76 C 254/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 19 572,40 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 19 494 Kč

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 747,40 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z částky 9 747,40 Kč od 4. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 9 825 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z částky 19 572,40 Kč za období od 10. 3. 2012 do 3. 2. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z částky 9 825 Kč za období od 4. 2. 2021 do zaplacení, a co do částky 19 494 Kč, zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 372 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 19 572,40 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně jakožto úvěrující uzavřela s žalovaným jakožto úvěrovaným smlouvu o úvěru č. 102011-0617 ze dne 4. 3. 2011 (dále též jen„ Smlouva“), jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 15 000 Kč žalovanému. Žalovaný se ve Smlouvě zavázal uhradit poskytnutý úvěr včetně celkových nákladů spotřebitelského úvěru sestávajících z úroku, úplaty a administrativního poplatku ve 13 pravidelných měsíčních splátkách po 1 875 Kč. Žalovaný uhradil celkem 5 252,60 Kč. Žalobkyně dále požadovala přiznat proti žalovanému částku 19 494 Kč představující smluvní pokutu za prodlení žalovaného s placením závazku.

2. Žalovaný se žalobou uplatněný nárok uznal pouze zčásti, když uvedl, že je ochoten zaplatit polovinu dluhu, za druhou polovinu dluhu odpovídá jeho bývalá manželka. Přitom potvrdil, že částku odpovídající úvěru ve výši 15 000 Kč od žalobkyně obdržel. Současně namítl, že žalobkyně před sjednáním závazku nikterak neposoudila jeho úvěruschopnost.

3. Předně, soud nemohl ve věci rozhodnout částečným rozsudkem pro uznání, neboť ač žalovaný žalobou uplatněné nároky zčásti uznal, žalobkyně nenavrhla vydání částečného rozsudku pro uznání (viz § 153a odst. 1 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“)).

4. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně, která se z jednání omluvila, aniž by požádala o odročení jednání. Soud provedl dokazování v následujícím rozsahu a zjistil následující skutečnosti z důkazů, které jsou uváděny v závorce za tím kterým dílčím skutkovým zjištěním.

5. Žalobkyně poskytla žalovanému částku 15 000 Kč na základě úvěrové smlouvy č. 102011-0617 ze dne, kterou dne 4. 3. 2011 podepsali účastníci. Účastníci si za poskytnutí úvěru sjednali odměnu ve výši 9 825 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit jistinu úvěru spolu s odměnou ve 13 měsíčních splátkách po 1 875 Kč (tvrzení žalovaného a listina označená jako Smlouva o úvěru č. 102011-0617 ze dne 4. 3. 2011).

6. Žalovaný uhradil žalobkyni v rámci závazkového vztahu založeného smlouvou o úvěru č. 102011-0617 částku celkem 5 252,60 Kč (žalobní tvrzení a listina označená jako Předpis splátek pro smlouvu č. 102011-0617).

7. Žalobkyně vyzvala žalované k zaplacení dluhu ze Smlouvy přípisem ze dne 25. 1. 2021, jenž odeslala žalovanému dne 25. 1. 2021, a to 7 dnů od obdržení tohoto přípisu. (listina označená jako Předžalobní upomínka – výzva k úhradě ze dne 25. 1. 2021 a poštovní podací arch ze dne 25. 1. 2021).

8. Na základě účastníky předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žádný z účastníků takovou skutečnost netvrdil. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek postačující k učinění spolehlivého závěru o následujícím skutkovém stavu:

9. Žalobkyně a žalovaný podepsali smlouvu o úvěru č. 102011-0617 dne 4. 3. 2011. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému částku 15 000 Kč a žalovaný se zavázal uvedenou sumu vrátit včetně odměny za poskytnutí úvěru ve výši 9 825 Kč žalobkyni vrátit v pravidelných 13 měsíčních splátkách po 1 875 Kč. Žalovaný zaplatil žalobkyni v rámci tohoto závazkového vztahu celkem 5 252,60 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení pohledávek přípisem ze dne 25. 1. 2021, odeslaným téhož dne, a to do 7 dnů od jeho doručení. 9. 3. 2021.

10. Soud předně zkoumal, zda žalobkyně při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřila schopnost žalovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud přitom dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by provedla kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče dle § 9 odst. 1 z. s. ú. Za tímto účelem byl soud připraven žalobkyni na jednání poskytnout náležité poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Absencí na jednání se žalobkyně o dobrodiní poučen připravila.

