76 C 280/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 7 650,36 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 054 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 054 Kč od 19. 9. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení částky 8 880 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 133,25 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 6 321,08 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 650,36 Kč od 7. 12. 2019 do 18. 9. 2020, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 596,36 Kč od 19. 9. 2020 do zaplacení a smluvního úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 7 650,36 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne 27. 1. 2021 domáhala na žalované zaplacení částky 9 934 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále také jen„ původní věřitel“), uzavřela se žalovanou dne 21. 5. 2015 smlouvu o zápůjčce č. 170700, na základě které jí poskytla částku 12 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli půjčenou částku spolu s částkou 8 880 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 1 680 Kč, jednak odměnu za administrativní činnost ve výši 2 400 Kč, jednak náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč. To vše měla zaplatit formou 58 týdenních splátek po 360 Kč; poslední splátka byla splatná dne 30. 6. 2016. Žalovaná zaplatila toliko 10 946 Kč. Pohledávka sestává z jistiny zápůjčky ve výši 7 650,36 Kč, poplatků ve výši 2 283,64 Kč. Žalobkyně dále požaduje zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 6 321,08 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 2 133,25 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 7 650,36 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 650,36 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala po celé řízená zcela pasivní.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), když žalovaná se k jednání nedostavila a ani nepožádala z důležitého důvodu o odročení jednání. Žalobkyně se z jednání omluvila.

4. Soud nepřihlížel k návrhu žalobkyně na odročení jednání, neboť se jedná o podmíněný úkon, jenž žalobkyně vázala na podmínku, že soud nebude moci žalobě zcela vyhovět. K podmíněnému úkonu účastníka soud nepřihlíží (§ 41a odst. 2 o. s. ř.). Účastníci, pokud mají zájem účastnit se jednání před soudem, se mají na řádné a včasné předvolání k jednání dostavit, nikoli svou účast podmiňovat tím, že jim soud zcela nevyhoví. Ostatně, pokud by se žalovaná k jednání dostavila a případně úspěšně uplatnila obranu proti žalobním tvrzením, tedy soud by nemohl žalobě vyhovět, též by neodročoval jednání. Povinnost odročit jednání z důvodu hrozícího neúspěchu účastníka, jenž se z jednání omluvil (aniž by uvedl vážný důvod své neúčasti a žádost o odročení podmínil hrozícím alespoň částečným neúspěchem ve věci), popř. aby mu poskytl poučení podle § 118a o. s. ř., zákon soudu neukládá.

5. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující:

6. Z listiny označené jako Smlouva o půjčce datované dnem 21. 5. 2015 (dále jen„ Smlouva“) soud zjistil, že byla podepsána žalovanou a zástupcem společnosti [právnická osoba]. Předmětem smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalované půjčku ve výši 12 000 Kč a závazek žalované tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 8 880 Kč vrátit v pravidelných 58 týdenních splátkách po 360 Kč, přičemž první splátka byla splatná k 7. kalendářnímu dni od uzavření smlouvy. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaná podpisem smlouvy potvrzuje, že převzala celou částku půjčky v hotovosti.

7. Z Oznámení o postoupení pohledávky společnosti [právnická osoba] ze dne 6. 12. 2019 a podacího lístku má soud za prokázané, že původní věřitel žalované oznámil, že postoupil pohledávku za ní ze smlouvy o zápůjčce na žalobkyni. Dopis byl odeslán dne 7. 1. 2020.

8. Z Výzvy k plnění ze dne 3. 9. 2020 a podacího lístku má soud za prokázané, že dne 4. 9. 2020 zaslal zástupce žalobkyně žalované předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky nejpozději do 18. 9. 2020.

9. Z Karty klienta podepsané původním věřitelem a žalovanou dne 21. 5. 2015 soud zjistil následující. Původní věřitel zde zachytil proces posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná bydlí v nájmu, má další aktivní půjčku od původního věřitele, pobírá starobní důchod ve výši 12 001 Kč. Měsíčně platí za nájem/inkaso částku 3 000 Kč, za výdaje na domácnost částku 4 000 Kč, splácí jinou půjčku ve výši 1 200 Kč, výdaje na telefon činí 200 Kč. Posouzení mělo být provedeno na základě občanského průkazu a výměru státní podpory.

10. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 a předloženého seznamu pohledávek uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní se podává, že původní věřitel postoupil pohledávku, jež je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni.

11. Soud dále nahlédnutím do systému ISAS zjistil, že proti žalované jakožto povinné bylo roku 2010 do roku 2014 (tedy v době předcházející sepisu Smlouvy) u zdejšího soudu zahájeno pět exekučních řízení.

12. Ze Smluvních podmínek soud neučinil jakákoli pro věc významná zjištění.

13. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkové stavu. Původní věřitel a žalovaná podepsali smlouvu o zápůjčce. Na základě Smlouvy se původní věřitel zavázal poskytnout žalované 12 000 Kč a žalovaná se zavázala uvedenou sumu vrátit včetně souhrnného poplatku ve výši 8 880 Kč vrátit v pravidelných 58 týdenních splátkách po 360 Kč, přičemž první splátka byla splatná k 7. kalendářnímu dni od uzavření smlouvy. Částka 12 000 Kč byla žalované vyplacena při podpisu smlouvy o zápůjčce. Žalovaná zaplatila původnímu věřiteli celkem 10 946 Kč. Původní věřitel zaznamenal údaje stran posuzování úvěruschopnosti žalované v Kartě klienta. Původní věřitel oznámil žalované, že pohledávku za ní postoupil žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovanou k uhrazení pohledávky do 18. 9. 2020 dopisem ze dne 3. 9. 2020. Proti žalované bylo v době předcházející sjednání shora uvedené smlouvy u zdejšího soudu zahájeno pět exekuční řízení 14. Soud se dále zabýval tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tímto účelem soud ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalované úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení). Žalobkyně reagovala podáním ze dne 22. 12. 2021, v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta původním věřitelem. Žalovaná byla tázána na své rodinné, majetkové a pracovní poměry, informace byly ověřovány doklady a následně zaznamenány do karty klienta, přičemž na údaje v nich obsažené žalobkyně odkázala. Tuto skutečnost potvrzuje i předmětná Smlouva, ve které je přímo uvedeno:„ Zákazník rovněž potvrzuje, že [příjmení] [jméno] s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě informací získaných i od zákazníka – tyto jsou obsahem Zákaznické karty.“ Právní předchůdce žalobce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované, které uvedla v Zákaznické kartě. Žalobce zdůraznil, že žalovaný by se v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Nepochybně pak není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalobkyně je názoru, že zejména u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli oprávněně požadovat hluboké a rozsáhlé, ba až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti žalovanou sdělených informací a předložených dokladů.

15. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

16. Podle § 164 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, není-li dále stanoveno jinak, řídí se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti 17. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016, (dále jen„ ZSÚ“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

18. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Soud se předně zabýval otázkou, zda původní věřitel dostál své povinnosti ověřit úvěruschopnost žalované. Aplikoval přitom ZSÚ, protože smlouvy o zápůjčce byly uzavřeny za jeho účinnosti.

22. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

23. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz §2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

24. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

25. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

26. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného.

27. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

28. Z tvrzení a listin žalobkyní předložených dospěl soud k závěru, že původní věřitel při posuzování úvěruschopnosti neověřoval tvrzení žalované ohledně jejích příjmů a výdajů, a tato tvrzení nepodrobil kritickému zkoumání. Původní věřitel s žalovanou postupně uzavřel minimálně dvě smlouvy o zápůjčce, přičemž u Smlouvy se jednalo o částku v jednotkách tisíc korun. Již jen to muselo původního věřitele vést ke značné obezřetnosti ohledně správnosti žalovanou poskytnutých informací stran její majetkové situace. Osoba ve„ zdravé“ finanční situaci nemá potřebu si půjčovat drobné částky u nebankovního poskytovatele půjček. Důvod k obezřetnosti zavdala dále skutečnost, že žalovaná byla v době sjednání Smlouvy zcela závislá na starobním důchodu v relativně nízké výši.

29. Žalobkyně uvedla, že nemá k dispozici jakékoli listiny, z nichž bylo původním věřitelem vycházeno při posuzování úvěruschopnosti. Dle názoru soudu však lze očekávat, že si věřitel předložené dokumenty, a to zejména v takto pochybných případech, ponechá v kopii pro případ budoucího zpochybnění.

