70 C 57/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Vojtěchem Salamánkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 28 933 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 884 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 13 884 Kč od 22. 12. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba v rozsahu částky 2 527,99 Kč na jistině zápůjčky, částky 12 521,01 Kč na poplatku, částky 2 550,58 Kč na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení, částky 4 252,30 Kč na kapitalizovaném smluvním úroku, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 16 411,99 Kč od 17. 11. 2017 do 21. 12. 2017, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 527,99 Kč od 22. 12. 2017 do zaplacení a smluvního úroku ve výši 20,50 % ročně z částky 16 411,99 Kč od 17. 11. 2017 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 24. 1. 2022 domáhala na žalované zaplacení částky 28 933 Kč (sestávající z dlužné jistiny zápůjčky ve výši 16 411,99 Kč a dlužného poplatku ve výši 12 521,01 Kč) s příslušenstvím představovaným částkou 2 550,58 Kč na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení (vypočítaném sazbou 8,05 % ročně z částky 16 411,99 Kč od 23. 12. 2015 do 16. 11. 2017), částkou 4 252,30 Kč na kapitalizovaném smluvním úroku (vypočteným sazbou 20,50 % ročně z částky 16 411,99 Kč od 23. 12. 2015 do 16. 11. 2017), zákonným úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 16 411,99 Kč od 17. 11. 2017 do zaplacení a smluvním úrokem ve výši 20,50 % ročně z částky 16 411,99 Kč od 17. 11. 2017 do zaplacení, a to z titulu Smlouvy o zápůjčce [číslo] jež měla dne 26. 6. 2015 s žalovanou uzavřít právní předchůdkyně žalobkyně - společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále také jen„ původní věřitel“). Na základě Smlouvy o zápůjčce [číslo] měl původní věřitel žalované poskytnout zápůjčku ve výši 18 000 Kč a žalovaná se měla zavázat vrátit tuto zápůjčku původnímu věřiteli spolu s poplatkem v souhrnné výši 15 049 Kč (sestávajícím ze součtu kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 2 370 Kč s úrokovou sazbou 20,50 % ročně, dále z odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 3 699 Kč a konečně z nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 980 Kč, dále jen„ poplatek“), a to v 60 týdenních splátkách po 551 Kč, přičemž poslední splátka měla připadnout na dne 19. 8. 2016. Pohledávka původního věřitele za žalovanou měla být na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2017, s účinností k témuž dni, což mělo být žalované oznámeno dopisem původního věřitele (to vše dále pro přehlednost jako„ Nárok 1“). Žalovaná do data postoupení pohledávky uhradila původnímu věřiteli celkem částku 4 116 Kč, a poté již na danou pohledávku neuhradila ničeho.

2. Dále se pak žalobkyně touto žalobou původně domáhala po žalované taktéž zaplacení částky 11 837 Kč s příslušenstvím, a sice z titulu Smlouvy o zápůjčce [číslo] kterou měl s žalovanou dne 26. 2. 2015 uzavřít původní věřitel; podáním ze dne 4. 3. 2022 však žalobkyně vzala žalobu v tomto rozsahu (dále jen jako„ Nárok 2“) zpět, a sice dříve, než začalo jednání, a proto soud výrokem I. usnesení ze dne 16. 5. 2022, č. j. [číslo jednací], řízení o žalobě zastavil v rozsahu Nároku 2, tj. co do částky 11 837 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 919,84 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku 2 375,50 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 7 254,97 Kč od 17. 11. 2017 do zaplacení a smluvního úroku ve výši 20,50 % ročně z částky 7 254,97 Kč od 17. 11. 2017 do zaplacení; žalobkyni pak výrokem II. usnesení vrátil přeplatek na soudním poplatku ve výši 184 Kč. Řízení tak bylo po právní moci výroku I. uvedeného usnesení vedeno nadále už jen pro pohledávku označenou výše jako Nárok 1.

