74 C 89/2026

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Miroslavem Rottnerem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Anonymizováno proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 11 300 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 11 300 Kč, a to v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč splatných vždy do 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, s tím, že nebude-li zaplacena, byť i jediná splátka řádně a včas, nastane splatnost celého dluhu.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 11 300 Kč od 13. 4. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 402,42 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronické platebního rozkazu), doručenou soudu dne 28. 1. 2026, domáhala proti žalovanému zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že se žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému téhož dne převodem na jeho účet částku 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky spolu se sjednaným smluvním úrokem ve výši 1 % denně z poskytnuté jistiny žalobkyni splatit nejpozději dne 12. 4. 2024. To však žalovaný neučil a z částky v celkové výši 15 600 Kč tvořené poskytnutou jistinou (12 000 Kč) a smluvním úrokem kapitalizovaným ke dni splatnosti (3 600 Kč) žalobkyni neuhradil částku 11 300 Kč. Jelikož dnem následujícím po splatnosti uvedené částky představující část dosud nesplacené jistiny se žalovaný dostal do prodlení splacením, vznikl žalobkyni počínaje tímto dnem (13. 4. 2024) také nárok na zákonný úrok z prodlení z této částky (11 300 Kč) až do jejího úplného zaplacení. Žalovaný však žalobkyni neuhradil ničeho, přestože byl o zaplacení upomínán jak žalobkyní, tak i následně prostřednictvím jejího zástupce, jenž mu dne 9. 12. 2025 zaslal předžalobní výzvu.

2. Soud ve věci rozhodl elektronickým platebním rozkazem ze dne , datum, , č. j. , č. účtu, . Jím žalovanému uložil, aby do 15 dnů ode dne jeho doručení zaplatil žalobkyni částku ve výši 11 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 11 300 Kč od 13. 4. 2024 do zaplacení nebo aby podal proti tomuto elektronickému platebnímu rozkazu do 15 dnů ode dne jeho doručení odpor (výrok I) a dále zaplatil žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 615 Kč (výrok III). Výrokem II elektronického platebního rozkazu ze dne , datum, , č. j. , č. účtu, bylo žalovanému uloženo, aby – pokud podá proti elektronickému platebnímu rozkazu odpor – se ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu písemně v listinné nebo v elektronické podobě vyjádřil ve věci samé k žalobě, která jí byla doručena spolu s elektronickým platebním rozkazem. Jestliže žalovaný nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, je povinen ve vyjádření vylíčit rozhodující skutečnosti o věci samé, na nichž staví svoji obranu proti žalobě, a označit důkazy k prokázání svých tvrzení. K vyjádření musí připojit listiny, na něž se ve svém vyjádření odvolává. Žalovaný byl v tomto elektronickému platebnímu rozkazu dále poučen, že v případě, že se ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu, která činí 15 dnů ode dne jeho doručení, písemně nevyjádří nebo nesdělí, jaký důvod jí v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává. Ve věci bude rozhodnuto rozsudkem pro uznání [§ 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)].

3. Podle § 114b o. s. ř., vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), nebo je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti (odst. 1). K podání vyjádření podle odstavce 1 předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu (odst. 2). Usnesení podle odstavce 1 musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou. Náhradní doručení je vyloučeno; to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba (odst. 4). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby (odst. 5).

4. Podle § 153a o. s. ř., uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce (odst. 1). Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2) [odst. 2]. Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6) [odst. 3].

5. Elektronický platební rozkaz ze dne , datum, , č. j. , č. účtu, , Anonymizováno, včetně výzvy dle § 114b odst. 1 o. s. ř. spolu s žalobou byly žalovanému v souladu s § 114b odst. 4 o. s. ř. doručeny do datové schránky dne , datum, .

6. Žalovaný na elektronický platební rozkaz ze dne , datum, , č. j. , č. účtu, reagoval podáním doručeným soudu dne 22. 2. 2026, v němž uvedl, že by svůj dluh vůči žalobkyni rád uhradil, avšak momentálně není schopen vzhledem ke svým výdělkovým poměrům hradit více než 1 000 Kč měsíčně. Žádá proto, aby mohl svůj duh hradit právě prostřednictvím splátek ve výši 1 000 Kč až do jeho úplného zaplacení.

