76 C 101/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 5 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 940 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 940 Kč od 13. 8. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení částky 60 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 297,29 Kč, smluvního úroku ve výši 18,90 % ročně z částky 5 000 Kč od 3. 8. 2020 do 30. 8. 2020, smluvního úroku ve výši 10 % ročně z částky 5 000 od 31. 8. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 60 Kč od 13. 8. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou zdejšímu soudu dne 5. 10. 2020 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 5 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela dne 18. 3. 2020 Rámcovou smlouvu č. 2034662, na základě které byl žalované aktivován běžný účet č. [bankovní účet]. Podpisem Dodatku č. 1 k Rámcové smlouvě žalovaná požádala o kontokorentní úvěr ve výši 5 000 Kč, který byl žalované schválen dne 18. 3. 2020. Protože žalovaná neplnila podmínky kontokorentu, byl jí kontokorent zablokován, žalobkyně pak dluh z úvěru zesplatnila a tuto skutečnost dala žalované na vědomí dopisem ze dne 3. 8. 2020. Žalobkyně dále požaduje kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 297,29 Kč a běžící úrok z prodlení a smluvní úrok.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala po celé řízení zcela pasivní.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), když žalovaná se k jednání nedostavila a ani nepožádala z důležitého důvodu o odročení jednání, ačkoli jí bylo předvolání řádně a včas doručeno, a žalobkyně se z jednání omluvila, aniž by požádala o odročení jednání. Soud tak vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující:

5. Z Rámcové smlouvy č. 2034662 ze dne 18. 3. 2020 soud zjistil, že byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou. Žalobkyně se zavázala poskytovat žalované bankovní a platební služby. V rámci této smlouvy se žalobkyně dále zavázala pro žalovanou zřídit a vést běžný účet [číslo].

6. Z Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil základní informace pro poskytnutí spotřebitelského úvěru, zejména, že jeho výše činila 5 000 Kč, základní úroková sazba 18,90 % p. a., a dále celkovou částku, kterou byla žalovaná povinna zaplatit, a která činila 5 945 Kč.

7. Z Přehledu čerpání kontokorentu bylo zjištěno, že celková nesplacená jistina kontokorentu ke dni 30. 9. 2020 činila 5000 Kč a výše nezaplaceného kapitalizovaného smluvního úroku činila 297,29 Kč.

8. Z Výpisu běžného účtu soud zjistil, že je výpisem k účtu č. [bankovní účet], jehož majitelem je žalovaná. Za období od 19. 3. 2020 do 5. 10. 2020 vybrala žalovaná v hotovosti částku 5 000 Kč. Ke konci každého měsíce byl žalované účtován splatný smluvní úrok z úvěru, přičemž na účtu nebyl dostatek prostředků k jeho zaplacení a současně kontokorent byl vyčerpán. Žalovaná provedla úhrady ve dnech 13. 5. 2020 a 25. 5. 2020 ve výši celkem 60 Kč. Žalovaná nezaplatila úrok splatný v květnu 2020.

9. Dodatkem č. 1 k Rámcové smlouvě č. 2034662 ze dne 18. 3. 2020, podepsaným oběma stranami, došlo ke sjednání možnosti žalované čerpat kontokorentní úvěr až do výše 5 000 Kč přečerpáním účtu č. [bankovní účet], jenž měl být splácen průběžné, každým připsáním peněz na dotčený účet. Kontokorent je úročen roční úrokovou sazbou 18,90 %.

10. Z Výzvy k zaplacení ze dne 3. 8. 2020 soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k uhrazení částky 5 297,29 Kč nejpozději do 12. 8. 2020. Písemnost byla žalované odeslána dne 5. 8. 2020, což je patrno z kopie podacího archu České pošty a.s.

11. Z dalších provedených důkazů soud neučinil jakákoli pro věc významná zjištění.

12. Na základě účastníky předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žádný z účastníků takovou skutečnost netvrdil, přičemž důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek, učinil soud následující závěr o skutkovém stavu.

