75 C 246/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Brachovou, LL.M. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 69 445,33 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 61 688 Kč spolu s : -) kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 155,07 Kč od 4. 11. 2020 do 25. 1. 2021; -) úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 61 688 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení; a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v částce 7 757,33 Kč spolu s : -) kapitalizovaným úrokem ve výši 22 240 Kč; -) úrokem 28,88 % ročně z částky 68 115,33 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení; -) kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 477,38 Kč od 4. 11. 2020 do 25. 1. 2021; -) úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 757,33 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení; zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 12 165,05 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 28. 1. 2021 domáhala u zdejšího soudu zaplacení částky 69 445,33 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 11. 9. 2019 spolu žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě poskytla společnost žalobkyně žalované revolvingový úvěr ve výši 70 000 Kč. Předpokládaná výše měsíční splátky byla ve výši 1 9530 Kč. Žalovaná na svůj dluh uhradila toliko částku 8 312 Kč. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti, žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované zkoumala zejména na základě informací získaných od žalované, když tyto informace byly dále ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalované, když zkoumala zejména příjmovou a výdajovou stránku u žalované. Později žalobkyně doplnila, že pokud jde o příjmovou stránku, zohlednila ve svých výpočtech jednak čistý příjem žalované ve výši 17 500 Kč, jednak i čistý příjem ostatních členů domácnosti ve výši 24 500 Kč. Pokud jde o výdajovou stránku, zohlednila žalobkyně ve svých výpočtech splátky jiných úvěrových závazků ve výši 5 955 Kč, životní minimum ve výši 3 140 Kč na jednoho dospělého a 2 140 Kč u dvou dětí. Žalobkyně dále uvedla, že provedla lustraci žalované v databázích SOLUS, NRKI, CEE a ISIR.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou soud zjistil, že tato měla být uzavřena dne 11. 9. 2019 prostředky komunikace na dálku. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalované úvěrový rámec ve výši 70 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit úvěr v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2,79 % z výše sjednaného úvěrového rámce. Součástí smlouvy jsou i údaje o žalované, a to že bydlí v podnájmu, má základní vzdělání, je zaměstnána u společnosti [právnická osoba] s čistým měsíčním příjmem ve výši 17 500 Kč, má 2 vyživovací povinnosti k dětem, další příjem v domácnosti je ve výši 24 500 Kč.

4. Z úvěrových podmínek žalobkyně soud zjistil bližší úpravu práv a povinností účastníků smlouvy.

5. Z výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 29. 9. 2020 soud zjistil, že jí mělo dojít k zesplatnění celého zbytku úvěru žalované ve výši 85 325,71 Kč a žalovaná měla být vyzvána k úhradě dluhu; výzva neobsahuje doklad o odeslání žalované.

6. Z předžalobní upomínky ze dne 22. 10. 2020, včetně dokladu o odeslání soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu, a to do sedmi dnů. Předžalobní upomínka byla odeslána dne 22. 10. 2020.

7. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad soud zjistil, že žalovaná čerpala od žalobkyně finanční prostředky ve výši 70 000 Kč, a to převodem na účet. Na svůj dluh žalovaná uhradila celkem částku 8 312 Kč.

8. Z úvěrové zprávy soud zjistil, že v ní žalobkyně vedla údaje žalované, vč. detailů přidělených kontraktů.

9. Z kopie občanského průkazu soud zjistil, že tento má [číslo] jeho držitelem byla [celé jméno žalované], [datum narození].

10. Z opisu výpisu proplacení smlouvy [číslo] (č.l. 34) soud zjistil, že částka 70 000 Kč byla žalobkyní bezhotovostně převedena na účet č. [bankovní účet] pod [variabilní symbol], a to dne 11. 9. 2019.

11. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

17. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

18. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by provedla kontrolu úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče dle ust. § 86 a 87 z. s. ú. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

22. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, [anonymizováno] [právnická osoba], dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

23. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

24. V daném případě žalobkyně neprokázala, že by žalovaná doložila výši svých tvrzených příjmů a výdajů. Na základě takto ničím nepodložených údajů (kterým údaje uvedené žalovanou samy o sobě jsou) nelze posoudit schopnost žalované splácet úvěr. Soud proto posoudil smlouvu o zápůjčce jako neplatnou (§ 87 odst. z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.). Jelikož se žalobkyně k jednání, které se ve věci konalo, přes řádné předvolání nedostavila, nemohl jí soud poskytnout poučení podle § 118a, neboť toto je účastníkům dáváno výhradně na jednání před soudem.

25. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaná je povinna bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.), soud jí tak uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 61 688 Kč (tj. čerpané částka úvěru ve výši 70 000 Kč mínus celkové úhrady žalovanou ve výši 8 312 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 61 688 Kč od 4. 11. 2020 do zaplacení (výrok I.; počátek běhu úroku z prodlení soud stanovil v souladu s ust. § 573 o. z., když předžalobní upomínka byla odeslána dne 22. 10. 2020 se lhůtou pro plnění v délce sedmi dnů a před předžalobní upomínkou žalovaná k úhradě celého dluhu prokazatelně vyzvána nebyla). Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila dlužnou částku ve lhůtě splatnosti, ocitla se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

26. Ve zbytku soud žalobu zamítl, když v tomto rozsahu převyšuje bezdůvodné obohacení žalované (výrok II.).

27. Dále pokud jde o žalobkyní navrhované důkazy: informace o pojištění schopnosti splátce a o pojištění osobních věcí a zneužití karty, rámcová pojistná smlouva č. HCCPI [číslo], zásady [právnická osoba] [právnická osoba], pak tyto soud pro nadbytečnost neprováděl.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 12 165,05 Kč, přičemž tato částka představuje 77,66 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 88,83 % a úspěchu žalované v rozsahu 11,17 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 778 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 69 445,33 Kč sestávající z částky 3 900 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a z částky 1 950 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 10 650 Kč ve výši 2 236,50 Kč.