76 C 43/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 12 732,40 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 11 990 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 11 990 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 742,40 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 692,40 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 252 Kč k rukám zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 23. 9. 2020 domáhala vůči žalované zaplacení částky v celkové výši 12 732,40 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 682,40 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, jakož i náhrady nákladů řízení.

2. Žalobu odůvodnila tím, že jí původní věřitelka [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ BNP“) s účinností ke dni 3. 7. 2018 postoupila pohledávku za žalovanou, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 27. 5. 2020 [anonymizováno] a žalovaná uzavřeli dne 28. 11. 2019 smlouvu o úvěru č. 42395187820001, v níž se [anonymizováno] zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 11 990 Kč, která načerpala dne 12. 12. 2019, a jež měla žalovaná splácet měsíčními splátkami ve výši 999 Kč. Žalovaná však nehradila splátky, pročež [anonymizováno] ke dni 30. 4. 2020 úvěr zesplatnila. Postoupená pohledávka sestává z dlužné jistiny úvěru ve výši 11 990 Kč, poplatků ve výši 600 Kč představující náklady spojené s vymáháním pohledávky, smluvní pokuty ve výši 92,40 Kč a nákladů v souvislosti s uplatněním pohledávky ve výši 50 Kč. Dlužnou částku pak žalovaná neuhradila ani přes předžalobní výzvu, kterou jí zaslal zástupce žalobkyně.

3. V podání ze dne 8. 3. 2021 žalobkyně doplnila, že [anonymizováno] posoudila úvěruschopnost žalované na základě informací získaných od žalované při osobním pohovoru, přičemž získané informace si dále ověřila nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, načež shledala, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. BNP tak posoudila úvěruschopnost žalované na základě porovnání příjmů a výdajů žalované a způsobu plnění jejích dosavadních dluhů na základě informací, které jí žalovaná poskytla při ústním pohovoru. Zejména nahlédla do evidencí BRKI, NRKI, databází sdružení SOLUS a insolvenčního rejstříku ISIR, dále telefonicky kontaktovala zaměstnavatele žalované ke zjištění její příjmové stránky a zohlednila i dostupné pohyby na bankovním účtu žalované v relevantním časovém období ke zjištění osobního rozpočtu žalované za současného reflektování státem publikovaných údajů o životním a existenčním minimu. Žalovaná pak ve smlouvě prohlásila, že informace uvedené v žádosti jsou úplné, přesné, pravdivé a že nezamlčela žádné relevantní informace potřebné k posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr. S ohledem na výše uvedené a celkovou výši poskytnutého úvěru BNP shledala, že žadatel je schopen poskytnutý úvěr splácet.

4. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila a po celou dobu řízení zůstala pasivní.

5. Soud věc projednal na jednání konaném dne 26. 3. 2021 podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) v nepřítomnosti účastníků, když se žalobkyně z nařízeného jednání omluvila a žalovaná se k jednání, leč řádně předvolána, bez omluvy nedostavila.

6. Z listiny označené jako žádost/smlouva o klasickém úvěru č. 218307700263770 soud zjistil, že byla dne 28. 11. 2019 podepsána žalovanou, dne 12. 12. 2019 zástupcem [anonymizováno] a dne 28. 19. 2019 zástupcem společnosti [právnická osoba] jakožto zprostředkovatelkou. [anonymizováno] se zavázala poskytnout žalované, jenž byla svobodná, bydlela v nájmu, měla čistý příjem ve výši 20 000 Kč měsíčně a náklady na domácnost 7 000 Kč, neúročený úvěr ve výši 11 990 Kč na úhradu kupní ceny předmětu financování – mobilního telefonu iPhone, a žalovaná se jej zavázala splácet dvanácti měsíčními splátkami ve výši 999 Kč, splatnými 17. den v měsíci, počínaje 17. 12. 2019. [příjmení] odpovídající poskytovanému úvěru měla být převedena na bankovní účet zprostředkovatele poté, co [anonymizováno] obdrží písemné potvrzení žalované o dodání předmětu financování. Nebude-li sjednáno jinak, má se za to, že dnem podpisu smlouvy o úvěru došlo k předání předmětu financování žalované. V přehledu důsledků nesplácení úvěru byla uvedena smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky v prodlení, náhrada nákladů spojených s vymáháním splatného závazku ve výši 600 Kč a poplatek za upomínku ve výši 100 Kč.

