71 C 195/2023

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Lucií Chládkovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 52 612,47 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se zastavuje co do úroku z prodlení v částce 422,58 Kč a co do smluvní pokuty v částce 2 996,77 Kč.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 558 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 558 Kč od 20. 12. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se co do částky 34 204,40 Kč s úrokem v částce 997,60 Kč, s úrokem v částce 3 541,92 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 19 759,15 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 1 672,48 Kč, s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 20 756,75 Kč od 20. 10. 2022 do 19. 12. 2022 a s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 18 198,75 Kč od 20. 12. 2022 do zaplacení a co do smluvní pokuty v částce 15 411,30 Kč zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne 2. 5. 2023 se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky v celkové výši 52 612,47 Kč, skládající se z dlužné jistiny úvěru ve výši 19 759,15 Kč, dlužných úhrad za služby ve výši 14 445,25 Kč (z toho úhrada za poskytnutí úvěru 9 277,63 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 1 759,50 Kč, inkasní poplatek 3 408,12 Kč) a smluvní pokuty ve výši 18 408,07 Kč, s úrokem ve výši 997,60 Kč (za sjednanou dobu poskytnutí úvěru do 7. 11. 2021), s úrokem ve výši 3 541,92 Kč (vyčísleným ve výši 15 % ročně z částky 19 759,15 Kč za dobu od 8. 11. 2021 do 19. 10. 2022), s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 19 759,15 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 2 095,06 Kč a s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 20 756,75 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně (společností [právnická osoba]) dne 7. 9. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] obdržela finanční hotovost ve výši 38 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutou částku splatit spolu s úrokem 3 658 Kč (za sjednanou dobu poskytnutí úvěru), úhradou za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 18 680 Kč, úhradou za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 3 526 Kč a úhradou za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši 6 840 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 5 046 Kč (tj. celkem zaplatit částku 70 644 Kč), přičemž první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy (7. 10. 2020) a poslední dne 7. 11. 2021. Žalovaná uhradila částku v celkové výši 35 442 Kč, která byla započítána částečně na úhradu jistiny, úroku, úhrady za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasního poplatku dle předpisu splátek. Žalobkyně dále uvedla, že dnem splatnosti poslední splátky byla žalovaná v prodlení s úhradou všech neuhrazených splátek a předchůdkyni žalobkyně vzniklo právo na uhrazení celé zbývající neuhrazené části celkové dlužné částky, na úrok v sazbě 15 % ročně z jistiny úvěru i na úrok z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny úvěru 19 759,15 Kč a úroku 997,60 Kč [právnická osoba] postoupila svou pohledávku za žalovanou z uvedené úvěrové smlouvy se všemi právy s ní spojenými, včetně práva ze smluvní pokuty, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 11. 2022 s účinností k 25. 11. 2022 žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno. Žalovaná dluh neuhradila ani po předžalobní výzvě.

2. Posouzení úvěruschopnosti provedla předchůdkyně žalobkyně dotazem žalované na její rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace, zaznamenané do žádosti o úvěr ze dne 7. 9. 2020, ověřila z dokladů vyžádaných od žalované, uvedených v části„ doložení příjmu žadatele“ (konkrétně z výplatních pásek a potvrzení zaměstnavatele) a nahlédnutím do veřejných registrů. Předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru, že schopnost žalované splácet úvěr je dostatečná, neboť žalovaná v žádosti uvedla, že je od 1. 2. 2016 na dobu neurčitou zaměstnána u [právnická osoba] [právnická osoba], výše jejích měsíčních příjmů činí 18 130 Kč a výdajů 11 172 Kč, a že nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám.