7. Podání doučené soudu dne 22. 2. 2026, byť se jím žalovaný domáhal pouze poskytnutí delší než 15denní lhůty k placení a jinak jím proti obsahu podané žaloby nebrojil, posoudil soud jako včas podaný odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu ze dne , datum, , č. j. , č. účtu, . I takové podání, v němž žalovaný soudu v reakci na doručený platební rozkaz sděluje, že nemá finanční prostředky na zaplacení dluhu, je totiž s ohledem na jeho obsah nutno posoudit jako odpor (srov. Jirsa J. a kol. Občanský soudní řád, 2. část. Soudcovský komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer. ISSN 2336-517X; komentář k § 172 odst. 1).

8. Byť žalovaný ve svém podání vyjádření žádné rozhodující skutečnosti o věci samé, z nichž by vyplynulo, že na nich staví svou obranu proti žalobě, neuvedl a žádné důkazy na podporu svých tvrzení neoznačil, ač mu to bylo v elektronickém platební rozkazu ze dne , datum, , č. j. , č. účtu, v souladu s § 114b odst. 1 o. s. ř. uloženo, dospěl soud k závěru, že v dané věci není možné rozhodnout rozsudkem pro uznání na základě fikce uznání žalobní nároku podle (§ 114b odst. 5 ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř., protože se nejedná o věc, ve které lze uzavřít a schválit smír (§ 153a odst. 2 o. s. ř.). Je tomu tak proto, že dle názoru soudu žalobkyně jakožto poskytovatel úvěru neposoudila řádně schopnost žalovaného poskytovaný úvěr splácet, což vylučuje, aby soud schválil smír, jímž by žalobkyni přiznal plnění v rozsahu přesahujícím plnění, jež by jí jinak náleželo podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (srov. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 1. 2022, č. j. 11 Co 213/2021-149) [V daném případě se konkrétně jedná o zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 11 300 Kč od 13. 4. 2024 do zaplacení (viz body 21 až 42 dále)].

9. Soud proto ve věci nařídil jednání, a to na den , datum, . Žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila podáním ze dne , datum, , v němž výslovně souhlasila s tím, aby jednání proběhlo v její nepřítomnosti. Žalovaný, který byl k jednání řádně předvolán dne , datum, , se z nařízeného jednání omluvil podáním doručeným soudu dne , datum, . V něm uvedl, že žádá o odročení nařízeného jednání, jelikož se jej nemůže zúčastnit, a že si je vědom svého závazku a má zájem situaci řešit, a rád by proto požádal o možnost splácet dlužnou částku formou splátkového kalendáře ve výši 1 000 Kč měsíčně. Žalovaný sice požádal o odročení nařízeného jednání, avšak neuvedl žádný konkrétní důvod, proč se nemůže nařízeného jednání zúčastnit. Soud ovšem může žádosti účastníka o odročení jednání vyhovět jen v případě, že řádně předvolaný účastník požádá o odročení jednání z důležitého důvodu. To žalovaný neučinil, protože žádný důvod, proč se nemůže jednání zúčastnit, soudu nesdělil. Soud proto věc podle § 101 odst. 3 o. s. ř. projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků.

10. Z provedených listinných důkazů zjistil soud následující skutečnosti.Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Tato listina obsahuje mimo jiné identifikační údaje žalobkyně a základní informace o podmínkách poskytnutí peněžních prostředků (druh spotřebitelského úvěru bezúčelový jednorázový úvěr, celková výše spotřebitelského úvěru 12 000 Kč, doba trvání spotřebitelského úvěru 30 dnů, poskytnutí převodem na bankovní účet, splacení prostřednictvím jedné splátky ve výši 15 600 Kč splatné do 30 dnů od poskytnutí prostředků, úrok ve výši 1 % denně).

