76 C 142/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 52 777,85 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 52 777,85 Kč s příslušenstvím zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] domáhala vůči žalované zaplacení částky v celkové výši 52 777,85 Kč (jistina 50 902 Kč, poplatky ve výši 700 Kč, smluvní pokuta ve výši 487 Kč a pojistné 688,85 Kč) s příslušenstvím (úroku 3 313,71 Kč, náklady na vymáhání 50 Kč, zákonným úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 56 091,56 Kč od [datum] do zaplacení). Uplatněný nárok odůvodnila tím, že původní věřitel společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“), uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru dne [datum], v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované možnost disponovat finančními prostředky ve výši 50 902 Kč s tím, že žalovaná se zavázala úvěr splácet měsíčními splátkami po 3 000 Kč. Žalovaná čerpala prostředky dne [datum]. Jelikož žalovaná řádně nesplácela, původní věřitel celý zbytek dluhu zesplatnil k [datum]. V doplnění žaloby ze dne [datum] žalobkyně ke způsobu čerpání úvěru žalovanou uvedla, že vybranému prodejci poskytla souhrnnou platbu.

2. Žalobkyně doplnila, že původní věřitel posoudil úvěruschopnost žalované na základě informací získaných od žalované při osobním pohovoru, přičemž získané informace si dále ověřila nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, načež shledala, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Původní věřitel posoudil schopnost žalované (zaznamenané též v žádosti o úvěr) splácet sjednané pravidelné splátky úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů žalované a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů na základě informací, které ji žalovaná poskytla při ústním pohovoru a které jsou zaznamenané v čl. II. smlouvy o úvěru. Původní věřitel nahlédl do BRKI, NRKI, databází sdružení SOLUS a insolvenčního rejstříku ISIR, když dále původní věřitel telefonicky kontaktoval zaměstnavatele žalované ke zjištění jeho příjmové stránky a zohlednil i dostupné pohyby na bankovním účtu žalovaného v relevantním časovém období ke zjištění osobního rozpočtu žalovaného za současného reflektování státem publikovaných údajů o životním a existenčním minimu dle zákona č. 110/2006 Sb., a o průměrných výdajích obyvatelstva dostupných z databáze Českého statistického úřadu. V žádosti o spotřebitelský úvěr žalovaná prohlásila v čl. II. smlouvy o úvěru, že informace uvedené v žádosti jsou úplné, přesné, pravdivé a že nezamlčela žádné relevantní informace potřebné k posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr. S ohledem na výše uvedené a celkovou výši poskytnutého úvěru, respektive stanovené měsíční splátky shledal původní věřitel, že žadatel je schopen poskytnutý úvěr splácet.

3. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila a po celou dobu řízení zůstala pasivní.

4. Soud z provedeného dokazování zjistil následující.

5. Z listiny označené jako žádost/smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] soud zjistil, že byla dne [datum] podepsána žalovanou, dne [datum] zástupcem původního věřitele a dne [datum] zástupcem [právnická osoba] [právnická osoba], jakožto zprostředkovatelkou. Původní věřitel se zavázala poskytnout žalované úvěrový rámec ve výši 50 000 Kč s výší prvního čerpání 3 982 Kč (odchozí úhrada z úvěrového účtu ke dni podpisu smlouvy) s tím, že žalovaná bude jednak splácet úvěr měsíčními splátkami ve výši min 500 Kč (resp. 5 % z dlužné částky) včetně úroku ve výši 22,68 % ročně, jednak platit pojištění ve výši 5,99 % z měsíční splátky úvěru. Ve smlouvě je dále uvedeno, že původní věřitel převede částku ve výši prvního čerpání úvěrového rámec na účet zprostředkovatele z účelem úhrady kupní ceny zboží/služby poté, co bude původnímu věřiteli doručeno písemné oznámení žalované o potvrzení dodání předmětu financování. Nebude-li sjednáno jinak, má se za to, že dnem podpisu smlouvy o úvěru došlo k předání předmětu financování žalované. V přehledu důsledků nesplácení úvěru byla uvedena smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky v prodlení, náhrada nákladů spojených s vymáháním splatného závazku ve výši 600 Kč a poplatek za upomínku ve výši 100 Kč. Ve smlouvě je dále uvedeno, že žalovaná, bydlí v nájmu, nemá vyživovací povinnost k dětem. Její čistý měsíční příjem činí 19 500 Kč (zaměstnána u společnosti [právnická osoba]), celkové náklady domácnosti pak 2 500 Kč.

6. Z listiny označené jako oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzvy ze dne [datum] včetně poštovního archu soud zjistil, že jí původní věřitel oznámil žalované postoupení sporné pohledávky na žalobkyni a zástupce žalobkyně žalovanou vyzval k úhradě této pohledávky do 5 dnů od doručení tohoto oznámení. Dopisy byly odeslány dne [datum].

