70 C 38/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Brachovou, LL.M. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 5 305,49 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 204,71 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 204,71 Kč od 5. 6. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v částce 2 100,78 Kč spolu s : -) úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 305,49 Kč od 20. 12. 2017 do 4. 6. 2020; zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám zástupce žalobkyně na náhradu nákladů řízení částku 234,21 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Toto rozhodnutí obsahuje vzhledem k výši předmětu řízení zkrácené odůvodnění podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“).

2. Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] domáhala u zdejšího soudu zaplacení částky 5 305,49 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 20. 12. 2016 mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], sídlem [anonymizováno 8 slov], a žalovanou, na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 9 400 Kč.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Provedeným dokazováním soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], a žalovaná spolu dne 20. 12. 2016 uzavřeli smlouvu o o revolvingovém úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované finanční prostředky v celkové výši 9 400 Kč. Žalovaná se zavázala splácet úvěr pravidelnými měsíčními splátkami ve výši odpovídající minimálním splátkám dle Obchodních podmínek, tj. ve výši 12,5 % nesplaceného úvěru společně s úrokem z úvěru a poplatkem za čerpání nebo 1 000 Kč, podle toho, která z těchto dvou částek je vyšší, a to vždy 30. den každého kalendářního měsíce počínaje dnem 20. 12. 2016. Žalovaná však svůj dluh nehradil řádně a včas (na svůj dluh uhradila celkem toliko 6 195,29 Kč) a dostala se tak s placením splátek do prodlení. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena na žalobkyni. Žalovaná byla vyzvána žalobkyní k úhradě dluhu předžalobní upomínkou ze dne 27. 5. 2020 (odeslanou téhož dne), a to nejpozději do tří dnů. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, žalobkyně uvedla, že tyto podklady nemá k dispozici.

5. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdce provedl kontrolu úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče dle ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

6. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, [anonymizováno] [právnická osoba], dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

7. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

8. V daném případě žalobkyně neprokázala, že by ona, resp. její právní předchůdce, jakkoli zkoumala úvěruschopnost žalované. Soud proto posoudil smlouvu o zápůjčce jako neplatnou (§ 87 odst. z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.).

9. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaná je povinna bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.), soud jí tak uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 3 204,71 Kč (tj. čerpané částka zápůjčky ve výši 9 400 Kč mínus celkové úhrady žalovanou ve výši 6 195,29 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 204,71 Kč od 5. 6. 2020 do zaplacení (výrok I.; počátek běhu úroku z prodlení soud stanovil v souladu s ust. § 573 o. z., když předžalobní upomínka byla odeslána dne 27. 5. 2020 a před předžalobní upomínkou žalovaná k úhradě celého dluhu vyzvána nebyla). Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila dlužnou částku ve lhůtě splatnosti, ocitla se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

10. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 204,71 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 204,71 Kč od 5. 6. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

11. Ve zbytku soud žalobu zamítl, když v tomto rozsahu převyšuje bezdůvodné obohacení žalované (výrok II.).

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 234,21 Kč, přičemž tato částka představuje 20,8 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 60,4 % a úspěchu žalované v rozsahu 39,6 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 5 305,49 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 600 Kč ve výši 126 Kč.