70 C 447/2017

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Vojtěchem Salamánkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 11 922,85 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 539,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 550,01 Kč od 1. 3. 2017 do 18. 9. 2018, a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 539,50 Kč od 19. 11. 2022 do zaplacení.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu částky 4 817,81 Kč na jistině, částky 1 565,54 Kč jako smluvní pokuty, částky 302,39 Kč jako kapitalizovaného úroku z prodlení, částky 7 182,18 Kč jako„ kapitalizovaného úroku“, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 367,82 Kč od 26. 7. 2016 do 28. 2. 2017, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 817,81 Kč od 1. 3. 2017 do 18. 9. 2018 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 817,81 Kč od 19. 11. 2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne 20. 3. 2017 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 933,36 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, která byla uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně – společností [právnická osoba], [IČO], jako úvěrující (dále jen„ úvěrující“) a žalovaným jako úvěrovaným; pohledávka úvěrující za žalovaným na žalobkyni posléze postoupena. Žalobkyně k důvodům žaloby uvedla, že na základě smlouvy o úvěru poskytla úvěrující žalovanému úvěrovou jistinu ve výši 15 000 Kč, kterou převzal žalovaný v hotovosti, žalovaný se přitom zavázal vrátit úvěrující celkem částku 27 000 Kč v 60 týdenních splátkách po 450 Kč, přičemž první splátka byla splatná sedmého dne po dni uzavření smlouvy o úvěru. Žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, čímž došlo k jeho zesplatnění ke dni 28. 12. 2015. V souvislosti s prodlením žalovaného vzniklo žalobkyni též právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení a též právo na náhradu nákladů spojených s vymáháním dlužné částky. Žalobkyně tak v žalobním petitu požadovala zaplacení nesplacené jistiny úvěru ve výši 10 367,82 Kč, poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 850 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1 332,18 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 565,54 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 302,39 Kč a běžícího zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 367,82 Kč od 26. 7. 2016 do zaplacení. Podáním ze dne 22. 2. 2023 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 10,51 Kč, s tím, že tato částka byla po podání žaloby (v rámci insolvenčního řízení s žalovaným jako dlužníkem, jež skončilo zrušením konkursu na majetek žalovaného) žalovaným zaplacena a žalobkyně tuto částku započetla na dlužnou část úvěrové jistiny, která se tak ponížila na částku 10 357,31 Kč; žalobkyně rovněž vzala zpět částečně úrok z prodlení, a to v rozsahu od 19. 9. 2018 do 18. 11. 2022, a po tomto období v rozsahu základu prodlení s částkou 10,51 Kč.

2. Soud výrokem I. usnesení ze dne 6. 3. 2023, č. j. [číslo jednací], částečně řízení zastavil co do částky 10,51 Kč na jistině a co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 367,82 Kč od 19. 9. 2018 do 18. 11. 2022.

3. Podáním ze dne 14. 3. 2023 doplnila žalobkyně k výzvě soudu žalobu o tvrzení ohledně ověřování úvěruschopnosti žalovaného ze strany úvěrující před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru. Uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla ověřována na základě jím vyplněné žádosti o půjčku, v níž uvedl své příjmy, výdaje, zaměstnání i počet exekucí. S ohledem na výši příjmů a výši půjčky úvěrující vyhodnotil, že žalovaný bude schopen úvěr splácet. Dále k výzvě soudu žalobkyně uvedla, že žalovaný zaplatil úvěrující před postoupením pohledávky na žalobkyni celkem částku 9 450 Kč, s tím, že přehled platební historie nebyl žalobkyni původním věřitelem poskytnut.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celé řízení zůstal procesně pasivním.

5. Jednání ve věci samé proběhlo v nepřítomnosti účastníků (v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř.), když žalobkyně se z jednání předem písemně omluvila, aniž požádala odročení, a žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil.

6. Z provedených listinných důkazů učinil soud následující dílčí skutková zjištění.

7. Z listiny domácí půjčka – smlouva o zápůjčce č. [anonymizováno] soud zjistil, že úvěrující ([právnická osoba], [IČO]) poskytla dne 25. 4. 2015 žalovanému v hotovosti 15 000 Kč jakožto jistinu zápůjčky.

