76 C 129/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 15 806,39 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 516,05 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 516,05 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení částky 18 811,30 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 6 222,67 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 18 956,61 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11 795,09 Kč od [datum] do [datum], úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11 279,04 Kč od [datum] do zaplacení, smluvního úroku ve výši 23,66 % ročně z částky 11 795,09 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 011,30 Kč od [datum] do zaplacení a smluvního úroku ve výši 23,66 % ročně z částky 4 011,30 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] domáhala na žalovaném zaplacení částky 8 204,91 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále také jen„ původní věřitel“), uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] na základě které mu poskytl částku 25 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli půjčenou částku, částku 18 500 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 3 500 Kč, jednak odměnu za administrativní činnost ve výši 5 000 Kč, jednak poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 000 Kč, a to formou 58 týdenních splátek po 750 Kč. Žalovaný zaplatil toliko 39 691,05 Kč. Pohledávka sestává z jistiny zápůjčky ve výši 4 011,30 Kč. Žalobkyně dále požaduje zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 5 878,99 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 1 791,65 Kč, úroku ve výši 23,66 % ročně z částky 4 011,30 Kč od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 011,30 Kč od [datum] do zaplacení (v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu označeno jako Nárok 2).

2. Původní věřitel dále uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] na základě které mu poskytla částku 20 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli půjčenou částku spolu s částkou 14 800 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 2 800 Kč, jednak odměnu za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč, jednak poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč. To vše měl žalovaný zaplatit formou 58 týdenních splátek po 600 Kč. Žalovaný zaplatil toliko 19 483,95 Kč. Pohledávka sestává z jistiny půjčky ve výši 11 795,09 Kč, poplatků ve výši 3 520,96 Kč. Žalobkyně dále požaduje zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 13 077,62 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 4 431,02 Kč, úroku ve výši 23,66 % ročně z částky 11 795,09 Kč od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11 795,09 Kč od [datum] do zaplacení (v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu označeno jako Nárok 1).

3. Pohledávky za žalovaným byly postoupeny na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum].

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celé řízená zcela pasivní.

5. Žalobkyně na jednání navrhla vydání rozsudku pro zmeškání, soud však dospěl po předběžném právní posouzení k závěru, že obě smlouvy jsou absolutně neplatné, využil proto svého diskrečního oprávnění a rozsudkem pro zmeškání nerozhodl, ale přistoupil k provedení dokazování.

6. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující:

7. Z listiny označené jako Smlouva o půjčce datované dnem [datum] (dále jen„ Smlouva A“) soud zjistil, že byla podepsána žalovaným a zástupcem společnosti [právnická osoba]. Předmětem smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 25 000 Kč a závazek žalovaného tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 18 500 Kč vrátit v pravidelných 58 týdenních splátkách po 750 Kč, přičemž první splátka byla splatná k 7. kalendářnímu dni od uzavření smlouvy. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaný podpisem smlouvy potvrzuje, že převzal celou částku zápůjčky v hotovosti.

8. Z listiny označené jako Smlouva o půjčce datované dnem [datum] (dále jen„ Smlouva B“) soud zjistil, že byla podepsána žalovaným a zástupcem společnosti [právnická osoba]. Předmětem smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 20 000 Kč a závazek žalovaného tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 14 800 Kč vrátit v pravidelných 58 týdenních splátkách po 600 Kč, přičemž první splátka byla splatná k 7. kalendářnímu dni od uzavření smlouvy. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaný podpisem smlouvy potvrzuje, že převzal celou částku půjčky v hotovosti.

9. Z oznámení společnosti [právnická osoba] o postoupení pohledávky ze dne [datum] a podacího lístku má soud za prokázané, že původní věřitel žalovanému oznámil, že postoupil pohledávky za ní ze smluv o zápůjčce na žalobkyni. Dopis byl odeslán dne [datum].

10. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] a podacího lístku má soud za prokázané, že dne [datum] zaslal zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužných pohledávek nejpozději do [datum].