30. Není ani zřejmé, zda původní věřitel lustroval obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí. Soud má zásadní pochybnost, kterou se žalobkyni přes výzvu nepodařilo nikterak rozptýlit, že žalovaná neposkytla pravdivé informace o svých poměrech, přičemž původní věřitel měl dostatek indicií k tomu, aby to rozpoznal, nebo si byl dobře vědom toho, že informace poskytnuté žalovanou neposkytovaly věrný a spolehlivý obraz o jejích majetkových poměrech, ale tuto skutečnost přehlédl veden snahou smlouvu uzavřít. Soud je toho názoru, že původní věřitel tímto značně omezeným postupem nedostál požadavku ustanovení § 9 odst. 1 ZSÚ.

31. Soud podotýká, že prostou lustrací žalované zjistil, že je proti ní vedeno množství exekucí a to již od roku 2010 (v době předcházející sjednávání Smlouvy), což by jistě původní věřitel zjistil, kdyby lustroval centrální evidenci exekucí. Pokud by postupoval s odbornou péčí, zákonitě by musel dospět k závěru, že žalovaný není schopna zápůjčku včetně poplatků vrátit. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 9 odst. 1 ZSÚ. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovanou či snad podpis žalované stvrzující správnost poskytnutých informací.

32. Odkazuje-li žalobkyně na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, pak soud uvádí, že toto rozhodnutí pro něj není závazné. [příjmení] toho rozhodnutí nepůsobí ani vahou přesvědčivosti, když závěr dotčeného soudu o tom, že soud posuzující řádnost hodnocení úvěruschopnosti se má spokojit s tím, že úvěrující podpisem stvrdil, že dokumenty, z nichž bylo při posuzování úvěruschopnosti vycházeno, předložil, aniž by je soud měl jakkoli zkoumat, je zkratkovitý, a podporující spekulativní chování úvěrujících, kteří, a to je případ původního věřitele, jak je soudu známo z jeho vlastní rozhodovací činnosti, zkrátka posuzování úvěruschopnosti odbornou ba vůbec žádnou péči nevěnují nebo hůř, aktivně se podílí na vyplnění formulářů stran majetkové, osobní a sociální situace jejich klientů tak, aby údaje vyhovovaly poskytnutí úvěru. V nyní projednávané věci přitom nesprávnost zanesených údajů a zásadní pochybnost o tom, zda je žalovaná schopna plnit byť sebemenší závazek ze smlouvy o zápůjčce, byly zcela evidentní. Soud uzavírá, že s právním názorem vyjeveným v citovaném rozhodnutí se neztotožňuje.

33. Soud proto posoudil smlouvu o zápůjčce jako absolutně neplatnou a právní vztah mezi původním věřitelem a žalovanou proto jest třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacené (žalované) bez právního důvodu částku ve výši 12 000 Kč, žalovaná přitom původnímu věřiteli zaplatila v rámci smluvního vztahu založeného Smlouvou částku 10 946 Kč. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil. Žalovaná dosud nevrátila ze zápůjčky dle Smlouvy částku ve výši 1 054 Kč. Pohledávka z bezdůvodného obohacení byla postoupena původním věřitelem platně žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.).

34. Žalovaná byla vyzvána žalobkyní k vrácení dlužné částky do 18. 9. 2020 výzvou ze dne 3. 9. 2020. Dle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná prostřednictvím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Dle této domněnky soud dospěl k závěru, že žalované se dostala do dispozice dne 9. 9. 2020, měla plnit do 18. 9. 2020 a dnem následujícím se dostala do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

35. Soud proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni vedle částky 1 054 Kč, představující dosud nevydané bezdůvodné obohacení z neplatné Smlouvy, i požadovaný úrok z prodlení ode dne 19. 9. 2020 do zaplacení. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, nezbylo než žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítnout, když s ohledem na neplatnost Smlouvy nevzniklo původnímu věřitele, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky a na smluvní úrok.

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná byla v řízení z procesního hlediska úspěšnější, dle obsahu spisu jí však žádné náklady nevznikly.

37. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.