76 C 184/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 10 193 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 100 Kč od 10. 3. 2021 do zaplacení, a částku 645 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 645 Kč od 10. 3. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení částky 2 955 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 400,92 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 3 671,50 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 000 Kč od 7. 12. 2019 do 9. 3. 2021, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 900 Kč od 10. 3. 2021 do zaplacení a smluvního úroku ve výši 20,98 % ročně z částky 5 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, a co do zaplacení částky 2 493 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 755,64 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1 979,54 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 495,76 Kč od 7. 12. 2019 do 9. 3. 2021, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 850,76 Kč od 10. 3. 2021 do zaplacení a smluvního úroku ve výši 20,98 % ročně z částky 2 495,76 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne 26. 3. 2021 domáhala na žalované zaplacení částky 10 193 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále také jen„ původní věřitel“), uzavřela se žalovanou dne 19. 5. 2015 smlouvu o zápůjčce č. 144252, na základě které jí poskytla částku 4 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli půjčenou částku spolu s částkou 2 364 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 364 Kč, jednak odměnu za administrativní činnost ve výši 800 Kč, jednak náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 200 Kč. Dále si žalovaná zvolila doplňkovou službu životního pojištění, za kterou se zavázala zaplatit žalobkyni poplatek 129 Kč. To vše měla zaplatit formou 43 týdenních splátek po 151 Kč; poslední splátka byla splatná dne 15. 3. 2016. Žalovaná zaplatila toliko 3 355 Kč. Pohledávka sestává z jistiny zápůjčky ve výši 2 495,76 Kč, poplatků ve výši 642,24 Kč. Žalobkyně dále požaduje zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 1 979,54 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 755,64 Kč, úroku ve výši 20,98 % ročně z částky 2 495,76 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 495,76 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení (Nárok 2)).

2. Původní věřitel dále uzavřel s žalovanou dne 28. 8. 2015 smlouvu o zápůjčce č. 201844, na základě které jí poskytl částku 5 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli půjčenou částku, částku 2 955 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 455 Kč, jednak odměnu za administrativní činnost ve výši 1 000 Kč, jednak náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 500 Kč, a to formou 43 týdenních splátek po 185 Kč; poslední splátka byla splatná dne 24. 6. 2016. Žalovaná zaplatila toliko 900 Kč. Pohledávka sestává z jistiny zápůjčky ve výši 5 000 Kč a poplatků ve výši 2 055 Kč. Žalobkyně dále požaduje zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 3 671,50 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 1 400,92 Kč, úroku ve výši 20,98 % ročně z částky 5 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení (Nárok 1)).

3. Pohledávky za žalovanou byly postoupeny na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019.

4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala po celé řízená zcela pasivní.

5. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), když žalovaná se k jednání nedostavila a ani nepožádala z důležitého důvodu o odročení jednání. Žalobkyně se z jednání omluvila.

6. Soud nepřihlížel k návrhu žalobkyně na odročení jednání, neboť se jedná o podmíněný úkon, jenž žalobkyně vázala na podmínku, že soud nebude moci žalobě zcela vyhovět. K podmíněnému úkonu účastníka soud nepřihlíží (§ 41a odst. 2 o. s. ř.). Účastníci, pokud mají zájem účastnit se jednání před soudem, se mají na řádné a včasné předvolání k jednání dostavit, nikoli svou účast podmiňovat tím, že jim soud zcela nevyhoví. Ostatně, pokud by se žalovaná k jednání dostavila a případně úspěšně uplatnila obranu proti žalobním tvrzením, tedy soud by nemohl žalobě vyhovět, též by neodročoval jednání. Povinnost odročit jednání z důvodu hrozícího neúspěchu účastníka, jenž se z jednání omluvil (aniž by uvedl vážný důvod své neúčasti a žádost o odročení podmínil hrozícím alespoň částečným neúspěchem ve věci), popř. aby mu poskytl poučení podle § 118a o. s. ř., zákon soudu neukládá.

7. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující:

8. Z listiny označené jako Smlouva o zápůjčce datované dnem 19. 5. 2015 (dále jen„ Smlouva A“) soud zjistil, že byla podepsána žalovanou a zástupcem společnosti [právnická osoba]. Předmětem smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalované půjčku ve výši 4 000 Kč a závazek žalované tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 2 364 Kč a poplatkem za zařazení do pojišťovacího programu ve výši 129 Kč vrátit v pravidelných 43 týdenních splátkách po 151 Kč, přičemž první splátka byla splatná k 7. kalendářnímu dni od uzavření smlouvy. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaná podpisem smlouvy potvrzuje, že převzala celou částku půjčky v hotovosti.

9. Z listiny označené jako Smlouva o zápůjčce datované dnem 28. 8. 2015 (dále jen„ Smlouva B“) soud zjistil, že byla podepsána žalovanou a zástupcem společnosti [právnická osoba]. Předmětem smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalované půjčku ve výši 5 000 Kč a závazek žalované tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 2 955 Kč vrátit v pravidelných 43 týdenních splátkách po 185 Kč, přičemž první splátka byla splatná k 7. kalendářnímu dni od uzavření smlouvy. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaná podpisem smlouvy potvrzuje, že převzala celou částku půjčky v hotovosti.

10. Z oznámení společnosti [právnická osoba] o postoupení pohledávky ze dne 6. 12. 2019 a podacího lístku má soud za prokázané, že původní věřitel žalované oznámil, že postoupil pohledávky za ní ze smluv o zápůjčce na žalobkyni. Dopis byl odeslán dne 7. 1. 2020.

11. Z předžalobní výzvy ze dne 22. 2. 2021 a podacího lístku má soud za prokázané, že dne 23. 2. 2021 zaslal zástupce žalobkyně žalované předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky nejpozději do 9. 3. 2021.

12. Z Karty klienta podepsané původním věřitelem a žalovanou dne 19. 5. 2015 soud zjistil následující. Původní věřitel zde zachytil proces posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná bydlí v nájmu, je v domácnosti, je nezaměstnaná, jako další příjem uvádí částku 6 621 Kč, státní podporu 6 060 Kč a přídavek na bydlení 5 576 Kč. Měsíčně platí za nájem/inkaso částku 6 340 Kč, za výdaje na domácnost částku 8 000 Kč, výdaje na telefon činí 400 Kč, jiné závazky nemá. Posouzení mělo být provedeno na základě předložených výpisu z účtu, nájemní smlouvy, občanského průkazu, SIPO a výměru státní podpory.

13. Z Karty klienta podepsané původním věřitelem a žalovanou dne 28. 8. 2015 soud zjistil následující. Původní věřitel zde zachytil proces posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná žije v podnájmu, je v invalidním důchodu, jako příjem uvádí státní podporu ve výši 16 603 Kč měsíčně. Měsíčně platí za nájem/inkaso částku 3 000 Kč, za výdaje na domácnost částku 4 000 Kč a splácí půjčky částkou 750 Kč měsíčně, výdaje na telefon činí 300 Kč. Posouzení mělo být provedeno na základě předložených výpisu z účtu, nájemní smlouvy, občanského průkazu, SIPO a výměru státní podpory.

14. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 a předloženého seznamu pohledávek uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní se podává, že původní věřitel postoupil pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení, na žalobkyni.

15. Soud dále nahlédnutím do systému ISAS zjistil, že proti žalované jakožto povinné jsou od roku 2007 u zdejšího soudu, tedy od doby předcházející uzavření shora uvedených Smluv, vedeny čtyři exekuční řízení.

