70 C 75/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Vojtěchem Salamánkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 96 438,63 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 985,22 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 985,22 Kč od 1. 1. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 83 453,41 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 75 305,15 Kč od 1. 1. 2022 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou Okresnímu soudu v Ústí nad Labem dne 27. 1. 2022 domáhá vydání soudního rozhodnutí, jímž by bylo žalovanému uloženo zaplatit jí částku 96 438,63 Kč s příslušenstvím. Uplatněný nárok odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne 5. 9. 2016 smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru, její součástí byly Všeobecné obchodní podmínky, a na jejím základě poskytla žalovaném tzv. revolvingový úvěr formou úvěrového rámce. Žalovaný takto z revolvingového úvěru čerpal částku 213 341,22 Kč vyčíslenou celkově ke dni 25. 6. 2021. Ve smlouvě se pak žalovaný zavázal splácet úvěr dvěma různými způsoby v závislosti na způsobu čerpání, kdy pokud jde o čerpání evidované na podúčtu [číslo] (označené jako tzv. Komfort čerpání), měl žalovaný splatit pravidelným měsíčními splátkami ve výši 5 % z dlužné částky k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru, nejméně však 500 Kč, s roční úrokovou sazbou ve výši 22,68 % a s úhradou pojištění splátek určenou ve výši 4,99 % z měsíční splátky. Dále pak pokud jde o čerpání evidované na podúčtu [číslo] (označené jako tzv. Extra čerpání), měl žalovaný splácet taková čerpání dle samostatně dohodnutých (specifických) podmínek splácení, tj. 12 měsíčních splátek ve výši 621 Kč, s roční úrokovou sazbou 0 %. Splátky v obou režimech měly být podle smlouvy hrazeny žalovaným souhrnnou platbou, jejíž splatnost byla smluvena na 17. den v kalendářním měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž byly peněžní prostředky čerpány. Vzhledem k tomu, že žalovaný neplnil své závazky, vyúčtovala mu žalobkyně smluvní pokutu ve výši 684 Kč určenou v období do 30. 11. 2016 jako 8 % z každé splátky prodlévající déle než 30 dnů, resp. pak určenou v období od 1. 12. 2016 jako 0,1 % denně z každé splátky úvěru prodlévající déle než 30 dní; žalovaného vyzvala žalobkyně k úhradě smluvní pokuty dopisem ze dne 25. 11. 2021. Žalobkyně dopisem ze dne 25. 11. 2021 odstoupila od úvěrové smlouvy, přičemž odstoupení nabylo účinnosti dne 31. 12. 2021, čímž se měl stát dluh žalovaného v celkové výši 96 438,63 Kč v celém rozsahu splatným. Žalovaná částka sestává z jistiny ve výši 85 540,25 Kč, úroku z úvěru do jeho zesplatnění ve výši 8 148,26 Kč, dlužného pojistného ve výši 1 502,12 Kč, náhrady nákladů za vymáhací proces ve výši 600 Kč (odeslání upomínky) a smluvní pokuty spojené s prodlením ve výši 648 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného ke splnění dluhu dopisem ze dne 25. 