76 C 119/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 21 813,99 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 21 813,99 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 10. 12. 2020 domáhala na žalovaném zaplacení částky 21 813,99 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], [IČO] (dále také jen„ původní věřitel“), uzavřela se žalovaným dne 16. 12. 2017 smlouvu o úvěru č. 0243545, na základě které mu poskytla částku 16 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli úvěr spolu s částkou 13 092 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 1 540 Kč, jednak odměnu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 7 200 Kč, jednak poplatek za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 472 Kč, jednak odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 880 Kč, a to formou 14 měsíčních splátek po 2 078 Kč. Žalovaný zaplatil 16 778 Kč (viz č. l. 24). Pohledávka sestává z jistiny zápůjčky ve výši 7 111,75 Kč, z úroku ve výši 311,26 Kč a z dlužných úhrad za služby ve výši 4 890,98 Kč a ze smluvní pokuty ve výši 9 500 Kč. Žalobkyně dále požaduje zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 1 560,07 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení 1 003,44 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 7 111,75 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7 423,01 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celé řízená zcela pasivní.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), když žalovaný se k jednání nedostavil a ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Žalobkyně se z jednání omluvila.

4. Soud nepřihlížel k návrhu žalobkyně na odročení jednání, neboť se jedná o podmíněný úkon, jenž žalobkyně vázala na podmínku, že soud nebude moci žalobě zcela vyhovět. K podmíněnému úkonu účastníka soud nepřihlíží (§ 41a odst. 2 o. s. ř.). Účastníci, pokud mají zájem účastnit se jednání před soudem, se mají na řádné a včasné předvolání k jednání dostavit, nikoli svou účast podmiňovat tím, že jim soud zcela nevyhoví. Ostatně, pokud by se žalovaný k jednání dostavil a případně úspěšně uplatnil obranu proti žalobním tvrzením, tedy soud by nemohl žalobě vyhovět, též by neodročoval jednání. Povinnost odročit jednání z důvodu hrozícího neúspěchu účastníka, jenž se z jednání omluvil (aniž by uvedl vážný důvod své neúčasti a žádost o odročení podmínil hrozícím alespoň částečným neúspěchem ve věci), popř. aby mu poskytl poučení podle § 118a o. s. ř., zákon soudu neukládá.

5. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující:

6. Z listiny označené jako Smlouva o úvěru datované dnem 16. 12. 2017 soud zjistil, že byla podepsána žalovaným a zástupcem společnosti [právnická osoba] (dále jen„ Smlouva“). Předmětem Smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalovanému úvěr ve výši 16 000 Kč a závazek žalované tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 13 092 Kč vrátit v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 2 078 Kč, přičemž první splátka byla splatná do měsíce od uzavření smlouvy. Žalovaný ve smlouvě prohlásil, že od věřitele v místě svého bydliště převzal částku poskytovaného úvěru.

7. Z předžalobní výzvy ze dne 23. 11. 2020 a podacího lístku má soud za prokázané, že dne 23. 11. 2020 zaslal zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky nejpozději do 8. 12. 2020.

8. Z listiny označené jako Žádost o úvěr podepsané žalovaným dne 16. 12. 2017 soud zjistil následující. Původní věřitel zde zachytil proces posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný bydlí v nájmu, je svobodný, nemá vyživovací povinnost k dětem, má měsíční příjem ve výši 18 969 Kč měsíčně (mzda z pracovního poměru). Měsíční výdaje představují výdaje na bydlení a energie ve výši 3 500 Kč a doprava, jídlo a osobní náklady ve výši 3 410 Kč.

9. Z Přípisu [právnická osoba] s.r.o. dne 15. 12. 2017 soud zjistil, že dotčená společnost potvrdila, že žalovaný je u ní zaměstnán od 1. 6. 2016 na dobu neurčitou.

10. Z Výplatních pásek soud zjistil, že v měsíci listopadu 2017 byla žalovanému vyplacena mzda ve výši 16 778 Kč, před tím byly ze mzdy provedeny srážky ve výši 2 099 Kč, v měsíci říjnu 2017 byla žalovanému vyplacena mzda ve výši 15 540 Kč, před tím byly ze mzdy provedeny srážky ve výši 986 Kč, v měsíci září 2017 byla žalovanému vyplacena mzda ve výši 13 744 Kč, před tím byly ze mzdy provedeny srážky ve výši 497 Kč, 11. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 a předloženého seznamu pohledávek uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní se podává, že původní věřitel postoupil pohledávku, jež je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni.

12. Soud dále nahlédnutím do systému ISAS zjistil, že proti žalovanému jakožto povinnému byly v době sjednání Smlouvy u zdejšího soudu vedeny čtyři exekuční řízení, a to pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka].

13. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil jakákoli pro věc významná zjištění.

14. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkové stavu. Původní věřitel a žalovaný podepsali smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 16 000 Kč. Žalovaný se zavázal uvedenou sumu vrátit včetně souhrnného poplatku ve výši 13 092 Kč vrátit v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 2 078 Kč, přičemž první splátka byla splatná do měsíce od uzavření smlouvy. Částka 16 000 Kč byla žalovanému vyplacena při podpisu smlouvy. Žalovaný zaplatila celkem 16 778 Kč. Původní věřitel zaznamenal údaje stran posuzování úvěruschopnosti žalovaného v Žádosti o úvěr. Žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení pohledávky do 8. 12. 2020 dopisem ze dne 23. 11. 2020.

