70 C 249/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Vojtěchem Salamánkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 10 124,45 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 990 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 990 Kč od 1. 8. 2022 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 1 739,81 Kč, úroku ve výši 19,48 % ročně z částky 10 124,45 Kč od 1. 8. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 134,45 Kč od 1. 8. 2022 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 189,51 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou Okresnímu soudu v Ústí nad Labem dne 31. 10. 2022 domáhala vůči žalované zaplacení částky 10 124,45 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 605,36 Kč od 21. 12. 2021 do 31. 7. 2022, úroku ve výši 19,48 % ročně z částky 10 124,45 Kč od 1. 8. 2022 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 124,45 Kč od 1. 8. 2022 do zaplacení, a dále náhrady nákladů tohoto soudního řízení.

2. Žalobu odůvodnila tím, že jí původní věřitelka [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ [právnická osoba]“) postoupila na základě smlouvy o postoupení pohledávek účinné od 4. 8. 2022 pohledávku za žalovanou ze smlouvy o úvěru [číslo] kterou mezi sebou uzavřely [právnická osoba] a žalovaná na základě akceptace žádosti žalované [číslo] o úvěr ze dne 21. 12. 2021 Smlouvou o úvěru se [právnická osoba] zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 8 990 Kč. Tento závazek [právnická osoba] splnila, když na bankovní účet žalované zaslala dne 19. 1. 2022 částku 8 990 Kč. Žalovaná se přitom smlouvou zavázala splácet poskytnutý úvěr spolu se smluvním úrokem ve výši 19,48 % ročně v pravidelných 11 měsíčních splátkách ve výši 970 Kč dle smlouvy, rámcové smlouvy, produktových podmínek a všeobecných obchodních podmínek. Žalovaná však nesplácela úvěr řádně a včas, pročež se dostala do prodlení. [právnická osoba] proto pro porušení smluvních podmínek ze strany žalované přistoupila dne 31. 7. 2022 k zesplatnění úvěru. Žalovaná částka 10 124,45 Kč se tak sestává z nesplacené jistiny úvěru 8 990 Kč, poplatků dle čl. VII. odst. 8 smlouvy ve výši 600 Kč, pokut ve výši 0,1 % denně dle čl. VII. odst. 8 smlouvy ve výši 179,45 Kč a pojistného ve výši 7,99 % dle čl. IV. odst. 3 smlouvy ve výši 355 Kč. Žalobkyně dále požadovala kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 605,36 Kč vypočtený sazbou 19,48 %, která měla žalovaná splácet spolu se splátkou jistiny vždy k 17. dni v měsíci. Ohledně posuzování úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy o úvěru žalobkyně již v žalobě tvrdila, že [právnická osoba] vycházela z údajů poskytnutých žalovanou v žádosti o úvěr, přičemž byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra k neplatným či odcizeným dokladům, přičemž dále byl porovnáván příjem žalované s jejími výdaji (ty byly odhadnuty na základě historických dat z ČSÚ), čímž dospěla [právnická osoba] k částce disponibilních zdrojů žalované; na základě toho [právnická osoba] žádosti žalované o úvěr vyhověla. Mezi důkazními návrhy (listinami přiloženými k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) žalobkyně uvedla mj. i„ Předdotazy ([příjmení], BRKI)“, soud však na tomto místě konstatuje, že tyto nebyly ve skutečnosti soudu předloženy. K výzvě soudu (usnesení ze dne 2. 1. 2023, č. j. 70 C 249/2022-20) žalobkyně po skutkové stránce doplnila, že při posuzování úvěruschopnosti žalované bylo rovněž přihlíženo k jejímu celkovému osobnímu stavu, když žalovaná sdělila, že pracuje jako prodavačka/pokladní u zaměstnavatele [právnická osoba], jako svůj čistý měsíční příjem uvedla částku 36 004 Kč, celkové náklady domácnosti uvedla částkou 8 000 Kč, dále uvedla částku 2 500 Kč měsíčně jako souhrn splátek jiných finančních závazků, a že bydlí u„ rodičů/dětí“. Žalovaná k žádosti o úvěr dále předložila výpis z bankovního účtu. Žalobkyně dále nově tvrdila, že ona (patrně správně [právnická osoba]) učinila dotaz do tzv. negativního registru [příjmení], kde žalovaná nebyla vedena jako osoba se závazky po splatnosti; k tomu žalobkyně navrhla, aby soud sám vyžádal důkaz od zájmového sdružení [příjmení] ohledně provedení dotazu. Co do procesu zjišťování a ověřování příjmu žalované, využila [právnická osoba] (žalobkyně opět nelogicky uvádí, že tak učinila ona sama, ačkoli podle žaloby plyne žalobní legitimace žalobkyně až z později uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek) Expertní systém – komplexní soubor pravidel pro podporu rozhodování, a dále použila skóringový model. K výzvě soudu rovněž žalobkyně uvedla, že k označení důkazů„ Předdotazy ([příjmení], BRKI)“ došlo v její žalobě omylem, s tím, že takové důkazy k dispozici nemá.

