76 C 109/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 7 120 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 000 Kč od 31. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení částky 2 120 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 330,09 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 853,80 Kč, smluvního úroku ve výši 16,90 % ročně z částky 5 000 od 19. 1. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 000 Kč od 19. 1. 2021 do 30. 1. 2021 a úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 5 000 Kč od 31. 1. 2021 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 506 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 18. 2. 2021 domáhala na žalované zaplacení částky 7 120 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že dne 20. 1. 2020 uzavřela s žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru č. 6948857153 (dále jen„ Smlouva“). Na základě Smlouvy poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 5 000 Kč. Za poskytnuté prostředky se žalovaná zavázala platit úrok ve výši 16,90 % p.a. a dále poplatky dle odst. 4.2 Smlouvy dle platného Ceníku. Žalovaná se ve Smlouvě zavázal hradit poskytnutý úvěr formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 5 % ze sjednané výše úvěrového limitu, tj. ve výši 250 Kč, vždy nejpozději do 15. dne v měsíci. Žalovaná nedodržela svůj závazek splácet poskytnutý úvěr řádně a včas a dostala se s hrazením splátek do prodlení. Jelikož žalovaná nereagovala na výzvy žalobkyně k zaplacení již splatných splátek úvěru a jelikož interní - mimosoudní vymáhání dlužních splátek bylo neúspěšné, využila žalobkyně svého práva a prohlásila dne 30. 5. 2020 celý úvěr za okamžitě splatný, neboť byla žalovaná k tomuto dni v prodlení s více než 2 splátkami. Žalovaná se tak počínaje dnem následujícím dostala do prodlení se zaplacením celého dluhu. Žalovaná proto s ohledem na výše uvedené dluží žalobkyni částku 5 000 Kč na jistině dluhu, poplatky v celkové výši 2 120 Kč, částku 853,80 Kč na dlužném smluvním úroku ve výši 16,90 % p.a. počítaného z aktuální jistiny úvěru do 18. 1. 2021, částku ve výši 330,09 Kč na zákonném úroku z prodlení z řádně a včas nesplacených částek ode dne, kdy se žalovaná dostala do prodlení, do 18. 1. 2021 a dále smluvní úrok 16,90 % p.a. z částky 5 000 Kč od 19. 1. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení 10 % p.a. z částky 5 000 Kč od 19. 1. 2021 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala po celé řízená zcela pasivní.

3. Vzhledem k tomu, že v dané věci bylo lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání, když žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaná se na výzvu soudu podle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřila, proto soud předpokládá, že proti rozhodnutí bez nařízení jednání nemá námitek.

4. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 20. 1. 2020 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, dle které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované k čerpání finanční prostředky do úvěrového limitu 5 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splácet splátkami ve výši 250 Kč měsíčně vždy k 15. dni kalendářního měsíce spolu s úrokem ve výši 16,90 % p. a. Žalovaná vyčerpala celý úvěrový limit ve výši 5 000 Kč, žalobkyni však nezaplatila ničeho. Žalovaná byla vyzvána zástupcem žalobkyně k zaplacení celého dluhu předžalobní výzvou ze dne 20. 1. 2021, odeslanou téhož dne, a to do 5 dnů od doručení výzvy.

5. V rámci posuzování úvěruschopnosti žalobkyně o žalované zjistila, že příjmem žalované je rodičovský příspěvek ve výši 10 000 Kč a příspěvek na bydlení ve výši 5 873 Kč. Žalovaná má závazek u další finanční instituce, další finanční instituce pak žádost žalované odmítla. Žalovaná sdílí společnou domácnost s dalšími čtyřmi osobami (včetně druha), z nichž tři jsou bez příjmu, bydlí v nájmu, za který hradí měsíčně částku 1 000 Kč.

6. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

7. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

8. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

12. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 1959 písm. e) o. z., neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem„ ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

15. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

17. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

19. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

20. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

21. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

22. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

23. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- [právnická osoba], dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

24. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

25. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně s odbornou péčí neověřila úvěruschopnost žalované, když tvrzení nabídnutá žalovanou nepodrobila jakémukoli kritickému zkoumání, ačkoli údaje samy o sobě musely vzbudit pochybnost o jejich správnosti a úplnosti. Pochybnost musela v žalobkyni vzbudit sama skutečnost, že žalovaná žádá o poskytnutí drobného úvěru, že sdílí domácnost s dalšími čtyčmi osobami, z nichž tři jsou bez příjmu (patrně děti žalované). Žalobkyně ani nezjišťovala, jaký příjem dosahuje druh žalované sdílející s ní společnost domácnost. Ačkoli žalovaná uvedla, že nemá další závazky, z výpisu z CCB vyplývá, že nějaké finanční instituce odlišné od žalobkyně žalovaná závazek má. Pochybnosti vzbuzují i údaje obsažené v žádosti o úvěr. Částka 1 000 Kč představující měsíční výdaj na bydlení (nájem) pro pětičlennou rodinu se soudu z jeho vlastní úřední činnosti jeví jako enormně nízká, nereálná. Žalobkyně nikterak nezohlednila, že žalovaná musí beze sporu měsíčně vynakládat další prostředky na stravu, ošacení apod. Řečeno jinak, žalobkyně zcela ledabyle zjistila příjmovou a výdajovou stránku žalované, a sdělené údaje nepodrobila kritickému zkoumání, ačkoli dostupné informace zavdávaly vzniku zásadní pochybnosti stran úplnosti a pravdivosti žalovanou sdělených údajů.

26. Žalobkyně dále neprokázala, že by původní věřitel lustroval obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí. Soud podotýká, že prostou lustrací žalované zjistil, že je již v době uzavření Smlouvy bylo s žalovanou jakožto povinnou vedeno dvanáct exekuce, což by jistě žalobkyně zjistila, kdyby lustrovala centrální evidenci exekucí. Pro nastolení pochybnosti je totiž zcela dostačující okolnost, že dlužník má vícero exekucí. Nejedná se přitom o detektivní činnost, nýbrž o úkon provedený v řádech desítek sekund. Kdyby žalobkyně postupovala s odbornou péčí, již jen samotný fakt, že žalovaná je zatížena velkým množstvím exekucí, ji musel vést k náležité obezřetnosti ohledně správnosti a úplnosti uváděných údajů.

27. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byla tedy žalobkyně, která pochybila, když nesplnila povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovanou či snad podpis žalované stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou původním věřitelem. Je totiž zjevně, že žalovaná měla zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhla uzavření smlouvy.

28. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na finanční instituce s žádostmi o poskytování drobných finančních částek, lze totiž přijmou apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.

29. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni nepodařilo nikterak zvrátit, že s odbornou péčí úvěruschopnost žalované před uzavřením Smlouvy neověřila, čímž nedostála požadavku § 86 z. s. ú.

30. Soud proto posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou, proto jest právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou proto třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzená (žalobkyně) přenechala obohacené (žalované) bez právního důvodu částku 5 000 Kč. Bezdůvodné obohacení dosud vyrovnáno nebylo, přičemž na straně žalované nadále existuje bezdůvodné obohacení ve výši 5 000 Kč. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil.

31. Žalovaná byla vyzván žalobkyní k vrácení dlužné částky do 30. 1. 2021 (soud vycházel z § 573 o. z., když s ohledem na datum odeslání výzvy má za to, že výzva byla doručena žalované dne 25. 1. 2021, tedy třetí pracovní den po odeslání). Uplynutím pátého dne, tedy 30. 1. 2021, se žalovaná dostala do prodlení a žalobkyně je tak od 31. 1. 2021 oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

32. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 31. 1. 2021 do zaplacení. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost Smlouvy nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky a na smluvní úrok. Současně výše úroku z prodlení pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení (první pololetí 2021) činí 8,25 %.

33. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně byla v řízení úspěšná (včetně příslušenství) ze 67 %, náleží jí tedy náhrada 34 % nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva proti žalované, která byla ve věci úspěšná pouze z 33 %. Jelikož řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní v obdobných věcech, kdy se jednotlivé žaloby liší pouze označením žalovaných, vyčíslením požadovaných nároků a údaji z jednotlivých smluv (obdobné žaloby týkající se úvěrových pohledávek žalobkyně jsou vedeny u zdejšího soudu např. pod sp. zn. 13 C 104/2020, 74 C 42/2020, 22 C 241/2019), byly náklady řízení stanoveny dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu Náklady žalobkyně tak tvoří odměna za zastupování za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva) 3x200 Kč, tj. celkem 600 Kč, náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, tj. 300 Kč, náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 189 Kč a zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, tj. celkem 1 489 Kč, z čehož 34 % činí 506 Kč.

34. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.