3. Podáním došlým soudu dne 25. 9. 2023 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět o částku požadované smluvní pokuty ve výši 2 996,77 Kč, kterou nadále požadovala ve výši 15 411,30 Kč (0,1 % denně z částky dlužných splatných splátek za dobu od 8. 5. 2021 do 19. 10. 2022), a o částku požadovaného úroku z prodlení ve výši 422,58 Kč, který nadále požadovala ve výši 1 672,48 Kč (tj. vyčíslený ve výši 8,5 % ročně z částky 20 756,75 Kč za dobu od 8. 11. 2021 do 19. 10. 2022).

4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

5. Jelikož se žalovaná, ač řádně obeslána, k jednání nedostavila, neomluvila se a nepožádala ani z důležitého důvodu o odročení, soud podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl o ní v její nepřítomnosti, vycházeje přitom z provedených důkazů a z obsahu spisu.

6. Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutečnosti:

7. Z žádosti o úvěr ze dne 7. 9. 2020, podepsané žalovanou, vyplývá, že žalovaná do předtištěného formuláře uvedla, že má střední vzdělání, je svobodná, bydlí u rodičů, nemá žádné vyživované dítě, má bankovní účet, je zaměstnaná od 1. 2. 2016 u zaměstnavatele [anonymizována tři slova], její měsíční příjem činí 18 130 Kč a celkové měsíční výdaje 11 172 Kč (z toho 1 000 Kč bydlení, energie, 3 860 Kč doprava, jídlo, osobní náklady a 6 312 Kč splátky stávajících půjček). Příjem byl doložen výplatními páskami (bez uvedení, za jaké období) a potvrzením od zaměstnavatele (bez uvedení, co konkrétně bylo zaměstnavatelem potvrzeno). Ve formuláři byla uvedena adresa výběru odlišná od adresy trvalého pobytu, na adrese výběru od května 2019 a vedle toho příjmení [příjmení]. V kolonce souhrnné výše exekučně vymáhaných nebo žalovaných dluhů byla uvedena částka 27 736 Kč a v seznamu dluhů uvedeny dluhy u věřitele [anonymizována dvě slova] ve zbývající výši 6 640 Kč a 15 896 Kč a u věřitele [anonymizována dvě slova] ve zbývající výši 5 200 Kč s tím, že nejsou po splatnosti. Z obsahu žádosti však neplyne, za jaké konkrétní období měl příjem žalované činit 18 130 Kč, jaké konkrétní skutečnosti měl zaměstnavatel žalované potvrdit, jak byly ověřeny pravidelné měsíční výdaje a způsob bydlení žalované ani do jakých konkrétních veřejných registrů předchůdkyně žalobkyně nahlédla a s jakým výsledkem (jak ověřila dluhovou zatíženost žalované – aktuální splátky jiných dluhů i dluhy po splatnosti).

8. Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 7. 9. 2020 plyne, že se [právnická osoba] zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 38 000 Kč a žalovaná se zavázala splatit jistinu úvěru s úrokem v celkové výši 3 658 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 18 620 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 3 526 Kč a inkasním poplatkem ve výši 6 840 Kč (za inkaso plateb v hotovosti ve svém bydlišti) prostřednictvím 14 pravidelných měsíčních splátek ve výši 5 046 Kč (tj. celkem 70 644 Kč), splatných v případě první splátky do měsíce od podpisu smlouvy a u dalších splátek do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky. Dle smlouvy převzala žalovaná úvěr v hotovosti v den podpisu smlouvy. Ve smlouvě byla rovněž sjednána smluvní pokuta pro případ porušení povinnosti zaplatit splátku řádně a včas ve výši 0,1 % z příslušné dlužné částky za každý den prodlení, splatná následujícího dne po dni prodlení, a v dalších ujednáních úrok 15 % ročně v případě splatnosti na 14 měsíců. Nedílnou součástí smlouvy byla příloha č. 1 (předpis splátek), z níž plyne poměr započítání jednotlivých splátek na jistinu, úrok a jednotlivé poplatky v případě úvěru na 14 měsíců.