7. Z listiny označené jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] a z přílohy [číslo] seznam postupovaných pohledávek, soud zjistil, že BNP postoupila žalobkyni mimo jiné pohledávku za žalovanou z titulu spotřebitelského úvěru ze dne [datum].

8. Z listiny označené jako předdotaz je seznatelné, že původní věřitel lustroval [příjmení] při posuzování úvěruschopnosti žalované.

9. K listinám přiloženým žalobkyní k podání ze dne [datum] (detail transakce na čl. 32, přehled financování na čl. 33, výběr transakcí z extractů na čl. 34) jež měly prokazovat poskytnutí peněžních prostředků žalované, soud konstatuje, že tyto listiny nikterak neprokazují, že by původní věřitel za žalovanou cokoli platil, či že by žalovaná od původního věřitele jakkoli čerpala jakékoli finanční prostředky. Jedna se (patrně) o výstupy z interního informačního systému původního věřitele, z nichž neplyne, že by jakékoli prostředky byly ve skutečnosti převedeny, kam a z jakého důvodu, už vůbec ne, že byly poskytnuty žalované či za žalovanou, či na účet [právnická osoba] [právnická osoba] I kdyby snad soud měl dovodit (což bez dalšího nemůže, viz dále), že v souladu se smluvním ujednáním (čl. III. bod 3/ Smlouvy) původní věřitel poukázal zprostředkovateli finanční prostředky za žalovanou, pak se mělo jednat o částku tzv. prvního čerpání z aktuálního úvěrového rámce, tj. částku ve výši 3 982 Kč, plynoucí z Přehledu podmínek revolvingového úvěru ve Smlouvě.

10. Z listiny označené jako odstoupení od úvěrové smlouvy [číslo] z rámcové smlouvy o poskytnutí bankovních produktů a služeb, z tabulky přehledu plnění soud neučinil jakákoli pro věc významná zjištění.

11. Na základě provedeného dokazování byl soudem zjištěn následující skutkový stav: Původní věřitel, žalovaná a zprostředkovatel (a současně prodejce) podepsali listinu označenou jako žádost/smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] v níž se původní věřitel zavázal poskytnout žalované úvěr formou zaplacení předmětu koupě. Dnem podpisu smlouvy o úvěru žalovanou došlo k předání předmětu financování žalované. Původní věřitel postoupil žalobkyni pohledávku za žalovanou, což bylo žalované oznámeno původním věřitel i zástupcem žalobkyně. Žalovaná pak dlužnou částku neuhradila ani přes předžalobní výzvu zástupce žalobkyně.

12. Soud se v prvé řadě zabýval aktivní legitimací žalobkyně k podání projednávané žaloby.

13. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

14. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

15. Protože BNP na základě rámcové smlouvy postoupila mimo jiné spornou pohledávku za žalovanou na žalobkyni, nezbývá než uzavřít, že žalobkyni svědčí aktivní legitimace k podání projednávané žaloby, jež tak byla podána osobou oprávněnou.

16. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

17. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 5 odst. 1 o. z., kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži.

21. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

22. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

24. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

25. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

26. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka.

27. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz §2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39).

28. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

29. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). Soud v tomto směru zdůrazňuje, že ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. musí být vykládána v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Ke sjednocování výkladu práva Evropské unie je povolán právě Soudní dvůr Evropské unie. Soud se v dané věci od judikatury Soudního dvora Evropské unie neodchýlil (srovnej odkazy na judikaturu SDEU v bodech 31., 36. a 37. tohoto odůvodnění). Soud tak postupoval zcela v souladu s § 13 o. z.

30. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitel provedl s odbornou péčí kontrolu úvěruschopnosti žalované na základě posouzení příjmů a výdajů žalované ve smyslu § 86 z. s. ú. Sodu nemá za prokázané, že by příjmy a výdaje žalované byly původním věřitelem jakkoli ověřeny (žalobkyně byla k prokázání uvedeného vyzvána usnesením soudu ze dne 15. 7. 2022 a bylo jí poskytnuto příslušné poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Pouhé uvedení výše měsíčního příjmu a výdajů, a to navíc za situace, kdy jediným výdajem žalované jsou náklady na domácnost ve výši 2 500 Kč, je zcela nedostačující. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani prohlášení žalované, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C -449/13, CA Consumer Finance SA).