3. Sodu vyzval žalobkyni výrokem III. usnesení ze dne 16. 5. 2022, č. j. [číslo jednací], k doplnění žalobních tvrzení a důkazů k tomu, jakým způsobem a jaké získal původní věřitel informace o schopnosti žalované splácet úvěr (zápůjčku); zejména, z jakých listin vycházel při zjišťování příjmů a výdajů žalované, zda ověřoval majetkovou situaci žalované lustrací příslušných evidencí (např. Centrální evidence exekucí, BRKI, NRKI, SOLUS) a s jakým výsledkem. Žalobkyně následně podáním ze dne 3. 6. 2022 doplnila svou žalobu o tvrzení, že původní věřitel dotazoval před poskytnutím zápůjček žalovanou na její rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, a tyto informace ověřoval oproti dokladům vyžádaným od žalované; poskytnuté informace zaznamenal do zákaznické karty žalované (ze dne 26. 6. 2015), a tyto ověřil doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. Před uzavřením smlouvy o zápůjčce [číslo] původní věřitel ověřil majetkovou situaci žalované pomocí výměru podpory a nájemní smlouvy, přičemž nahlédnutím do insolvenčního rejstříku také ověřil, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Žalovaná měla stálý příjem financí ze státní podpory, žila v podnájmu, neměla úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti, a proto původní věřitel i s přihlédnutím k jejímu příjmu a k výši žalovanou požadované zápůjčky dospěl k závěru, že žalovaná bude schopna zápůjčku splácet. Žalobkyně dále svou žalobu doplnila o argumentaci, podle které žalovaná v smlouvě o zápůjčce [číslo] sama potvrdila, že její úvěruschopnost byla původním věřitelem posouzena s odbornou péčí a na základě dostatečných informací, přičemž z čl. 13 smluvních podmínek plyne, že žalovanou poskytnuté údaje jsou úplné, přesné a pravdivé. Původní věřitel neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti žalovanou sdělených údajů v zákaznické kartě; žalovaná by se ostatně v opačném případě mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Krom toho u nižších půjček s kratší sobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli oprávněně požadovat hluboké a rozsáhlé, ba až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti žalovanou sdělených informací a předložených dokladů. V právním styku je nadto každý povinen jednat poctivě a má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.

4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala po celé řízená zcela pasivní.

5. Soud ve věci nařídil jednání, které se konalo dne 21. 10. 2022. Věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, když žalovaná se, ač řádně a včas předvolána, k jednání nedostavila, přičemž svou neúčast neomluvila ani nepožádala o odročení jednání, a žalobkyně se z jednání předem písemně omluvila mj. s tím, že souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci v její nepřítomnosti (žalobkyně k tomuto dodala, že pro případ, že by soud shledal žalobkyní dosud tvrzené a dokládané skutečnosti nedostatečnými pro plné vyhovění žalobě, žádá, aby byla vyzvána k jejich doplnění a aby jednání bylo za tímto účelem odročeno). Soud nepřihlížel k návrhu žalobkyně na odročení jednání, neboť se jedná o podmíněný úkon, jenž žalobkyně vázala na podmínku, že soud nebude moci žalobě zcela vyhovět. K podmíněnému úkonu účastníka soud nepřihlíží (§ 41a odst. 2 o. s. ř.). Účastníci, pokud mají zájem účastnit se jednání před soudem, se mají na řádné a včasné předvolání k jednání dostavit, nikoli svou účast podmiňovat tím, že jim soud zcela nevyhoví. Ostatně, pokud by se žalovaný k jednání dostavil a případně úspěšně uplatnil obranu proti žalobním tvrzením, tedy soud by nemohl žalobě vyhovět, též by neodročoval jednání. Povinnost odročit jednání z důvodu hrozícího neúspěchu účastníka, jenž se z jednání omluvil (aniž by uvedl vážný důvod své neúčasti a žádost o odročení podmínil hrozícím alespoň částečným neúspěchem ve věci), popř. aby mu poskytl poučení podle § 118a o. s. ř., zákon soudu neukládá. Pro úplnost soud podotýká, že žalobkyni vyzval výrokem III. usnesení ze dne 16. 5. 2022, č. j. [číslo jednací], k doplnění tvrzení a označení a předložení důkazů ke konkrétním krokům učiněným předchozím věřitelem při posuzování úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy.

6. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující:

7. Z listiny označené jako Smlouva o zápůjčce [číslo] datované dnem 26. 6. 2015, soud zjistil, že byla podepsána žalovanou (tehdy ještě nesoucí příjmení„ [příjmení]“) a obchodním zástupcem společnosti [právnická osoba] Předmětem smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalované zápůjčku ve výši 18 000 Kč a závazek žalované vrátit tuto zápůjčku původnímu věřiteli spolu s poplatkem v souhrnné výši 15 049 Kč (sestávajícím ze součtu kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 2 370 Kč s úrokovou sazbou 20,50 % ročně, dále z odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 3 699 Kč a konečně z nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 980 Kč), a to v 60 týdenních splátkách po 551 Kč, přičemž poslední splátka měla připadnout na dne 19. 8. 2016. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaná podpisem smlouvy potvrzuje, že převzala celou částku půjčky v hotovosti.

8. Ze Smluvních podmínek datovaných dnem 18. 2. 2015 soud nezjistil ničeho pro věc podstatného.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2017 ve spojení se str. 101 seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že pohledávka původního věřitele za žalovanou ze smlouvy [číslo] byla postoupena původním věřitelem na žalobkyni.

10. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2017 sepsaného původním věřitelem [právnická osoba] a podacího lístku ze dne 6. 12. 2017 soud zjistil, že původní věřitel žalované oznámil, že postoupil mj. i pohledávku za ní ze smlouvy o zápůjčce [číslo] na žalobkyni, a vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky z této smlouvy ve výši 28 933 Kč bez příslušenství do 10 dní od doručení tohoto oznámení. Dopis byl odeslán dne 6. 12. 2017.

11. Z předžalobní výzvy ze dne 21. 6. 2018 a podacího lístku ze dne 21. 6. 2018 soud nezjistil žádné pro věc významné skutečnosti.

12. Ze zákaznické karty podepsané původním věřitelem a žalovanou dne 26. 6. 2015 soud zjistil následující. Původní věřitel zde zachytil proces posouzení úvěruschopnosti žalované žádající o uzavření smlouvy o zápůjčce ve výši 18 000 Kč. Žalovaná pracovníku původního věřitele sdělila, že není majitelem vozu, bydlí v podnájmu, je nezaměstnaná (v domácnosti), v kolonce„ Pracovní zařazení“ je uvedeno„ mateřská dovolená“. Příjem ze státní podpory/přídavků činí měsíčně 7 600 Kč, dále jiné příjmy 3 000 Kč, příjmy domácnosti 21 800 Kč. Jako výdaje domácnosti uvedla žalovaná částku nájmu/inkasa 7 500 Kč měsíčně, částku 200 Kč za telefon, částku 5 621 Kč jako měsíční výši splátek zápůjček/výživné a částku 10 000 Kč jako výdaje na domácnost. Žalovaná uvedla, že nemá zřízenou kreditní kartu, nemá zápůjčku u jiné společnosti, nemá pro sebe vedený bankovní účet. Ověření mělo být pracovníkem původního věřitele provedeno na základě předloženého občanského průkazu, výměru podpory a nájemní/podnájemní smlouvy (vše toliko zaškrtnuto křížkem příslušného políčka formuláře).

13. Z dalších žalobkyní předložených důkazů soud nezjistil žádné jiné skutečnosti, které by měly vliv na právní hodnocení věci.

14. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkové stavu. Původní věřitel a žalovaná podepsali dne 26. 6. 2015 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které se původní věřitel zavázal poskytnout žalované částku 18 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 15 049 Kč (sestávajícím ze součtu kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 2 370 Kč s úrokovou sazbou 20,50 % ročně, dále z odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 3 699 Kč a konečně z nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 980 Kč), a to v 60 týdenních splátkách po 551 Kč, přičemž poslední splátka měla připadnout na dne 19. 8. 2016. Částka 18 000 Kč byla žalované vyplacena při podpisu smlouvy o zápůjčce [číslo]. Žalovaná zaplatila z titulu této smlouvy celkem 4 116 Kč. Původní věřitel oznámil žalované, že pohledávku za ní ve výši 28 933 Kč bez příslušenství ze smlouvy [číslo] postoupil žalobkyni a vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky do deseti dnů od doručení výzvy, to vše dopisem ze dne 16. 11. 2017, odeslaným žalobkyni dne 6. 12. 2017.