16. Ze Smluvních podmínek soud neučinil jakákoli pro věc významná zjištění.

17. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkové stavu. Původní věřitel a žalovaná podepsali dvě smlouvy o zápůjčce. Na základě Smlouvy A se původní věřitel zavázal poskytnout žalované 4 000 Kč a žalovaná se zavázala uvedenou sumu vrátit včetně souhrnného poplatku ve výši 2 364 Kč a poplatku za zařazení do pojišťovacího programu ve výši 129 Kč vrátit v pravidelných 43 týdenních splátkách po 151 Kč, přičemž první splátka byla splatná k 7. kalendářnímu dni od uzavření smlouvy. Částka 4 000 Kč byla žalované vyplacena při podpisu smlouvy o zápůjčce. Žalovaná zaplatila původnímu věřiteli celkem 3 355 Kč. Na základě Smlouvy B se původní věřitel zavázal poskytnout žalované částku 5 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 2 955 Kč vrátit v pravidelných 43 týdenních splátkách po 185 Kč, přičemž první splátka byla splatná k 7. kalendářnímu dni od uzavření smlouvy. Částka 5 000 Kč byla žalované vyplacena při podpisu smlouvy o zápůjčce. Žalovaná zaplatila původnímu věřiteli celkem 900 Kč. Původní věřitel zaznamenal údaje stran posuzování úvěruschopnosti žalované v Kartách klienta. Původní věřitel oznámil žalované, že pohledávky za ní postoupil žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovanou k uhrazení pohledávek do 9. 3. 2021 dopisem ze dne 22. 2. 2021. Proti žalované bylo v době předcházející sjednání shora uvedených smluv u zdejšího soudu zahájeny (které jsou ke dni vyhlášení tohoto rozsudku nadále vedeny) čtyři exekuční řízení 18. Soud se dále zabýval tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tímto účelem soud ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalované úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení). Žalobkyně reagovala podáním ze dne 20. 8. 2021, v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta původním věřitelem. Žalovaná byla tázána na své rodinné, majetkové a pracovní poměry, informace byly ověřovány doklady a následně zaznamenány do karty klienta, přičemž na údaje v nich obsažené žalobkyně odkázala. Žalovaná stvrdila svým podpisem, že poskytla úplné a pravdivé informace. Žalobkyně nemá k dispozici jakékoli kopie dokladů žalované.

19. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

20. Podle § 164 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, není-li dále stanoveno jinak, řídí se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti 21. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016, (dále jen„ ZSÚ“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

22. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

23. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

24. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

25. Soud se předně zabýval otázkou, zda původní věřitel dostál své povinnosti ověřit úvěruschopnost žalované. Aplikoval přitom ZSÚ, protože smlouvy o zápůjčce byly uzavřeny za jeho účinnosti.

26. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

27. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz §2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39).

28. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

29. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

30. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného.

31. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

32. Z tvrzení a listin žalobkyní předložených dospěl soud k závěru, že původní věřitel při posuzování úvěruschopnosti neověřoval tvrzení žalované ohledně jejích příjmů a výdajů, či tato tvrzení podrobil kritickému zkoumání, což by soud mohl posoudit pouze tehdy, předložila-li by žalobkyně dokumenty, na jejichž základě původní věřitel učinil závěr o úvěruschopnosti. Původní věřitel s žalovanou v krátkém časovému horizontu postupně uzavřel minimálně dvě smlouvy o zápůjčce (v Kartě klienta ke Smlouvě B žalovaná uvedla, že má další aktivní půjčku u původního věřitele) na částky v jednotkách tisíc korun. Již jen to muselo původního věřitele vést ke značné obezřetnosti ohledně správnosti žalovanou poskytnutých informací stran její majetkové situace. Osoba ve„ zdravé“ finanční situaci nemá potřebu si opakovaně v relativně krátké době půjčovat drobné částky u nebankovního poskytovatele půjček a už vůbec ne, pokud tyto půjčky dosahují částky, které by této osobě měla měsíčně zbývat po odečtení výdajů od příjmům, pokud částka, příjmy a výdaje zanesené v kartách klienta byly pravdivé. Důvod k obezřetnosti zavdala dále skutečnost, že žalovaná byla v době sjednání Smlouva A nezaměstnaná a zcela závislá na sociálních dávkách, v době sjednání smlouvy B v invalidním důchodu, taktéž závislá na dávkách.

33. Žalobkyně uvedla, že nemá k dispozici jakékoli listiny, z nichž bylo původním věřitelem vycházeno při posuzování úvěruschopnosti. Dle názoru soudu však lze očekávat, že si věřitel předložené dokumenty, a to zejména v takto pochybných případech, ponechá v kopii pro případ budoucího zpochybnění.

