76 C 124/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 39 941 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 007 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 007 Kč od 12. 10. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 30 934 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 606,03 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 9 058,44 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 24 396,89 Kč od 17. 11. 2017 do 11. 10. 2018, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15 389,89 Kč od 12. 10. 2018 do zaplacení a smluvního úroku ve výši 19,98 % ročně z částky 24 396,89 Kč od 17. 11. 2017 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 29. 4. 2021 (ve znění částečného zpětvzetí žaloby, viz usnesení soudu ze dne 19. 5. 2021, č. j. [číslo jednací]) domáhala na žalovaném zaplacení částky 39 941 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále také jen„ původní věřitel“), uzavřela se žalovaným dne 24. 11. 2014 smlouvu o zápůjčce č. 581258472, na základě které mu poskytla částku 37 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli zapůjčenou částku spolu s částkou 30 934 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 4 726 Kč, jednak odměnu za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 7 031 Kč, jednak náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 19 177 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 1 133 Kč, přičemž poslední splátka byla spatná dne 18. 1. 2016. Žalovaný zaplatil původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 27 993 Kč. Žalobou uplatněná pohledávka sestává z jistiny zápůjčky ve výši 24 396,89 Kč, dlužných poplatků ve výši 15 544,11 Kč, z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 9 058,44 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 606,03 Kč, a dále běžícího smluvního úroku a úroku z prodlení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celé řízená zcela pasivní.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), když žalovaný se k jednání nedostavil a ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Žalobkyně se z jednání omluvila.

4. Soud nepřihlížel k návrhu žalobkyně na odročení jednání, neboť se jedná o podmíněný úkon, jenž žalobkyně vázala na podmínku, že soud nebude moci žalobě zcela vyhovět. K podmíněnému úkonu účastníka soud nepřihlíží (§ 41a odst. 2 o. s. ř.). Účastníci, pokud mají zájem účastnit se jednání před soudem, se mají na řádné a včasné předvolání k jednání dostavit, nikoli svou účast podmiňovat tím, že jim soud zcela nevyhoví. Ostatně, pokud by se žalovaný k jednání dostavil a případně úspěšně uplatnila obranu proti žalobním tvrzením, tedy soud by nemohl žalobě vyhovět, též by neodročoval jednání. Povinnost odročit jednání z důvodu hrozícího neúspěchu účastníka, jenž se z jednání omluvil (aniž by uvedl vážný důvod své neúčasti a žádost o odročení podmínil hrozícím alespoň částečným neúspěchem ve věci), popř. aby mu poskytl poučení podle § 118a o. s. ř., zákon soudu neukládá.

5. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující:

6. Z listiny označené jako Smlouva o zápůjčce datované dnem 24. 11. 2014 (č. 581258472) soud zjistil, že byla podepsána žalovaným a zástupcem společnosti [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ Smlouva“). Předmětem smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalovanému půjčku ve výši 37 000 Kč a závazek žalovaného tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 30 934 Kč vrátit v pravidelných 60 týdenních splátkách po 1 133 Kč (poslední splátka ve výši 1 087 Kč), přičemž první splátka byla splatná do sedmého dne od uzavření smlouvy. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaný podpisem smlouvy potvrzuje, že v místě svého bydliště převzal celou částku půjčky v hotovosti.

7. Z oznámení společnosti [právnická osoba], [IČO], o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2017 a podacího lístku má soud za prokázané, že původní věřitel žalovanému oznámil, že postoupil pohledávky za ním ze smlouvy o zápůjčce na žalobkyni (ztotožněno dle variabilního symbolu smlouvy o zápůjčce). Dopis byl odeslán dne 6. 12. 2017.

8. Z předžalobní výzvy ze dne 12. 3. 2020 a podacího lístku má soud za prokázané, že dne 5. 10. 2018 zaslal zástupce žalobkyně žalované předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky nejpozději do 11. 10. 2018.

9. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2017 a předloženého seznamu pohledávek uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní se podává, že původní věřitel postoupil pohledávku, jež jsou předmětem tohoto řízení, na žalobkyni.

10. Z dalších žalobkyní předložených důkazů (Tabulky umoření) soud nezjistil žádné jiné skutečnosti, které by měly vliv na právní hodnocení věci.

11. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkové stavu. Původní věřitel a žalovaný podepsali smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě původní věřitel poskytl žalovanému 37 000 Kč a žalovaný se zavázala tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 30 934 Kč vrátit v pravidelných 60 týdenních splátkách po 1 133 Kč (poslední splátka ve výši 1 087 Kč), přičemž první splátka byla splatná sedmý den od uzavření smlouvy. Žalovaný převzal celou částku půjčky v hotovosti v místě svého bydliště. Žalovaný zaplatil původnímu věřiteli a původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 27 993 Kč. Původní věřitel oznámil žalovanému, že pohledávku za ním postoupil žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení pohledávek do 11. 10. 2018.

12. Soud se zabýval tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tímto účelem soud ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení č. l. 22). Žalobkyně reagovala podáním ze dne 31. 5. 2021, v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta původním věřitelem. Původní věřitel dle názoru žalobkyně splnil svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy. Tuto skutečnost potvrzuje i předmětná Smlouva, ve které je přímo uvedeno:„ Zákazník rovněž potvrzuje, že Provident před uzavřením Smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka – tyto jsou obsahem Zákaznické karty.“ Z čl. 13 Smluvních podmínek pak dále plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalovaného zápůjčku splácet, které žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením Smlouvy poskytl, jsou úplné, přesné a pravdivé. Právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, které uvedl v Zákaznické kartě. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaný by se v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Nepochybně pak není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalobkyně je názoru, že zejména u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli oprávněně požadovat hluboké a rozsáhlé, ba až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti žalovaným sdělených informací a předložených dokladů. V tomto směru žalobkyně poukazuje na ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 nového občanského zákoníku (které se s ohledem na § 3030 stejného zákona aplikuje i na tento případ), a která říkají, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a že se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Konečně uzavřela, že původní věřitel ani žalobkyně nemají k dispozici kopie dokladů žalovaného. Uchazeči o půjčku, resp. zápůjčku dokumenty a doklady zástupci věřitele pouze předkládají při sjednávání a uzavírání smlouvy.

13. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

14. Podle § 164 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, není-li dále stanoveno jinak, řídí se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti 15. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016, (dále jen„ ZSÚ“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

16. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Soud se předně zabýval otázkou, zda původní věřitel dostál své povinnosti ověřit úvěruschopnost žalované. Aplikoval přitom zákon č. 145/2010 Sb., protože smlouva o zápůjčce byla uzavřena za jeho účinnosti.

20. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

21. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz §2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39).

22. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

23. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

24. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného.

25. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

26. Z tvrzení a listin žalobkyní předložený nemá soud za prokázané, že by původní věřitel jakkoli ověřoval úvěruschopnost žalovaného, když nepředložil ani kartu klienta, kterou zpravidla, jak je soudu známo z jeho vlastní rozhodovací činnosti, v obdobných případech činí. Žalobkyně tak neprokázala, že by se původní věřitel dotazoval na osobní a majetkové poměry žalovaného, resp. co bylo konkrétně výstupem takového zjišťování, zda původní věřitel případné žalovaným poskytnuté údaje konfrontoval s jakýmikoli předloženými listinami, zda údaje podrobil kritickému zkoumání. Ačkoli soud vyzval žalobkyni k předložení dokumentů, z nichž původní věřitel při posuzování úvěruschopnosti vycházel, žalobkyně sdělila, že příslušnými dokumenty nedisponuje. Lze očekávat, že původní věřitel, pokud tedy provádí ověření úvěruschopnosti svého klienta, zachytí proces písemně. Pokud tak neučiní, vystavuje se riziku neunesení důkazního břemene v případném soudním sporu.

27. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitel prováděl jakékoli kroky vedoucí ke zjištění schopnosti žalovaného splatit poskytnutou zápůjčku, že by například lustroval obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex officio, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhali se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 9 odst. 1 ZSÚ. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným či snad podpis žalované stvrzující správnost poskytnutých informací.

28. Veškeré argumenty, jež žalobkyně vznesla v podání ze dne 31. 5. 2021, směřují toliko k podmínění povinnosti úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. Jinak řečeno, pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmou apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 9 odst. 1 ZSÚ.

29. Odkazuje-li žalobkyně na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, pak soud uvádí, že toto rozhodnutí pro něj není závazné. Krom toho rozhodnutí nepůsobí ani vahou přesvědčivosti, když závěr dotčeného soudu o tom, že soud posuzující řádnost hodnocení úvěruschopnosti se má spokojit s tím, že úvěrující podpisem stvrdil, že dokumenty, z nichž bylo při posuzování úvěruschopnosti vycházeno, předložil, aniž by je soud měl jakkoli zkoumat, v žádném případě nelze pojímat obecně, neboť sám o sobě je zkratkovitý, a podporující spekulativní chování úvěrujících, kteří, a to je případ původního věřitele, jak je soudu známo z jeho vlastní rozhodovací činnosti, zkrátka posuzování úvěruschopnosti odbornou ba vůbec žádnou péči nevěnují nebo hůř, aktivně se podílí na vyplnění formulářů stran majetkové, osobní a sociální situace jejich klientů tak, aby údaje vyhovovaly závěru o vhodnosti poskytnutí úvěru. Krom toho, krajským soudem řešena věc se od nyní projednávané věci lišila tím, že soudy měly k dispozici zákaznickou kartu, v níž byl proces posuzovaní úvěruschopnosti zachycen. Soud uzavírá, že s právním názorem vyjeveným v citovaném rozhodnutí se neztotožňuje.

30. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni nepodařilo nikterak zvrátit, že původní věřitel s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy neověřil, čímž nedostál požadavku ustanovení § 9 odst. 1 ZSÚ.

31. Soud proto posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou, proto jest právní vztah mezi původním věřitelem a žalovaným proto třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu částku 37 000 Kč, žalovaný přitom původnímu věřiteli zaplatil částku 27 993 Kč. Pohledávka z bezdůvodného obohacení byla postoupeny původním věřitelem platně žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.) a je nerozhodné, že pohledávky příp. náleží z jiného titulu, než jak je ve smlouvě o postoupení její účastníci právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 678/2009), tedy nikoliv ze smlouvy o zápůjčce, ale z bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil. Bezdůvodné obohacení plynoucí ze Smlouvy dosud vyrovnáno nebylo, přičemž na straně žalovaného nadále existuje bezdůvodné obohacení ve výši 9 007 Kč (37 000 Kč – 27 993 Kč).

32. Žalovaný byla vyzván žalobkyní k vrácení dlužné částky do 11. 10. 2018 (soud přitom, vycházeje z § 573 o. z. s ohledem na datum odeslání výzvy, má za to, že výzva se dostala včas do sféry žalované). Dnem následujícím, tedy 12. 10. 2018, se žalovaný dostal do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

33. Soud proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 007 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 12. 10. 2018 do zaplacení. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, nezbylo než žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítnout, když s ohledem na neplatnost Smlouvy nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky a na smluvní úrok.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když žalovaný byl v řízení procesně úspěšnější, avšak žádné náklady mu dle obsahu spisu nevznikly.

35. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.