9. Dle přehledu plateb uhradila žalovaná v rámci smlouvy [číslo] částku v celkové výši 35 442 Kč.

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 21. 11. 2022, její přílohy č. 1 (strany 19 seznamu postoupených pohledávek) a potvrzení o zaplacení kupní ceny ze dne 28. 6. 2023 soud zjistil, že [právnická osoba] postoupila žalobkyni pohledávku za žalovanou ze smlouvy [číslo] ve výši 35 202 Kč s příslušenstvím i právem na smluvní pokutu ke dni 25. 11. 2022.

11. Dle oznámení o postoupení pohledávky ze dne 7. 12. 2022, zaslaného žalované podle potvrzení České pošty o expedici obyčejných zásilek ze dne 12. 12. 2022 dne 7. 12. 2022, oznámila [právnická osoba] žalované postoupení pohledávky ze smlouvy [číslo] ve výši 59 747,05 Kč žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 11. 2022 a vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky.

12. Z výzvy k plnění ze dne 28. 3. 2023 ve spojení s podacím lístkem ze dne 29. 3. 2023 plyne, že žalobkyně vyzvala žalovanou prostřednictvím advokáta k úhradě dlužné pohledávky ze smlouvy o úvěru [číslo] ve výši 61 348,47 Kč ve lhůtě do 12. 4. 2023, včetně upozornění na přistoupení k jejímu vymáhání v soudním řízení v případě nezaplacení a na navýšení dlužné částky o náklady soudního řízení.

13. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) coby poskytovatelem úvěru a žalovanou coby příjemcem úvěru byla dne 7. 9. 2020 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] jejímž předmětem bylo poskytnutí peněžních prostředků ve výši 38 000 Kč. [právnická osoba] provedla posouzení úvěruschopnosti žalované na základě vyplněného formuláře žádosti o úvěr (prohlášení žalované) a předložených výplatních pásek a potvrzení zaměstnavatele a předala žalované v hotovosti peněžní prostředky ve výši 38 000 Kč. Žalovaná se jí zavázala vrátit částku ve výši 70 644 Kč, tvořenou úvěrem 38 000 Kč a úrokem 3 658 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru 18 620 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 3 526 Kč a inkasním poplatkem 6 840 Kč, ve 14 měsíčních splátkách po 5 046 Kč. První splátka byla splatná dne 7. 10. 2020, poslední splátka byla splatná dne 7. 11. 2021. Žalovaná vrátila částku v celkové výši 35 442 Kč [právnická osoba] převedla svou pohledávku za žalovanou z uvedené smlouvy o úvěru [číslo] na zaplacení částky v celkové výši 35 202 Kč s příslušenstvím a zajištěním smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 11. 2022 žalobkyni, což žalované oznámila a současně ji vyzvala k jejímu zaplacení v rámci oznámení o postoupení pohledávky odeslaného žalované dne 7. 12. 2022. Žalovaná poté žalobkyni ani přes předžalobní výzvu již žádnou částku nevrátila.

