76 C 102/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa proti; žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 20 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení částky 10 000 Kč a úroku ve výši 21 % ročně z částky 20 000 Kč od [datum] do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení

1. Žalobou došlou zdejšímu soudu dne [datum] se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit spolu s úrokem v 16 splátkách, přičemž poslední splátka byla splatná dne [datum]. Úrok byl sjednán ve výši 21 % ročně. Žalovaný však svůj závazek nesplnil a ocitl se v prodlení. Ke dni [datum] byla část závodu společnosti [právnická osoba] zabývající se poskytováním spotřebitelských úvěrů převedena na společnost [právnická osoba] Tato na základě smlouvy ze dne [datum] pohledávku postoupila společnosti [právnická osoba], která ji následně smlouvou ze dne [datum] postoupila žalobkyni. Žalobkyně požadovala zaplatit dlužnou jistinu 20 000 Kč s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a se smluvním úrokem 21 % ročně od [datum] do zaplacení. Dále požadovala zaplatit smluvní pokutu ve výši 10 000 Kč, kdy se jedná o sjednanou smluvní pokutu za prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 20 000 Kč za dobu od [datum] do [datum], přičemž žalobkyně uplatňuje nárok na zaplacení smluvní pokuty jen ve výši 10 000 Kč. Žalovaný neuhradil ničeho.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, věc projednal v nepřítomnosti účastníků, když žalobkyně se z jednání omluvila a žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ač řádně a včas předvolán.

4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti:

5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] soud zjistil, že tuto uzavřela společnost [právnická osoba] jako úvěrující s žalovaným jako úvěrovaným dne [datum] Touto smlouvou se společnost [právnická osoba] zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaný převzetí této částky v hotovosti potvrdil podpisem smlouvy. Bylo uvedeno, že úvěr je poskytnut za úplatu, administrativní poplatek a úroky ve výši 28 % z poskytnuté jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut, což v přepočtu na rok činí 21 % ročně u úvěru na 16 měsíců. Celkové náklady spotřebitelského úvěru (tj. úplata, administrativní poplatek a úroky) činily celkem 16 800 Kč, celková dlužná částka splatná žalovaným činila 36 800 Kč. Celková dlužná částka měla být uhrazena v 16 měsíčních splátkách po 2 300 Kč, přičemž každá splátka je splatná 13. dne v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém byla smlouva uzavřena. Dále bylo sjednáno, že v případě prodlení může věřitel požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení a zákonný úrok z prodlení, tj. ve výši stanovené právními předpisy.

6. Žalobkyně dále předložila listiny, které patrně měl žalovaný předložit či měly být vyhotoveny v rámci posouzení jeho úvěruschopnosti. Jednalo se o žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru, scoringovou kartu k úvěru. Z těchto vyplývá, že průměrný měsíční příjem žalovaného měl v té době činit 44 200 Kč, průměrné měsíční výdaje 9 470 Kč, to mělo být ověřeno z dokladů předložených žalovaným (mj. nečitelné pracovní smlouvy evidenčního listu bytu). Výsledek posouzení byl takový, že žalovanému lze poskytnout úvěr do 70 000 Kč.

7. Ze smlouvy o prodeji části závodu ze dne [datum], včetně přílohy [číslo] (seznam úvěrových smluv), notářského zápisu ze dne [datum] (doklad o prodeji části závodu) a výpisu z obchodního rejstříku ohledně společnost [právnická osoba] soud zjistil, že touto smlouvou společnost [právnická osoba] prodala společnosti [právnická osoba], část závodu představující divizi spotřebitelských úvěrů, přičemž součástí této divize byla i předmětná smlouva o úvěru uzavřená s žalovaným.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně přílohy [číslo] potvrzení o zaplacení úplaty za postoupení soud zjistil, že touto smlouvou společnost [právnická osoba] postoupila společnosti [právnická osoba] pohledávky z úvěrových smluv, mj. předmětnou pohledávku za žalovaným.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně přílohy soud zjistil, že touto smlouvou společnost [právnická osoba] postoupila žalobkyni pohledávky z úvěrových smluv, mj. předmětnou pohledávku za žalovaným.

10. Z předžalobní upomínky ze dne [datum], podacího lístku a vrácené zásilky soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně zaslal žalovanému tuto předžalobní upomínku téhož dne, přičemž ta se vrátila nedoručená.

11. Dopisem společnosti [právnická osoba] ze dne [datum], doručeného žalovanému dne [datum], byl žalovaný vyzván k okamžité úhradě dluhu ze shora uvedené Smlouvy.

12. Soud dále nahlédnutím do systému ISAS zjistil, že proti žalovanému jakožto povinnému bylo v době uzavření Smlouvy vedeno u zdejšího soudu sedm exekucí, a to pod sp. zn. 55 EXE 1662/2011, 55 EXE 1794/2012, 55 EXE 1712/2012, 55 EXE 559/2013, 54 EXE 13/2015, 72 EXE 3197/2016 a 52 EXE 110/2017.

13. Z listin označených jako Předpis splátek a Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud neučinil jakákoli pro věc významná zjištění.

14. Soud pro nadbytečnost neprovedl další důkazy navrhované žalobkyní k prokázání postoupení pohledávky (zprávy jednotlivých společností, výslech členů jejich statutárních orgánů), když postoupení bylo již předloženými důkazy prokázáno.

15. Z výše uvedených zjištění soud vychází, když o pravosti a správnosti předložených listinných důkazů nebyl důvod pochybovat.

16. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zák. č. 257/2016 Sb.“)

17. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet 18. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy 19. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

21. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

22. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Soud se předně zabýval otázkou, zda původní věřitel dostál své povinnosti ověřit úvěruschopnost žalovaného. Aplikoval přitom zákon o spotřebitelském úvěru.

24. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

25. Ustanovení § 86 a 87 zák. č. 257/2016 Sb. je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

26. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

27. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

28. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo]. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

29. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 zák. č. 257/2016 Sb. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

30. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

31. Z tvrzení a listin žalobkyní předložený dospěl soud k závěru, že původní věřitel s odbornou péčí neověřoval úvěruschopnost žalovaného, když tvrzení nabídnutá žalovaným stran jeho výdajové stránky nepodrobil jakémukoli kritickému zkoumání. Kontext situace, kdy žalovaný ve snaze získat úvěr u nebankovního poskytovatele lichevních úvěrů za úroku mnohonásobně převyšující úrok požadovaný bankami (tj. že není schopen dosáhnout úvěru u bankovní instituce za pro něj znatelně výhodnějších podmínek), představuje skutečnost odůvodňující vyšší obezřetnost těchto poskytovatelů při hodnocení správnosti a úplnosti klienty uváděných údajů. Žalovaným uváděné údaje v Žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru budí zásadní otázku, tj. z jakého důvodu měl žalovaný potřebu žádat o úvěr ve výši 20 000 Kč s úrokem 99,35 % (za získaných 20 000 Kč měl za 16 měsíců vrátit 36 800 Kč, přičemž poplatky označené ve Smlouvě jako náklady spotřebitelského úvěru nejsou ničím jiným než odměnou za poskytnutí úvěru, tedy úrokem), když, pokud jím uváděné údaje o jeho majetkové situaci byly správné a úplné, měla mu měsíčně po odečtení výdajů od příjmů zbýt částka 34 730 Kč Ani to však původního věřitele nepřimělo podrobit žalovaným sdělené informace kritickému zkoumání.

32. Žalobkyně dále neprokázala, že by původní věřitel lustroval obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí (svou absencí na jednání se přitom připravila o dobrodiní poučení dle § 118a o. s. ř.). Soud přitom prostou lustrací žalovaného zjistil, že proti žalovanému jakožto povinnému bylo v době uzavření Smlouvy vedeno sedm exekucí. Pro nastolení pochybnosti je totiž zcela dostačující okolnost, že dlužník má vícero exekucí. Pokud by původní věřitel postupoval s odbornou péčí, již jen samotný fakt, že žalovaný byl zatížen několika exekucemi, jej musel vést k náležité obezřetnosti ohledně správnosti a úplnosti uváděných údajů.

33. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným či snad podpis žalovaného stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou původním věřitelem. Je totiž zjevně, že žalovaný měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy, nebyl s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem původní věřitel úvěruschopnost zkoumal.

34. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmou apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.

35. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni přes výzvu a poučení nepodařilo nikterak zvrátit, že původní věřitel s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smluv neověřil, čímž nedostál požadavku § 86 zák. č. 257/2016 Sb.

36. Soud proto posoudil Smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, proto jest právní vztahy mezi původním věřitelem a žalovaným třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu částku 20 000 Kč, žalovaný přitom původnímu věřiteli v rámci smluvního vztahu založeného Smlouvou nevrátil ničeho.

37. Na základě smlouvy o prodeji části závodu dle § 2175 a násl. o. z. přešla pohledávka ze smlouvy o úvěru na společnost [právnická osoba], dle § 2177 odst. 1 o. z. Následně byla pohledávka ze smlouvy o úvěru postoupena společnosti [právnická osoba], tato společnost následně postoupila pohledávku žalobkyni, a to smlouvami o postoupení pohledávek dle § 1879 o. z. Žalobkyni tedy byla pohledávka ze smlouvy o úvěru postoupena, žalobkyně je tak oprávněna domáhat se nároků z této smlouvy a je nerozhodné, že pohledávka příp. náleží z jiného titulu, než jak ji ve smlouvě o postoupení její účastníci právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 678/2009), tedy nikoliv ze smlouvy o úvěru, ale z bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil. Bezdůvodné obohacení plynoucí ze Smluv dosud vyrovnáno nebylo, přičemž na straně žalovaného nadále existuje bezdůvodné obohacení ve výši 20 000 Kč.

38. Žalovaný byla vyzván žalobkyní k vrácení dlužné částky dopisem doručeným žalovanému dne [datum] (soud přitom, vycházeje z § 573 o. z. s ohledem na datum odeslání výzvy, má za to, že výzva se dostala včas do sféry žalovaného). Žalovaný se dostal do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení). Žalobkyně přitom požaduje úrok z prodlení až od [datum].

39. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne [datum] do zaplacení. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smluv nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost Smlouvy nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky a na smluvní úrok a smluvní pokutu.

40. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, jak uvedeno vy výroku ad III. rozsudku, když procesní úspěch žalobkyně bezmála vyrovná její procesní úspěch žalovaného. Přitom při hodnocení úspěchu je třeba vycházet z celé žalované částky, tj. včetně úroků, které soud pro účely posouzení úspěchu vyčíslil k datu rozhodnutí soudu (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně tak byla úspěšná do částky celkem 26 555,20 Kč (jistina 20 000 Kč a vyčíslený úrok z prodlení 6 555,20 Kč) a neúspěšná do částky 29 734,24 Kč (vyčíslený úrok ve výši 19 734,24 Kč a smluvní pokuta ve výši 10 000 Kč). Úspěch žalobkyně tak představuje 47,20 %, neúspěch pak 52,80 %.

41. Podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., jelikož pro uložení jiné lhůty neshledal důvod.