34. Není ani zřejmé, zda původní věřitel lustroval obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí. Soud má zásadní pochybnost, kterou se žalobkyni přes výzvu nepodařilo nikterak rozptýlit, že žalovaná neposkytla pravdivé informace o svých poměrech, přičemž původní věřitel měl dostatek indicií k tomu, aby to rozpoznal, nebo si byl dobře vědom toho, že informace poskytnuté žalovanou neposkytovaly věrný a spolehlivý obraz o jejích majetkových poměrech, ale tuto skutečnost přehlédl veden snahou smlouvu uzavřít. Soud je toho názoru, že původní věřitel tímto značně omezeným postupem nedostál požadavku ustanovení § 9 odst. 1 ZSÚ.

35. Soud podotýká, že prostou lustrací žalované zjistil, že je proti ní vedeno množství exekucí a to již od roku 2007 (v době sjednávání Smlouvy A již byly„ aktivní“ čtyři exekuce), což by jistě původní věřitel zjistil, kdyby lustroval centrální evidenci exekucí. Pokud by postupoval s odbornou péčí, zákonitě by musel dospět k závěru, že žalovaný není schopna zápůjčku včetně poplatků vrátit. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 9 odst. 1 ZSÚ. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovanou či snad podpis žalované stvrzující správnost poskytnutých informací.

36. Odkazuje-li žalobkyně na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, pak soud uvádí, že toto rozhodnutí pro něj není závazné. Krom toho rozhodnutí nepůsobí ani vahou přesvědčivosti, když závěr dotčeného soudu o tom, že soud posuzující řádnost hodnocení úvěruschopnosti se má spokojit s tím, že úvěrující podpisem stvrdil, že dokumenty, z nichž bylo při posuzování úvěruschopnosti vycházeno, předložil, aniž by je soud měl jakkoli zkoumat, je zkratkovitý, a podporující spekulativní chování úvěrujících, kteří posuzování úvěruschopnosti odbornou ba vůbec žádnou péči nevěnují nebo hůř, aktivně se podílí na vyplnění formulářů stran majetkové, osobní a sociální situace jejich klientů tak, aby údaje vyhovovaly poskytnutí úvěru. V nyní projednávané věci přitom nesprávnost zanesených údajů a zásadní pochybnost o tom, zda je žalovaná schopna plnit byť sebemenší závazek ze smlouvy o zápůjčce, byly zcela evidentní. Soud uzavírá, že s právním názorem vyjeveným v citovaném rozhodnutí se neztotožňuje.

37. Soud proto posoudil obě smlouvy o zápůjčkách jako absolutně neplatné a právní vztahy mezi původním věřitelem a žalovanou proto jest třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacené (žalované) bez právního důvodu částku ve výši 5 000 Kč (Smlouva B) a 4 000 Kč (Smlouva A), žalovaná přitom původnímu věřiteli zaplatila v rámci smluvního vztahu založeného Smlouvou B částku 900 Kč, Smlouvou A pak částku 3 355 Kč. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil. Žalovaná dosud nevrátila ze zápůjčky dle Smlouvy B částku ve výši 4 100 Kč, ze zápůjčky dle Smlouvy A pak částku ve výši 645 Kč. Pohledávky z bezdůvodného obohacení byly postoupeny původním věřitelem platně žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.).

38. Žalovaná byla vyzvána žalobkyní k vrácení dlužné částky do 9. 3. 2021 výzvou ze dne 22. 2. 2021. Dle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná prostřednictvím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Dle této domněnky tak zásilka obsahující výzvu k zaplacení odeslaná dne 23. 2. 2021 žalované došla dne 26. 2. 2021, žalovaná byla proto povinna zaplatit do 9. 3. 2021. Dnem následujícím, tedy 10. 3. 2021 se dostala do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

39. Soud proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni vedle částek 4 100 Kč a 645 Kč, představující dosud nevydané bezdůvodné obohacení z neplatných Smluv, i zákonný úrok z prodlení ode dne 10. 3. 2021 do zaplacení. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, nezbylo než žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítnout, když s ohledem na neplatnost Smluv nevzniklo původnímu věřitele, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky a na smluvní úrok.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná byla v řízení z procesního hlediska úspěšnější, dle obsahu spisu jí však žádné náklady nevznikly.

41. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.