8. Z listiny žádost o zápůjčku ([anonymizováno]) soud zjistil, že dne 24. 4. 2015 žalovaný žádal úvěrující ([právnická osoba], [IČO]) touto listinou o poskytnutí zápůjčky, dále že žalovaný v této listině uvedl, že jeho domácnost je jednočlenná, nemá žádné nezaopatřené děti, bydlí v nájmu, nemá exekuce, je osobou samostatně výdělečně činnou v oblasti ubytovacích služeb – pronájmu komerčních prostor, a to již od roku 1999. Žalovaný v listině uvedl výši své měsíční mzdy 17 268 Kč, s tím, že neměl žádných dalších příjmů. Výši svých měsíčních výdajů pak žalovaný uvedl souhrnnou částkou 14 090 Kč, z toho 5 500 Kč nájemné/inkaso, 240 Kč spoření/pojištění, 750 Kč telefon/internet, 3 600 Kč splátky půjček, zápůjček, úvěrů apod., a 4 000 Kč výdaje na domácnost. Žalovaný tak uvedl, že jeho použitelný měsíční příjem je 3 178 Kč. Maximální výše týdenní splátky je v listině určena částkou 635 Kč. V kolonkách pro zaškrtnutí ověřených dokladů jsou zaškrtnuta políčka„ OP“, dále„ pracovní smlouva nebo ŽL“, dále„ výpis z účtu“, dále„ daňové přiznání, faktury“, dále„ nájemní sml.“ a konečně„ SIPO“. Listina nese podpis žalovaného.

9. Z listiny standardní informace o spotřebitelském úvěru ([anonymizováno]) soud neučinil žádná pro věc relevantní skutková zjištění.

10. Z listiny smlouva o postoupení pohledávek ze dne 21. 7. 2016 soud zjistil, že touto smlouvou postoupila úvěrující ([právnická osoba], [IČO]) jako postupitel, žalobkyni, jako postupníkovi, pohledávky vzniklé ze smluv o zápůjčce, specifikované v seznam Pohledávek dle stavu k 27. 5. 2016, který tvoří přílohu [číslo] smlouvy o postoupení pohledávek.

11. Z listiny příloha ke smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 21. 7. 2016 soud zjistil, že pohledávka úvěrující za žalovaným ze smlouvy č. [anonymizováno], byla zahrnuta v seznamu pohledávek postoupených smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 7. 2016.

12. Z listiny překlad výpisu z maltského rejstříku společností soud zjistil, že žalobkyně je zahraniční právnickou osobou, zapsanou v maltském rejstříku společností.

13. Z listiny dopis ze dne 14. 9. 2016 – návrh smírného řešení soud neučinil žádné skutkové zjištění, když žalobkyní nebyl navržen ani předložen důkaz prokazující vůbec odeslání této listiny žalovanému.

14. Z listiny poštovní podací arch ze dne 16. 8. 2016 soud zjistil, že neučinil soud žádné zjištění, když není patrné, jaká listina (dopis) měla být uvedeného dne žalovanému zasílána (poštovní arch je datován dnem předcházejícím dataci návrhu smírného řešení).

15. Z listiny předžalobní výzva ze dne 20. 2. 2017 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení částky 19 417,75 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy č. [anonymizováno], a to ve lhůtě do 28. 2. 2017.

16. Z listiny poštovní podací arch ze dne 21. 2. 2017 soud zjistil, že žalobkyně odeslala předžalobní výzvu ze dne 20. 2. 2017 žalovanému dne 21. 2. 2017.

17. Na základě provedených důkazů, které soud hodnotil každý jednotlivě i všechny ve vzájemných souvislostech dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu č. [anonymizováno] o spotřebitelském úvěru a na jejím základě poskytla žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy částku 15 000 Kč. Žalovaný zaplatil původní věřitelce částku 9 450 Kč a poté, co byla pohledávka ze smlouvy postoupena na žalobkyni zaplatil žalobkyni částku 10,51 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu ze smlouvy č. [anonymizováno] ve lhůtě do 28. 2. 2017.

18. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

19. Podle § 164 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, není-li dále stanoveno jinak, řídí se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

20. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ ZSÚ“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

21. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

22. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Soud se předně zabýval otázkou, zda předchůdkyně žalobkyně dostála své povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Aplikoval přitom ZSÚ, protože Smlouva o úvěru byla uzavřena ještě za jeho účinnosti.

25. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny dalším zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

26. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

27. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

28. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo]. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

29. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného.

30. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

31. Z žalobních tvrzení a listin žalobkyní předložených dospěl soud k závěru, že předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti neověřovala dostatečně tvrzení žalovaného ohledně jeho příjmů a výdajů, a tato tvrzení nepodrobila kritickému zkoumání, resp. v řízení žalobkyně neprokázala a ostatně ani nenavrhovala důkazy k prokázání, že tvrzení žalovaného v žádosti o zápůjčku byla skutečně ověřena tak, jak bylo deklarováno v žádosti žalovaného o poskytnutí zápůjčky (zaškrtnutá políčka ověřených dokumentů). Nadto i bez toho nebylo tvrzeno (natož prokazováno), že by předchůdkyně žalobkyně zjišťovala majetkovou situaci žalovaného i z jiných zdrojů, než právě od žalovaného (nabízely se například lustrace v Nebankovním registru klientských informací a lustrace v Centrální evidenci exekucí, resp. též v registru dlužníků SOLUS).

32. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně dostála požadavku ustanovení § 9 odst. 1 ZSÚ na posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr (žalovaného) s odbornou péčí.

33. Soud rovněž podotýká, že k posuzování přítomnosti odborné péče žalobkyně v procesu hodnocení zkoumání úvěruschopnosti žalovaného přistoupil, aniž by v tomto ohledu žalovaný v průběhu soudního řízení čehokoli namítal. Soud tak z vlastní iniciativy postupoval proto, že v opačném případě by takto osoby poskytující spotřebitelský úvěr těžily ze své vlastní nepoctivosti, jestliže by dostatečně neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti v případném soudním řízení uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byla tedy žalobkyně, kdo pochybil, když nesplnila povinnost uloženou mu § 9 odst. 1 ZSÚ. Obecně lze nadto konstatovat, že požadavek na odborné péče úvěrujícího při posuzování úvěruschopnosti žadatele nemůže být nikterak vyloučen ani případným uvedením nepravdivých informací žadatelem či snad podpisem žadatele, stvrzujícím správnost poskytnutých informací.

34. Soud proto posoudil Smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, a proto o žalobkyní uplatněném žalobním nároku lze uvažovat jedině v dimenzi nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Soud však dokazováním zjistil, že žalovaný zaplatil před postoupením pohledávky na žalobkyni částku 9 450 Kč, a posléze v průběhu konkurzu na jeho majetek částku 10,51 Kč (v mezidobí od 19. 9. 2018 do 18. 11. 2022). Celkem tak žalovaný vrátil z bezdůvodného obohacení ve výši 15 000 Kč žalobkyni (její předchůdkyni) částku 9 460,51 Kč, a ke dni vyhlášení rozsudku tak zůstal žalobkyni dlužen z titulu bezdůvodného obohacení částku 5 539,50 Kč. S ohledem na neplatnost Smlouvy o úvěru nevzniklo žalobkyni právo na smluvní poplatky ani na smluvní úrok. Pokud jde o úrok z prodlení, pak první den prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení nastal dne 1. 3. 2017, a týkal se částky 5 550,01 Kč, přičemž výše úrokové sazby zákonného úroku z prodlení činila 8,05 % ročně; žalobkyně tento úrok nepožadovala v období od 19. 9. 2018 do 18. 11. 2022, a proto soud tento úrok přiznal od 1. 3. 2017 do 18. 9. 2018. V dalším období prodlení (po výluce v posledně uvedeném rozmezí), již byl žalovaný dlužen z bezdůvodného obohacení o 10,51 Kč méně, když v mezidobí provedl úhradu v dané výši; soud proto dále přiznal žalobkyni výrokem I. úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 539,50 Kč od 19. 11. 2022 do zaplacení.

35. Jak uvedeno výše, z důvodu shledané neplatnosti smlouvy není důvodná žaloba v rozsahu žalobkyní uplatněné smluvní pokuty, smluvního úroku a sjednaných smluvních poplatků, a proto je soud ve svém souhrnu, stejně jako zbytek částky žalobou uplatněné úvěrové jistiny, zamítl výrokem II. tohoto rozsudku. Současně soud uvádí, že týmž výrokem zamítl nárok na zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení, když tento byl uplatněn za období, v němž nebyl žalovaný ještě v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení, a dále zamítl požadovaný úrok z prodlení předcházející prvnímu dni prodlení (před 1. 3. 2017), stejně jako zamítl úrok z prodlení počítaný z částky 4 817,81 Kč, odpovídající přesahu žalobou požadované dlužné jistiny nad skutečnou výší bezdůvodného obohacení žalovaného.

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný byl sice v řízení procesně úspěšnější, avšak žádné náklady mu vzhledem k jeho procesní pasivitě nevznikly.