15. Soud se dále zabýval tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tímto účelem soud ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání. Žalobkyně reagovala podáním ze dne 28. 5. 2021, v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta původním věřitelem. Původní věřitel dle názoru žalobkyně splnil svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné Žalovaný byl dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného, což žalovaný potvrdila svým podpisem. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaný by se v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku.

16. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

17. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

18. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

22. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

23. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

24. Podle § 1959 písm. e) o. z., neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem„ ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

25. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

26. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

27. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

28. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

29. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

30. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřitel by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

31. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

32. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

33. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb.. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

34. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

35. Z tvrzení a listin žalobkyní předložený nemá soud za prokázané, že by původní věřitel s odbornou péčí ověřoval úvěruschopnost žalovaného, když tvrzení nabídnutá žalovaným nepodrobil jakémukoli kritickému zkoumání, ačkoli údaje samy o sobě musely vzbudit pochybnost o jejich správnosti a úplnosti. Žalobkyně dále neprokázala, že by původní věřitel lustroval obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí. Soud podotýká, že prostou lustrací žalovaného zjistil, že je již v době uzavření Smlouvy byly s žalovaným jakožto povinným vedeny čtyři exekuční řízení, což by jistě původní věřitel zjistil, kdyby lustroval centrální evidenci exekucí. Ostatně, z výplatních pásek žalovaného, z nichž původní věřitel vycházel, je patrné, že ze mzdy žalovaného docházelo v dotčeném období ke srážkám, a to ke srážkám násobně se každý měsíc zvyšujícím. Již jen to samo o sobě mělo přimět původního věřitele k obezřetnosti stran úplnosti žalovaným poskytovaných údajů, neboť to indikuje zadluženost žalovaného, aniž by však žalovaný ve formuláři uvedl, že má jakékoli další závazky. Proces vyhodnocení úvěruschopnosti úvěrovaného není toliko formálním procesem, jehož požadavkům úvěrující vyhoví tím, že zaznamená údaje o příjmové a výdajové stránce a vyžádá si listiny prokazující část sdělených údajů, ale procesem, v němž má úvěrující kriticky vyhodnotit poskytované a dokládané údaje a zasadit je do kontextu toho, že úvěrovaný jej žádá o poskytnutí drobného úvěru v řádech jednotek tisíc korun za nápadně nevýhodnějších podmínek, než by byl schopen získat u bankovního poskytovatele úvěrů. Jediným důvodem, proč si někdo zvolí nebankovní a mnohdy lichvářského nebankovního poskytovatele úvěrů je ten, že očekává (a zcela důvodně), že takový poskytovatel se o jeho majetkové poměry zajímat nebude, či se o ně bude zajímat pouze povrchově a je tudíž jedno, zda sdělí informace o svých poměrech přesné, nepřesné či zcela lživé. Pro nastolení pochybnosti je zcela dostačující okolnost, že dlužník má vícero exekucí. Nejedná se přitom o detektivní činnost, nýbrž o úkon provedený v řádech desítek sekund. Pokud by původní věřitel postupoval s odbornou péčí, již jen samotný fakt, že žalovaný byl v době sjednávání Smlouvy zatížen množstvím exekucí, jej musel vést k náležité obezřetnosti ohledně správnosti a úplnosti uváděných údajů.

36. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným či snad podpis žalovaného stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou původním věřitelem. Je totiž zjevně, že žalovaný měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy, nebyl tedy s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem původní věřitel úvěruschopnost zkoumal.

37. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmou apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.

38. Odkazuje-li žalobkyně na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, pak soud uvádí, že toto rozhodnutí pro něj není závazné. [příjmení] toho rozhodnutí nepůsobí ani vahou přesvědčivosti, když závěr dotčeného soudu o tom, že soud posuzující řádnost hodnocení úvěruschopnosti se má spokojit s tím, že úvěrující podpisem stvrdil, že dokumenty, z nichž bylo při posuzování úvěruschopnosti vycházeno, předložil, aniž by je soud měl jakkoli zkoumat, v žádném případě nelze pojímat obecně, neboť sám o sobě je zkratkovitý, a podporující spekulativní chování úvěrujících, kteří, a to je případ původního věřitele, jak je soudu známo z jeho vlastní rozhodovací činnosti, zkrátka posuzování úvěruschopnosti odbornou ba vůbec žádnou péči nevěnují nebo hůř, aktivně se podílí na vyplnění formulářů stran majetkové, osobní a sociální situace jejich klientů tak, aby údaje vyhovovaly závěru o vhodnosti poskytnutí úvěru.

39. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni přes výzvu a poučení nepodařilo nikterak zvrátit, že původní věřitel s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy neověřil, čímž nedostál požadavku § 86 z. s. ú.

40. Soud proto posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou, proto jest právní vztah mezi původním věřitelem a žalovaným proto třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu částku 16 000 Kč, žalovaný přitom původnímu věřiteli zaplatil částku 16 778 Kč. Bezdůvodné obohacení tudíž bylo zcela vyrovnáno. Proto nezbylo, než žalobu zcela zamítnout. S ohledem na neplatnost Smlouvy nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky ani na smluvní úrok.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný byl z procesního hlediska zcela úspěšný, žádné náklady mu však dle obsahu spisu nevznikly.