14. Žalobkyně však dostatečně konkrétně netvrdila ani neprokázala, jak konkrétně [právnická osoba] před uzavřením úvěrové smlouvy ověřila zdroj a výši pravidelného měsíčního příjmu žalované a druh a výši pravidelných měsíčních výdajů žalované za účelem posouzení schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr s odbornou péčí, přestože byla k doplnění a prokázání těchto tvrzení vyzvána písemně již před nařízením jednání a následně i přímo při jednání podle § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. s upozorněním na následky neuposlechnutí výzvy soudu. Žalobkyně v písemném doplnění žaloby odkázala na údaje uvedené v žádosti o úvěr ze dne 7. 9. 2020, což je formulář podepsaný žalovanou, z nějž však neplyne, za jaké konkrétní období měl příjem žalované činit 18 130 Kč, kolik výplatních pásek bylo ověřeno a s jakým konkrétním obsahem, jaké konkrétní skutečnosti měl zaměstnavatel žalované předchůdkyni žalobkyně potvrdit či jak byly ověřeny pravidelné měsíční výdaje a způsob bydlení žalované. Ve vztahu k pravidelným měsíčním výdajům žalované žalobkyně ani dostatečně konkrétně netvrdila, z jakých konkrétních výdajů vycházela (uvedla pouze celkovou částku 11 172 Kč) a jak tyto výdaje ověřila. V žádosti o úvěr je přitom uvedeno, že žalovaná bydlí u rodičů (ve svých 32 letech) s měsíčními výdaji na bydlení a energie ve výši 1 000 Kč, ačkoli měly být splátky úvěru inkasovány na jiné adrese než je adresa trvalého pobytu žalované, na níž měla bydlet od května 2019, a není zřejmé, co znamená uvedení příjmení„ [příjmení]“ u této adresy (když příjmení žalované za svobodna je [celé jméno žalované]). Z žádosti o úvěr dále není zřejmé z jakých konkrétních stávajících dluhů žalované [právnická osoba] vycházela, když mezi měsíčními výdaji jsou uvedeny pouze obecně splátky ve výši 6 312 Kč, přičemž je v žádosti současně uvedena souhrnná výše exekučně vymáhaných nebo žalovaných dluhů 27 736 Kč a dále seznam dluhů ve zbývající výši (6 640 Kč, 15 896 Kč a 5 200 Kč) u dvou věřitelů, které nejsou po splatnosti, ani jak stávající dluhy žalované ověřila. Z žádosti o úvěr rovněž nevyplývá, zda [právnická osoba] nahlédla do databází dlužníků (úvěrových registrů), aby ověřila existenci závazků žalované, případně do jakých konkrétních veřejných registrů nahlédla (jak žalobkyně tvrdila) a s jakých výsledkem. Žalobkyně přitom žádné jiné důkazy než žádost o úvěr neoznačila ani nepředložila. Při jednání pak pouze obecně uvedla, že zkoumá úvěruschopnost za dobu jednoho roku před uzavřením smlouvy a nahlíží do dostupných registrů. Jelikož měla žalovaná dle žádosti o úvěr bankovní účet, mohly být žalovanou tvrzené údaje o pravidelném příjmu a výdajích ověřeny rovněž z výpisů z jejího bankovního účtu, což však žalobkyně ani netvrdila ani nedoložila.

15. Soud žalobkyni neposkytl požadovanou lhůtu 30 dnů k doplnění tvrzení a označení důkazů, neboť žalobkyně byla již před nařízením jednání písemně vyzvána k doplnění konkrétních tvrzení ohledně způsobu posouzení úvěruschopnosti žalované (na základě jakých konkrétních informací a na základě jakých konkrétních dokladů od žalované, včetně posouzení vztahu mezi pravidelnými měsíčními příjmy a výdaji žalované a způsobu jejich ověření) a označení důkazů k jejich prokázání, přičemž byla současně upozorněna na následky nevyhovění výzvě soudu v podobě neunesení břemene tvrzení, případně břemene důkazního, a právního posouzení uplatněného nároku žalobkyně jako nároku z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobkyně měla být tedy na jednání řádně připravena svá tvrzení náležitě doplnit a prokázat, když tak zjevně neučinila již na písemnou výzvu soudu.

16. Při právním posouzení věci vycházel soud z § 86 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), ve znění účinném v době uzavření úvěrové smlouvy. Dle § 86 odst. 1 ZSÚ má poskytovatel spotřebitelského úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, který představuje i předmětný úvěr ve výši 38 000 Kč, před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru či změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a v případě nezbytnosti z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel má poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 ZSÚ má poskytovatel posoudit zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Posouzení schopnosti splácet je odvislé od disponibilních příjmů žalované, tedy příjmů po zohlednění pravidelných měsíčních výdajů. Soud je toho názoru, že posouzení úvěruschopnosti musí vycházet z doložených údajů o skutečném poměru mezi příjmy a výdaji žadatele o úvěr. Smyslem této povinnosti věřitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99, citováno z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Sekundárně je chráněn také věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, i další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny jeho dalším zadlužováním. V konečném důsledku je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

18. Podle § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a podle § 76 odst. 1 ZSÚ jedná poskytovatel čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

19. Shodná povinnost k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, přičemž důsledkem jejího nesplnění byla dle ustálené judikatury absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Soud v této souvislosti odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, podle nějž věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.

