76 C 178/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem údaje o zástupci pro zaplacení 190 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 190 000 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 32 670 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 19. 7. 2021 se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 190 000 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně odůvodnila uplatněný nárok tím, že s partnerem žalované, [jméno] [příjmení] (dále též jen„ M. Z.“) uzavřela smlouvou o dílo, jež spočívalo v odstranění střešní krytiny, zpevnění krovu, bourání a opravy komínu, zvětšení přístřešku, výstavbu zdi, zateplení zdi a boků. Žalobkyně zaplatila M. Z. zálohu ve výši 190 000 Kč na účet č. [bankovní účet], a to dvěma platbami ze dne 27. 7. 2020 ve výši 100 000 Kč a ze dne 27. 8. 2020 ve výši 90 000 Kč v souladu s požadavkem M. Z. Později se dozvěděla, že se jedná o účet žalované. Jelikož M. Z. dílo nedokončil a nepoužil poskytnutou zálohu do provedení díla, vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení spočívající v záloze ve výši 190 000 Kč poukázané na její účet, k jehož vydání žalobkyně žalovanou bezvýsledně vyzvala.

2. Žalovaná nárok uplatněný žalobkyní ani zčásti neuznala. Žalovaná předně namítá nedostatek své pasivní legitimace. Prostředky, které žalobkyně zaslala na účet žalované, byly takto zaslány na základě dohody žalobkyně se M. Z., jemuž byly určeny. Účet žalované byl pouhým platebním místem pro transakci finančních prostředků mezi žalobkyní a M. Z. Žalovaná tyto prostředky pouze přijala na svůj bankovní účet a naložila s nimi na základě pokynu M. Z., neboť on byl konečným příjemcem těchto prostředků. Na straně žalované tak nedošlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. Žalovaná není o vztazích mezi žalobkyní a M. Z. podrobně informována.

3. Mezi účastníky je nesporné, že [jméno] [příjmení] prováděl pro žalobkyni práce dle jimi sjednané smlouvy o dílo. Žalobkyně zaplatila M. Z. zálohu na konečnou cenu díla ve výši 190 000 Kč na účet č. [bankovní účet], a to dvěma platbami ze dne 27. 7. 2020 ve výši 100 000 Kč a ze dne 27. 8. 2020 ve výši 90 000 Kč v souladu s požadavkem M. Z., jemuž byly určeny.

4. Z provedených důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

5. Ze dvou listin označených jako Detail úhrady z účtu [bankovní účet] se podává, že na účet č. [bankovní účet] vedený pro žalovanou byla dne 27. 7. 2020 poukázána částka 100 000 Kč a dne 27. 8. 2020 pak částka 90 000 Kč.

6. Z listiny označené jako Výzva k vydání bezdůvodného obohacení datované dnem 5. 3. 2021 ve spojení s Podacím lístkem soud zjistil, že žalobkyně přípisem odeslaným dne 5. 3. 2021 vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 190 000 Kč do 7 kalendářních dnů od doručení tohoto přípisu. Žalobkyně v přípisu uvedla, že na účet č. [bankovní účet] poukázala bez právního důvodu částku ve výši celkem 190 000 Kč, a to platbami ze dne 27. 7. 2020 ve výši 100 000 Kč a ze dne 27. 8. 2020 ve výši 90 000 Kč, a to na žádost [jméno] [příjmení], který se zavázal ke zhotovení díla, jež však neprovedl řádně a včas, proto žalobkyně od smlouvy o dílo odstoupila.

7. Z listiny označené jako Výzva k úhradě dluhu datované dnem 22. 6. 2021 ve spojení s Podacím lístkem soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím své zástupkyně přípisem odeslaným dne 22. 6. 2021 vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 190 000 Kč do konce června.

