76 C 10/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 8 288 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení 8 288 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 25. 9. 2020 domáhala na žalovaném zaplacení částky 8 288 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále také jen„ původní věřitel“), uzavřela se žalovaným dne 20. 2. 2017 smlouvu o úvěru č. 1201022760, na základě které mu poskytla částku 14 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli úvěr spolu s částkou 10 360 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 1 960 Kč, jednak odměnu za administrativní činnost ve výši 2 800 Kč, jednak náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 600 Kč, a dále se zavázal zaplatit částku 348 Kč za doplňkovou službu životního pojištění a to formou 58 týdenních splátek po 426 Kč. Žalovaný zaplatil toliko 16 420 Kč. Pohledávka sestává z jistiny zápůjčky ve výši 6 292,75 Kč, poplatku za hotovostní inkaso ve výši 1 878,52 Kč a poplatku za životní pojištění ve výši ve výši 116,73 Kč. Žalobkyně dále požaduje zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 2 512,61 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení 889,99 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 6 292,75 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 6 292,75 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celé řízená zcela pasivní.

3. Vzhledem k tomu, že v dané věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud v souladu s § 115a, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání, když žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaný se na výzvu soudu podle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřil, proto soud předpokládá, že proti rozhodnutí bez nařízení jednání nemá námitek.

4. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující:

5. Z listiny označené jako Smlouva o spotřebitelském úvěru datované dnem 20. 2. 2017 soud zjistil, že byla podepsána žalovaným a zástupcem společnosti [právnická osoba]. Předmětem smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalovanému úvěr ve výši 14 000 Kč a závazek žalovaného tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 10 360 Kč a poplatkem za zařazení do pojišťovacího programu ve výši 348 Kč vrátit v pravidelných 58 týdenních splátkách po 426 Kč, přičemž první splátka byla splatná k 7. kalendářnímu dni od uzavření smlouvy.

6. Z oznámení společnosti [právnická osoba] o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 a podacího lístku má soud za prokázané, že původní věřitel žalovanému oznámil, že postoupil pohledávky za ním ze smluv o zápůjčce na žalobkyni. Dopis byl odeslán dne 13. 12. 2019.

7. Z předžalobní výzvy ze dne 30. 4. 2020 a podacího lístku má soud za prokázané, že dne 1. 5. 2020 zaslal zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky nejpozději do 7. 5. 2020.

8. Z Karty klienta podepsané původním věřitelem a žalovaným dne 20. 2. 2017 soud zjistil následující. Původní věřitel zde zachytil proces posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný bydlí v nájmu s partnerkou, v oddílu zaměstnavatel je uveden Úřad práce [obec] a to od února 2013, přičemž zdrojem hlavních příjmů je podpora v nezaměstnanosti. Jeho měsíční příjem tvoří příjmy z vedlejší činnosti ve výši 7 500 Kč, státní podpora ve výši 4 500 Kč a 3 410 Kč. Měsíční výdaje činí 8 400 Kč, mimo jiné žalovaný splácí jiný dluhu u původního věřitele částkou 1 200 Kč měsíčně.

9. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 a předloženého seznamu pohledávek uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní se podává, že původní věřitel postoupil pohledávku, jež je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni.

10. Soud dále nahlédnutím do systému ISAS zjistil, že proti žalovanému jakožto povinnému byly v době předcházející sjednání smlouvy o úvěru vedeny u zdejšího soudu dvě exekuční řízení, pod sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka].

11. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkové stavu. Původní věřitel a žalovaný podepsali smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 14 000 Kč. Žalovaný se zavázal uvedenou sumu vrátit včetně souhrnného poplatku ve výši 10 360 Kč a poplatku za zařazení do pojišťovacího programu ve výši 348 Kč v pravidelných 58 týdenních splátkách po 426 Kč. [příjmení] 14 000 Kč byla žalovanému vyplacena při podpisu smlouvy. Žalovaný zaplatil celkem 16 420 Kč. Původní věřitel zaznamenal údaje stran posuzování úvěruschopnosti v Kartách klienta. Původní věřitel oznámil žalovanému, že pohledávky za ním postoupil žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení pohledávek do 7. 5. 2020 dopisem ze dne 7. 5. 2020.

12. Soud se dále zabýval tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tímto účelem soud ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení na č. l. 21). Žalobkyně reagovala podáním ze dne 26. 1. 2021, v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta původním věřitelem. Žalovaný byl tázán na své rodinné, majetkové a pracovní poměry, informace byly ověřovány doklady a následně zaznamenány do karty klienta, přičemž na údaje v nich obsažené žalobkyně odkázala. Žalovaný stvrdil svým podpisem, že poskytl úplné a pravdivé informace. Žalobkyně nemá k dispozici jakékoli kopie dokladů žalovaného. Žalobkyně další důkazy nenavrhla. Soud tedy dospěl k závěru, že původní věřitel se před uzavřením smlouvy řádně nezabýval posuzováním úvěruschopnosti žalovaného, nezjistil majetkovou ani osobní situaci žalovaného, jak zajišťuje své bytové potřeby, zda má vyživovací povinnost aj. (viz dále).

13. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

14. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

15. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

19. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

20. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

21. Podle § 1959 písm. e) o. z., neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem„ ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

22. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

23. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

24. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

25. Žalobkyně nepostupovala v souladu s požadavkem náležité péče při vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru. Soud proto posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru mezi účastníky jako neplatnou a právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení, konkrétně jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1, 2 o. z.).

26. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

27. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- [právnická osoba], dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

28. Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 86 a 87 z. s. ú., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 a 87 z. s. ú. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Závěry Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 17 VSOL 127/2017-39, 36 ICm 4129/2015 (KSOS 36 INS 10674) jsou tak již soudní praxí překonány. Pokud žalobkyně uvádí, že povinnost provést kontrolu příjmů není dána u spotřebitelských úvěrů v nižší výši, tak soud se s tímto názorem neztotožňuje. Naopak zákonodárce nevyužil možnosti z přezkumu úvěruschopnosti vyloučit bagatelní úvěry, jako tomu bylo v předchozí právní úpravě, která se nevztahovala na úvěry do 5 000 Kč {srovnej § 2 písm. e) zákona č. 145/2010 Sb. ve znění účinném do 30. 11. 2016 29. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.

30. Smyslem a účelem § 86 a 87 z. s. ú. není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede. Současně je zprostředkovaně chráněno konkurenční prostředí na trhu se spotřebitelskými úvěry tak, aby poskytovatelé úvěru porušující zákon o spotřebitelském úvěru nezískali neoprávněnou konkurenční výhodu oproti poskytovatelům provádějící kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavky odborné péče. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání a vyhodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani prohlášení žalovaného, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C -449/13, [právnická osoba]).

31. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

32. Z tvrzení a listin žalobkyní předložený nemá soud za prokázané, že by původní věřitel při posuzování úvěruschopnosti ověřoval tvrzení žalovaného ohledně jeho příjmů a výdajů, či tato tvrzení podrobil kritickému zkoumání. Žalovaný jako svůj hlavní zdroj příjmů označil podporu v nezaměstnanosti a to již od roku 2013. V další části pak uvedl, že vedle podpory v nezaměstnanosti má vedlejší příjem, aniž by toto tvrzení bylo jakkoli specifikováno. Již jen to muselo původního věřitele vést ke značné obezřetnosti ohledně správnosti žalovaným poskytnutých informací stran jeho majetkové situace. Osoba ve„ zdravé“ finanční situaci není sedm let závislá na podpoře v nezaměstnanosti a nemá potřebu si opakovaně půjčovat drobné částky u nebankovního poskytovatele úvěrů. Žalobce nepředložil jakékoli listiny, které dle Karty klienta byly předloženy žalovaným. Lze přitom očekávat, že si věřitel předložené dokumenty, a to zejména v takto pochybných případech, ponechá v kopii pro případ budoucího zpochybnění.

33. Není patrné, že by původní věřitel prováděl jakékoli další kroky vedoucí ke zjištění schopnosti žalovaného splatit poskytnutý úvěr, že by například důsledně ověřil žalovaným nabídnutá tvrzení ohledně jeho majetkové situace, což by soud mohl posoudit pouze tehdy, předložila-li by žalobkyně dokumenty, na jejichž základě původní věřitel učinil závěr o úvěruschopnosti. Není ani zřejmé, zda původní věřitel lustroval obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí. Soud má zásadní pochybnost, kterou se žalobkyni přes výzvu nepodařilo nikterak rozptýlit, že žalovaný neposkytl pravdivé informace o svých poměrech, přičemž původní věřitel měl dostatek indicií k tomu, aby to rozpoznal, nebo si byl dobře vědom toho, že informace poskytnuté žalovaným neposkytovaly věrný a spolehlivý obraz o jeho poměrech, ale tuto skutečnost přehlédl veden snahou smlouvu uzavřít. Žalobkyně neprovedla v souladu s veřejnoprávním předpisem (z. s. ú.) kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče.

34. Soud podotýká, že prostou lustrací žalovaného zjistil, že je proti ní vedeno množství exekucí a to již od roku 2014, což by jistě původní věřitel zjistil, kdyby lustroval centrální evidenci exekucí. Pokud by postupoval s odbornou péčí, zákonitě by musel dospět k závěru, že žalovaný není schopen zápůjčku včetně poplatků vrátit. Není přitom nutné, jak tvrdá žalobkyně, že by musela každé exekuční řízení detailně zkoumat. Pro nastolení pochybnosti je zcela dostačující okolnost, že dlužník má vícero exekucí.

35. Soud proto posoudil smlouvu o úvěru vyhodnotil jako absolutně neplatnou a právní vztah mezi původním věřitelem a žalovaným proto jest třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu částku v celkové výši 14 000 Kč, žalovaný přitom původnímu věřiteli zaplatil částku 16 420 Kč. Z uvedeného plyne, že bezdůvodné obohacení na straně žalobkyně již neexistuje, neb bylo žalovaným zcela vyrovnáno. Proto nezbylo než žalobu zcela zamítnout.

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný byl v řízení zcela úspěšný, dle obsahu spisu mu však žádné náklady nevznikly.