7. Z listiny označené jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 14. 5. 2020, příloha č. 1 - seznam postupovaných pohledávek, soud zjistil, že [anonymizováno] postoupila žalobkyni mimo jiné pohledávku za žalovanou z titulu spotřebitelského úvěru ze dne 28. 11. 2019.

8. Z listiny označené jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne 27. 5. 2020 včetně poštovního archu soud zjistil, že jí [anonymizováno] oznámila žalované postoupení sporné pohledávky na žalobkyni.

9. Z listiny označené jako oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva k plnění ze dne 27. 5. 2020 včetně poštovního archu soud zjistil, že jí žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu z úvěrové smlouvy.

10. Z listiny označené jako výpis z úvěru č. 42395187820001 soud zjistil pohyby na úvěrovém účtu žalované.

11. Z listiny označené jako odstoupení od úvěrové smlouvy ze dne 31. 3. 2020 včetně poštovního archu soud zjistil, že v ní [anonymizováno] informovala žalovanou, že ke dni 30. 4. 2020 se stává v celém rozsahu splatnou pohledávka úvěru č. 423951878200001.

12. Z listiny označené jako detailní přehled za den soud zjistil, že dne 12. 12. 2019 byla odeslána částka 11 990 Kč na účet č. [bankovní účet].

13. Z fotokopie občanského průkazu žalované soud zjistil, že žalovaná poskytla svůj občanský průkaz k pořízení jeho fotokopie.

14. Z listin označených jako rámcová smlouva o poskytování bankovních produktů a služeb č. 1403521, všeobecné obchodní podmínky, ABC costs – ceník, soud neučinil jakákoli pro věc významná zjištění.

15. Na základě provedeného dokazování byl soudem zjištěn následující skutkový stav: BNP, žalovaná a zprostředkovatel (a současně prodejce) podepsali listinu označenou jako žádost/smlouva o klasickém úvěru č. 218307700263770, v níž se BNP zavázala poskytnout žalované úvěr formou zaplacení předmětu koupě – mobilního telefonu [anonymizováno] odeslala dne 12. 12. 2019 částku 11 990 Kč na účet [bankovní účet]. Dnem podpisu smlouvy o úvěru žalovanou došlo k předání předmětu financování žalované. [anonymizováno] zaslala žalované oznámení o zesplatnění úvěru ke dni 30. 4. 2020 [anonymizováno] postoupila žalobkyni pohledávku za žalovanou z titulu spotřebitelského úvěru, což bylo žalované oznámeno BNP i zástupcem žalobkyně. Žalovaná pak dlužnou částku neuhradila ani přes předžalobní výzvu zástupce žalobkyně.

16. Soud se v prvé řadě zabýval aktivní legitimací žalobkyně k podání projednávané žaloby.

17. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

18. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

19. Protože BNP na základě rámcové smlouvy postoupila mimo jiné spornou pohledávku za žalovanou na žalobkyni, nezbývá než uzavřít, že žalobkyni svědčí aktivní legitimace k podání projednávané žaloby, jež tak byla podána osobou oprávněnou.

20. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

21. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

22. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

23. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Podle § 4 odst. 2 o. z., činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybnosti.

