70 C 7/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Vojtěchem Salamánkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 7 300 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba na zaplacení 7 300 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 300 Kč od 22. 5. 2018 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”)

2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 7 300 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 300 Kč od 22. 5. 2018 do zaplacení. Žalobkyně svou žalobu (návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, ze dne 9. 7. 2020, odůvodnila tím, že žalovaná dne 21. 4. 2017 uzavřela se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ úvěrující“) smlouvu o úvěru [číslo]. Podotkla, že část závodu úvěrující, včetně pohledávky z uvedené úvěrovém smlouvy, byla převedena ve prospěch společnosti [právnická osoba], [IČO], ke dni 28. 9. 2018. Žalobkyně, coby postupník, uzavřela s [název] [anonymizována dvě slova] dne 11. 12. 2019 smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byla mj. pohledávka za žalovanou z výše uvedené úvěrové smlouvy postoupena na žalobkyni. Na základě uzavřené úvěrové smlouvy byl žalované poskytnut bezúčelový hotovostní spotřebitelský úvěru ve výši 10 000 Kč. Žalovaná nesplnila svůj závazek splácet úvěr řádně a včas. Úvěruschopnost žalované posoudil úvěrující podle pravidelného příjmu žalované a„ dalších dokumentů, jako je např. výpis z účtu na jméno žalované za poslední 3 měsíce, pracovní smlouva či potvrzení o výši příjmu apod.“ K výzvě soudu (usnesení zdejší soudu ze dne 30. 3. 2022, č. j. [číslo jednací], doplnila žalobkyně svou žalobu tvrzením, že se žalovaná zavázala vrátit úvěrující celkem částku 17 300 Kč, že v době platnosti smlouvy uhradila ve splátkách úvěrující celkem částku 10 000 Kč, které úvěrující započetla podle platného předpisu splátek na poplatky, úrok a následně na úvěrovou jistinu. Žalovaná částka 7 300 Kč tak sestává plně z neuhrazené části jistiny. K posuzování úvěruschopnosti žalované žalobkyně doplnila tvrzení o tom, jak posouzení schopnosti splácet zápůjčku probíhá, a to podle vnitřních kritérií úvěrující, mezi které patří maximální počet 3 závazky u jiných věřitelů (ověřuje se interním systémem úvěrující), dále žádné zahájené exekuční řízení, dále negativní lustrace v insolvenčním rejstříku, dále sdělení příjmů a výdajů žadatele o úvěr, a konečně lustrace žadatele v ISIR, Centrální evidenci exekucí a v databázích inkasních agentur.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, ač vyzvána usnesením zdejšího soudu ze dne 20. 1. 2021, č. j. [číslo jednací].

4. Soud nařídil ve věci jednání, které proběhlo dne 13. 5. 2021. Soud v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), jednal v nepřítomnosti účastníků, když žalobkyně se přípisem ze dne 2. 5. 2022 z jednání omluvila a souhlasila s projednání věci ve své nepřítomnosti, zatímco žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila (ač jí bylo předvolání doručeno do vlastních rukou dne 25. 4. 2022).

5. Na základě předložených listinných důkazů, které soud při jednání provedl, resp. z obchodního rejstříku, dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

6. Žalovaná uzavřela dne 21. 4. 2017 s úvěrující Smlouvu o úvěru [číslo] v níž potvrdila převzetí dohodnuté úvěrové jistiny ve výši 10 000 Kč v hotovosti ke dni podpisu smlouvy, a zavázala ve 13 pravidelných měsíčních splátkách po 1 300 Kč (poslední splátka se splatností dne 21. 5. 2018) vrátit úvěrující celkovou dlužnou částku 17 300 Kč, z čehož připadalo 400 Kč na poplatek za uzavření smlouvy, 2 200 Kč poplatek za správu úvěru, 1 900 Kč poplatek za hotovostní výběr splátek, a zbytek na úvěr sjednaný jako 28 % z poskytnuté jistiny za celé období, na které byl úvěr poskytnut (13 měsíců), tj. 25,85 % p. a. z poskytnuté jistiny. Úvěrující posuzovala úvěruschopnost žalované zhodnocením jejích ověřených příjmů a tvrzených výdajů, na jejichž základě provedla„ credit scoring“ a„ finanční analýzu“. Z úvěrující přešla ke dni 28. 9. 2018 pohledávka za žalovanou z úvěrové smlouvy v důsledku prodeje části závodu na společnost [právnická osoba], která na základě pohledávku za žalovanou z předmětné úvěrové smlouvy postoupila ke dni 11. 12. 2019 na žalobkyni. Žalovaná uhradila jednotlivým věřitelům na svůj dluh z předmětné úvěrové smlouvy celkem částku 10 000 Kč, a to tak, že dne 21. 4. 2017 uhradila částky 400 Kč a 1 300 Kč, dne 26. 5. 2017 uhradila částku 1 300 Kč, dne 29. 6. 2017 uhradila částku 1 500 Kč, dne 30. 7. 2017 uhradila částku 500 Kč, dne 25. 8. 2017 uhradila částku 500 Kč, dne 10. 10. 2017 uhradila částku 1 000 Kč, dne 10. 11. 2017 uhradila částku 1 000 Kč, dne 22. 12. 2017 uhradila částku 500 Kč, dne 21. 5. 2018 uhradila částku 1 000 Kč, dne 31. 5. 2018 uhradila částku 500 Kč a konečně dne 30. 6. 2018 uhradila rovněž částku 500 Kč. Žalovaná byla žalobkyní dne 6. 2. 2020 informována o postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy na žalobkyni a vyzvána k úhradě dluhu z úvěrové smlouvy, přičemž příslušný dopis jí byl odeslán dne 12. 2. 2020.

7. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

8. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 2175 odst. 1 občanského zákoníku koupí závodu nabývá kupující vše, co k závodu jako celku náleží. O koupi závodu se jedná i v případě, že strany z koupě jednotlivou položku vyloučí, aniž tím celek ztratí vlastnost závodu.

10. Podle § 2177 odst. 1 občanského zákoníku koupí závodu se kupující stává věřitelem pohledávek a dlužníkem dluhů, které k závodu náleží; z dluhů však kupující přejímá jen ty, o jejichž existenci věděl nebo ji alespoň musel rozumně předpokládat. Neudělil-li věřitel souhlas k převzetí dluhu kupujícím, ručí prodávající za splnění dluhu. Nabytí pohledávek kupujícím se jinak řídí ustanoveními o postoupení pohledávek.

11. Podle § 1879 občanského zákoníku věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 občanského zákoníku postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

12. Aktivní legitimace žalobkyně tak vyplývá z platně uzavřené smlouvy o postoupení a smlouvy o prodeji části závodu.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

17. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 1959 písm. e) o. z., neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem„ ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

20. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

22. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

24. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

25. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

26. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. [příjmení] je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

27. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo]. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

28. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C [číslo], OPR- [právnická osoba]).

29. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

30. Soud dospěl k závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že úvěrující posoudil s odbornou péčí úvěruschopnost žalované. Žalovanou nabídnutá tvrzení sice byla před uzavřením smlouvy o úvěru podrobena bližšímu zkoumání ze strany úvěrující (zmíněná„ finanční analýza“ a„ credit scoring“) a zejména příjmová stránka majetkové situace žalované byla náležitě doložena jednak výplatními páskami, jednak dohodou o provedení práce vč. změn a dodatků, žalobkyně však (ačkoli to v doplnění žaloby tvrdila) žádným způsobem neprokázala, že by úvěrující lustrovala obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí. V tomto ohledu se žalobkyně omezila na pouhá (nepodložená) tvrzení o tom, jakým způsobem u úvěrující měl údajně probíhat proces prověřování úvěruschopnosti. Soud nemá žádné indicie o konkrétních dílčích krocích interního ověřovacího mechanismu úvěrující, a proto nelze bez dalšího posoudit jeho efektivitu ve vztahu k naplnění zákonného požadavku posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr s odbornou péčí (resp. spolehlivost a dostatečnost takto získaných opatření). Rovněž pokud jde o žalobkyní tvrzená kritéria interního mechanismu úvěrující, lze o jejich efektivitě pochybovat, neboť podle názoru soudu např. kritérium„ maximální počet tří závazků u jiných věřitelů ověřený interním systémem poskytovatele zápůjčky“ nevypovídá nic o rozsahu a komplexnosti informační databáze, v níž takové ověření má probíhat. Lze tak shrnout, že prokázaný rozsah posuzování úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy o úvěru spočíval pouze v posouzení doložených příjmů žalované jakožto žadatelky a částečně doložených pravidelných výdajů žadatelky, což soud nemůže shledat dostatečným, úplným a spolehlivým posouzením úvěruschopnosti ve smyslu § 86 odst. 1 z. s. ú.

31. Soud poznamenává, že povinnost úvěrujícího posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost úvěrovaného nelze jednoduše podmiňovat poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmou apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.

32. Soud dospěl k závěru, že úvěrující s odbornou péči úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy neověřila, čímž nedostála požadavku § 86 z. s. ú.

33. Soud proto posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, a proto by právní vztah mezi úvěrující a žalovanou bylo možné posoudit jedině jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (úvěrující) přenechal obohacené (žalované) bez právního důvodu částku 10 000 Kč. Jak ovšem v řízení bylo prokázáno, žalovaná z (neplatné) úvěrové smlouvy plnila v jednotlivých platbách, jejichž součet ke dni 30. 6. 2018 činil právě 10 000 Kč, tedy dosahoval právě výše původně poskytnuté úvěrové jistiny. Lze tedy konstatovat, že ke dni 30. 6. 2018 bylo bezdůvodné obohacení žalované vyrovnáno. Soud proto uplatněný žalobní nárok na zaplacení částky 7 300 Kč zamítl jako nedůvodný (výrok I. tohoto rozsudku).

34. Soud dále posuzoval žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla k zaplacení svých dluhů z předmětné úvěrové smlouvy (lhostejno, že nebyla vyzvána z titulu bezdůvodného obohacení) vyzvána oznámením o postoupení pohledávky ze dne 6. 2. 2020, je evidentní, že se tak stalo až dlouho poté, co žalovaná již bezdůvodné obohacení vyrovnala (k tomu došlo dne 30. 6. 2018, kdy žalovanou zaplacená částka sumárně dosáhla 10 000 Kč, jež se rovnají výši poskytnuté úvěrové jistiny). Žalovaná se tak nedostala do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, a proto jejímu věřiteli (ať již žalobkyni, nebo jeho předchůdcům) nevzniklo právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Soud proto zamítl uplatněný žalobní nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 7 300 Kč od 22. 5. 2018 do zaplacení jako nedůvodný.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. (výrok II. tohoto rozsudku) tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť procesně zcela neúspěšné žalobkyni nepřísluší právo na náhradu nákladů řízení, zatímco procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.