76 C 26/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 14 846 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 070 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 11 776 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] domáhala na žalovaném zaplacení částky [částka], což odůvodnila tím, že uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o půjčce, na základě které mu poskytla částku [částka]. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni uvedenou částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši [částka], a to formou týdenních splátek po [částka]. Žalovaný zaplatil žalobkyni v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem [částka].

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celé řízená zcela pasivní.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), když žalovaný se k jednání nedostavil a ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Žalobkyně se z jednání omluvila.

4. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující:

5. Z listiny označené jako Smlouva o úvěru datované dnem [datum], [číslo], (dále jen„ Smlouva“), soud zjistil, že byla podepsána žalovaným a žalobkyní. Předmětem smlouvy byl závazek žalobkyně poskytnout žalovanému půjčku ve výši [částka] a závazek žalovaného tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši [částka] vrátit v pravidelných 56 týdenních splátkách po [částka]. Žalovaný podpisem Smlouvy potvrdil, že převzal celou částku.

6. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] a tabulky odeslaných přípisů má soud za prokázané (ověřeno dle podacího čísla na [webová adresa]), že dne [datum] zaslal zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky nejpozději do 5 dnů od doručení této výzvy.

7. Listina označená jako Přehled [datum] – [datum] zachycuje, jak a kdy žalovaný svůj závazek splácel.

8. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkové stavu. Žalobkyně a žalovaný podepsaly dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku [částka] a žalovaný se zavázal tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši [částka] vrátit v pravidelných 56 týdenních splátkách po [částka]. Žalovaný převzal celou částku. Žalovaný zaplatil žalobkyni v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem [částka]. Žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení pohledávky do 5 dnů od doručení výzvy odeslané dne [datum].

9. Soud se zabýval tím, zda žalobkyně před uzavřením Smlouvy přistoupila k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tímto účelem soud ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání. Žalobkyně reagovala podáním ze dne [datum], v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta původním věřitelem. Uvedla, že byly kontrolovány databáze neplatných dokumentů MV ČR, byla provedena kontrola společností [právnická osoba], kontrola IR, kontrola zaměstnání telefonicky, kontrola platební historie klienta, žalobkyně zaznamenala údaje sdělené žalovaným v kartě klienta.

10. Podle § 164 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, není-li dále stanoveno jinak, řídí se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti 11. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016, (dále jen„ ZSÚ“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

12. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Soud se předně zabýval otázkou, zda původní věřitel dostál své povinnosti ověřit úvěruschopnost žalované. Aplikoval přitom ZSÚ, protože smlouva o úvěru byla uzavřena za jeho účinnosti.

16. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

17. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz §2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39).

18. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

19. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

20. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného.

21. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

22. Z tvrzení a listin žalobkyní předložený nemá soud za prokázané, že by žalobkyně jakkoli ověřovala úvěruschopnost žalovaného, když nepředložila ani kartu klienta. Žalobkyně tak neprokázala, že by se dotazovala na osobní a majetkové poměry žalovaného, resp. co bylo konkrétně výstupem takového zjišťování, zda žalobkyně případné žalovaným poskytnuté údaje konfrontovala s jakýmikoli předloženými listinami, zda údaje podrobila kritickému zkoumání. Ačkoli soud vyzval žalobkyni k předložení dokumentů, z nichž při posuzování úvěruschopnosti vycházela, žalobkyně nic nepředložila. Lze očekávat, že pokud tedy provedla ověření úvěruschopnosti svého klienta, zachytila proces písemně. Pokud tak neučiní, vystavuje se riziku neunesení důkazního břemene v případném soudním sporu.

23. Žalobkyně neprokázala, že by prováděla jakékoli kroky vedoucí ke zjištění schopnosti žalovaného splatit poskytnutý úvěr, že by například lustrovala obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex officio, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhali se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 9 odst. 1 ZSÚ. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným či snad podpis žalovaného stvrzující správnost poskytnutých informací.

24. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy neověřila, čímž nedostál požadavku § 9 odst. 1 ZSÚ.

25. Soud proto posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou, proto jest právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (žalobkyně) přenechal obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu částku [částka], žalovaný přitom žalobkyni zaplatil částku [částka]. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co žalobkyně plnila. Bezdůvodné obohacení plynoucí ze Smlouvy dosud vyrovnáno nebylo, přičemž na straně žalovaného nadále existuje bezdůvodné obohacení ve výši [částka].

26. Žalovaný byl vyzvána žalobkyní k vrácení dlužné částky do pěti dnů od doručení výzvy odeslané dne [datum] (soud přitom, vycházeje z § 573 o. z. s ohledem na datum odeslání výzvy, má za to, že výzva se dostala do sféry žalovaného dne [datum]). Dluh se stal splatným dne [datum], dnem následujícím, tj. [datum], se žalovaný dostal do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

27. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ode dne [datum] do zaplacení. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost Smlouvy nevzniklo právo na smluvní poplatky.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný byl v řízení z procesního hlediska úspěšnější (při poměřování úspěchu se přihlíží i k požadovanému příslušenství), dle obsahu spisu mu však žádné náklady nevznikly.

29. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.