je vůči žadateli o úvěr vedena exekuce, zcela zásadním výstražným indikátorem možné nemajetnosti žadatele či obecně jeho finančně nepříznivé situace. Je proto tedy zcela zásadním nedostatkem prezentovaného posuzování úvěruschopnosti, pakliže není zřejmé, že by se touto informací a jejím prověřováním a jejím zasazením do celkového kontextu žadatelkou tvrzené majetkové situace původní věřitel jakkoli zabýval. O to více je popsané pochybení zarážející, bylo-li původnímu věřiteli rovněž žadatelkou sděleno, že jejím hlavním zdrojem příjmu je invalidní důchod, že její měsíční příjem je relativně nízký (necelých , částka, ) a že žadatelka splácí měsíčně jinou (či jiné) půjčku nebo úvěr. V kombinaci totiž obé ukazuje na vysokou pravděpodobnost finančních potíží žadatelky (žalované) a bylo tak nepochybně třeba postavit najisto, jaké plnění bylo vůči žadatelce exekučně vymáháno. Vedle všeho zde uvedeného je dále třeba vyzdvihnout, že v řízení nebylo prokázáno, že původní věřitelka skutečně ověřila žadatelkou uváděné údaje o výši hlavního příjmu (invalidní důchod) a vedlejšího příjmu (brigády), když toliko provedení důkazu listinou (Karta zákazníka), kterou vyplňoval pracovník či zástupce původního věřitele, a v níž je zaškrtnutím předtištěných políček zaznamenáno, podle kterých listin měla být tvrzení žadatelky ověřována, nepostačuje k prokázání tvrzení, že původní věřitelce byly tyto listiny žalovanou skutečně předloženy ani k prokázání toho, že původní věřitel (její zástupce) tyto listiny správně vyhodnotil.

36. Soud proto smlouvu o úvěru vyhodnotil jako absolutně neplatnou a právní vztah mezi původním věřitelem a žalovanou proto jest třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacenému (žalované) bez právního důvodu částku v celkové výši 10 000 Kč. Žalovaná pak původnímu věřiteli (ještě před postoupením pohledávky žalobkyni) zaplatila celkem částku 7 200 Kč. Z uvedeného plyne, že na straně žalované přetrvává bezdůvodné obohacení ve výši 2 800 Kč, které je žalovaná povinna žalobkyni, na kterou byla pohledávka původního věřitele (lhostejno, že s jinou právní kvalifikací – tedy ze smlouvy o úvěru, nikoli z bezdůvodného obohacení) platně postoupena, vydat. Současně má žalobkyně právo na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši (§ 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích). Žalovaná byla vyzván k zaplacení současně s oznámením o postoupení pohledávky, a to ve lhůtě 10 dní od obdržení dopisu, který jí byl zaslán dne , datum, (s ohledem na § 573 občanského zákoníku se má za to, že dopis žalované došel třetího pracovního dne po odeslání, tj. dne , datum, ), pročež poslední den lhůty k zaplacení připadl na , datum, a následujícím dnem (, datum, ) se žalovaná dostala do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení. Datu vzniku prodlení pak odpovídá repo sazba České národní banky ke dni , datum, , tj. 7 procentních bodů, která zvýšená o 8 procentních bodů pak činí sazbu zákonného úroku z prodlení (15 %). Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala úrok z prodlení toliko v sazbě 8,50 %, nepřekročil soud její žalobní návrh a úrok z prodlení přiznal toliko ve výši žalobního návrhu (výrok I. tohoto rozsudku).

37. Vzhledem k tomu, že žalovaná se nedostala do prodlení s částkami jistiny, jež žalobkyně žalobou uplatnila nad rámec žalovanou nevydaného bezdůvodného obohacení, zamítl soud žalobou požadovaný úrok z prodlení v tomto rozsahu. Obdobně zamítl soud i žalobkyní nárokované částky požadované na úvěrové jistině v tom rozsahu, v němž již bylo bezdůvodného obohacení žalované vyrovnáno (částka 7 200 Kč). Soud dále zamítl žalobkyní uplatněné nároky na zaplacení dlužných poplatků, smluvních úroků a odměn, když v důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy je třeba nahlížet jako na neplatné také na veškerá nesamostatná smluvní jednání dané smlouvy (tedy včetně poplatků, odměn pro poskytovatele úvěru, smluvního úroku či smluvních pokut). Zamítnuté žalobní nároky specifikoval soud ve výroku II. tohoto rozsudku.

38. Soud se neopomenul zabýval otázkou vlivu uznání dluhu, které žalovaná učinila písemně dne , datum, na důvodnost žalobkyní uplatněných nároků. Jelikož ale ustanovení § 2053 o. z. (srov. citaci výše) zakládá vyvratitelnou domněnku trvání dluhu v době jeho uznání, nezakládá ještě hmotněprávní uznání dluhu nevyhnutelně důvodnost žalobou uplatněného nároku, neboť založenou zákonnou domněnku lze vyvrátit. Právě k tomu pak v nynějším řízení došlo, když dokazováním bylo zjištěno, že žalobou uplatněná pohledávka není pohledávkou ze smlouvy o úvěru, nýbrž z titulu bezdůvodného obohacení, a rovněž bylo zjištěno, že bezdůvodné obohacení (ke dni vyhlášení rozsudku) činilo 2 800 Kč. Tím byla vyvrácena domněnka, že ke dni , datum, trval dluh žalované ve výši 16 000 Kč (bez příslušenství) z titulu smlouvy o úvěru, když k danému dni se mohlo jednat jedině o dluh z bezdůvodného obohacení, nadto který nemohl převyšovat v žádném případě částku 10 000 Kč (tedy částku poskytnuté hotovosti od původního věřitele). Předmětnou zákonnou domněnku je tedy zcela zbytné v nyní posuzované věci aplikovat, když dokazováním byl zjištěn skutkových stav ohledně důvodu i výše pohledávky žalobkyně (v době uznání šlo o pohledávku původního věřitele), přičemž zjištěný skutkových stav má před vyvratitelnou zákonnou domněnkou bezpochyby přednost. Pokud pak jde o možnou námitku, že z důvodu uznání dluhu žalovanou neměl soud již posuzovat platnost uzavřené smlouvy o úvěru (prizmatem řádnosti posouzení úvěruschopnosti), pak té nelze přisvědčit, neboť ochrana poskytovaná spotřebiteli v podobě sankce neplatnosti úvěrové smlouvy uzavřené při absenci řádného posouzení úvěruschopnosti nemůže být jednoduše sistována hmotněprávním uznáním dluhu; to tím spíš, není-li posuzování platnosti úvěrové smlouvy soudem podmíněno uplatněním námitky neplatnosti ze strany spotřebitele.

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Právo na poměrnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení by měla mít s ohledem na svůj evidentní převážný (nadpoloviční) procesní úspěch žalovaná (kapitalizováno ke dni vyhlášení rozsudku; poměr plnění dle výroku I. a výroku II. tohoto rozsudku). Jelikož ale žalované, která byla v řízení zcela procesně pasivní, podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.