11. Smlouva o úvěru ID: , Anonymizováno, ze dne , datum, . Dle této listiny označované v jejím textu jako „Smlouva o úvěru“ se žalobkyně označená v ní jako „Společnost“ a žalovaný označený v ní jako „Klient“ a identifikovaný také číslem účtu , č. účtu, mimo jiné dohodli, že její obsah je tvořen ustanoveními této smlouvy a dále dle aktuálně účinné Rámcové smlouvy o úvěru, uzavřené mezi Klientem a Společností s tím, že Rámcová smlouva o úvěru a Smlouva o úvěru jsou neoddělitelné, že žalobkyně poskytne žalovanému částku 12 000 Kč, kterou se žalovaný zavazuje žalobkyni vrátit nejpozději dne , datum, , a že za její poskytnutí zaplatí žalobkyni úrok 1 % denně, a celkem jí tak splatí 15 600 Kč.

12. Potvrzení o provedené platbě vystavené dne , datum, . Dle tohoto potvrzení vystaveného společností , právnická osoba, byla z účtu žalobkyně vedeného u platební brány , Anonymizováno, dne , datum, pod variabilním symbolem , var. symbol, odeslána částka 12 000 Kč na účet , č. účtu, . Sdělení , právnická osoba, ze dne , datum, (č. l. 19). Dle tohoto sdělení byla na účet žalovaného , č. účtu, dne , datum, připsána platba ve výši 12 000 Kč pod VS , var. symbol, z účtu , č. účtu, , právnická osoba13. Výzva k úhradě před podáním žaloby ze dne , datum, a Potvrdenie o podaji doporučenej zásielky ze dne , datum, . Tuto výzvou odeslanou dne , datum, žalobkyně vyzvala žalovaného do tří dnů k zaplacení částky ve výši 11 560,88 Kč, a to z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, uzavřené dne , datum, a dále k zaplacení dosud vzniklých nákladů právního zastoupení ve výši 4 080 Kč.

14. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci.

15. Žalovaný se dne , datum, dohodl se žalobkyní, že ta mu na jeho žádost poskytne peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč na jeho účet v této smlouvě uvedený, a to za podmínek obsažených v listině označené jako „Smlouva o úvěru ID: , Anonymizováno, “ a dále v aktuálně účinné listině nazvané „Rámcová smlouva o úvěru“. V souladu s ujednáními obsaženými v této listině měl mimo jiné žalovaný tyto prostředky žalobkyni vrátit a zaplatit za jejich poskytnutí úrok ve výši 1 % nejpozději dne , datum, zaplacením částky ve výši 15 600 Kč. Na základě těchto ujednání obdržel žalovaný na svůj účet , č. účtu, dne , datum, od žalobkyně částku 12 000 Kč. Tu však žalobkyni dohodnutým způsobem nevrátil a sjednaný úrok jí nezaplatil, a to ani přesto, že byl k úhradě svého dluhu vyzván předžalobní upomínkou ze dne , datum, , jež mu byla odeslána dne , datum, , a to do tří dnů.

16. Z provedených důkazů nevyplynulo, že by žalobkyně před poskytnutím peněžních prostředků žalovanému prověřovala jeho schopnost jí poskytnuté prostředky spolu s příslušným úrokem za jejich poskytnutí splatit. Soud byl připraven žalobkyni v rámci nařízeného jednání poskytnout příslušná poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního ohledně těchto skutečností. Žalobkyně se však k jednání nedostavila a o možnost být soudem poučena se tak sama připravila se všemi důsledky z toho plynoucími. [Poučení podle § 118a o. s. ř. se totiž poskytují jen účastníku (jeho zástupci nebo zmocněnci), který je u jednání přítomen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3945/2013 a ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2422/2023), a skutečnost, že se svou nepřítomností o možnost poučení připravil, není důvodem pro odročení jednání (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 2848/2010).]

17. Žaloba je důvodná zčásti.

18. Po právní stránce posoudil soud věc následovně.

19. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

20. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.21. „Smlouvu o úvěru ID: , Anonymizováno, “ ze dne , datum, soud na základě jejího obsahu posoudil jako smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou podle § 2395 a násl. o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kterou žalovaný uzavřel v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.) [v řízení nebylo tvrzeno, že by ji snad neměl uzavírat mimo samostatný výkon povolání či podnikání a nic takového ani v jeho průběhu nevyšlo byť náznakem najevo] a žalobkyně v postavení podnikatele poskytujícího spotřebitelský úvěr [§ 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru].

22. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

23. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice 2008/48“) členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.