3. Žalovaná se k žalobě písemně nevyjádřila a po celé řízení zůstala procesně pasivní.

4. Soud věc projednal na jednání konaném dne 7. 3. 2023, a sice v nepřítomnosti účastníků v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když žalobkyně se z jednání předem písemně omluvila aniž požádala o odročení jednání, zatímco žalovaná se k jednání, ač řádně a včas předvolána, nedostavila (nadto svou nepřítomnost neomluvila).

5. Z listiny označené jako Žádost/ Smlouva o klasickém úvěru [číslo] datované dnem 21. 12. 2021 (toto datum není patrné z listiny, nýbrž z.pdf verze elektronického dokumentu, v něm má listina svůj originální původ) zjistil soud že žalovaná žádala [právnická osoba] o poskytnutí úvěru jak o poskytnutí„ klasického“ spotřebitelského úvěru ve výši 8 990 Kč k financování nákupu blíže neurčené elektroniky (výpočetní technika), tak o poskytnutí revolvingového úvěru s úvěrovým rámcem 30 000 Kč, minimální splátkou 500 Kč měsíčně (ale minimálně 5 % z dlužné částky), se základní roční úrokovou sazbou 22,68 % a měsíčním poplatkem za rezervaci úvěrových zdrojů ve výši 50 Kč; žádala o uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru na dobu neurčitou. Dále z této listiny soud zjistil, že žalovaná uvedla, že bydlí u„ rodičů/dětí“ od roku 2017, je svobodná, vyživuje jedno dítě, pracuje jako prodavačka/pokladní u zaměstnavatele [právnická osoba], [IČO], a sice od března 2002, dosahuje čistého měsíčního příjmu 36 004 Kč, výdaje domácnosti činí měsíčně 8 000 Kč a finanční závazky žalované byly v žádosti žalovanou vyčísleny částkou 2 500 Kč měsíčně. Listina (elektronický dokument) byla žalovanou podepsána elektronicky dne 21. 12. 2021.

6. Z listiny„ akceptační dopis“ ze dne 20. 1. 2022 soud zjistil, že [právnická osoba] akceptovala žádost žalované o klasický úvěr a informovala ji o otevření úvěrového účtu [číslo] (shodné je číslo smlouvy) s datem čerpání 19. 1. 2022, výší úvěru 8 990 Kč, roční úrokovou sazbou 19,48 %, sjednaným poplatkem za pojištění v sazbě 7,99 % z měsíční splátky úvěru, s první měsíční splátkou ve výši 970 Kč splatnou dne 17. 2. 2022, s plánovanými celkem 11 splátkami.

7. Z listiny smlouva o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2022, jejíž součástí je příloha [číslo] smlouvy o postoupení pohledávek, soud zjistil, že [právnická osoba] postoupila na žalobkyni svou pohledávku za žalovanou (pod [číslo] v seznamu postoupených pohledávek) z úvěru ze smlouvy [číslo].

8. Z listin oznámení o postoupení pohledávky ze dne 8. 8. 2022 + poštovní podací arch ze dne 8. 8. 2022 soud zjistil, že [právnická osoba] oznámila žalované postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru na žalobkyni.

9. Z listin výzva k úhradě dluhu, ze dne 22. 8. 2022 + poštovní podací arch ze dne 23. 8. 2022 soud zjistil, že dne 23. 8. 2022 zaslal právní zástupce žalobkyně žalované předžalobní výzvu k zaplacení dlužné částky ze smlouvy o úvěru.

10. Z názvem neopatřené listiny založené na č. l. 29 spisu soud zjistil, že tato listina je fotokopií náhledu výpisu z účtu žalované vedeného u [příjmení] [příjmení], za období od 1. 11. 2021 do 30. 11. 2021, z níž se podává, že za předmětné období bylo na účet žalobkyně připsána 226 516,46 Kč a odepsáno z účtu 233 682,68 Kč, a konečný zůstatek ke konci období činil 0,89 Kč.

11. Z listiny transakční historie k úvěru [číslo] soud zjistil, že žalovaná z titulu předmětné smlouvy o úvěru čerpala celkem (avšak bez poplatků a úroků) 8 990 Kč a neuhradila ničeho.