20. Jelikož soud dospěl k závěru, že z tvrzení žalobkyně a provedených důkazů neplyne, že by [právnická osoba] jako poskytovatel úvěru posoudila schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách s odbornou péčí dle § 86 ZSÚ, posoudil smlouvu o úvěru [číslo] ze dne 7. 9. 2020 jako absolutně neplatnou pro rozpor s § 86 ZSÚ podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) ve spojení s § 588 o.z., neboť uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru bez zjištění schopnosti spotřebitele úvěr splácet odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (zejména s ohledem na smysl a účel § 86 ZSÚ, jímž není výlučně ochrana individuálního spotřebitele, ale i celé společnosti).

21. Ačkoli by pouhý jazykový výklad § 87 ZSÚ nasvědčoval pouhé relativní neplatnosti úvěrové smlouvy coby důsledku porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele dle § 86 ZSÚ (k námitce spotřebitele v promlčecí lhůtě tří let od uzavření smlouvy), má soud za to, že takový výklad je v rozporu se základními zásadami, z nichž ZSÚ vychází (zásada rovnosti a ochrany slabší strany – spotřebitele, jehož nerovné postavení ve vztahu k podnikateli dorovnává uvedená právní úprava), neboť nepředstavuje dostatečný nástroj ochrany spotřebitele a vedl by k významnému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, a znamenal by také popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti. Jak bylo nastíněno výše, účelem této povinnosti je předejít nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, které mají dopad na další věřitele, osoby dlužníkovi blízké i na celou společnost. Celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti zmínil také Nejvyšší soud ve výše zmíněném rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má tedy celospolečenský význam, a porušení této povinnosti před uzavřením úvěrové smlouvy proto zjevně narušuje veřejný pořádek, což má za následek absolutní neplatnost takové smlouvy, k níž soud přihlíží i bez námitky. K závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy v režimu nového ZSÚ dospěl rovněž Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019.

22. Vzhledem k vývoji právní úpravy spotřebitelských úvěrů, jakož i judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu směrem k vyšší ochraně spotřebitele, není logické, aby se s novým ZSÚ stala z neplatnosti absolutní neplatnost relativní, tedy aby ochrana spotřebitele byla oslabena podmínkou vznesení námitky neplatnosti ze strany spotřebitele, a to jen ve tříleté lhůtě od uzavření smlouvy (zvláště pokud k uplatnění práva věřitele na zaplacení splatné pohledávky z úvěrové smlouvy může dojit s ohledem na sjednanou délku doby splácení i později). Rovněž dle důvodové zprávy k § 86 ZSÚ byla záměrem zákonodárce mj. snaha o posílení principu zodpovědného úvěrování, čemuž následek v podobě relativní neplatnosti neodpovídá. Naopak smysl a účel právní úpravy povinnosti zkoumání úvěruschopnosti a její historický vývoj (i v rámci judikatury) vedou k jednoznačnému závěru o následku jejího porušení v podobě absolutní neplatnosti. Jedině takový výklad je rovněž eurokonformní, neboť zmíněná právní úprava je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES. Soud v tomto ohledu poukazuje také na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, podle nějž„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V návaznosti na tento rozsudek Soudního dvora Evropské unie a za účelem zajištění větší právní jistoty a jednotného přístupu soudů bylo s účinností od 29. 5. 2022 ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ novelizováno tak, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

23. K možnosti a dokonce povinnosti soudu odchýlit se od doslovného znění zákona srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, či nález Ústavního soudu ze dne 4. 7. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 21/96.