31. Není patrné, že by BNP prováděla jakékoli další kroky vedoucí ke zjištění schopnosti žalované splatit poskytnutý úvěr, že by například důsledně ověřila žalovanou nabídnutá tvrzení ohledně její majetkové situace, což by soud mohl posoudit pouze tehdy, předložila-li by žalobkyně dokumenty, na jejichž základě BNP učinil závěr o úvěruschopnosti žalované. Není ani zřejmé, zda původní věřitel lustroval obvyklé rejstříky (vyjma [příjmení]), např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí. Soud má zásadní pochybnost, kterou se žalobkyni nepodařilo nikterak rozptýlit, že žalovaná neposkytla pravdivé informace o svých poměrech a původní věřitel nezachoval objektivně požadovatelnou míru obezřetnosti. Původní věřitel přitom měl dostatek indicií k tomu, aby rozpoznal, že informace poskytnuté žalovanou neposkytovaly věrný a spolehlivý obraz o jejích poměrech, ale tuto skutečnost přehlédla. To, že zkoumání úvěruschopnosti žalované nalezlo pouze formální vyjádření v úvěrové smlouvě, plyne i z toho, že úvěrová smlouva byla sjednána zprostředkovatelem (prodejcem), který zřejmě zanesl údaje o majetkové situaci do smlouvy, předmět financování byl žalované předán dne [datum], smlouva však byla původním věřitelem podepsána až [datum]. Je tedy patrné, že před tím, že započala realizace smlouvy spočívající v předání předmětu financování žalované, což založilo povinnost původního věřitele zaplatit kupní cenu za žalovanou, původní věřitel nikterak úvěruschopnost předem nehodnotil. Soud je toho názoru, že původní věřitel tímto značně omezeným postupem nedostála požadavku ustanovení § 86 z. s. ú.

32. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaná dovolat. Naopak dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Povinnost provést náležité posouzení úvěruschopnosti nelze spekulativně vázat na to, zda se úvěrovaný v budoucnu nesplnění této povinnosti úvěrujícím dovolá. Žalobkyně nedoložila, že by BNP provedla v souladu s veřejnoprávním předpisem (z. s. ú.) kontrolu úvěruschopnosti dle požadavku náležité péče. Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Na to ostatně reagoval zákonodárce novelizaci § 87 z. s. ú. zákonem č. 96/2022 Sb.

33. Žalobkyně zcela opomíjí, že poskytovatel úvěrů jakožto podnikatel je vázán požadavkem odborné péče (§ 5 o. z.). Činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybnosti (§ 4 odst. 2 o. z.). Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 z. s. ú. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

34. Soud proto posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou (§ 580 a 588 o. z.) a právní vztah mezi původním věřitelem a žalovanou proto jest třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) měl za obohaceného (žalovanou) bez právního důvodu zaplatit kupní cenu. Pohledávka z bezdůvodného obohacení byla postoupena původním věřitelem platně žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.).

35. Soud v rámci písemné přípravy jednání žalobkyni upozornil na možnost posouzení vztahu mezi žalobkyní a žalovanou jakožto vztahu z bezdůvodného obohacení s výzvou, současně ji vyzval, aby tvrdila a prokázala, kdy a jak žalovaná úvěr čerpala. Tuto výzvu žalobkyně ponechala bez reakce. Na jednání dne [datum] soud žalobkyni poučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o její povinnosti prokázat, že došlo k transferu peněžních prostředků mezi původním věřitelem a žalovanou, resp. původní věřitel žalované předal částku 50 902 Kč. Na to žalobkyně reagovala tvrzením, že žalovaný načerpal celkem 49 982 Kč, což bylo zasláno zprostředkovateli úvěru. Soud ani po provedeném dokazování neměl za prokázané, že došlo k zaplacení jakékoli částky za žalovanou, resp. v její prospěch, jinak řečeno, že by se žalovaná na úkor původního věřitele jakkoli obohatila (viz bod 9. odůvodnění rozsudku; tabulka přehledu plnění je pak prostým dokumentem vytvořeným původním věřitelem, která má snad zachycovat pouze poskytnuté splátky a přirostlé poplatky). Žalobkyně doplnění dokazování nenavrhla.

36. V rozsudku ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, a proto povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). K problematice rozvržení důkazního břemene v řízení o nároku z titulu bezdůvodného obohacení Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, dospěl k závěru, že žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání. Na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté prostředky ponechat 37. Jelikož žalobkyně neprokázala, že by původní věřitel zaplatil třetí osobě za žalovanou jakékoli peněžní prostředky, resp. neunesla důkazní břemeno stran uvedeného, nemá soud za to, že by na straně žalované existovalo jakékoli bezdůvodné obohacení, jež by bylo namístě vydávat. Proto nezbylo než žalobu zamítnout.

38. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla v řízení zcela úspěšná, náleží jí tedy náhrada nákladů potřebných k účelnému bránění práva proti žalobkyni. Žalované však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.