8. Z kopie obrazovky aplikace mobilního bankovnictví soud neučinil jakákoli pro věc významná zjištění.

9. Pro nadbytečnost soud zamítl návrh žalované na provedení výslechu svědka [jméno] [příjmení], neboť ten byl navržen k prokázání tvrzení žalované, že částka 190 000 Kč byla zaslána žalobkyní na účet žalované na základě dohody žalobkyně s p. [příjmení], jemuž byly určeny. Toto tvrzení bylo mezi účastníky nesporné, provedení dokazování k jeho prokázání by tedy bylo nadbytečné a nehospodárné. To, jak bylo s žalobkyní poukázanými prostředky naloženo, pak není ve věci z pohledu uplatněného nároku významné. Soud zamítl návrh žalobkyně na provedení důkazu výslechem [jméno] [příjmení] a návrh žalované na provedení důkazu účastnickými výslechy, neboť tyto důkazy měly směřovat k prokázání skutečnosti, kdy se žalobkyně dozvěděla/mohla dozvědět o identitě majitele účtu, na který dotčené prostředky zaslala. Tato skutečnost je ve věci právně bezvýznamná (viz dále), provedení dokazování k jejímu prokázání by bylo nehospodárné.

10. Po provedeném dokazování přijal soud následující závěr o skutkovém stavu: 11. [jméno] [příjmení] měl pro žalobkyni provádět práce dle jimi uzavřené smlouvy o dílo. Žalobkyně zaplatila M. Z. zálohu na konečnou cenu díla ve výši 190 000 Kč z účtu [bankovní účet] na účet č. [bankovní účet], jenž je účtem žalované, a to dvěma platbami ze dne 27. 7. 2020 ve výši 100 000 Kč a ze dne 27. 8. 2020 ve výši 90 000 Kč v souladu s požadavkem M. Z., jemuž byla záloha určena (viz body 3. a 5. odůvodnění a shodná tvrzení účastníků). Žalobkyně přípisem ze dne 5. 3. 2021 vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 190 000 Kč do 7 kalendářních dnů od doručení tohoto přípisu. Žalobkyně v přípisu uvedla, že na účet č. [bankovní účet] poukázala bez právního důvodu částku ve výši celkem 190 000 Kč platbami ze dne 27. 7. 2020 ve výši 100 000 Kč a ze dne 27. 8. 2020 ve výši 90 000 Kč, a to na žádost M. Z., který se zavázal ke zhotovení díla, jež však neprovedl řádně a včas, proto žalobkyně od smlouvy o dílo odstoupila (viz bod 6. odůvodnění). Přípisem ze dne 22. 6. 2021 pak žalobkyně opětovně vyzvala žalovanou, tentokrát prostřednictvím svého zástupce, k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 190 000 Kč (viz bod 7. odůvodnění).

12. Jelikož posuzovaný právní poměr účastníků měl vzniknout po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), řídí se tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, tímto zákonem (srov. § 3028 odst. 1 a 3 o. z.).

13. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).

14. Podle § 2995 o. z., vedlo-li plnění k obohacení třetí osoby, vydá je ochuzenému, jen pokud byl ochuzený k plnění přiveden lstí, donucen hrozbou či zneužitím závislosti nebo pokud nebyl svéprávný.

15. Podle § 1954 o. z., k řádnému splnění se vyžaduje, aby byl dluh splněn ve stanoveném místě. Nelze-li místo plnění zjistit ze smlouvy, povahy závazku nebo z účelu plnění, plní se v místě stanoveném zákonem.

16. Předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je získání majetkové hodnoty jedním subjektem na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna projevila negativně. Proto je aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, tedy subjekt, v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot; pasivně legitimován je ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1233/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1286/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 794/2015).

17. V rozsudku ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, pak Nejvyšší soud vyložil, že stejně tak jako v režimu zákona č. 40/1964 Sb. se také v režimu zákona č. 89/2012 Sb. prosadí závěr, že aktivní a pasivní věcná legitimace z hlediska práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním dle neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy svědčí zásadně toliko smluvním stranám, ledaže jsou naplněny aplikační předpoklady některého z ustanovení, jež umožňují tuto zásadu prolomit, zejména § 2995 o. z.; je tomu tak z důvodu vzájemné spjatosti práv a povinností stran smlouvy, které mezi sebou dobrovolně založily právní poměr, a měly by tudíž nároky odvíjející se od dotčeného kontraktu (ať již na vydání protiplnění, nebo na vrácení poskytnutých hodnot coby bezdůvodného obohacení v případě vadnosti či zrušení daného právního důvodu) uplatňovat jedna vůči druhé. Naproti tomu by bylo nepraktické a často nespravedlivé, pokud by strana smlouvy musela vznášet právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého smluvním plněním proti třetímu (na smlouvě neúčastnému) subjektu, jehož majetkový stav se realizací povinností ze smlouvy fakticky zvýšil, avšak jehož identita plniteli vůbec nemusela být známa. Ochuzený poskytovatel plnění by byl navíc nedůvodně vystaven riziku insolvence zmíněného třetího subjektu (pakliže by mu byl přiznán nárok výhradně proti tertiovi), anebo by byl naopak neopodstatněně chráněn proti nebezpečí platební neschopnosti druhé smluvní strany (pokud by mohl žalovat jak účastníka smluvního vztahu, tak obohaceného třetího).

18. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pak ustálena i v závěru, že plnění poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby vymezený coby platební místo nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající. Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu představující sjednané platební místo s úmyslem dostát smluvenému závazku je totiž třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu. Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4279/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2505/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3427/2020).

19. Tyto vývody korespondují s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, dle které nevědomost plnitele o majiteli bankovního účtu neimplikuje bez dalšího vznik bezdůvodného obohacení na straně majitele účtu, šlo-li o plnění na závazek. V rozsudku ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 679/2003, Nejvyšší soud uzavřel, že poukázal-li dlužník dlužnou peněžitou částku věřiteli nevědomě na účet třetí osoby na základě pokynu věřitele, došlo k zániku závazku dlužníka vůči věřiteli splněním dluhu, nikoliv k bezdůvodnému obohacení třetí osoby (obdobně též rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4264/2009, v němž se uzavírá, že splní-li dlužník svůj závazek podle věřitelových pokynů, nelze následně takto vzniklou volní autonomii neproporcionálně narušovat soudní cestou, ačkoliv podle hmotného práva stricto sensu k uzavření dohody ohledně platebních podmínek mezi účastníky nedošlo, či usnesení ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012, v němž Nejvyšší soud považoval pro závěr o pasivní věcné legitimaci za nerozhodnou skutečnost, že žalující strana nevěděla o tom, že bankovní účet, na nějž bylo plněno, patřil třetí osobě). Ačkoliv jde o rozhodovací praxi vztahující se k dřívější právní úpravě, jsou i tyto její závěry použitelné i v poměrech zák. č. 89/2012 Sb.

20. Soud vyšel ze zjištění, že M. Z. jakožto zhotovitel měl pro žalobkyni jakožto objednatelem zhotovit dílo dle sjednané smlouvy o dílo. Peněžité plnění na bankovní účet žalované poskytla žalobkyně za účelem plnění zálohy na cenu díla, tedy za účelem plnění povinnosti plynoucí ze závazkového právního vztahu vzniklého mezi ní a M. Z. a to dle pokynu M. Z. Vědomost žalobkyně v době provedení plateb o tom, kdo je majitelem bankovního účtu, na nějž plnila, není pro závěr, zda mezi stranami smlouvy o dílo došlo k ujednání platebního místa, bez dalšího určující. Z výše citovaných judikaturních závěrů se přitom podává, že plnila-li žalobkyně na základě uvedené dohody v souladu s pokynem M. Z. zálohově cenu díla, pak dostála svému závazku, přičemž důsledkem realizace tohoto plnění je, že M. Z. musí poskytnutou zálohu zohlednit v rámci konečného vyúčtování ceny díla. Je přitom zcela nerozhodné, jak žalovaná s přijatými penězi naložila. Plnění poskytnuté na základě tohoto právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby vymezený coby platební místo tedy nelze pokládat za bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně.

21. Není pochyb, že předestřenou koncepci je namístě zachovat i v režimu právní zák. č. 89/2012 Sb., neboť principiální vázanost práva a povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním dle neplatného, zdánlivého či zrušeného právního jednání na smluvní strany zřetelně potvrzuje obsah § 2995 o. z. (srovnej Petrov, J. In: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník: komentář. VI. Závazkové právo: zvláštní část (§ 2055 –3014). Praha: C. H. Beck, 2014 s. 1934 -1935, a ELIÁŠ, J., BRIM, L., ADAMOVÁ, H. Bezdůvodné obohacení. Praha: Wolters Kluwer, 2016 s. 49–50 a s. 87–92). V souladu s právě citovaným ustanovením platí, že vedlo-li plnění k obohacení třetí osoby, vydá je ochuzenému, jen pokud byl ochuzený k plnění přiveden lstí, donucen hrozbou či zneužitím závislosti, nebo pokud nebyl svéprávný. A contrario z něj pak také vyplývá, že nejsou-li splněny podmínky uplatnitelnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči třetímu subjektu vypočtené v § 2995 o. z. (takové závěry však soud neučinil a v tomto směru relevantní skutečnosti ani nebyly předmětem dokazování, neb nebyly žalobkyní tvrzeny; nevědomost žalobkyně o majiteli účtu v žádném případě nelze bez dalšího považovat za naplnění hypotézy § 2995 o. z.), je k vrácení prospěchu získaného plněním dle vadné, popřípadě zrušené smlouvy v zásadě povinen smluvní protějšek plnitele.

22. Pro úplnost, i kdyby snad žalobkyně od smlouvy o dílo uzavřené s M. Z. platně odstoupila, což však v řízení netvrdila, pouze to oznámila žalované v dopise ze dne 5. 3. 2021, ani tehdy by na straně žalované nevzniklo bezdůvodné obohacení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019).

23. Soud uzavírá, že plnění žalobkyně na účet žalované bylo plněním v rámci závazkového právního vztahu mezi žalobkyní a M. Z., a v takovém případě by se měla prosadit ta rozhodovací praxe, podle níž svědčí aktivní i pasivní věcná legitimace (jde-li o závazek na vydání bezdůvodného obohacení) smluvním stranám. Plnění poskytnuté na základě určitého právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby vymezený coby platební místo nelze zásadně pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající. Žaloba v poměrech projednávané věci směřovala proti osobě, jejíž účet byl pouze platebním místem a která tak nebyla legitimovaná k vydání bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., proto soudu nezbylo, než žalobu zamítnout.

24. Námitkou, že žalobkyně žalované plnila bez právního důvodu, žalobkyně zcela přehlíží, že předně neplnila žalované, ale osobě M. Z. Otázka existence právního důvodu plnění ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou tak není ve věci jakkoli relevantní, neboť poukázání částky 190 000 Kč se neuskutečnilo v rámci jakéhokoli právního poměru mezi žalobkyní a žalovanou. Právní důvod plnění vůči M. Z. pak žalobkyně v řízení nezpochybnila a i kdyby tak s úspěchem učinila, byl by pasivně věcně legitimovaným M. Z., nikoli žalovaná.

25. Pro úplnost soud podotýká, že pakliže žalobkyně sdělila žalované v přípise ze dne 5. 3. 2021 mimo jiné to, že odstoupila od smlouvy o dílo uzavřené s p. [příjmení], nemá takové právní jednání jakékoli účinky vůči p. [příjmení], neboť nebylo učiněno adresně vůči němu.

26. Jelikož byla žalovaná v řízení zcela úspěšná, má podle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb. právo na náhradu nákladů řízení. Náklady žalované sestávají z odměny zástupce žalované za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu dne 17. 12. 2021) podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“), při tarifní hodnotě 190 000 Kč, po 8 700 Kč, tj. odměna celkem 26 100 Kč, z paušální náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby podle § 13 odst. 1, odst. 2 advokátního tarifu po 300 Kč, tj. celkem 900 Kč a, jelikož je zástupkyně žalované plátcem DPH, z částky odpovídající dani z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 5 670 Kč Celkem činí výše nákladů, na jejichž náhradu má žalovaná nárok, částku 32 670 Kč.

27. O platební povinnosti bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 věty před středníkem zák. č. 99/1963 Sb., jelikož pro uložení jiné lhůty soud neshledal důvod.