11. Z Karty klienta podepsané původním věřitelem a žalovanou dne [anonymizováno] [číslo] soud zjistil následující. Původní věřitel zde zachytil proces posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný žil v nájmu, je zaměstnán v hlavním pracovním poměru jako hasič u zaměstnavatele [anonymizováno] se mzdou ve výši 14 714 Kč měsíčně. Nemá zápůjčku jinde. Měsíčně platí za nájem/inkaso částku 4 935 Kč, za výdaje na domácnost částku 3 000 Kč, splácí jinou půjčku (y) částkou 800 Kč měsíčně, výdaje na telefon činí 500 Kč. Posouzení mělo být provedeno na základě nájemní smlouvy, občanského průkazu, SIPO, pracovní smlouvy a výplatní pásky.

12. Z Karty zákazníka podepsané původním věřitelem a žalovaným dne [datum] soud zjistil následující. Původní věřitel zde zachytil proces posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný žil v nájmu, je zaměstnán v hlavním pracovním poměru jako hasič u zaměstnavatele [anonymizováno] se mzdou ve výši 15 270 Kč měsíčně. Měsíčně platí za nájem/inkaso částku 4 935 Kč, za výdaje na domácnost částku 3 410 Kč, na spoření“ pojištění vynakládá měsíčně 300 Kč, splácí jinou půjčku (y) částkou 3 000 Kč měsíčně, výdaje na telefon činí 120 Kč. Posouzení mělo být provedeno na základě nájemní smlouvy, občanského průkazu, SIPO, pracovní smlouvy a výplatní pásky.

13. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a předloženého seznamu pohledávek uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní se podává, že původní věřitel postoupil pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení, na žalobkyni.

14. V souladu s § 120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), provedl soud důkaz Statistikou rodinných účtů z let 2013 a 2014 vyhotoveného Českým statistickým úřadem. Zjistil přitom, že v roce 2013 činil průměrný výdaj domácnosti v obci velikosti [obec] (místo tehdejšího bydliště žalovaného) 11 583 Kč měsíčně, v roce 2014 pak 10 020 Kč měsíčně.

15. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkové stavu. Původní věřitel a žalovaný podepsali dvě smlouvy o zápůjčce. Na základě Smlouvy A se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému 25 000 Kč a žalovaný se zavázala uvedenou sumu vrátit včetně souhrnného poplatku ve výši 18 500 Kč vrátit v pravidelných 58 týdenních splátkách po 750 Kč, přičemž první splátka byla splatná k 7. kalendářnímu dni od uzavření smlouvy. Částka 25 000 Kč byla žalovanému vyplacena při podpisu smlouvy o zápůjčce. Žalovaný zaplatil původnímu věřiteli celkem 39 691,05 Kč. Na základě Smlouvy B se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému částku 20 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 14 800 Kč vrátit v pravidelných 58 týdenních splátkách po 600 Kč, přičemž první splátka byla splatná k 7. kalendářnímu dni od uzavření smlouvy. Částka 20 000 Kč byla žalovanému vyplacena při podpisu smlouvy o zápůjčce. Žalovaný zaplatil původnímu věřiteli celkem 39 691,05 Kč. Původní věřitel zaznamenal údaje stran posuzování úvěruschopnosti žalovaného v Kartách zákazníka. Původní věřitel oznámil žalovanému, že pohledávky za ní postoupil žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení pohledávek do [datum].

16. Soud se dále zabýval tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tímto účelem soud ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení). Žalobkyně reagovala podáním ze dne [datum], v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta původním věřitelem. Žalovaný byl tázán na své rodinné, majetkové a pracovní poměry, informace byly ověřovány doklady a následně zaznamenány do karty klienta, přičemž na údaje v nich obsažené žalobkyně odkázala. Žalovaný stvrdil svým podpisem, že poskytl úplné a pravdivé informace. Žalobkyně nemá k dispozici jakékoli kopie dokladů žalované.

17. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

18. Po právní stránce soud věc posuzoval jako občanskoprávní vztah, když po zvážení hlediska intertemporálního (§ 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o. z.“) aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 1 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen„ obč. zák.“).

19. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

20. Podle § 40a obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.

21. Podle § 451 odstavce 1 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

22. Podle § 451 odstavce 2 obč. zák., bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

23. Podle § 457 obč. zák., je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

24. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

25. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

26. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

27. Podle § 164 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, není-li dále stanoveno jinak, řídí se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti 28. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016, (dále jen„ ZSÚ“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

29. Soud se předně zabýval otázkou, zda původní věřitel dostál své povinnosti ověřit úvěruschopnost žalovaného. Aplikoval přitom ZSÚ, protože smlouvy o zápůjčce byly uzavřeny za jeho účinnosti, resp. zákon č. 40/1964 Sb. na smlouvu [datum] a zákon č. 89/2012 Sb. na smlouvu uzavřenou dne [datum].

30. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

31. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz §2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39).

32. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. [příjmení] je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

33. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne [datum], kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci C [číslo]. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

34. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného.

35. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

36. Z tvrzení a listin žalobkyní předložených dospěl soud k závěru, že původní věřitel při posuzování úvěruschopnosti neověřoval tvrzení žalovaného ohledně jejích výdaj a jí tvrzené údaje stran majetkové situace nepodrobil kritickému zkoumání. Původní věřitel s žalovaným v krátkém časovému horizontu postupně uzavřel minimálně dvě smlouvy o zápůjčce (v Kartě klienta ke Smlouvě B žalovaný uvedl, že má další aktivní půjčku u původního věřitele) na relativně nízké částky. Již jen to muselo původního věřitele vést ke značné obezřetnosti ohledně správnosti žalovaným poskytnutých informací stran jeho majetkové situace. Kontext situace, kdy žalovaný ve snaze získat zápůjčku u nebankovního poskytovatele lichevních úvěrů (tj. že není schopen dosáhnout úvěru u bankovní instituce za pro něj znatelně výhodnějších podmínek), představuje jen další skutečnost vyvolávající potřebu zvýšené obezřetnosti při posuzování správnosti a úplnosti žalovaným uváděných údajů. Žalobkyně nepředložila jakékoli listiny, z nichž původní věřitel vycházel při posuzování bonity žalovaného, resp. uvedla, že těmito listinami ona ani původní věřitel nedisponují. Dle názoru soudu lze očekávat, že si věřitel předložené dokumenty, a to zejména v takto pochybných případech, ponechá v kopii pro případ budoucího zpochybnění. Obezřetnost nutně vedoucí k vyšší míře opatrnosti při vyhodnocování žalovaným uváděných informací měla v původním věřiteli vzbudit i skutečnost, že žalovaný již v době sjednání první smlouvy měl půjčku u jiného poskytovatele. Žalovaným uváděné výdaje, v kontextu zjištění průměrných výdajů obdobné domácnosti dle dat Českého statistického úřadu, budí zásadní pochybnost o jejich správnosti a úplnosti, když za rok 2013 činil průměrný výdaj 11 583 Kč měsíčně, povinný přitom uvádí 8 435 Kč (nezohledňujíc v tom placení jiné půjčky), v roce 2014 pak 10 020 Kč měsíčně, když žalovaný uvádí 8 735 Kč (nezohledňujíc v tom placení jiné půjčky). Ani to však původního věřitele nepřimělo podrobit žalovaným sdělené informace týkající se především pasivní stránky majetkové situace kritickému zkoumání.

37. Není ani zřejmé, zda původní věřitel lustroval obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí. Soud má zásadní pochybnost, kterou se žalobkyni přes výzvu nepodařilo nikterak rozptýlit, že žalovaný neposkytl pravdivé informace o svých poměrech, přičemž původní věřitel měl dostatek indicií k tomu, aby to rozpoznal, nebo si byl dobře vědom toho, že informace poskytnuté žalovaným neposkytovaly věrný a spolehlivý obraz o jeho majetkových poměrech, ale tuto skutečnost přehlédl veden snahou smlouvy uzavřít. Soud je toho názoru, že původní věřitel tímto značně omezeným postupem nedostál požadavku ustanovení § 9 odst. 1 ZSÚ.

38. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 9 odst. 1 ZSÚ. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovanou či snad podpis žalovaného stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou původním věřitelem. Je totiž zjevně, že žalovaný měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhla uzavření smlouvy, nebyl s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem původní věřitel úvěruschopnost zkoumal.

39. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmou apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 9 odst. 1 ZSÚ.

40. Odkazuje-li žalobkyně na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, pak soud uvádí, že toto rozhodnutí pro něj není závazné. [příjmení] toho rozhodnutí nepůsobí ani vahou přesvědčivosti, když závěr dotčeného soudu o tom, že soud posuzující řádnost hodnocení úvěruschopnosti se má spokojit s tím, že úvěrující podpisem stvrdil, že dokumenty, z nichž bylo při posuzování úvěruschopnosti vycházeno, předložil, aniž by je soud měl jakkoli zkoumat, v žádném případě nelze pojímat obecně, neboť sám o sobě je zkratkovitý, a podporující spekulativní chování úvěrujících, kteří, a to je případ původního věřitele, jak je soudu známo z jeho vlastní rozhodovací činnosti, zkrátka posuzování úvěruschopnosti odbornou ba vůbec žádnou péči nevěnují nebo hůř, aktivně se podílí na vyplnění formulářů stran majetkové, osobní a sociální situace jejich klientů tak, aby údaje vyhovovaly závěru o vhodnosti poskytnutí úvěru.

41. Soud dospěl k závěru, že původní věřitel s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy neověřil, čímž nedostál požadavku § 9 odst. 1 ZSÚ.

42. Soud proto posoudil obě smlouvy o zápůjčkách jako absolutně neplatné a právní vztahy mezi původním věřitelem a žalovanou proto jest třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obč. zák. (Smlouva A), resp. podle § 2991 a násl. o. z. (Smlouva B), konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu částku ve výši 25 000 Kč (Smlouva A) a 20 000 Kč (Smlouva V), žalovaný přitom původnímu věřiteli zaplatil v rámci smluvního vztahu založeného Smlouvou A částku 39 691,05 Kč, Smlouvou B pak částku 19 483,95 Kč. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil. Žalovaný dosud nevrátil ze vztahu založeného Smlouvou B částku ve výši 516,05 Kč, bezdůvodné obohacení vzniklé z neplatné smlouvy A pak bylo žalovaným zcela vyrovnáno. Pohledávky z bezdůvodného obohacení byly postoupeny původním věřitelem platně žalobkyni (§ 524 a násl. obč. zák., resp. § 1879 a násl. o. z.).

43. Žalovaný byl vyzván žalobkyní k vrácení dlužné částky do [datum] výzvou odeslanou dne [datum]. Dnem následujícím, tedy [datum] se žalovaný dostal do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení). Splatnost dluhu nemohl přivodit dopis obsahující oznámení o postoupení pohledávek původního věřitele, neboť toto právní jednání učinil původní věřitel, který již v té době věřitelem nebyl. Žalobkyně by měla dle data vzniku prodlení nárok na vyšší úrok z prodlení, avšak požadovala úrok ve výši 8,05 % ročně, soud je přitom žalobním požadavkem vázán a nesmí jej překročit.

44. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni vedle částky 516,05 Kč, představující dosud nevydané bezdůvodné obohacení z neplatných Smluv, i zákonný úrok z prodlení ode dne [datum] do zaplacení. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, nezbylo než žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítnout, když s ohledem na neplatnost Smluv nevzniklo původnímu věřitele, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky a na smluvní úrok.

45. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný byla v řízení z procesního hlediska neúspěšný v poměrně nepatrné části, dle obsahu spisu mu však žádné náklady nevznikly.

46. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.