11. Po právní stránce soud věc posuzoval jako občanskoprávní vztah, když po zvážení hlediska intertemporálního (§ 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o. z.“) aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 1 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen„ obč. zák.“) a ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016, (dále jen„ z. s. ú.“).

12. Podle § 9 odst. 1 z. s. ú. věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

13. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

14. Podle § 40a obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.

15. Podle § 451 odstavce 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

16. Podle § 451 odstavce 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

17. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

18. Ustanovení § 9 odst. 1 z. s. ú. je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Evropského soudního dvora (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Evropského soudního dvora a ve shodě s ním dospívá k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

19. Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 z. s. ú., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 z. s. ú. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

20. Soud zastává názor, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti je smlouva jako celek stižena stigmatem absolutní neplatnosti. Smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 9 odst. 1 z. s. ú. ve spojení s § 39 a § 40a obč. zák.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného. Ostatně k závěru o absolutní neplatnosti se přiklání i Nejvyšší soud (např. rozsudek ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

21. V daném případě žalobkyně vůbec netvrdila, že by úvěruschopnost žalovaného jakkoli posuzovala, tím méně to mohla prokázat. Z předložených listin ostatně neplyne, že by žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Po úvěrujícím lze přitom požadovat, aby minimálně ověřil příjmy úvěrovaného a jeho domácnosti a jeho závazky, aby tak získal alespoň základní přehled o osobních, majetkových a sociálních poměrech úvěrovaného a byl na jejich základě schopen posoudit jeho schopnost dostát závazku z úvěrové smlouvy. Žalobkyně se z jednání omluvila, připravila se tudíž o poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., kteréžto soud poskytuje zásadně na jednání. Soud uzavírá, že jelikož žalovaná neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že posoudila s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, je smlouva o úvěru absolutně neplatná. Soud proto posoudil právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák.), konkrétně jako plnění z neplatného právního úkonu (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Žalovaný je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům ve výši 15 000 Kč vydat žalobkyni (§ 451 odst. 1 obč. zák.). Žalovaný uhradil žalobkyni částku celkem 5 252,60 Kč. Zbývá tedy vrátit bezdůvodné obohacení ve výši 9 747,40 Kč. S ohledem na uvedené soud uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil částku 9 747,40 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 9 747,40 Kč dle § 517 odst. 2 obč. zák. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (pro úplnost soud podotýká, že je vázán návrhem žalobkyně na přiznání úroku z prodlení ve vši 7,75 % ročně, ačkoli by jí jinak náležel úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně). Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu do 7 dnů od doručení výzvy odeslané dne 25. 1. 2021. Dle údajů České pošty se zásilka dostala do dispoziční sféry žalovaného dne 27. 1. 2021, žalovaný byl tedy povinen dluh zaplatit do 3. 2. 2021, dnem následujícím se dostal do prodlení.

22. Soud zamítl žalobu jednak co do částky do 9 825 Kč představující tzv. náklady úvěru (úrok, úplata, administrativní poplatek) spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z částky 19 572,40 Kč za období od 10. 3. 2012 do 3. 2. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z částky 9 825 Kč za období od 4. 2. 2021 do zaplacení, jednak co do částky 19 494 Kč představující požadovanou smluvní pokutu za prodlení se splácením úvěru. Pakliže byla smlouva o úvěru jako celek neplatná, nemohl žalobkyni vzniknout ani nárok na plnění smluvního úroku a dalších poplatků plynoucích z neplatné smlouvy, ani smluvní pokuty, které nárokuje žalobkyně.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaný byl z procesního hlediska úspěšnější (žalovaný byl úspěšný co do částky 44 803,96 Kč, neúspěšný byl naopak co do částky 10 399,34 Kč; v souladu s ustálenou rozhodovací praxí se při poměřování procesního úspěchu přihlíží i k požadovanému příslušenství, a to ke dni vyhlášení rozsudku), má proto nárok na nahrazení 62 % účelně vynaložených nákladů (81 % - 19 %). Soud žalovanému přiznal náhradu 62 % nákladů, jejichž výše byla určena podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Konkrétně jde o paušální náhradu za 2 úkony (vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu dne 8. 12. 2021) po 300 Kč, tj. celkem 600 Kč, z čehož 62 % činí 372 Kč.

24. Byť žalovaný požadoval rozložit plnění do splátek, svá tvrzení stran nepříznivé majetkové situace nijak nedoložil, žalobkyně současně nevyslovila souhlas s rozložením přiznaného plnění do splátek. Soud proto určil lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností ve smyslu § 160 odst 1 o. s. ř.