11. 2021 a následně též předžalobní upomínkou ze dne 3. 1. 2022, avšak žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila svou žalobu o tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy. Žalobkyně uvedla, že nezjistila žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by údaje poskytnuté žalovaným nebyly pro účely posouzení jeho schopnosti splácet úvěr úplné, přesné a pravdivé. Vyšla přitom ze sdělení žalovaného, že je zaměstnaný s měsíčním příjmem 18 000 Kč, bez vedlejších příjmů, s náklady na bydlení 5 000 Kč měsíčně, bez dalších nákladů a ostatních finančních závazků, že je svobodný a má dvě vyživovací povinnosti, přičemž bydlí v nájmu. Příjem žalovaného ověřila žalobkyně tím, že byl porovnán proti tabulce předpokládaných příjmů, přičemž tímto„ nebyla zjištěna nekonzistence“. Dále lustrovala žalovaného v SOLUSu, kde nebyl veden jako osoba se závazky po splatnosti. Dále lustrovala žalovaného ve svém interním blacklistu, v databázi zaměstnavatelů ARES, v katastru nemovitostí, v Centrální evidenci exekucí a v insolvenčním rejstříku, přičemž těmito lustracemi nezjistila skutečnosti zpochybňující hodnověrnost žalobcem poskytnutých informací nebo jiné skutečnosti, které by důvodně zpochybnily schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. K nárokované částce 600 Kč jako náhrady nákladů spojených s vymáháním pak žalobkyně doplnila, že tato je opřena o smluvní ujednání na str. 3 smlouvy o úvěru, přičemž částka byla žalovanému vyúčtována dne 2. 8. 2021 proto, že žalovaný nesplácel sjednané měsíční splátky řádně a včas v období měsíce července 2021. Dále pak výše pojistného (částka celkem 1 502,12 Kč) vyplývá ze smluvního ujednání na str. 2 úvěrové smlouvy, a byla sjednána ve výši 4,99 % z měsíční splátky úvěru, přičemž od 30. 5. 2018 došlo ke zvýšení pojistného na 5,99 % a od 1. 5. 2021 na 7,99 % z měsíční splátky úvěru; splatnost pojistného nastává podle čl. IV. 2. obchodních podmínek ke dni splatnosti té které měsíční splátky, v tomto případě pak částka 1 502,12 Kč představuje neuhrazené pojistné, které mělo být žalovaným uhrazeno v předepsaných splátkách v období od měsíce července 2021 do měsíce listopadu 2021. K požadovanému smluvnímu úroku kapitalizovaném částkou 8 148,26 Kč žalobkyně dodala, že jde o dlužný smluvní úrok, který měl být žalovaným uhrazen v rámci plateb běžných měsíčních splátek za období od měsíce července 2021 do měsíce listopadu 2021, přičemž sazba úroku byla smluvena jako 1,89 % měsíčně. Ohledně smluvní pokuty pak žalobkyně doplnila, že ta byla žalovanému účtována celkem částkou 648 Kč, a sice podle zásad uvedených již v žalobě (srov. odst. 1 tohoto rozsudku), konkrétně se pak sestávala z dílčích účtovaných smluvních pokut za prodlení se splátkou splatnou dne 17. 7. 2021 (118,80 Kč), dne 17. 8. 2021 (226,80 Kč) a dne 17. 9. 2021 (302,40 Kč).