12. Z listin odstoupení od úvěrové smlouvy ze dne 28. 6. 2022 soud zjistil, že [právnická osoba] oznámila tímto dopisem žalované odstoupení od smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] informovala ji o zesplatnění dluhů žalované vyplývajících z této smlouvy ke dni 31. 7. 2022 a vyzvala žalovanou k zaplacení částky 10 730 Kč do uvedeného data účinnosti zesplatnění. Z podacího čísla RR0420262267F a čárového kódu, jimiž je listina opatřena, soud zjistil, že tato byla žalované zaslána na adresu uvedenou samotnou žalovanou v žádosti o úvěr, a sice dne 28. 6. 2022.

13. Z ostatních provedených listinných důkazů neučinil soud žádných pro věc relevantních skutkových zjištění.

14. Na základě provedeného dokazování byl soudem zjištěn následující skutkový stav: BNP a žalovaná podepsali listinu označenou jako žádost/smlouva o klasickém úvěru [číslo] v níž se [právnická osoba] zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr v podobě ve výši 8 990 Kč formou úhrady vybraného zboží u zprostředkovatele úvěru (výpočetní technika) [právnická osoba] dne 19. 1. 2022 uhradila cenu žalobkyní zakoupeného zboží zprostředkovateli úvěru (nikoli na bankovní účet žalované, jak je zjevně nesprávně tvrzenou žalobkyní v podané žalobě). [právnická osoba] tak žalované úvěr poskytla. V řízení nevyšlo najevo, že by žalovaná na tento úvěr BNP jako původnímu věřiteli, nebo posléze žalobkyni jako postupníkovi, čehokoli uhradila. [právnická osoba] zaslala žalované oznámení o zesplatnění úvěru ke dni 31. 7. 2022 a vyzvala žalovanou, aby dlužnou částku zaplatila do uvedeného data zesplatnění (tedy do 31. 7. 2022). [právnická osoba] postoupila žalobkyni pohledávku za žalovanou z titulu smlouvy o úvěru, což bylo žalované oznámeno ze strany [právnická osoba]. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky ze smlouvy o úvěru předžalobní výzvou.

15. Soud se v prvé řadě zabýval aktivní legitimací žalobkyně k podání projednávané žaloby.

16. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

17. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

18. Protože BNP na základě rámcové smlouvy postoupila mimo jiné spornou pohledávku za žalovanou na žalobkyni, nezbývá než uzavřít, že žalobkyni svědčí aktivní legitimace k podání projednávané žaloby, jež tak byla podána osobou oprávněnou.

19. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

20. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

21. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

22. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Podle § 4 odst. 2 o. z., činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybnosti.