25. Podle čl. 23 směrnice 2008/48 členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

26. Soudní dvůr již v rozsudku ze 18. 12. 2014, CA Consumer Finance SA proti Ingrid Bakkaus a další, C-449/13, bod 32 uzavřel, že „ustanovení směrnice 2008/48 musí být vykládána v tom smyslu, že: zaprvé brání vnitrostátní právní úpravě, podle které břemeno důkazu o nesplnění povinností stanovených v článcích 5 a 8 směrnice 2008/48 nese spotřebitel, a zadruhé brání tomu, aby byl soud na základě standardní doložky nucen na spotřebitele pohlížet tak, že uznal úplné a řádné splnění předsmluvních povinností poskytovatele úvěru, neboť tato doložka vede k obrácení důkazního břemene v otázce splnění uvedených povinností, čímž může být narušena účinnost práv přiznaných směrnicí 2008/48“, a dále v bodech 36 a 37 tohoto rozsudku uvedl: „směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“27. V rozsudku ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o. proti GK, C-679/18, bod 46 Soudní dvůr dospěl k závěru, že „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“28. Z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vyplývá jednoznačný závěr, že nerespektování požadavků vyplývajících z čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 (a tedy i z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) poskytovatelem úvěru má za následek neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Poskytovatel úvěru má tedy jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost poskytovaný úvěr splatit, kterou v žádném případě nemůže přenášet na spotřebitele, neboť součástí jeho odborné péče (s níž je podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vykonávat veškerou svou činnost) je právě i přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele [tedy jeho schopnosti poskytovaný úvěr splácet, jak vyplývá z § 3 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru]. Předpokládána je přitom taková obezřetnost úvěrujícího, že se nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem o úvěr, ale sám tyto údaje musí adekvátně prověřit (například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána, prověřením spotřebitele v rámci dostupných registrů, jakými jsou evidence dlužníků, insolvenční rejstřík, centrální evidence exekucí, porovnáním tvrzených údajů s pravidelně publikovanými informacemi podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu atd.) [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, a usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a usnesení ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20]. K tomu soud dodává, že v oblasti práva veřejného dospěl k totožným závěrům ve své judikatuře i Nejvyšší správní soud (srov. rozsudky ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57) a konec konců to přímo vyplývá i z aktuálního znění § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

29. S ohledem na výše uvedené je evidentní, že soud v obdobných typech řízení, jako je toto, je povinen ex officio zkoumat, zda poskytovatel úvěru dostál své povinnosti prověřit adekvátně úvěruschopnost spotřebitele a poskytovatel úvěru musí – pod hrozbou sankce prohlášení uzavřené smlouvy za neplatnou – v řízení před soudem splnění této své povinnosti prokázat.

30. Soud má v posuzovaném případě za to, že žalobkyně této povinnosti předtím, než přistoupila k uzavření „Smlouvy o úvěru ID: 12865009“ se žalovaným nedostála, neboť na ověřování úvěruschopnosti žalovaného dle zjištění, které soud (ne)učinil, zřejmě zcela rezignovala.

31. Z ničeho totiž nevyplynulo, že by se žalobkyně vůbec zabývala posuzováním příjmové či výdajové stránky žalovaného (zda jej alespoň prověřila prostřednictvím Centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku, prostřednictvím registru SOLUS a bankovního i nebankovního registru klientských informací či jiných jí dostupných databází a zda po něm alespoň požadovala, aby jí poskytl údaje ohledně výše svých příjmů či výdajů, natož, že by si jakékoliv údaje jím poskytnuté ověřovala).

32. Ačkoliv se v této věci jedná o úvěr v relativně nižší výši (12 000 Kč), podle přesvědčení soudu nelze ani tak přehlížet zcela zásadní nedostatky v procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného (resp. jeho naprostou absenci), jež jeho poskytnutí předcházely. Nelze tedy než učinit dílčí závěr, že žalobkyně v žádném případě nesplnila povinnost adekvátně prověřit schopnost žalovaného splácet úvěr, který mu byl poskytnut na základě „Smlouvy o úvěru ID: , Anonymizováno, “.

33. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

34. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

35. Jak již bylo uvedeno výše, důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru (v daném případě žalobkyně) postupovat s odbornou péči a náležitě prověřit schopnost spotřebitele (v daném případě žalovaného) splatit poskytovaný úvěr, jak to vyžaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je neplatnost úvěrové smlouvy (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, § 580 odst. 1 o. z.), k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o. z.). Soud proto uzavírá, že „Smlouvu o úvěru ID: , Anonymizováno, “ shledal z důvodu porušení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 odst. 1 a § 588 o. z. neplatnou.

36. Uplatňuje-li žalobce nárok na plnění z neplatné smlouvy, je třeba tento nárok posoudit podle pravidel, jimiž se řídí vypořádání bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99).

37. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2)

38. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

39. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným nedošlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru (tato byla od počátku neplatná), avšak bylo prokázáno, že žalovaný od žalobkyně obdržel 12 000 Kč, posoudil soud tento žalobou uplatněný nárok podle § 2991 a § 2993 o. z. jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající maximálně žalobou nárokované částce 11 300 Kč, – neboť soud v této věci nemůže překročit návrh žalobkyně a přisoudit více, než čeho se domáhá (§ 153 odst. 2 o. s. ř.) –, avšak bez žalobkyní (také) požadovaného příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení z této částky od 13. 4. 2024 do zaplacení.

40. Přestože sice obecně platí, že bezdůvodné obohacení je splatné vždy na výzvu věřitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 29 Cdo 577/2019 a ze dne 25 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021), přičemž dlužník je po takové výzvě povinen svůj dluh splnit bez zbytečného odkladu (§ 1958 odst. 2 o. z.), a žalovaný byl žalobkyní vyzván k úhradě svého dluhu výzvou ze dne 5. 12. 2025, a to do tří dnů, je potřeba mít na paměti, že § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy, jež se uplatní přednostně vůči obecné právní úpravě bezdůvodného obohacení obsažené v § 2991 a násl. o. z. To znamená, že nárok na zákonné úroky podle § 1970 o. z. v případech, kdy jedná o vypořádání plnění z neplatné smlouvy, na něž dopadají kromě jiných právních předpisů také ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, vzniká až v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny úvěru v době podle § 87 odst. 1 tohoto zákona (tj. poté, co ji nevrátí v době přiměřené jeho možnostem), nikoliv již marným uplynutím data, k němuž byl k jejímu vrácení vyzván (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). I kdyby tedy soud v posuzovaném případě dospěl k závěru, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni určitou částku, protože dosud žalobkyni nevrátil vše, o co se na její úkor obohatil, nárok na přiznání zákonného úroku z prodlení v jakékoliv podobě, by jí ke dni rozhodnutí soudu ani tak nevznikl.

41. Žalovanému byla žalobkyní poskytnuta částka 12 000 Kč, z níž žalovaný dosud žalobkyni nevrátil nejméně 11 300 Kč. O tuto částku se tak žalovaný na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 a § 2993 o. z. bezdůvodně obohatil. Tuto částku je tudíž žalovaný povinen žalobkyni vydat, což dosud neučinil.