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celé řízená zcela pasivní.

4. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), když ten se k jednání nedostavil a ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání, ačkoli mu bylo předvolání řádně a včas doručeno.

5. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující:

6. Z listiny označené jako žádost o revolvingový spotřebitelský úvěr/smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru [číslo] datované a podepsané dne 5. 9. 2016 žalovaným a prodejcem/oprávněnou osobou, resp. dne 7. 9. 2016 žalobkyní, soud zjistil, že se žalobkyně jako poskytovatel úvěru dohodla s žalovaným na poskytnutí úvěru formou zaplacení kupní ceny zboží/služby (mobilního telefonu) ve výši 5 998 Kč (v rámci ujednání„ specifických podmínek splácení prvního čerpání úvěru“), jenž žalovaný žalobkyni vrátí prostřednictvím 12 měsíčních splátek ve výši 621 Kč splatných vždy k 17. dni v měsíci počínaje dnem 17. 10. 2016, jejichž součástí je vedle úvěru částka 1 454 Kč jako„ cena úvěru“. Vedle toho se žalobkyně s žalovaným dohodli v části smlouvy označené jako„ Přehled podmínek revolvingového úvěru“ na poskytnutí revolvingového úvěru ve formě úvěrového rámce 30 000 Kč (navýšitelného maximálně na 150 000 Kč), který se žalovaný zavázal vrátit v měsíčních splátkách ve výši minimálně 5 % z dlužné částky, nejméně však 500 Kč splatných k 17. dni v měsíci za úrok ve výši 22,68 % ročně a měsíční poplatek 69 Kč za správu a vedení úvěrového účtu. Součástí smlouvy má být přihláška k pojištění, přičemž žalovaný podpisem smlouvy měl vyjádřit souhlas s pojištěním. Poplatek za pojištění měl měsíčně činit 4,99 % z měsíční splátky úvěru. Součástí smlouvy byla i tabulka„ Přehled finančních důsledků nesplácení úvěru, jež obsahuje mj. sjednání soustavy smluvních pokut, a to včetně smluvní pokuty ve výši 8 % ze splátky za prodlení se splácením úvěru po dobu delší než 30 dnů. Ze smlouvy je dále patrné, že při ověření úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně získala následující údaje. Žalovaný je zaměstnán jako dělník s čistým měsíčním příjmem 18 000 Kč, měsíčními náklady na bydlení ve výši 5 000 Kč, žádnými ostatními příjmy, žádnými ostatními závazky, bydlí v nájmu od roku 2016, je svobodný a vyživuje dvě děti.

7. Ze všeobecných obchodních podmínek (platné od 1. 6. 2015) soud nezjistil pro právní posouzení věci žádné relevantní skutečnosti.

8. Z listiny Výpis z úvěrového účtu, č. úvěru [číslo] (14 stran + vysvětlivky) soud zjistil, že žalovaný čerpal z revolvingového úvěru za celé období do žalobčina odstoupení od smlouvy celkem 204 453,22 Kč, zatímco na účet revolvingového úvěru uhradil celkem částku 191 468 Kč.

9. Z listiny označené jako odstoupení od úvěrové smlouvy ze dne 25. 11. 2021, opatřené podacím číslem [číslo], soud zjistil, že žalobkyně adresně vůči žalovanému odstoupila od smlouvy o úvěru [číslo] z důvodu prodlení žalovaného se splácením úvěru, s účinností odstoupení ke dni 31. 12. 2021. Současně byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky 96 439 Kč do 31. 12. 2021 (ke dni zesplatnění celé dosud nesplatné části úvěru). Uvedená listina (odstoupení od smlouvy) byla žalovanému zaslána dne 25. 11. 2021, jak soud zjistil z webové aplikace„ Sledování zásilek – Pošta online“ skrze zadání podací čísla zásilky [číslo] (získaný výsledek vyhledání zásilky byl soudem vytisknut a soud jím provedl důkaz při jednání).

10. Nahlédnutím do interního systému ISAS Okresního soudu v Ústí nad Labem soud zjistil, že od roku 2013 do uzavření smlouvy o úvěru (do dne 5. 9. 2016) bylo s žalovaným jakožto dlužníkem zahájeno pět exekučních řízení, přičemž do dne uzavření úvěrové smlouvy neměl soud informaci od soudního exekutora o jejich skončení (jde o řízení sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]).

11. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkové stavu. Žalobkyně s žalovaným podepsali dohodu jednak o tom, že žalobkyně za žalovanou zaplatí částku 5 998 Kč jako kupní cenu za zboží zakoupené žalovaným - úvěr byl veden pod [číslo] jednak že žalovanému umožní čerpat finance z úvěrového rámce - úvěr byl veden pod [číslo]. Žalobkyně za žalovaného zaplatila částku 5 998 Kč za mobilní telefon ve prospěch prodejce, žalovaný tento úvěr následně zcela splatil. Nadto žalovaný vyčerpal z úvěrového rámce částku 198 455,22 Kč (204 453,22 – 5 998), přičemž vrátil částku 185 470 Kč (191 468 – 5998). Žalobkyně oznámila žalovanému, že odstupuje od smlouvy dopisem odeslaným dne 25. 11. 2021 a vyzvala žalovaného k zaplacení celého úvěru do 31. 12. 2021.

