76 C 100/2023

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 32 197,01 Kč a smluvní pokutu ve výši 300 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba na zaplacení částky 32 197,01 Kč a smluvní pokuty ve výši 300 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Po právní moci tohoto rozsudku bude žalobkyni vrácen přeplatek soudního poplatku zaplaceného za návrh ve výši 101 Kč.

1. Žalobou podanou k Okresnímu soudu v Ústí nad Labem dne [datum], doplněnou podáním ze dne [datum], se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 31 651,15 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému dne [datum] spotřebitelský úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný měl úvěr splácet prostřednictvím měsíčních splátek po 1 277,17 Kč. Jelikož žalovaný řádně nesplácel, žalobkyně celý zbytek dosud nesplatného dluhu zesplatnila ke dni [datum]. Žalobkyně dále požaduje zaplacení poplatku za pojištění ve výši 545,86 Kč, smluvní pokutu ve výši 300 Kč za zesplatnění dluhu, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 2 442,85 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 2 454,19 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 34 105,34 Kč od [datum] do zaplacení. Žalovaný v rámci tohoto smluvního vztahu zaplatil žalobkyni částku celkem 54 418,35 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celé řízená zcela pasivní.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), když žalovaný se k jednání nedostavil a ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání, ačkoli mu bylo předvolání řádně a včas doručeno. Žalobkyně se z jednání omluvila, aniž by požádala o odročení jednání.

4. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující:

5. Z listiny označené jako Smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet [anonymizováno] půjčka datované dnem [datum], podepsané žalovaným a žalobkyní (dále jen„ Smlouva“), soud zjistil, že žalobkyně jakožto úvěrující se dohodla s žalovaným jakožto úvěrovaným na poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 50 000 Kč s čerpáním od [datum]. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit prostřednictvím 72 měsíčních splátek ve výši 1 391,17 Kč, zahrnující i poplatek za pojištění ve výši 114 Kč, při úrokové sazbě 22,70 % ročně s první splátkou připadající na [datum]. Strany Smlouvy se dohodly, že pro případ prohlášení úvěru za splatný vzniká žalobkyní právo na zaplacení poplatku ve výši 300 Kč.

6. Z listiny označené jako Žádost o úvěr datované dnem [datum] a podepsané žalovaným soud zjistil následující. Listina zachycuje vstupní údaje pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný je svobodný, bydlí ve vlastním, je zaměstnán na dobu neurčitou u společnosti [právnická osoba], [IČO], jako řemeslník/dělník, s čistým příjmem ve výši 22 000 Kč měsíčně, s nulovými výdaji. Doklad o příjmu nebyl předložen.

7. Z listiny označené jako platební historie se podává, že žalovaný v rámci smluvního vztahu ze smlouvy [číslo] zaplatil žalobkyni v období od [datum] do [datum] částku celkem 54 418,35 Kč.

8. Z listiny označené jako výpis z běžného účtu žalovaného č. [bankovní účet] ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný získal od žalobkyně peněžní prostředky ve výši 50 000 kč dne [datum].

9. Z listiny označené jako výpis z úvěrového účtu žalovaného č. [bankovní účet] za období [číslo] - [číslo] soud zjistil, jak byl úvěr žalovaným splácen, tj. výši a četnost splátek a způsob zápočtu splátek žalobkyní. Žalovaný zaplatil v daném období na účet částku 54 418,35 Kč.

10. Dopisem ze dne [datum] označeným jako Oznámení o prohlášení úvěru za splatný žalobkyně adresně žalovanému oznámila, že celý úvěr prohlásila za splatný ke dni [datum] a vyzývá jej k jeho úhradě do [datum]. Dopis byl odeslán, jak plyne z předloženého podacího archu, dne [datum].

11. Z listiny označené jako předžalobní upomínka datované dnem [datum] se podává, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovaného k zaplacení částky 37 085,70 Kč ze smlouvy o úvěru [číslo] do sedmi dnů od odeslání výzvy. Dopis byl odeslán žalovanému dne [datum], jak plyne z podacího archu.

12. Z listin označených jako Spotřebitelský splátkový úvěr ZÁKLADNÍ PRODUKTOVÉ PODMÍNKY SPOTŘEBITELSKÉHO SPLÁTKOVÉHO ÚVĚRU ÚČINNÉ OD 1. SRPNA 2017, Vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru a doplnění předsmluvní informace pro [anonymizováno] půjčku, Amortizace, z lustrace systému ISAS, soud neučinil jakákoli pro věc významná zjištění.

13. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkové stavu. Žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] smlouvu o tom, že žalobkyně žalovanému poskytne úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit prostřednictvím 72 měsíčních splátek ve výši 1 391,17 Kč (včetně poplatku za pojištění) při úrokové sazbě 22,70 % ročně s první splátkou připadající na [datum]. Celý úvěr byl bezezbytku vyčerpán dne [datum]. Žalovaný v rámci tohoto smluvního vztahu zaplatil celkem 54 418,35 Kč. Žalobkyně dopisem ze dne [datum] vyzvala žalovaného k zaplacení celého dluhu ze Smlouvy do sedmi dnů od odeslání výzvy, tj. od [datum].

14. Soud se zabýval tím, zda žalobkyně před uzavřením Smlouvy přistoupila k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tímto účelem soud ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení č.l. 16). Žalobkyně reagovala podáním ze dne [datum], v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta. Žalobkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o půjčku ze dne [datum], kontrolovala přitom bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze MVČR. Výpočet disponibilní částky provedla odečtem deklarovaných výdajů od příjmů žalovaného. Bylo přitom počítáno s částkou životního minima jednotlivce, částkou normativních nákladů na bydlení, a výši dosavadních splátek jiných závazků.

15. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

16. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

17. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

21. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

22. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Podle § 1959 písm. e) o. z., neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem„ ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

24. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

25. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

26. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

27. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

28. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

29. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

30. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

31. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

32. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). Zákonodárce na to ostatně reagoval novelizací zákona č. 257/2016 Sb. provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. (viz § 87 odst. 1 věta druhá aktuálního znění zák. č. 257/2016 Sb.)

33. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

34. Z tvrzení a listin žalobkyní předložený nemá soud za prokázané, že s odbornou péčí ověřovala úvěruschopnost žalovaného, když jednak vůbec nezkoumala pasivní stránku majetkové situace žalovaného, jednak tvrzení nabídnutá žalovaným nepodrobila jakémukoli kritickému zkoumání. Pochybnost musela v žalobkyni vzbudit skutečnost, že žalovaný deklaruje, že má nulové měsíční výdaje. Žalobkyně dále neověřila, že žalovaný skutečně disponuje deklarovaným příjmem. Žalobkyně nepředložila jakékoli listiny, z nichž vycházela při posuzování bonity žalované. Žalobkyně dále neprokázala, že by žalobkyně lustrovala obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí. Dle názoru soudu nelze zcela rezignovat na objasnění výdajové stránky úvěrovaného a namísto toho se spokojit se užitím„ standardizovaných“ výdajových položek jako životní minimum jednotlivce či normativní náklady na bydlení. Úvěruschopnost je třeba posuzovat vždy v poměrech konkrétního případu s přihlédnutím ke všem specifikům toho kterého úvěrovaného. Pokud by soud připustil, že postup žalobkyně byl řádný, potom by tak musel učinit na podkladě názoru, že úvěrující nemusí zjišťovat a případně ověřovat konkrétní výdaje toho kterého úvěrovaného, pokud jeho deklarovaný příjem přesahuje minimální výdaje na živobytí a bydlení ve společnosti tak, že dosahuje dostatečné výše k zatížení (neznámé a nedůvodně presumované) výdajové stránky rozpočtu úvěrovaného měsíční splátkou úvěrů.

35. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byla žalobkyně věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným či snad podpis žalovaného stvrzující správnost poskytnutých informací. Je zjevně, že žalovaný měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy.

36. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmou apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.

37. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni přes výzvu a poučení nepodařilo nikterak zvrátit, že žalobkyně s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy neověřil, čímž nedostál požadavku § 86 z. s. ú.

38. Soud proto posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou, proto jest právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným proto třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (žalobkyně) přenechal obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu částku 50 000 Kč, žalovaný přitom žalobkyni v daném smluvním právním vztahu zaplatil částku 54 418,35 Kč. Bezdůvodné obohacení tak bylo bezezbytku vyrovnáno a není čeho vydávat. Proto nezbylo než žalobu zcela zmítnout, když následkem absolutní neplatnosti smlouvy žalobkyni nevzniklo ani právo na zaplacení poplatku za pojištění a na zaplacení smluvní pokuty.

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný byl v řízení z procesního hlediska zcela úspěšný, dle obsahu spisu mu však žádné náklady nevznikly.

40. Soud dále rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude žalobkyni vrácen přeplatek soudního poplatku zaplaceného za návrh ve výši 101 Kč, neboť soudní poplatek za podání návrhu na zahájení řízení činil 1 298 Kč (k příslušenstvím se nepřihlíží) a žalobkyně na tomto soudním poplatku zaplatila 1 399 Kč (§ 10 odst. 1 věta druhá zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů).