76 C 153/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 29 164,83 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 600 Kč od 13. 2. 2021 do zaplacení a částku 9 360 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 360 Kč od 13. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 7 369,23 Kč spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 1 058,94 Kč, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 795,95 Kč, úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 5 842,41 Kč od 21. 1. 2020 do 12. 2. 2021, úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 1 242,41 Kč od 13. 2. 2021 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 4 600 Kč od 13. 2. 2021 do zaplacení, smluvním úrokem ve výši 29 % ročně z částky 5 842,41 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, a co do částky 7 835,60 Kč spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 1 146,08 Kč, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 322,10 Kč, úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 9 360 Kč od 21. 1. 2020 do 12. 2. 2021, úrokem z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 9 360 Kč od 13. 2. 2021 do zaplacení, smluvním úrokem ve výši 29 % ročně z částky 9 360 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 30. 3. 2021 domáhala na žalovaném zaplacení částky 17 195,60 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále také jen„ původní věřitel“), uzavřela se žalovaným dne 27. 6. 2018 smlouvu o zápůjčce č. 542557174, na základě které mu poskytla částku 10 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli zapůjčenou částku spolu s částkou 8 917 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 1 789 Kč, jednak odměnu za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 4 180 Kč, jednak poplatek za vedení účtu ve výši 2 948 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 316 Kč, přičemž poslední splátka byla spatná dne 21. 8. 2019. Žalovaný zaplatil původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 640 Kč. Žalobou uplatněná pohledávka sestává z jistiny zápůjčky ve výši 9 360 Kč, dlužných poplatků ve výši 7 835,60 Kč, z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1 146,08 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 322,10 Kč, a dále běžícího smluvního úroku a úroku z prodlení (Nárok 1).

2. Původní věřitel dále uzavřel s žalovaným dne 2 15. 4. 2018 smlouvu o zápůjčce č. 541758068, na základě které mu poskytl částku 9 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli zapůjčenou částku spolu s částkou 8 075 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 1 610 Kč, jednak odměnu za zpracování a doručení ve výši 3 812 Kč, jednak za vedení účtu ve výši 2 653 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 285 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 9. 6. 2019. Žalovaný zaplatil původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 4 400 Kč. Žalobou uplatněná pohledávka sestává z jistiny zápůjčky ve výši 5 842,41 Kč a dlužných poplatků ve výši 6 126,82 Kč. Žalobkyně dále požaduje zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1 058,94 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 795,95 Kč a dále běžícího smluvního úroku a úroku z prodlení. Obě pohledávky za žalovanou byly postoupeny na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 (Nárok 2).

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstala po celé řízená zcela pasivní.

4. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), když žalovaný se k jednání nedostavil a ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Žalobkyně se z jednání omluvila.

5. Soud nepřihlížel k návrhu žalobkyně na odročení jednání, neboť se jedná o podmíněný úkon, jenž žalobkyně vázala na podmínku, že soud nebude moci žalobě zcela vyhovět. K podmíněnému úkonu účastníka soud nepřihlíží (§ 41a odst. 2 o. s. ř.). Účastníci, pokud mají zájem účastnit se jednání před soudem, se mají na řádné a včasné předvolání k jednání dostavit, nikoli svou účast podmiňovat tím, že jim soud zcela nevyhoví. Ostatně, pokud by se žalovaný k jednání dostavil a případně úspěšně uplatnil obranu proti žalobním tvrzením, tedy soud by nemohl žalobě vyhovět, též by neodročoval jednání. Povinnost odročit jednání z důvodu hrozícího neúspěchu účastníka, jenž se z jednání omluvil (aniž by uvedl vážný důvod své neúčasti a žádost o odročení podmínil hrozícím alespoň částečným neúspěchem ve věci), popř. aby mu poskytl poučení podle § 118a o. s. ř., zákon soudu neukládá.

6. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující:

7. Z listiny označené jako Smlouva o zápůjčce datované dnem 15. 4. 2018 (č. 541758068) soud zjistil, že byla podepsána žalovaným a zástupcem společnosti [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ Smlouva A“). Předmětem smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalovanému půjčku ve výši 9 000 Kč a závazek žalovaného tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 8 075 Kč vrátit v pravidelných 60 týdenních splátkách po 285 Kč (poslední splátka ve výši 260 Kč). Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaný podpisem smlouvy potvrzuje, že v místě svého bydliště převzal celou částku půjčky v hotovosti.

8. Z listiny označené jako Smlouva o zápůjčce datované dnem 27. 6. 2018 (č. 542557174) soud zjistil, že byla podepsána žalovaným a zástupcem společnosti [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ Smlouva B“). Předmětem smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalovanému půjčku ve výši 10 000 Kč a závazek žalovaného tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 8 917 Kč vrátit v pravidelných 60 týdenních splátkách po 316 Kč (poslední splátka ve výši 273 Kč). Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaný podpisem smlouvy potvrzuje, že v místě svého bydliště převzal celou částku půjčky v hotovosti.

9. Z oznámení společnosti [právnická osoba], [IČO], o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 a podacího lístku má soud za prokázané, že původní věřitel žalovanému oznámil, že postoupil pohledávky za ním ze smluv o zápůjčce na žalobkyni (ztotožněno dle variabilních symbolů smluv o zápůjčce). Dopis byl odeslán dne 14. 2. 2020.

10. Z předžalobní výzvy ze dne 28. 1. 2021 a podacího lístku má soud za prokázané, že dne 29. 1. 2021 zaslal zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky nejpozději do 12. 2. 2021.

11. Ze Zákaznické karty podepsané původním věřitelem a žalovaným dne 15. 4. 2018 soud zjistil následující. Původní věřitel zde zachytil proces posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný bydlí u rodičů, je svobodný, nemá vyživovací povinnost, půjčku potřebuje na vybavení domácnosti, je vdaná, je zaměstnána na dohodu o pracovní činnosti/dohodu o provedení práce jako dělník v dřevovýrobě u [právnická osoba] [právnická osoba], [IČO], s čistou mzdou ve výši 13 638 Kč měsíčně. Měsíční výdaje žalovaného dosahujíc částky 7 500 Kč. Žalovaný nemá bankovní účet ani kreditní kartu. Posouzení mělo být provedeno na základě výplatní pásky.

12. Ze Zákaznické karty podepsané původním věřitelem a žalovaným dne 27. 6. 2018 soud zjistil následující. Původní věřitel zde zachytil proces posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný bydlí u rodičů, je svobodný, nemá vyživovací povinnost, půjčku potřebuje na vybavení domácnosti, je vdaná, je zaměstnána na dohodu o pracovní činnosti/dohodu o provedení práce jako dělník v dřevovýrobě u [právnická osoba] [právnická osoba], [IČO], s čistou mzdou ve výši 12 983 Kč měsíčně. Měsíční výdaje žalovaného dosahujíc částky 6 200 Kč, k tomu splácí další dluh u původního věřitele částkou 1 200 Kč měsíčně. Žalovaný nemá bankovní účet ani kreditní kartu. Posouzení mělo být provedeno na základě výplatní pásky.

13. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 a předloženého seznamu pohledávek uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní se podává, že původní věřitel postoupil pohledávku ze Smluv, jež jsou předmětem tohoto řízení, na žalobkyni.

14. Z tabulek umoření soud zjistil, jak žalovaný dluhy z uvedených smluv splácel. Z tabulky ke Smlouvě A plyne, že již v červnu 2018 žalovaný řádně neplnil splátkový kalendář.

15. Soud dále nahlédnutím do systému ISAS zjistil, že proti žalovanému jakožto povinnému je od roku 2012, tedy od doby předcházející uzavření Smlouvy A vedeno u zdejšího soudu 10 exekučních řízení.

16. Z dalších žalobkyní předložených důkazů (smluvní podmínky) soud nezjistil žádné jiné skutečnosti, které by měly vliv na právní hodnocení věci.

17. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkové stavu. Původní věřitel a žalovaný podepsali dvě smlouvy o zápůjčce. Na základě Smlouvy A se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému 9 000 Kč a žalovaný se zavázala tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 8 075 Kč vrátit v pravidelných 60 týdenních splátkách po 285 Kč (poslední splátka ve výši 260 Kč). Žalovaný převzal celou částku půjčky v hotovosti v místě svého bydliště. Žalovaný zaplatil původnímu věřiteli a původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 4 400 Kč. Na základě Smlouvy B se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 8 917 Kč vrátit v pravidelných 60 týdenních splátkách po 316 Kč (poslední splátka ve výši 273 Kč). Žalovaný převzal celou částku půjčky v hotovosti v místě svého bydliště. Žalovaný zaplatil původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 640 Kč. V době sjednávání Smlouvy B byl žalovaný v prodlení s řádným splácením dluhu ze Smlouvy A. Původní věřitel oznámil žalovanému, že pohledávky za ním postoupil žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovanou k uhrazení pohledávek do 12. 2. 2021. Proti žalovanému jakožto povinnému bylo v době předcházející uzavření Smlouvy A zahájeno a vedeno u zdejšího soudu 10 exekučních řízení.

18. Soud se zabýval tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tímto účelem soud ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení č.l. 22). Žalobkyně reagovala podáním ze dne 30. 6. 2021, v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta původním věřitelem. Původní věřitel dle názoru žalobkyně splnil svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Tuto skutečnost potvrzuje i předmětná Smlouva, ve které je přímo uvedeno:„ Zákazník rovněž potvrzuje, že Provident před uzavřením Smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka – tyto jsou obsahem Zákaznické karty.“ Právní předchůdce žalobce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, které uvedla v Zákaznické kartě. Žalobce zdůraznil, že žalovaný by se v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Nepochybně pak není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalobkyně je názoru, že zejména u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli oprávněně požadovat hluboké a rozsáhlé, ba až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti žalovanou sdělených informací a předložených dokladů. Doplnila, že původní věřitel ani žalobkyně nemají k dispozici kopie dokladů žalovaného. Uchazeči o půjčku, resp. zápůjčku dokumenty a doklady zástupci věřitele pouze předkládají při sjednávání a uzavírání smlouvy. S ohledem na datum uzavření Smluv se aplikuje zákon č. 257/2016 Sb., dle kterého neprokázání splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost nezpůsobuje absolutní neplatnost.

19. Soud dospěl k závěru, že původní věřitel se před uzavřením smluv řádně nezabýval posuzováním úvěruschopnosti žalovaného, nezjistil majetkovou ani osobní situaci žalovaného, jak zajišťuje své bytové potřeby, zda má vyživovací povinnost aj. (viz dále).

20. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zák. č. 257/2016 Sb.“)

21. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet 22. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy 23. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

25. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

26. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

27. Soud se předně zabýval otázkou, zda původní věřitel dostál své povinnosti ověřit úvěruschopnost žalovaného. Aplikoval přitom zákon o spotřebitelském úvěru.

28. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

29. Ustanovení § 86 a 87 zák. č. 257/2016 Sb. je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

30. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

31. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

32. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

33. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného.

34. Namítá-li pak žalobkyně, že v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. se nejedná o absolutní neplatnost, soud k tomu uvádí následující. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 zák. č. 257/2016 Sb. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- [právnická osoba], dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

35. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

36. Z tvrzení a listin žalobkyní předložený nemá soud za prokázané, že by původní věřitel s odbornou péčí ověřoval úvěruschopnost žalovaného, když tvrzení nabídnutá žalovaným nepodrobil jakémukoli kritickému zkoumání. Kontext situace, kdy žalovaný ve snaze získat zápůjčku u nebankovního poskytovatele lichevních úvěrů (tj. že není schopen dosáhnout úvěru u bankovní instituce za pro něj znatelně výhodnějších podmínek), představuje skutečnost vyvolávající pochybnost o správnosti a úplnost žalovaným uváděných údajů. Žalobkyně nepředložila jakékoli listiny, z nichž původní věřitel vycházel při posuzování bonity žalovaného. Bez toho soud nemůže dospět k závěru, že původní věřitel řádně vyhodnotil úvěruschopnost žalovaného, resp. že žalobkyně unesla důkazní břemeno, že tomu tak skutečně bylo. Dle názoru soudu lze očekávat, že si věřitel předložené dokumenty, a to zejména v takto pochybných případech, ponechá v kopii pro případ budoucího zpochybnění. Krom toho, zásadní pochybnost musela v původním věřiteli vzbudit skutečnost, že v době sjednávání Smlouvy B žalovaný prodléval s plněním Smlouvy A, ačkoli dle uváděných údajů zaznamenaných v Zákaznické kartě měl mít dostatek prostředků na hrazení týdenních splátek. Ani to však původního věřitele nepřimělo podrobit žalovaným sdělené informace kritickému zkoumání.

37. Je-li v zákaznické kartě uvedeno, že poskytnuté údaje byly prokázány výplatními páskami, je jasné, že původní věřitel výdaje žalovaného neměl jakkoli doloženy, spoléhal toliko na správnost uváděných údajů.

38. Typickým a obecně známým signálem osoby v krajně nepříznivé finanční situaci, což žalovaný zjevně je, je právě to, že taková osoba uvádí, že účet nemá, či jej skutečně nemá ve snaze vyhnout se exekučnímu postihu.

39. Žalobkyně dále neprokázala, že by původní věřitel lustroval obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí. Soud podotýká, že prostou lustrací žalovaného zjistil, že je již v době uzavření Smlouvy A byly s žalovaným jakožto povinným vedeno 10 exekučních řízení, což by jistě původní věřitel zjistil, kdyby lustroval centrální evidenci exekucí. Pro nastolení pochybnosti je totiž zcela dostačující okolnost, že dlužník má vícero exekucí. Nejedná se přitom o detektivní činnost, nýbrž o úkon provedený v řádech desítek sekund. Pokud by původní věřitel postupoval s odbornou péčí, již jen samotný fakt, že žalovaný je zatížen několika exekucemi, jej musel vést k náležité obezřetnosti ohledně správnosti a úplnosti uváděných údajů.

40. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným či snad podpis žalovaného stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou původním věřitelem. Je totiž zjevně, že žalovaný měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy, nebyl s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem původní věřitel úvěruschopnost zkoumal.

41. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmou apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.

42. Odkazuje-li žalobkyně na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, pak soud uvádí, že toto rozhodnutí pro něj není závazné. Krom toho rozhodnutí nepůsobí ani vahou přesvědčivosti, když závěr dotčeného soudu o tom, že soud posuzující řádnost hodnocení úvěruschopnosti se má spokojit s tím, že úvěrující podpisem stvrdil, že dokumenty, z nichž bylo při posuzování úvěruschopnosti vycházeno, předložil, aniž by je soud měl jakkoli zkoumat, v žádném případě nelze pojímat obecně, neboť sám o sobě je zkratkovitý, a podporující spekulativní chování úvěrujících, kteří, a to je případ původního věřitele, jak je soudu známo z jeho vlastní rozhodovací činnosti, zkrátka posuzování úvěruschopnosti odbornou ba vůbec žádnou péči nevěnují nebo hůř, aktivně se podílí na vyplnění formulářů stran majetkové, osobní a sociální situace jejich klientů tak, aby údaje vyhovovaly závěru o vhodnosti poskytnutí úvěru.

43. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni přes výzvu a poučení nepodařilo nikterak zvrátit, že původní věřitel s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smluv neověřil, čímž nedostál požadavku § 86 zák. č. 257/2016 Sb.

44. Soud proto posoudil obě smlouvy o zápůjčkách jako absolutně neplatné, proto jest právní vztahy mezi původním věřitelem a žalovanou proto třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu částku 9 000 Kč (Smlouva A) a částku 10 000 Kč (Smlouva B), žalovaný přitom původnímu věřiteli zaplatil v rámci smluvního vztahu založeného Smlouvou A částku 4 400 Kč, v rámci smluvního vztahu založeného Smlouvou B pak částku 640 Kč. Pohledávky z bezdůvodného obohacení byly postoupeny původním věřitelem platně žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.) a je nerozhodné, že pohledávky příp. náleží z jiného titulu, než jak je ve smlouvě o postoupení její účastníci právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 678/2009), tedy nikoliv ze smlouvy o zápůjčce, ale z bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil. Bezdůvodné obohacení plynoucí ze Smluv dosud vyrovnáno nebylo, přičemž na straně žalovaného nadále existuje bezdůvodné obohacení ve výši 4 600 Kč (Smlouva A) a 9 360 Kč (Smlouva B).

45. Žalovaný byla vyzván žalobkyní k vrácení dlužné částky do 12. 2. 2021 (soud přitom, vycházeje z § 573 o. z. s ohledem na datum odeslání výzvy, má za to, že výzva se dostala včas do sféry žalovaného). Dnem následujícím, tedy 13. 2. 2021, se žalovaný dostal do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

46. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 13 960 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 13. 2. 2021 do zaplacení (výše úroku z prodlení činí pro dané období 8,25 %, nikoli požadovaných 9 %, resp. 8,50 %). Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smluv nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost Smluv nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky a na smluvní úrok.

47. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný byl v řízení z procesního hlediska úspěšnější (při poměřování úspěchu se přihlíží i k požadovanému příslušenství), dle obsahu spisu mu však žádné náklady nevznikly.

48. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.