12. Ačkoli žalobkyně tvrdila, že žalovaný z úvěrového rámce vyčerpal částku 213 341,22 Kč (včetně zaplacené ceny prvotně pořízeného zařízení – mobilního telefonu), toto tvrzení se jí prokázat nepodařilo, když z jí předloženého výpisu z účtu plyne, že žalovaný čerpala peněžní prostředky pouze ve výši 204 453,22 Kč (včetně 5 998 Kč jakožto žalobkyní uhrazené kupní ceny mobilního telefonu). Soud při provedeném jednání poučil zástupce žalobkyně dle § 118a odst. 3 o. s. ř. k tomu, že nemá za prokázané čerpání úvěru v celé žalobkyní tvrzené výši, k čemuž zástupce žalobkyně uvedl, že tato diskrepance (přesně 8 888 Kč) je patrně způsobena zahrnutím sumy úvěrových poplatků (výběr z bankomatu, dotaz na zůstatek na účtu apod.) do celkového přehledu čerpání. K prokázání, že zbývající částka 8 888 Kč byla žalovaným čerpána jako úvěr dalších tvrzení a důkazů nenabídl.

13. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

14. Podle § 164 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, není-li dále stanoveno jinak, řídí se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti 15. Podle § 165 zák. č. 257/2016 Sb., ustanovení § 86 se použije, dojde-li ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona k významnému navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru sjednaného přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

16. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016, (dále jen„ ZSÚ“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

17. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Ustanovení § 9 odst. 1 ZSÚ je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Evropského soudního dvora (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Evropského soudního dvora a ve shodě s ním dospívá k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

21. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

22. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz §2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39).

23. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného.

24. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně. Žalobkyně neprokázala, že by s odbornou péčí ověřila úvěruschopnost žalovaného. Tvrzení o posuzování úvěruschopnosti přitom absentovala již z prvopočátku v samotné žalobě (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu), a proto soud v rámci písemné přípravy jednání žalobkyni vyzval usnesením ze dne 23. 6. 2022, č. j. [číslo jednací], aby mj. žalobu o tvrzení ohledně procesu posuzování úvěruschopnosti doplnila a nabídla k takto doplněným tvrzením důkazy. Ani přes žalobkyní následně provedené doplnění žalobních tvrzení však soud nemohl při jednání, kde žalobkyni výslovně poučil o její povinnosti a břemenu důkazním dle § 118a odst. 3 o. s. ř. k dosavadnímu neprokázání jejích tvrzení a nedostatku tvrzení k přijetí závěru o řádném posouzení úvěruschopnosti, učinit kladný závěr o tom, že žalobkyně řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Z tvrzení a listin žalobkyní předložených není zřejmé, že by žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti ověřovala tvrzení žalovaného ohledně jeho příjmů a výdajů, či tato tvrzení podrobila kritickému zkoumání. V první řadě již z žalobkyní doplněných tvrzení je patrné, že žalovaným tvrzený příjem ve skutečnosti neověřovala; soud přitom nemůže akceptovat argumentační konstrukci žalobkyně, podle které ověření příjmu žalovaného provedla tím, že porovnala výši žalovaným tvrzeného příjmu s obvyklou výši příjmu subjektů žalovanému obdobných. To totiž podle soudu neznamená ve své podstatě nic jiného, než že žalobkyni se nezdál příjem žalovaného nerealisticky vysoký, a proto takový příjem v tvrzené výši považovala za uvěřitelný, tedy takový, které není třeba ověřovat. S touto myšlenkovou konstrukcí se soud nemůže ztotožnit již jen z toho důvodu, že validní by mohla být jedině za předpokladu, že by v kategorii osob, jež jsou určitými vybranými objektivními charakteristikami srovnatelné právě s žalovaným (žadatelem o úvěr), nemohly existovat osoby nezaměstnané, resp. osoby bez příjmu. Sama o sobě totiž případná objektivní schopnost žadatele opatřit si příjem nevede nevyhnutelně k závěru, že takového příjmu žadatel skutečně (a pravidelně) dosahuje. Jinými slovy - uvěřitelnost deklarovaného příjmu žadatele ještě nezbavuje úvěrujícího povinnosti ověřit reálnost deklarovaného příjmu. Naopak - deklarovaný příjem, ať již uvěřitelný či méně uvěřitelný, je třeba prostřednictvím skutečného ověření transformovat v reálný (roz. ověřený) příjem.