24. Právní poměr mezi společností [právnická osoba] a žalovanou soud tudíž hodnotil jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 a násl. o.z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o.z.), kdy ochuzená ([právnická osoba]) přenechala obohacené (žalované) bez právního důvodu částku ve výši 38 000 Kč, z níž žalovaná vrátila částku 35 442 Kč [právnická osoba] měla v souladu s § 2993 o.z. právo na vrácení toho, co plnila na předmětný závazek. K vrácení zbylé dlužné částky byla žalovaná vyzvána v rámci oznámení o postoupení pohledávky odeslaného dne 7. 12. 2022, které mohlo být žalované doručeno dne 12. 12. 2022 (§ 573 o.z. ve spojení s § 605 odst. 1 o.z. a § 607 o.z.). Žalovaná byla podle § 1958 odst. 2 o.z. povinna plnit na požádání věřitele bez zbytečného odkladu, tedy v tomto případě v adekvátní lhůtě 7 dnů, která uplynula dne 19. 12. 2022 (§ 605 odst. 1 o.z.), zbývající částku ve výši 2 558 Kč však žalobkyni, které byla pohledávka postoupena v souladu s § 1879 a násl. o.z., nevrátila. Žalovaná je se zaplacením této částky ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění (tj. od 20. 12. 2022) v prodlení (§ 1968 věta první o.z.), a žalobkyni tak vzniklo podle § 1970 o.z. právo požadovat po ní za dobu prodlení rovněž úrok z prodlení ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení.

25. Jelikož vzala žalobkyně žalobu před zahájením jednání co do úroku z prodlení v částce 422,58 Kč a co do smluvní pokuty v částce 2 996,77 Kč částečně zpět, soud řízení v souladu s § 96 odst. 1, odst. 2 o.s.ř. výrokem I rozsudku v požadovaném rozsahu zastavil.

26. Z výše uvedeného pak plyne, že žaloba je důvodná pouze zčásti, proto soud rozhodl s odkazem na zmíněná zákonná ustanovení výrokem II tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni dlužnou částku bezdůvodného obohacení ve výši 2 558 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 20. 12. 2022 do zaplacení, a výrokem III žalobu ve zbytku zamítl, konkrétně do zbylé částky 34 204,40 Kč, skládající se z vrácené částky bezdůvodného obohacení (požadované na jistině úvěru) ve výši 17 201,15 Kč a požadovaných úhrad za služby ve výši 14 445,25 Kč (tj. úhrady za poskytnutí úvěru 9 277,63 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru 1 759,50 Kč, inkasního poplatku 3 408,12 Kč), dále do úroku v částce 997,60 Kč, úroku v částce 3 541,92 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 19 759,15 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, do zákonného úroku z prodlení požadovaného jednak za dobu předcházející splatnosti částky bezdůvodného obohacení, jednak z vrácené částky bezdůvodného obohacení a úroku 997,60 Kč, jakož i do smluvní pokuty v částce 15 411,30 Kč.

27. Lhůtu k plnění rozsudkem uložené povinnosti stanovil soud žalované v délce tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř. Důvody pro stanovení delší lhůty nebo pro rozložení plnění do splátek soud neshledal.

28. Podle § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 146 odst. 2 větou první o.s.ř. soud výrokem IV rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci měla úspěch ve větší míře žalovaná (95,8 %, žalobkyně zavinila zastavení řízení do úroku z prodlení ve výši 422,58 Kč a do smluvní pokuty ve výši 2 996,77 Kč a žaloba byla zamítnuta v rozsahu 61 679,10 Kč – jistina s příslušenstvím ke dni vyhlášení rozsudku) oproti žalobkyni (4,2 %, žalobě bylo vyhověno v rozsahu 2 883,88 Kč – jistina s příslušenstvím ke dni vyhlášení rozsudku), avšak žalované dle obsahu spisu žádné náklady potřebné k účelnému bránění práva nevznikly.