13. Žalobkyně se zavázala umožnit žalované čerpat úvěr přečerpání běžného účtu č. [bankovní účet]. Žalovaná úvěr čerpala v období od 19. 3. 2020 do 5. 10. 2020 ve výši celkem 5 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit tento úvěr včetně úroku vkládáním peněz na účet. Žalovaná však uhradila toliko částku 60 Kč. Žalovaná nezaplatila úrok (na účtu nebylo dostatek prostředků) splatný v květnu 2020. Žalobkyně dluh z úvěru zesplatnila a vyzvala žalovanou, aby neprodleně uhradila dlužnou částku v celkové výši 10 477,43 Kč do 12. 8. 2020. Výzva byla podána k poštovní přepravě dne 5. 8. 2020.

14. Soud se dále zabýval tím, zda žalobkyně před uzavřením Smlouvy přistoupila k posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tímto účelem soud ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání. Žalobkyně reagovala podáním ze dne 6. 5. 2021, v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta. Žalobkyně splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením smlouvy.

15. Jelikož soud ani po provedeném doplnění nedospěl k závěru, že žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované, zamýšlel poskytnout žalobkyni poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. na jednání soudu, absencí na jednání se žalobkyně o dobrodiní poučen připravila.

16. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

17. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

18. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

22. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

23. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

24. Podle § 1959 písm. e) o. z., neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem„ ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

25. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

26. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

27. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

28. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

29. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

30. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

31. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

32. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

33. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb.. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

34. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

35. Z tvrzení a listin žalobkyní předložený nemá soud za prokázané, že by žalobkyně s odbornou péčí ověřovala úvěruschopnost žalované, když tvrzení nabídnutá žalovanou nepodrobila jakémukoli kritickému zkoumání, ačkoli údaje samy o sobě musely vzbudit pochybnost o jejich správnosti a úplnosti. Pochybnost musela v žalobkyni vzbudit skutečnost, že žalovaná žádá o poskytnutí úvěru ve výši 5 000 Kč.

36. Žalobkyně pak ani nepředložila jakékoli listiny, z nichž vycházela při posuzování bonity žalované. Dle názoru soudu lze očekávat, že si věřitel předložené dokumenty, a to zejména v takto pochybných případech, ponechá v kopii pro případ budoucího zpochybnění. Žalobkyně dále neprokázala, že by žalobkyně lustrovala obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí.

37. Z listin obsahujících údaje, jež žalobkyně zachytila při posuzování úvěruschopnosti žalované, soud neučinil jakákoli zjištění, neboť z nich není nikterak patrné, jaké údaje jsou vlastně pro dotčený úvěrový případ validní, když listiny zachycují množství stejně označených položek s různými čísly bez určení, která položka se vztahuje na žalovanou. Minimálně z nich však plyne, že jediným příjmem žalované je rodičovská dovolená.

38. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy žalobkyně, kdo pochybila, když nesplnila povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovanou či snad podpis žalované stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou žalobkyní. Je totiž zjevně, že žalovaná měla zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy, nebyl tedy s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem žalobkyně úvěruschopnost zkoumala.

39. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji.

40. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni přes výzvu a poučení nepodařilo nikterak zvrátit, že žalobkyně s odbornou péči úvěruschopnost žalované před uzavřením Smlouvy neověřila, čímž nedostála požadavku § 86 z. s. ú.

41. Soud proto posoudil smlouvu jako absolutně neplatnou, proto jest právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou proto třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (žalobkyně) přenechal obohacenému (žalovaná) bez právního důvodu částku 5 000 Kč, žalovaná přitom žalobkyni zaplatila částku 60 Kč. Bezdůvodné obohacení dosud vyrovnáno nebylo, přičemž na straně žalované nadále existuje bezdůvodné obohacení ve výši 4 940 Kč. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co žalobkyně plnil.

42. Žalovaná byla vyzvána žalobkyní k vrácení dlužné částky do 12. 8. 2020 (soud přitom, vycházeje z § 573 o. z. s ohledem na datum odeslání výzvy, má za to, že výzva se dostala včas do sféry žalované). Dnem následujícím, tedy 13. 8. 2020, se žalovaná dostala do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

43. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 940 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 13. 8. 2020 do zaplacení. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost Smlouvy nevzniklo žalobkyni právo na smluvní úrok.

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal pouze nepatrně neúspěšné žalobkyni, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 400 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku, dle požadavku žalobkyně.

45. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.