75 C 169/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Brachovou, LL.M. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 9 712,62 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 750 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Toto rozhodnutí obsahuje vzhledem k výši předmětu řízení zkrácené odůvodnění podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“).

2. Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] domáhala u zdejšího soudu zaplacení částky 9 712,62 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], a žalovanou, na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Provedeným dokazováním soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], a žalovaná spolu dne [datum] uzavřeli smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované finanční prostředky v celkové výši 6 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit zápůjčku s poplatkem za poskytnutí úvěru v souhrnné výši 4 640 Kč (celkem tedy 10 640 Kč) v pravidelných 45 týdenních splátkách ve výši 237 Kč (poslední splátka měla být ve výši pouze 212 Kč). Žalovaná však svůj dluh nehradil řádně a včas (na svůj dluh uhradila toliko 250 Kč) a dostala se tak s placením splátek do prodlení. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena na žalobkyni. Žalovaná byla vyzvána žalobkyní k úhradě dluhu, a to nejpozději do 30. 4. 2020. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, společnost [právnická osoba] ji provedla tak, že nechala žalovanou vyplnit„ zákaznickou kartou - žádost o spotřebitelský úvěr“, ve kterém žalovaná uvedla, že je svobodná, důvodem zápůjčky jsou rodinné důvody, její čist měsíční příjmy jsou ve výši 8 100 Kč, odhadované měsíční výdaje ve výši 2 321 Kč; žalovaná měla společnosti [právnická osoba] k ověření údajů předložit výměr důchodu, podpory nebo rozhodnutí o přiznání dávky z roku 2017.

5. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

6. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdce provedl kontrolu úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče dle ust. § 86 a 87 z. s. ú. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

7. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, [anonymizováno] [právnická osoba], dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

8. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

9. V daném případě žalobkyně neprokázala, že by žalovaná doložila v žádosti o úvěr výši svých tvrzených příjmů a výdajů. Na základě takto ničím nepodložených údajů (kterým údaje v tzv. Zákaznické kartě samy o sobě jsou) nelze posoudit schopnost žalované splácet úvěr. Soud proto posoudil smlouvu o zápůjčce jako neplatnou (§ 87 odst. z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.).

10. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaná je povinna bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.), soud jí tak uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 5 750 Kč (tj. čerpané částka zápůjčky ve výši 6 000 Kč mínus celkové úhrady žalovanou ve výši 250 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 750 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení (výrok I.; počátek běhu úroku z prodlení soud stanovil uplynutím lhůty poskytnuté v předžalobní upomínce do 30. 4. 2020, když před předžalobní upomínkou žalovaná k úhradě celého dluhu vyzvána nebyla). Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila dlužnou částku ve lhůtě splatnosti, ocitla se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

11. Ve zbytku soud žalobu zamítl, když v tomto rozsahu převyšuje bezdůvodné obohacení žalované (výrok II.).

12. Žalobkyně byla ohledně jistiny úspěšná ohledně částky 5 750 Kč, tedy z 59 %, žalovaná byla úspěšná co do částky 3 962,62 Kč, tedy ze 41 %. Žalobkyně však částečně ohledně příslušenství vzala žalobu zpět (z důvodu chybného stanovení výše úrokového příslušenství) a rovněž nebyla úspěšná ohledně dalšího příslušenství (celého obchodního úroku a částečně i úroku z prodlení). S ohledem na uvedené rozhodl soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků (výrok III.), neboť úspěch (resp. neúspěch) obou účastníků v řízení byl (s výjimkou nepatrné části) téměř stejný.