76 C 103/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 10 186 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 999 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 999 Kč od 9. 11. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 2 187 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 187 Kč od 9. 11. 2020 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 283,64 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 7. 1. 2021 domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 10 186 Kč sestávající z neuhrazené jistiny úvěru ve výši 7 999 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 264 Kč, poplatku za prodloužen splatnosti ve výši 1 583 Kč, smluvních pokut ve výši 240 Kč a účelně vynaložených nákladů ve výši 100 Kč. Uplatněný nárok odůvodnila tím, že s žalovaným dne 26. 11. 2019 uzavřela v souladu s § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) úvěrovou smlouvu. Žalobkyně na základě úvěrové smlouvy poskytla žalovanému dne 26. 11. 2019 úvěr ve výši 8 000 Kč, který se žalovaný zavázal řádně a včas zaplatit do 30 dnů od poskytnutí úvěru. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 21,6 % p.a.

2. Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného, a to prostřednictvím o zjišťování kreditního skóre žadatele o úvěr posuzují jeho příjmovou a výdajovou stránku, přezkoumávají klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení, taktéž nahlíží do externích úvěrových registrů. Při posuzování bonity žalovaného bylo vycházeno z výše čistého měsíčního příjmu 32 000 Kč, výše příjmu ostatních členů domácnosti 11 000 Kč a výše výdajů domácnosti 17 500 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a po celou dobu řízení byl pasivní.

4. Soud věc projednal na jednání konaném dne 18. 6. 2021 podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) v nepřítomnosti účastníků, když se žalobkyně z nařízeného jednání omluvila a žalovaný se k jednání, leč řádně předvolán, bez omluvy nedostavil.

5. Z listiny označené jako úvěrová smlouva plyne, že smlouva byla datována dne 26. 11. 2019 a byla opatřena podpisem osoby jednající za žalobkyni a na místo podpisu žalovaného byl uveden kód 829222. Žalobkyně se ve smlouvě zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit do 26. 12. 2019 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 264 Kč.

6. Z listin označených jako opis výpisu proplacení smlouvy a potvrzení o provedené platbě soud zjistil, že dne 26. 11. 2019 byla čerpána jistina úvěru ve výši 8 000 Kč.

7. Z listiny označené jako formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil bližší úpravu práv a povinností žalobkyně a žalovaného.

8. Z potvrzení společnosti mBank S.A. ze dne 6. 5. 2021 soud zjistil, že dne 28. 11. 2019 došlo k připsání částky 8 000 Kč na účet žalovaného.

9. Z listiny označené jako předžalobní výzva k plnění ze dne 9. 10. 2020 soud zjistil, že žalovaného urgoval k úhradě dlužné částky zástupce žalobkyně nejpozději do 30 dnů od sepsán této výzvy. Výzva byla žalovanému odeslána (srov. poštovní podací arch ze dne 12. 10. 2020).

10. Z listiny označené jako úvěrová zpráva soud zjistil úvěrovou historii žalovaného, z níž plyne, že žalovaný byl opakovaně odmítán s žádostmi o poskytnutí kontokorentního či revolvingového úvěru, a to ve výši 20 000 Kč, 100 000 Kč, 10 000 Kč a 5 000 Kč.

11. Z listiny označené jako potvrzení o přijaté platbě ze dne 24. 9. 2017 soud zjistil, že žalovaný poukázal dne 24. 9. 2017 na účet žalobkyně částku 1 Kč.

12. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil jakékoli pro věc významné skutečnosti.

13. Na základě provedeného dokazování tak byl soudem zjištěn následující skutkový stav: Žalobkyně a žalovaný dne 26. 11.2019 za pomocí prostředků komunikace na dálku podepsali listinu označenou jako smlouva o úvěru. Žalobkyně se ve smlouvě zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč za poplatek ve výši 264 Kč, který se žalovaný zavázal do 30 dnů od poskytnutí úvěru. Žalovaný svůj závazek řádně a včas neplnil, pročež jej žalobkyně výzvou ze dne 9. 10. 2020 vyzvala k úhradě dlužné částky do 30 dnů od sepsání výzvy. Žalovaný žalobkyni uhradil toliko 1 Kč. Zbývající část svého dluhu pak neuhradil ani přes předžalobní upomínku.

14. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Na základě shora uvedeného skutkového stavu posouzeného citovanými zákonným ustanoveními soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní, jakožto věřitelem, a žalovaným, jako dlužníkem, byla dne 26. 11. 2019 za pomocí prostředků komunikace na dálku uzavřena smlouva o úvěru (§ 2395 o. z.), podle níž byla úvěrující (žalobkyně) povinna poskytnout na požádání úvěrovanému (žalovaný) v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný (žalovaný) byl povinen poskytnuté peněžní prostředky, a to včetně úroků v ujednané výši (§ 2395 o. z.), vrátit sjednaným způsobem (§ 2399 o. z.). Uvedená povinnost byla žalovaným porušena, když dlužnou částku neuhradil řádně a včas. Žalovaný však v daném případě vystupoval v pozici spotřebitele, neboť sjednával úvěr mimo rámec svého samostatného výkonu povolání či podnikání (taková skutečnost neplyne ze smlouvy o úvěru a ani nebyla v řízení tvrzena, natožpak prokazována), pročež je nutné uzavřít, že se jedná o smlouvu spotřebitelskou. S ohledem na spotřebitelský charakter smlouvy o úvěru se na daný závazkový právní vztah aplikuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

15. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

19. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

20. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

21. Podle § 1959 písm. e) o. z., neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem„ ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

22. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

23. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

24. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

25. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

26. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

27. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

28. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

29. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

30. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného.

31. Může se zdát, že v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. se nejedná o absolutní neplatnost. Jelikož, však, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, [anonymizováno] [právnická osoba], dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

32. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

33. V projednávané věci žalobkyně nepředložila soudu ničeho, z čeho by bylo lze usuzovat, že řádně splnila povinnost posoudit schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splatit. V žalobě sice uváděla, že prověřila úvěruschopnost žalovaného, a to prostřednictvím zjišťování kreditního skóre žadatele o úvěr posuzují jeho příjmovou a výdajovou stránku, přezkoumávají klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení, taktéž nahlíží do externích úvěrových registrů, avšak tato svá tvrzení nijak nedokládá. Byť žalobkyně uvedla, že vycházela z výše čistého měsíčního příjmu žalovaného 32 000 Kč, výše příjmu ostatních členů domácnosti 11 000 Kč a výše výdajů domácnosti 17 500 Kč, není zřejmé, z jakých zdrojů tato zjištění čerpala. Nepředložila totiž jakékoli listiny, z nichž by bylo patrné, že vůbec proces hodnocení úvěruschopnosti v daném případě prováděla, že by po žalovaném žádala sdělení minimálně údajů o jeho majetkových poměrech. Zcela hypoteticky, i kdyby totiž shora zmíněné údaje byly skutečně získány od žalovaného, vzbuzují pochybnost o jejich správnosti či alespoň úplnosti. Žalovanému, resp. jeho domácnosti totiž měsíčně po odečtení výdajů od příjmů měla zbývat částka více než dvojnásobně přesahující částku žádaného úvěru. Ve spojení s velkým množství neúspěšných žádostí žalovaného o kontokorentní či revolvingový úvěr se nabízí úvaha o nesprávnosti uvedených informací stran příjmů a výdajů žalovaného.

34. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným či snad podpis žalovaného stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou původním věřitelem. Je totiž zjevně, že žalovaný měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy, nebyl tedy s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem původní věřitel úvěruschopnost zkoumal.

35. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček, lze totiž přijmout apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.

36. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni nepodařilo nikterak zvrátit, že žalobkyně s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy neověřila, čímž nedostála požadavku § 86 z. s. ú.

37. Soud proto posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou, proto jest právní vztah mezi původním věřitelem a žalovaným proto třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu částku 8 000 Kč, žalovaný přitom původnímu věřiteli zaplatil částku 1 Kč. Bezdůvodné obohacení dosud vyrovnáno nebylo, přičemž na straně žalovaného nadále existuje bezdůvodné obohacení ve výši 7 999 Kč. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil.

38. Žalovaný byl vyzván žalobkyní k vrácení dlužné částky výzvou ze dne 9. 10. 2020 do 8. 11. 2020 (soud přitom, vycházeje z § 573 o. z. s ohledem na datum odeslání výzvy, má za to, že výzva se dostala včas do sféry žalovaného). Dnem následujícím, tedy 9. 11 2020, se žalovaný dostal do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

39. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 999 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 9. 11. 2020 do zaplacení. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost Smlouvy nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky a na smluvní pokuty.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 283,64 Kč, přičemž tato částka představuje 57 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 78,5 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 21,5 %, při poměru včetně vyčísleného příslušenství k datu rozhodnutí). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 186 sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Výši odměny za zastupování určil soud podle § 14b odst. 1 a. t., neboť žalobkyně, jíž byla přiznána náhrada nákladů řízení, podala návrh na zahájení řízení na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, jak je soudu známo z rozhodovací praxe, předmětem řízení je peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč.

41. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.

42. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.