42. Soud proto uložil žalovanému výrokem I tohoto rozsudku povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 300 Kč, a to v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč splatných vždy do 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, s tím, že nebude-li zaplacena, byť i jediná splátka řádně a včas, nastane splatnost celého dluhu. Soud vycházel z toho, že z opakovaných vyjádření žalovaného (ze dne 22. 2. 2026 i ze dne 28. 4. 2026) vyplývá, že jeho ekonomická situace není příznivá a zcela jistě by proto nebyl schopen žalobkyni celou dlužnou částku jednorázově uhradit. Soud přitom přihlédl k tomu, že žalovaný se sice k nařízenému jednání nedostavil, avšak z jeho vyjádření je patrné, že si je svého dluhu vůči žalobkyni vědom a projevil snahu svoji situaci řešit. Proto soud umožnil žalovanému platit dluh v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč pod ztrátou výhody splátek. Soud považuje částku ve výši 1 000 Kč měsíčně za odpovídající oprávněným zájmům žalobkyně i možnostem žalovaného, neboť se jedná o částku v takové výši, která umožní, aby byla pohledávka žalobkyně uhrazena v přiměřené době jednoho roku, a zároveň se jedná o částku, která i vzhledem k jejímu vlastnímu vyjádření nepřesahuje možnosti žalovaného. Soud má zároveň za to, že možný následek v podobě okamžité splatnosti celého dluhu v případě, že žalovaný nebude hradit splátky řádně a včas (§ 1931 o. z.), pro žalovaného bude dostatečnou motivací, aby povinnosti uložené tímto rozsudkem plnil tak, jak mu bylo uloženo, a i za tímto účelem vyvine maximální úsilí, aby co nejdříve získal a následně si i udržel stabilní příjem v dostatečné výši. Soud proto také apeluje na žalobkyni, aby žalovanému vyšla vstříc a tento způsob úhrady dluhu mu umožnila, byť se k němu přímo na jednání soudu v důsledku své omluvené absence nemohla vyjádřit. Soud tedy s ohledem na právě uvedené dospěl k závěru, že je v daném případě účelné stanovovat jinou lhůtu k plnění, než tu podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť měl oporu pro svůj výše uvedený závěr, že jiná (velkorysejší) lhůta, resp. jiný (postupný) způsob plnění soudem uložené povinnosti v daném případě zvýšily pravděpodobnost toho, že žalovaný mu uloženou povinnost splní dobrovolně a vyhne se tak nepříznivým důsledkům spojeným s nařízením výkonu rozhodnutí či exekuce.

43. Výrokem II pak soud žalobu ze všech výše uvedených důvodů zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 11 300 Kč od 13. 4. 2024 do zaplacení.

44. O náhradě nákladů řízení (výrok III) rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., maje na paměti závěr vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, dle něhož, je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství, tak, že přiznal žalobkyni, která byla řízení byla převážně (z 53,63 %) úspěšná [rozdíl úspěchu v řízení žalobkyně v rozsahu 76,81 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 23,18 % ve vztahu k částce 14 711,12 Kč (skládající se ze žalované pohledávky 11 300 Kč a částky 3 411,12 Kč odpovídající žalobou požadovanému příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % z částky 11 300 Kč od 13. 4. 2024 do 29. 4. 2026 /ke dni rozhodnutí soudu/), neboť žalobkyně měla úspěch v částce 11 300 Kč, v níž bylo žalobě vyhověno, žalovaný měl naopak procesní úspěch v částce 3 411,12 Kč, v níž došlo k částečnému zamítnutí žaloby], jejich náhradu ve výši 1 402,42 Kč.

45. Tato částka představuje 53,63 % z celkové částky 2 615 Kč, sestávající ze zaplaceného soudního poplatku 800 Kč, a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená z tarifní hodnoty ve výši 11 300 Kč podle § 6 odst. 1 a § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění a podání žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů k těmto úkonům po 100 Kč podle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř., jelikož řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč a podaná žaloba tak má parametry tzv. formulářové žaloby ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11, což zjevně vyplývá z komparace s mnohými jinými, ke zdejšímu soudu toutéž žalobkyní podanými obdobnými návrhy.

46. Lhůtu ke splnění této rozsudkem uložené povinnosti (zaplacení náhrady nákladů řízení) soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. určil třídenní, neboť pro stanovení jiné lhůty neshledal důvod. Žalovaný ve svém podání ze dne 22. 2. 2026 i ze dne 28. 4. 2026 opakovaně uvedl, že je schopen splácet 1 000 Kč, což soud vzal do úvahy při rozhodování o lhůtě splatnosti té části žalobou uplatňovaného nároku, v níž žalobě výrokem I tohoto rozsudku vyhověl. Vzhledem k tomu, že žalovanému uložil povinnost splácet v tomto výroku uvedenou částku prostřednictvím splátek splatných počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, nic žalovanému podle názoru soudu nebrání v tom, aby částku v obdobné výši, kterou je dle svých tvrzení schopen pravidelně splácet, uhradil žalobkyni jako náhradu nákladů řízení již o měsíc dříve (v tom měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci). Jelikož se jedná o částku – dle tvrzení jeho samého –, která odpovídá jeho možnostem, nijak se tím jeho měsíční splátkové zatížení nijak nezvýší a takový postup navíc odpovídá i oprávněným zájmům žalobkyně, aby její pohledávky za žalovaným byly uhrazeny v přiměřené době. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. pak soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.