75 C 201/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Brachovou, LL.M. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 14 871,12 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 600 Kč od 8. 7. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v částce 6 271,12 Kč spolu s : -) úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 14 871,12 Kč od 12. 3. 2019 do 7. 7. 2020; -) úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 6 271,12 Kč od 8. 7. 2020 do zaplacení; -) úrokem z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 8 600 Kč od 8. 7. 2020 do zaplacení; zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 352,66 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] domáhala u zdejšího soudu zaplacení částky 14 871,12 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 20. 2. 2019 spolu právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], na jejímž základě poskytla společnost [právnická osoba] žalovanému úvěr ve výši 8 600 Kč. Úvěr měl být splacen nejpozději do 11. 3. 2019. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti, žalobkyně uvedla, že společnost [právnická osoba] ověřila úvěruschopnost žalovaného výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, když klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu, které činilo 3 410 Kč. Půjčka byla poskytnuta tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Dále byl žalovaný lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi společností [právnická osoba] a žalovaným soud zjistil, že tato měla být dne 20. 2. 2019 uzavřena prostředky komunikace na dálku. [právnická osoba] se měla zavázat poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 8 600 Kč. Žalovaný se měl zavázat splatit úvěr spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 401,12 Kč (před slevou) / 6 271,12 Kč (po slevě) do [datum].

4. Z potvrzení [právnická osoba] o provedení tuzemské odchozí úhrady soud zjistil, že dne 20. 2. 2019 žalobkyně ze svého bankovního účtu odeslala částku ve výši 8 600 Kč na účet č. [bankovní účet].

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřené mezi společností [právnická osoba] jakožto postupitelem a žalobkyní jako postupníkem soud zjistil, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek specifikovaných v přílohách této smlouvy. Z přílohy smlouvy soud zjistil, že je zde uvedena pohledávka za žalovaným.

6. Z předžalobní upomínky ze dne 27. 6. 2020 včetně podacího lístku, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve lhůtě tří dnů. Předžalobní upomínka byla odeslána dne 27. 6. 2020.

7. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 27. 6. 2020 soud zjistil, že jím společnost [právnická osoba] oznámila žalovanému postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru na žalobkyni coby postupníka.

8. Ze sdělení [právnická osoba] ze dne [datum] soud zjistil, že majitelem účtu č. [bankovní účet] byl žalovaný, účet byl založen dne [datum] a uzavřen dne [datum].

9. Z provedených důkazů má soud po skutkové stránce za prokázané tyto skutečnosti: právní předchůdce žalobkyně a žalovaný spolu uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr v celkové výši 8 600 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr nejpozději do 11. 3. 2019. Žalovaný však svůj dluh nehradil řádně a včas (na svůj dluh neuhradil ničeho) a dostal se tak s placením splátek do prodlení. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni. Žalovaný byl vyzván žalobkyní k úhradě dluhu ve lhůtě tří dnů předžalobní upomínkou odeslanou dne 27. 6. 2020.

10. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

11. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

14. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

16. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdce provedl kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče dle ust. § 86 a 87 z. s. ú. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

20. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, [anonymizováno] [právnická osoba], dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

21. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

22. V daném případě žalobkyně neprokázala, že by ona (resp. její právní předchůdce) jakkoli zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Soud proto posoudil smlouvu o úvěru jako neplatnou (§ 87 odst. z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.).

23. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaný je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.), soud mu tak uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 8 600 Kč (tj. čerpaná částka úvěru) s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 600 Kč od 8. 7. 2020 do zaplacení (výrok I.; počátek běhu úroku z prodlení soud stanovil v souladu s ust. § 573 o. z. a uplynutím lhůty poskytnuté v předžalobní upomínce, když předžalobní upomínka byla odeslána dne 27. 6. 200 a před předžalobní upomínkou žalovaný k úhradě celého dluhu prokazatelně vyzván nebyl). Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil dlužnou částku ve lhůtě splatnosti, ocitl se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

24. Ve zbytku soud žalobu zamítl, když v tomto rozsahu převyšuje bezdůvodné obohacení žalovaného (výrok II.)

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 352,66 Kč, přičemž tato částka představuje 15,66 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 57,83 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 42,17 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.