15. Soud se dále zabýval tím, zda původní věřitel před uzavřením smlouvy o zápůjčce [číslo] přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalované, a zda tak učinil s odbornou péčí, resp. zda se žalobkyni toto podařilo v řízení o žalobě prokázat. Na základě provedeného dokazování soud v této dílčí otázce učinil následující závěr o skutkovém stavu. Původní věřitel dotazoval prostřednictvím formuláře„ Zákaznická karta“ žalovanou na příjmovou a výdajovou stránku její majetkové situace, na zdroj příjmů a strukturu výdajů, další majetkové závazky žalované apod. Žalobkyni se naopak nepodařilo prokázat, že původní věřitel skutečně ověřil příjmovou stránku žalobkyní podané majetkové situace, neboť ze zákaznických karet se toliko podává tvrzení příslušného pracovníka, že se tomu tak stalo (formou políček zaškrtnutých ve formuláři); žalobkyně nenavrhla a nepředložila k důkazu žádný z údajně„ ověřených dokumentů“, tedy výměru podpory/dávky a nájemní/podnájemní smlouvy. Z formuláře„ Zákaznická karta“ nadto není patrné (a žalobkyně to ostatně netvrdí), že by původní věřitel jakkoli ověřoval či kriticky zkoumal příjmovou stránku celé domácnosti, a to i přesto, že z formuláře je patrné, že při výpočtu disponibilních měsíčních finančních prostředků pro splácení požadované zápůjčky vycházel původní věřitel z celkového žalovanou tvrzeného příjmu domácnosti (rovněž z celkových výdajů domácnosti). Žalobkyně ani soudu nenabídla žádné důkazy ke svému tvrzení, že původní věřitel lustroval žalovanou v insolvenčním rejstříku před uzavřením smlouvy o zápůjčce, a tedy ani toto své žalobní tvrzení žalobkyně neprokázala.

16. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

17. Podle § 164 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, není-li dále stanoveno jinak, řídí se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti 18. Podle § 9 odst. 1 zákona ZSÚ věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

19. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

20. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

21. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

22. Soud se předně zabýval otázkou, zda původní věřitel dostál své povinnosti ověřit úvěruschopnost žalované, resp. zda se toto žalobkyni podařilo v řízení prokázat. Aplikoval přitom ZSÚ, protože smlouvy o zápůjčce byla uzavřeny ještě za jeho účinnosti.

23. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

24. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz §2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

25. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

26. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

27. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného.

28. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

29. Z tvrzení a listin žalobkyní předložených nemá soud za prokázané, že by původní věřitel při posuzování úvěruschopnosti ověřoval tvrzení žalované ohledně jejích příjmů a výdajů, či tato tvrzení podrobil kritickému zkoumání. O to se jeví nedostatečná péče původního věřitele při posuzování úvěruschopnosti žalované palčivější, že při výpočtu její měsíční disponibilní částky použitelné ke splácení zápůjčky vycházel ze zcela evidentně nedoloženého (žalovanou toliko tvrzeného) příjmu celé domácnosti, aniž by bylo zřejmé, jaké jsou zdroje tohoto příjmu (nebylo patrné, kolik členů měla domácnost žalované, jak byli výdělečně činní, ostatně žalovaná nebyla ve formuláři ani dotazována na počet vyživovaných osob, když tuto musela mít minimálně jednu, pakliže byla tou dobu na mateřské„ dovolené“), dále z formuláře Zákaznická karta nevyplývá ani náznak pokusu o objasnění podstaty žalovanou deklarovaného„ jiného“ příjmu ve výši 3 000 Kč měsíčně. Dále zůstalo neprokázáno, že žalovaná skutečně doložila výměr podpory nebo nájemní/podnájemní smlouvu. Rovněž mělo v původním věřiteli vzbudit pozornost, že žalovaná žádala o poskytnutí zápůjčky ve výši ani ne dvojnásobku částky, jež podle„ šetření“ původního věřitele měla domácnosti žalované měsíčně zbývat. Žalovaná (její domácnost) by podle získaných údajů získala částku, kterou si od původního věřitele zamýšlela půjčit, během necelých dvou měsíců již jen z toho, co domácnosti mělo dle uvedených údajů po uhrazení všech závazků a běžných výdajů měsíčně zbýt. Již jen to muselo původního věřitele vést ke značné obezřetnosti ohledně správnosti žalovanou poskytnutých informací stran její majetkové situace. Osoba či domácnost„ zdravé“ finanční situaci nemá potřebu si půjčovat drobné částky u nebankovního poskytovatele půjček. Soud rovněž podotýká, že lze přitom očekávat, že si věřitel předložené dokumenty, a to zejména v takto pochybných případech, v kopii pro případ budoucího zpochybnění.