25. Krom tohoto pak soud nahlédnutím do interního systému ISAS pro Okresní soud v Ústí nad Labem zjistil, že vůči žalovanému bylo od počátku roku 2013 do uzavření smlouvy o úvěru zahájeno hned pět exekučních řízení. Žalobkyně sice v doplnění žaloby tvrdila, že žalovaného lustrovala mj. v Centrální evidenci exekucí, přičemž tímto postupem nebyly zjištěny negativní skutečnosti, jež by se měly promítnout v jejím úsudku o úvěruschopnosti žalovaného; žalobkyně však k tomuto tvrzení nenabídla žádný důkaz, přičemž soud se domnívá, že i pokud by skutečně bývala provedla lustraci žalovaného v Centrální evidenci exekucí, musela by tím zjistit, že žalovaný v době před uzavřením úvěrové smlouvy figuroval jako povinný v množství exekučních řízení, a pokud by toto zjistila, měla by to bezesporu vyhodnotit jako negativní ukazatel co do úvěruschopnosti žalovaného.

26. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že již samotná tvrzení žalobkyně nebyla dostatečná k přijetí závěru o řádném posouzení úvěruschopnosti, a nadto některá její dílčí tvrzení v tomto ohledu zůstala buďto neprokázána, nebo byla vyvrácena (nahlédnutí do Centrální evidence exekucí).

27. Soud proto posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru jako neplatnou a právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným proto jest třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzená (žalobkyně) přenechala obohacené (žalovanému) bez právního důvodu částku v celkové výši 204 453,22 Kč, když z toho částku 5 998 Kč za něj zaplatila třetí osobě jako kupní cenu a částku 198 455,22 Kč mu umožnila čerpat, žalovaný přitom žalobkyni vrátil částku 191 468 Kč. Žalobkyně má v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co plnila. Žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení dlužné částky do 31. 12. 2021 výzvou odeslanou dne 25. 11. 2021. Žalovaný dosud nevrátil částku ve výši 12 985,22 Kč. Žalovaný je se zaplacením této částky ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění (tj. od 1. 1. 2022) v prodlení (§ 1968 věta první o. z.) a žalobkyni tak vzniklo podle § 1970 o. z. právo požadovat po žalovaném za dobu prodlení rovněž úrok z prodlení ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení, tj. ve výši 11,75 % ročně. Soud proto uložil žalované vydat zbytek bezdůvodného obohacení spolu s úrokem z prodlení od 1. 1. 2022 (výrok ad I.)

28. Co do zbytku pak soud nezbylo než žalobu zamítnout (výrok ad II.) Byla-li totiž smlouva o úvěru shledána neplatnou, jsou neplatností stižena i příslušná smluvní ujednání ohledně smluvního úroku, pojistného, smluvních poplatků (výběry z bankomatů, dotazy na zůstatek na účtu, apod.) a smluvní pokuty a paušální částkou smluvené náhrady nákladů spojených s mimosoudním uplatněním pohledávky. Rovněž se patří podotknout, že bylo třeba zamítnout požadovaný zákonný úrok z prodlení v rozsahu částky základu, ohledně které nebyl žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná byl v řízení z procesního hlediska jednoznačně úspěšnější, dle obsahu spisu mu však žádné náklady nevznikly.

30. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.