70 C 67/2023

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Vojtěchem Salamánkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 23 998 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 12 860 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 860 Kč od 31. 1. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu částky 11 138 Kč, dále„ nákladů spojených s uplatněním pohledávky“ 2 500 Kč, dále úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 947 Kč od 31. 1. 2023 do zaplacení, a konečně úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 20 807 Kč od 9. 1. 2022 do 30. 1. 2023.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou soudu dne 1. 3. 2023 domáhala vydání soudního rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 20 807 Kč s příslušenstvím (představovaným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 20 807 Kč od 9. 1. 2022 do zaplacení a též náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč) a smluvní pokutu ve výši 3 191 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně uzavřela dne 9. 12. 2021 se žalovaným smlouvu o zápůjčce, na základě které byla žalovanému dočasně poskytnuta částka 16 500 Kč. Za poskytnutí této částky byl sjednán poplatek ve výši 4 307 Kč. Žalobkyně požaduje zaplacení jistiny ve výši 16 500 Kč, poplatku ve výši 4 307 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, smluvní pokuty ve výši 3 191 Kč (toto vyčíslení žalobou uplatněné smluvní pokuty již zohledňuje žalovaným uhrazenou částku 3 640 Kč) a výše specifikovaného úroků z prodlení. Ohledně prověřování a posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o zápůjčce pak žalobkyně v žalobě tvrdila, že si vyžádala před uzavřením smlouvy informace o rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech žalovaného a že tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, resp. případně nahlédnutím do relevantních databází; poskytnuté informace a dokumenty přitom měla žalobkyně vyhodnotit a zaevidovat do zákaznické karty žalovaného, přičemž dospěla před uzavřením smlouvy o úvěru k závěru, že nebyly pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr (zápůjčku) splácet.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), když žalovaný se k jednání nedostavil a ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Žalobkyně se z jednání omluvila. Na tomto místě soud podotýká, že žalobkyně ve své písemné omluvě z jednání vznesla požadavek, aby, neshledá-li soud tvrzení a důkazní návrhy žalobkyně dostatečnými k plnému vyhovění žalobě, umožnil soud žalobkyni toto napravit v dodatečně určené lhůtě na základě výzvy soudu. Ve vztahu k předmětné žádosti žalobkyně nezbývá než uvést, že se žalobkyně v zásadě domáhá, aby soud v průběhu jednání, z něhož se omluvila, po zhodnocení provedeného dokazování, jednání odročil, seznámil žalobkyni písemně s průběhem dosavadního jednání, písemně žalobkyni poučil dle § 118a občanského soudního řádu a stanovil žalobkyni lhůtu k doplnění tvrzení a označení důkazů; pro takový postup soudu však občanský soudní řád neposkytuje žádnou oporu. Podle ustálené soudní praxe se poučení dle § 118a o. s. ř. uděluje účastníkům zásadně při jednání; soud rovněž důkazy provádí zásadně při jednání (je-li ve věci nařízeno), a až po jejich provedení tyto důkazy hodnotí a činí úvahu, zda je namístě poskytnout některému z účastníků poučení dle § 118a o. s. ř. Postup, kdy by soud nejprve prováděl při prvním nařízeném jednání dokazování, jen aby pro případ potřeby poučení dle § 118a o. s. ř. následně jednání odročoval, se jeví být zcela nehospodárným, a současně by ve svém důsledku popíral zásadu bezprostřednosti a ústnosti občanského soudního řízení.

4. Soud provedl dokazování v následujícím rozsahu a zjistil následující skutečnosti z důkazů, které jsou uváděny v závorce za tím kterým dílčím skutkovým zjištěním.

5. Žalovanému byly žalobkyní dočasně poskytnuty prostředky ve výši 16 500 Kč, a to ve dvou platbách, kdy částka 13 000 Kč byla uhrazena na účet žalovaného č. [bankovní účet] dne 9. 12. 2021 a následně částka 3 500 Kč byla uhrazena na tentýž účet žalovaného dne 15. 12. 2021 (potvrzení [jméno] [příjmení] [příjmení] o platbě, ze dne 16. 2. 2023, dvakrát). Žalovaný se zavázal vrátit zapůjčené prostředky spolu s poplatkem ve výši 4 307 Kč. Žalovaný se dále zavázala uhradit poplatek za zaslanou upomínku v případě prodlení s úhradou ve výši 500 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky denně (smlouva o zápůjčce ze dne 9. 12. 2021; dodatek ze dne 15. 12. 2021 ke smlouvě o úvěru č. [číslo]).

6. Žalovaný ve stanovené lhůtě zapůjčené prostředky nevrátil zcela (soud zde vyšel z žalobního tvrzení žalobkyně, že žalovaný uhradil toliko částku 3 640 Kč, kterou žalobkyně započetla na smluvní pokutu), proto žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celého dluhu předžalobní výzvou ze dne 23. 1. 2023 odeslanou žalovanému dne 24. 1. 2023 (resp. dne 23. 1. 2023, avšak po rozhodné době), a to do 3 dnů (výzva k úhradě před podáním žaloby a podací lístek ze dne 23. 1. 2023). Součástí spisu jsou upomínky obsahující výzvou k úhradě dlužné částky ze dnů 15. 1. 2022, 22. 1. 2022, 29. 1. 2022, 7. 2. 2022 a 22. 2. 2022. Žalobkyně však neprokázala, že by tyto upomínky žalovanému odeslala (viz dále k poučení dle § 118a o. s. ř.).

7. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žádný z účastníků takovou skutečnost netvrdil. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek postačující k učinění spolehlivého závěru o následujícím skutkovém stavu:

8. Žalovanému byly žalobkyní dočasně poskytnuty prostředky ve výši 16 500 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit zapůjčené prostředky spolu s poplatkem ve výši 4 307 Kč. Žalovaný se dále zavázal uhradit poplatek za zaslanou upomínku v případě prodlení s úhradou ve výši 500 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. Žalovaný ve stanovené lhůtě zapůjčené prostředky nevrátil a žalobkyně proto vyzvala žalovaného k úhradě dluhu do 3 dnů výzvou odeslanou dne 24. 1. 2023.

9. Při právním posouzení věci soud vycházel z následujících zákonných ustanovení:

10. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

11. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

17. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala provedení kontroly úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ust. § 86 a 87 z. s. ú. Smlouva tak nebyla platně uzavřena.

19. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo], ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

20. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C [číslo], OPR- [právnická osoba], dostupný na: [webová adresa]).

21. Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 86 a 87 z. s. ú., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 a 87 z. s. ú. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

22. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

23. Smyslem a účelem § 86 a 87 z. s. ú. není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede. Současně je zprostředkovaně chráněno konkurenční prostředí na trhu se spotřebitelskými úvěry tak, aby poskytovatelé úvěru porušující zákon o spotřebitelském úvěru nezískali neoprávněnou konkurenční výhodu oproti poskytovatelům provádějící kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavky odborné péče. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání a vyhodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani případné prohlášení žadatele o úvěr, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C [číslo], [právnická osoba]).

24. Není patrné, že by žalobkyně prováděla jakékoli kroky vedoucí ke zjištění schopnosti žalovaného splatit poskytnuté zápůjčky, že by například požadovala po žalovaném poskytnutí alespoň základních údajů ohledně jeho majetkové situace. Není ani zřejmé, zda žalobkyně lustrovala obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí. Žalobkyně tak v řízení neprokázala, že dostála požadavku ustanovení § 86 z. s. ú. Ačkoli (byť veskrze obecná) tvrzení ohledně ověřování úvěruschopnosti žalobkyně v žalobě uplatnila, nepředložila k těmto žádné důkazy.

25. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex officio, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byla tedy žalobkyně, která pochybila, když nesplnila povinnost uloženou jí § 86 z. s. ú.

26. Soud nepoučil žalobkyni o povinnosti tvrdit a navrhnout důkazy k prokázání provedení kontroly úvěruschopnosti dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., neboť se žalobkyně z jednání omluvila. V § 118a o. s. ř. se upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle § 118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle § 118a o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srovnej [příjmení], [obec] § 118a (Poučovací povinnost při jednání). In: [příjmení], [jméno], [příjmení], [obec], [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno], [jméno], [jméno], [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno]. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. [obec]: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 831 - 832).

27. Soud proto posoudil smlouvu o zápůjčce jako absolutně neplatnou, proto jest právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka] a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn [spisová značka]). Obohacený (žalovaný) je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat ochuzené (žalobkyni) dle § 2991 odst. 1 o. z. K vydání bezdůvodného obohacení byl žalovaný vyzván (§ 1958 o. z.) předžalobní výzvou, která byla podána k poštovní přepravě dne 24. 1. 2023. Dle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná prostřednictvím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Dle této domněnky tak zásilka obsahující výzvu k zaplacení žalované došla dne 27. 1. 2023, žalovaný byla dle výzvy povinen zaplatit do 3 dnů, tedy do 30. 1. 2023. Dnem následujícím, tedy 31. 1. 2023, se žalovaný dostal do prodlení a věřitel je tak oprávněn požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení). Soud mu tak uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 12 860 Kč (jistina 16 500 Kč mínus žalovaným zaplacených 3 640 Kč; k započtení předmětné úhrady od žalovaného žalobkyní na smluvní pokutu nelze akceptovat s ohledem na akcesorickou neplatnost smluvní pokuty sjednané v neplatné smlouvě o zápůjčce) s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 860 Kč od 31. 1. 2023 do zaplacení (bod I. výroku). Ve zbytku soud žalobu zamítl (bod II. výroku), neboť tato částka převyšovala výši bezdůvodného obohacení ke dni rozhodování soudu. Jelikož byla smlouva shledána absolutně neplatnou, smluvní ustanovení stran povinnosti k zaplacení smluvní pokuty a náhrady nákladů za upomínání pozbyly účinků, nelze tudíž tyto nároky žalobkyni přiznat.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků nárok na jejich úhradu; žalovaný byl v řízení procesně úspěšnější, avšak současně byl v řízení i zcela procesně pasivní, a ze spisu tak neplyne, že by vynaložil náklady řízení, jež by bylo lze kvantifikovat, a jejichž poměrnou náhradu by mu tedy žalobkyně měla zaplatit.