24. Podle § 5 odst. 1 o. z., kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži.

25. Podle § 6 odst. 1 o. z., každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.

26. Podle § 6 odst. 2 o. z., nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

27. Podle § 7 o. z., má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.

28. Podle § 8 o. z., zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

29. Podle § 13 o. z., každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

30. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

31. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

32. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

33. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

34. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

35. Žalobkyně neprokázala, že by [právnická osoba] provedla kontrolu úvěruschopnosti na základě posouzení příjmů a výdajů žalované ve smyslu § 86 z. s. ú. V první řadě žalobkyně v řízení srozumitelným způsobem netvrdila, že by [právnická osoba] ověřila výši měsíčního čistého příjmu, kterou žalovaná ve své žádosti o úvěr deklarovala (36 004 Kč). Žalobkyně netvrdila žádný konkrétní činnost, prostřednictvím které by [právnická osoba] ověřila, že žalovanou tvrzený údaj odpovídá skutečnosti; pokud žalobkyně v doplnění žaloby k výzvě soudu uvedla, že [právnická osoba] měla od žalované k dispozici před uzavřením smlouvy o úvěru„ výpis z bankovního účtu“, a pokud tímto výpisem měla žalobkyně na mysli listinu přiloženou k doplnění žaloby (založenou na č. l. 29 spisu), pak z této listiny nevyplývá o měsíčních příjmech žalované a jejich původu ničeho. Žalobkyně tedy neprokázala, že poskytovatel úvěru ([právnická osoba]) před uzavřením smlouvy o úvěru vůbec ověřoval, že žalovaná nějakého příjmu dosahuje. Už jen toto dílčí neunesení důkazního břemene je důvodem pro závěr o neprokázání řádného posouzení úvěruschopnosti, který nutně vede k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru. Soud však pro úplnost dodává, že pokud žalobkyně v doplnění žaloby navrhovala, aby soud sám vyžádal důkaz od zájmového sdružení SOLUS k tomu, že [právnická osoba] lustrovala v registru dlužníků SOLUS žalovanou před uzavřením smlouvy o úvěru (a že výsledek lustrace byl negativní – žalovaná že nebyla nalezena), pak soud uvádí, že nevidí důvod k tomu, aby takto vykročil ze své procesní nestrannosti a vypomáhal žalobkyni v její očividné důkazní nouzi; je totiž zcela zřejmé, že pokud žalobkyně tvrdí, že dotaz do registru SOLUS byl učiněn, musela takové přesvědčení nabýt jedině na základě sdělení původní věřitelky ([právnická osoba]), a logicky tedy i původní věřitelka musela nějakým způsobem od provozovatele„ registru dlužníků SOLUS“ obdržet odpověď na svůj údajný dotaz ohledně závazků žalované. Pakliže již původní věřitelka ([právnická osoba]) odpověď či výstup k tvrzené lustraci žalované v registru dlužníků žádným způsobem neuchovala, jde jenom k tíži žalobkyně, že postupovala způsobem, který následně ztížil důkazní situaci žalobkyně jakožto postupníka, a obdobně je pouze věcí žalobkyně, že se rozhodla odkoupit předmětnou pohledávku původní věřitelky, aniž by původní věřitelka byla s to poskytnout žalobkyni důkazní materiál pro případný soudní spor. Soudu je přitom z jeho činnosti známo, že získání určité formy potvrzení či ověření o výstupu lustrace žadatele o úvěr v registru dlužníků SOLUS není pro tazatele nemožné či problematické, jak se snaží žalobkyně naznačit ve svém doplnění žaloby. Ostatně nejednalo se o jediný možný důkaz k prokázání tvrzení, že [právnická osoba] ověřovala rovněž platební morálku a zadluženost (bonitu) žalované ještě před uzavřením smlouvy o úvěru, což (byť zjevně omylem) naznačila sama žalobkyně, když v žalobě nesprávně uvedla mezi navrhovanými důkazy tzv. předdotazy SOLUS/BRKI; ve sporech ze spotřebitelský úvěrů totiž často bývají věřiteli takovéto listiny k důkazu předkládány (sama žalobkyně tak patrně obvykle činí, když tento důkaz zjevně nedopatřením neodstranila ze své formulářové žaloby). Ve spojitosti s tím, že v řízení se nepodařilo žalobkyni prokázat, že byla zjišťována (a účinně ověřována) platební morálka a zadluženost žalované, pak soud považuje také za problematické, že se [právnická osoba] patrně při posuzování úvěruschopnosti žalované nepozastavila nad tím, že žalovaná žádala o úvěr k nákupu zboží s cenou 8 990 Kč, ačkoli podle tvrzení žalované uvedených v žádosti o úvěr mělo žalované měsíčně po vynaložení výdajů zbývat bezmála 30 000 Kč. Je zjevné, že s takovýmto měsíčním finančním přebytkem (odpovídal-li by skutečnosti), by pro žalovanou z ekonomického hlediska nedávalo příliš smysl, aby k financování nákupu zboží s pořizovací cenou cca jedné třetiny jejího měsíčního disponibilního příjmu volila jakýkoli úvěrový produkt. Již jen z toho plynou zcela zásadní pochybnosti o tom, že žalovaná popsala v žádosti o úvěr své majetkové poměry souladně s realitou. Tím spíš pak měla [právnická osoba] důkladně prověřit nejen příjmovou, ale i pasivní stránku majetkové situace žalované, což se však žalobkyni v nynějším řízení prokázat nepodařilo. Soud byl připraven poučit dále žalobkyni při jednání dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., žalobkyně se však svou omluvenou neúčastí uvedeného dobrodiní vzdala.

36. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka.

37. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39).

38. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo], ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

39. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C [číslo], OPR- [právnická osoba], dostupný na: [webová adresa]). Soud v tomto směru zdůrazňuje, že ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. musí být vykládána v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Ke sjednocování výkladu práva Evropské unie je povolán právě Soudní dvůr Evropské unie. Soud se v dané věci od judikatury Soudního dvora Evropské unie neodchýlil (srovnej odkazy na judikaturu SDEU v bodech 31., 36. a 37. tohoto odůvodnění). Soud tak postupoval zcela v souladu s § 13 o. z.

40. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaná dovolat. Naopak dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Povinnost provést náležité posouzení úvěruschopnosti nelze spekulativně vázat na to, zda se úvěrovaný v budoucnu nesplnění této povinnosti úvěrujícím dovolá. Žalobkyně nedoložila, že by [právnická osoba] provedla v souladu s veřejnoprávním předpisem (z. s. ú.) kontrolu úvěruschopnosti dle požadavku náležité péče, přičemž z provedeného dokazován spíše vyplývá, že [právnická osoba] dostatečně úvěruschopnost žalované neověřovala. Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.

41. Soud připomíná, že poskytovatel úvěrů jakožto podnikatel je vázán požadavkem odborné péče (§ 5 o. z.). Činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybnosti (§ 4 odst. 2 o. z.). Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 z. s. ú. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

42. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnost v souladu s požadavkem náležité péče je ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem. Právní jednání spočívající v uzavření předmětné smlouvy je zatíženo jinou vadou. [právnická osoba] neprovedla v souladu s veřejnoprávním předpisem (z. s. ú.) kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče. Smyslem a účelem § 86 a 87 z. s. ú. není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede. Současně je zprostředkovaně chráněno konkurenční prostředí na trhu se spotřebitelskými úvěry tak, aby poskytovatelé úvěru porušující zákon o spotřebitelském úvěru nezískali neoprávněnou konkurenční výhodu oproti poskytovatelům provádějící kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavky odborné péče. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.

43. Soud pro stručnost na tomto místě už jen odkazuje na své závěry prezentované výše v odst. 35 odůvodnění tohoto rozsudku. K těm pak nelze než dodat, že podle názoru soudu je kvůli tomu neprokázáno, že [právnická osoba] dostála své povinnosti dle § 86 z. s. ú. řádně ověřit úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy. Soud proto posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou (§ 580 a 588 o. z.) a právní vztah mezi [právnická osoba] a žalovanou proto jest třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený ([právnická osoba]) za obohaceného (žalovanou) bez právního důvodu umožnil čerpat částku celkem 8 990 Kč. Pohledávka z bezdůvodného obohacení byla postoupena původním věřitelem ([právnická osoba]) platně žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.). Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil. Žalovaná dosud nevrátila částku ve výši 8 990 Kč.

44. Žalovaná byla vyzvána původním věřitelem k vrácení dlužné částky dopisem obsahujícím oznámení [právnická osoba] o odstoupení od smlouvy o revolvingovém úvěru a o zesplatnění dluhu k datu 31. 7. 2022. Dle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná prostřednictvím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Dopis byl žalované zaslán dne 28. 6. 2022, a tedy se do doby určené splatnosti s ohledem na výše uvedenou zákonnou domněnku dostal do sféry žalované s bezpečným předstihem před určeným datem splatnosti. Dnem následujícím po dni účinnosti zesplatnění, tedy dnem 1. 8. 2022, se žalovaná dostala do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení). Soud proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni vedle částky 8 990 Kč i zákonný úrok z prodlení ode dne 1. 8. 2022 do zaplacení (výrok ad I.). Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, nezbylo, než žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítnout, když s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na jiná smluvní plnění (smluvní úrok, pokuta či případné poplatky). Současně soud výrokem II. zamítl i žalobkyní požadovaný zákonný úrok z prodlení v rozsahu počítaném z částky 1 739,81 Kč od 1. 8. 2022 do zaplacení, když o tuto částku se žalovaná vůči žalobkyni (původnímu věřiteli) neobohatila a tedy nemohla ohledně této částky být ani v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení.

45. Po zohlednění příslušenství (jež je třeba dle ustálené rozhodovací praxe zohlednit při poměřování úspěchu a neúspěchu) splatného ke dni vyhlášení rozhodnutí soudu byla žalobkyni přiznána částka celkem 9 799,10 Kč. Co do částky 3 025,25 Kč (včetně příslušenství) byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně procesně úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení v částce 1 189,51 Kč, přičemž tato částka představuje 52,82 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 76,41 % a úspěchu žalované v rozsahu 23,59 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem stanové dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Konkrétně pak odměna za zastupování za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva) 3x 300 Kč, tj. celkem 900 Kč, náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, tj. 300 Kč, náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 252 Kč, tj. celkem 2 252 Kč.

46. V dané věci soud neshledal okolnosti zvláštního zřetele hodné, na jejichž základě by náhradu nákladů řízení z části nebo zcela nepřiznal (§ 150 o. s. ř.).

47. Lhůtu k plnění povinnosti uložené výrokem I. určil soud třídenní v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

48. O platebním místu pro náklady řízení (výrok III.) rozhodl soud podle § 149 odst. 1 o. s. ř.