30. Odkazuje-li žalobkyně na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, pak soud uvádí, že toto rozhodnutí pro něj není závazné. Krom toho rozhodnutí nepůsobí ani vahou přesvědčivosti, když závěr dotčeného soudu o tom, že soud posuzující řádnost hodnocení úvěruschopnosti se má spokojit s tím, že úvěrující podpisem stvrdil, že dokumenty, z nichž bylo při posuzování úvěruschopnosti vycházeno, předložil, aniž by je soud měl jakkoli zkoumat, je zkratkovitý, a podporující spekulativní chování úvěrujících, kteří, a to je případ původního věřitele, jak je soudu známo z jeho vlastní rozhodovací činnosti, zkrátka posuzování úvěruschopnosti odbornou ba vůbec žádnou péči nevěnují nebo hůř, aktivně se podílí na vyplnění formulářů stran majetkové, osobní a sociální situace jejich klientů tak, aby údaje vyhovovaly poskytnutí úvěru. Soud uzavírá, že s právním názorem vyjeveným v citovaném rozhodnutí se neztotožňuje.

31. Dále pak není patrné, že by původní věřitel prováděl jakékoli další kroky vedoucí ke zjištění schopnosti žalované splatit poskytnutou zápůjčku, tedy že by například důsledně ověřil žalovanou nabídnutá tvrzení ohledně její majetkové situace, což by soud mohl posoudit pouze tehdy, předložila-li by žalobkyně dokumenty, na jejichž základě původní věřitel učinil závěr o úvěruschopnosti žalované. Soud má zásadní pochybnost, kterou se žalobkyni přes výzvu nepodařilo nikterak rozptýlit, že žalovaná neposkytla pravdivé informace o svých poměrech, přičemž původní věřitel měl dostatek indicií k tomu, aby to rozpoznal, nebo si byl dobře vědom toho, že informace poskytnuté žalovanou neposkytovaly věrný a spolehlivý obraz o jejích poměrech, ale tuto skutečnost přehlédl veden snahou smlouvu uzavřít. Jako nejzásadnější pak soud vnímá skutečnost, že se původní věřitel v rámci posouzení úvěruschopnosti ani nepokusil (resp. žalobkyně nic takového netvrdí) ověřit tvrzení žalované, že nemá dalších finančních závazků u jiných společností (například lustrací žalované v Centrální evidenci exekucí, v registru SOLUS, v NRKI, BRKI apod.). Soud je toho názoru, že původní věřitel tímto značně omezeným postupem nedostál požadavku ustanovení § 9 odst. 1 ZSÚ.

32. Na základě takto kusých údajů, ale především neověřených, nelze posoudit schopnost žalované splácet zápůjčku s odbornou péčí. Soud proto posoudil smlouvu o zápůjčce [číslo] jako absolutně neplatnou, pročež právní vztah mezi původním věřitelem a žalovanou jest třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacenému (žalované) bez právního důvodu částku v celkové výši 18 000 Kč. Z této částky pak žalovaná původnímu věřiteli vrátila celkem částku 4 116 Kč, pročež posléze bylo na žalobkyni původním věřitelem platně postoupeno (§ 1879 a násl. o. z.) právo na vydání bezdůvodného obohacení co do částky 13 884 Kč. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil, a co dosud nebylo žalovanou vráceno. V rozsahu uplatněného nároku na zaplacení částky 13 884 Kč proto soud shledal žalobu důvodnou, a tuto částku žalobkyni přiznal výrokem I. tohoto rozsudku.

