76 C 15/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 13 172,17 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 11 900 Kč od 14. 8. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení částky 10 440 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 20 980,86 Kč, úroku z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 22 340 Kč od 13. 8. 2021 a úroku z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 10 440 Kč od 14. 8. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyni se vrací přeplatek soudního poplatku ve výši 94 Kč, a to po právní moci usnesení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne 20. 8. 2021 domáhala na žalované zaplacení částky 13 172,17 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále také jen„ původní věřitel“), uzavřela se žalovaným dne 25. 11. 2007 smlouvu o půjčce č. 319937941, na základě které jí poskytla částku 15 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli zapůjčenou částku spolu se souhrnným poplatkem (odměnou za poskytnutí půjčky) ve výši 10 440 Kč, a to formou 53 týdenních splátek po 480 Kč, přičemž poslední splátka byla spatná dne 30. 11. 2008. Žalovaný zaplatil původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 3 100 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celé řízená zcela pasivní.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), když žalovaný se k jednání nedostavil a ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Žalobkyně se z jednání omluvila.

4. Soud nepřihlížel k návrhu žalobkyně na odročení jednání, neboť se jedná o podmíněný úkon, jenž žalobkyně vázala na podmínku, že soud nebude moci žalobě zcela vyhovět. K podmíněnému úkonu účastníka soud nepřihlíží (§ 41a odst. 2 o. s. ř.). Účastníci, pokud mají zájem účastnit se jednání před soudem, se mají na řádné a včasné předvolání k jednání dostavit, nikoli svou účast podmiňovat tím, že jim soud zcela nevyhoví. Ostatně, pokud by se žalovaný k jednání dostavil a případně úspěšně uplatnil obranu proti žalobním tvrzením, tedy soud by nemohl žalobě vyhovět, též by neodročoval jednání. Povinnost odročit jednání z důvodu hrozícího neúspěchu účastníka, jenž se z jednání omluvil (aniž by uvedl vážný důvod své neúčasti a žádost o odročení podmínil hrozícím alespoň částečným neúspěchem ve věci), popř. aby mu poskytl poučení podle § 118a o. s. ř., zákon soudu neukládá.

5. Provedeným dokazováním soud zjistil, že původní věřitel a žalovaný podepsali dne 25. 11. 2007 listinu označenou jako smlouva o půjčce č. 319937941, na jejímž základě měl původní věřitel poskytnout žalovanému částku 13 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 10 440 Kč vrátit v pravidelných 53 týdenních splátkách po 480 Kč. Žalovaný převzal celou částku půjčky v hotovosti (smlouva o půjčce č. 319937941 ze dne 25. 11. 2007). Žalovaný zaplatil původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 3 100 Kč (žalobní tvrzení). Původní věřitel oznámil žalovanému, že žalobní pohledávku za ním postoupil žalobkyni dopisem ze dne 6. 1. 2021, odeslaným dne 1. 2. 2021, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020, v níž se původní věřitel a žalobkyně dohodli na postoupení mimo jiné i žalobní pohledávky (dopis ze dne 6. 1. 2021 a podací lístek, smlouva o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 včetně přílohy). Žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení pohledávky výzvou ze dne 29. 7. 2021, odeslanou dne 30. 7. 2021, do 13. 8. 2021 (předžalobní výzvu a podací lístek).

6. Soud se zabýval tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tímto účelem soud ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalovaného půjčku splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení č. l. 19). Žalobkyně reagovala podáním ze dne 1. 2. 2022, v němž soudu namítla, že smlouva byla uzavřena v době před účinností zákona č. 145/2010 Sb., tudíž původní věřitel neměl povinnost posuzovat schopnost žalovaného půjčku splácet.

7. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

8. Po právní stránce soud věc posuzoval jako občanskoprávní vztah, když po zvážení hlediska intertemporálního (§ 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o. z.“) aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 1 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen„ obč. zák.“).

9. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

10. Podle § 40a obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.

11. Podle § 451 odstavce 1 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

12. Podle § 451 odstavce 2 obč. zák., bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

13. Podle § 457 obč. zák., je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

14. Zákon o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

15. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz §2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39).

16. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

17. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

18. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného.

19. Lze přisvědčit žalobkyni, že Smlouva byla uzavřena v době předcházející nabytí účinnosti zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016, (dále jen„ z. s. ú.“), jenž v § 9 odst. 1 z. s. ú. zakotvil po sankcí neplatnosti povinnost úvěrujícího před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele.

20. Ústavní soud však v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, uvedl, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Pokud Ústavní soud vyslovil závěr, že soudy by měly zastavovat exekuce, kdy úvěrující nikterak nezkoumali úvěruschopnost úvěrovaných, aniž by je k tomu přitom nutil jakýkoli zákon, není rozumného důvodu, aby soud v nalézacím řízení nedostatek takového jednání úvěrovaných přehlédl a vytvářel tak exekuční titul, k jehož vynucenému splnění by budoucí exekuce měla být zastavena.

21. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitel prováděl jakékoli kroky vedoucí ke zjištění schopnosti žalovaného splatit poskytnutou půjčku, že by například zjišťoval příjmovou a výdajovou stránku majetkové situace žalovaného. Z jejího vyjádření ze dne 1. 2. 2022 naopak plyne, že původní věřitel úvěruschopnost žalované nezkoumal, neboť mu to zákon v té době neukládal. Pakliže zákon č. 145/2010 Sb. stíhá neprovedení úvěruschopnosti sankcí absolutní neplatnosti, je namístě i mimo poměry zákona takovému opomenutí přiložit stejný následek. Cílem požadavku na posouzení úvěruschopnosti, bez ohledu na explicitní úpravu v zákoně, je, aby úvěrující zachovali potřebnou míru opatrnosti při kontraktaci s úvěrovanými a nepřispívali k prohloubení špatné majetkové situace úvěrovaných zavázáním úvěrovaných v rámci smluvního vztahu k peněžnímu plnění, jichž nebudou úvěrovaní schopni dostát a současně úvěrující by to museli poznat, pokud by pečlivě vyhodnotili majetkovou situaci úvěrovaných.

22. Soud proto posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou podle § 39 obč. zák., proto jest právní vztah mezi původním věřitelem a žalovaným třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu částku 15 000 Kč, žalovaný přitom původnímu věřiteli zaplatil částku 3 100 Kč. Pohledávka z bezdůvodného obohacení byla postoupena původním věřitelem platně žalobkyni (§ 524 odst. 1 a násl. obč. zák.) a je nerozhodné, že pohledávka příp. náleží z jiného titulu, než jak ji ve smlouvě o postoupení její účastníci právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 678/2009), tedy nikoliv ze smlouvy o zápůjčce, ale z bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 451 odst. 1 a 2 obč. zák. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil. Žalovaný dosud nevrátila z půjčky částku ve výši 11 900 Kč.

23. Žalovaný byl vyzvána žalobkyní k vrácení dlužné částky do 13. 8. 2021 výzvou ze dne 29. 7. 2021, dnem následujícím se žalovaný dostal do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení). Soud přitom nemůže překročit žalobní požadavek ani stran výše požadovaného úroku z prodlení.

24. Soud proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni vedle částky 11 900 Kč, představující dosud nevydané bezdůvodné obohacení z neplatné smlouvy, i požadovaný úrok z prodlení ode dne 14. 8. 2021 do zaplacení. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, nezbylo než žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítnout, když s ohledem na neplatnost smlouvy nevzniklo původnímu věřitele, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatek (odměnu za poskytnutí půjčky – obdobu smluvního úroku).

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný byl v řízení z procesního hlediska úspěšnější, dle obsahu spisu jí však žádné náklady nevznikly.

26. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

27. Podle § 10 odst. 1 věty první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, soud vrátí z účtu soudu, jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen. Bylo-li na poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost, vrátí soud přeplatek. Žalobkyně na soudním poplatku zaplatila 894 Kč, ačkoli správná výše poplatku měla být 800 Kč (viz Položka 2 bod 1. písm. b) Sazebníku, když k příslušenství se nepřihlíží). Soud proto rozhodl o vrácení přeplatku soudního poplatku v částce 94 Kč.