33. Žalovaná byla vyzvána žalobkyní, resp. již původním věřitelem, k vrácení dlužné částky do 21. 12. 2017 (výzva k zaplacení dlužné částky ve lhůtě 10 dnů od doručení byla vůči žalované učiněna dopisem ze dne 16. 11. 2017, jenž byl žalované zaslán dne 6. 12. 2017, a s ohledem na § 573 o. z. se má za to, že žalované došel dne 11. 12. 2017, a proto lhůta k zaplacení žalované uplynula dnem 21. 12. 2017). Dnem následujícím, tedy 22. 12. 2017, se žalovaná dostala do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení), tj. ve výši 8,05 % ročně. Soud proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni vedle částky 13 884 Kč i zákonný úrok z prodlení ode dne 22. 12. 2017 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně z částky 13 884 Kč (výrok I. tohoto rozsukdu).

34. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, nezbylo než žalobu ve zbývajícím rozsahu (v tom nepočítáno dřívější částečné zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby) zamítnout, když s ohledem na neplatnost smlouvy o zápůjčce [číslo] nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky ani na smluvní úrok; obdobně je třeba uvést, že žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení před dnem 21. 12. 2017, neboť do té doby žalovaná nebyla v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení, přičemž od 22. 12. 2017 pak nebyla povinna zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky, jež by přesahovala 13 884 Kč (o více se totiž žalovaná vůči původnímu věřiteli ani vůči žalobkyni neobohatila). Soud proto výrokem II. tohoto rozsudku zamítl žalobu ve zbývající části, tj. co do částky 2 527,99 Kč na jistině zápůjčky, částky 12 521,01 Kč na poplatku, částky 2 550,58 Kč na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení, částky 4 252,30 Kč na kapitalizovaném smluvním úroku, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 16 411,99 Kč od 17. 11. 2017 do 21. 12. 2017, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 527,99 Kč od 22. 12. 2017 do zaplacení a smluvního úroku ve výši 20,50 % ročně z částky 16 411,99 Kč od 17. 11. 2017 do zaplacení.

35. O náhradě nákladů řízení po částečném zpětvzetí a současně i o náhradě nákladů řízení v rozsahu, v němž bylo zastaveno pro částečné zpětvzetí (výrokem I. usnesení ze dne 16. 5. 2022, č. j. [číslo jednací]) rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů žádné z uvedených částí řízení. Pokud jde o část řízení pokračující po právní moci usnesení o částečném zastavení řízení, byla v této části zjevně převážně procesně úspěšná žalovaná, a pro by jí podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měla být přiznána poměrná náhrada nákladů řízení. Obdobně pokud jde o část předmětu řízení, pro níž byla žaloba žalobkyní vzata zpět, což vedlo k zastavení řízení, pak i v této části by měla žalovaná právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve smyslu § 146 odst. 2 věty první žalobkyně částečným zpětvzetím žaloby zavinila zastavení řízení (žalobkyně přitom žalobu vzala částečně zpět poté, co byla soudem vyzvána k předložení smlouvy o zápůjčce [číslo] tj. smlouvy relevantní pro Nárok 2, s tím, že touto smlouvou nedisponuje; nelze tedy mít za to, že by žalobkyně vzala částečně zpět důvodně podanou žalobu). Jelikož však žalovaná, ač by měla mít právo na náhradu (resp. poměrnou náhradu) nákladů řízení, byla v řízení po celou dobu pasivní, ze spisu nevyplývá, že by jakékoli náklady vynaložila, a proto zde není nákladů, jež by jí žalobkyně měla nahradit. Soud v důsledku toho rozhodl výrokem III. tohoto rozsudku, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

36. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložené povinnosti určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.