25. Podle § 5 odst. 1 o. z., kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži.

26. Podle § 6 odst. 1 o. z., každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.

27. Podle § 6 odst. 2 o. z., nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

28. Podle § 7 o. z., má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.

29. Podle § 8 o. z., zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

30. Podle § 13 o. z., každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

31. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

32. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

33. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

34. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

35. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

36. Žalobkyně neprokázala, že by [anonymizováno] provedla kontrolu úvěruschopnosti na základě posouzení příjmů a výdajů žalované ve smyslu § 86 z. s. ú. Příjmy a výdaje žalované nebyly žádným způsobem doloženy, ačkoli k tomu byla žalobkyně vyzvána usnesením soudu ze dne 23. 2. 2021 a bylo jí poskytnuto příslušné poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Pouhé uvedení výše měsíčního příjmu a výdajů, a to navíc za situace, kdy jediným výdajem žalované jsou náklady na domácnost ve výši 7 000 Kč, je zcela nedostačující. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani prohlášení žalované, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C -449/13, [právnická osoba]).

37. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka.

38. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz §2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39).

39. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

40. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- [právnická osoba], dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). Soud v tomto směru zdůrazňuje, že ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. musí být vykládána v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Ke sjednocování výkladu práva Evropské unie je povolán právě Soudní dvůr Evropské unie. Soud se v dané věci od judikatury Soudního dvora Evropské unie neodchýlil (srovnej odkazy na judikaturu SDEU v bodech 31., 36. a 37. tohoto odůvodnění). Soud tak postupoval zcela v souladu s § 13 o. z.

41. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaná dovolat. Naopak dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Povinnost provést náležité posouzení úvěruschopnosti nelze spekulativně vázat na to, zda se úvěrovaný v budoucnu nesplnění této povinnosti úvěrujícím dovolá. Žalobkyně nedoložila, že by BNP provedla v souladu s veřejnoprávním předpisem (z. s. ú.) kontrolu úvěruschopnosti dle požadavku náležité péče. Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.

42. Žalobkyně zcela opomíjí, že poskytovatel úvěrů jakožto podnikatel je vázán požadavkem odborné péče (§ 5 o. z.). Činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybnosti (§ 4 odst. 2 o. z.). Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 z. s. ú. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

43. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnost v souladu s požadavkem náležité péče je ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem. Právní jednání spočívající v uzavření předmětné smlouvy je zatíženo jinou vadou. BNP neprovedla v souladu s veřejnoprávním předpisem (z. s. ú.) kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče. Smyslem a účelem § 86 a 87 z. s. ú. není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede. Současně je zprostředkovaně chráněno konkurenční prostředí na trhu se spotřebitelskými úvěry tak, aby poskytovatelé úvěru porušující zákon o spotřebitelském úvěru nezískali neoprávněnou konkurenční výhodu oproti poskytovatelům provádějící kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavky odborné péče. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.

44. Není patrné, že by [anonymizováno] prováděla jakékoli další kroky vedoucí ke zjištění schopnosti žalované splatit poskytnutý úvěr, že by například důsledně ověřila žalovanou nabídnutá tvrzení ohledně její majetkové situace, což by soud mohl posoudit pouze tehdy, předložila-li by žalobkyně dokumenty, na jejichž základě [anonymizováno] učinil závěr o úvěruschopnosti žalované. Není ani zřejmé, zda původní věřitel lustroval obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí. Soud má zásadní pochybnost, kterou se žalobkyni nepodařilo nikterak rozptýlit, že žalovaná neposkytla pravdivé informace o svých poměrech, a [anonymizováno] nezachovala objektivně požadovatelnou míru obezřetnosti. [anonymizováno] měla dostatek indicií k tomu, aby to rozpoznala, že informace poskytnuté žalovanou neposkytovaly věrný a spolehlivý obraz o jejích poměrech, ale tuto skutečnost přehlédla veden snahou smlouvu uzavřít. To, že zkoumání úvěruschopnosti žalované nalezlo pouze formální vyjádření v úvěrové smlouvě, plyne i z toho, že úvěrová smlouva byla sjednána zprostředkovatelem (prodejcem), který zřejmě zanesl údaje o majetkové situaci do smlouvy, předmět financování byl žalované předán dne 28. 11. 2019, smlouva však bylo [anonymizováno] podepsána až 12. 12. 2019. Je tedy patrné, že před tím, že započala realizace smlouvy spočívající v předání předmětu financování žalované, což založilo povinnost [anonymizováno] zaplatit kupní cenu za žalovanou, [anonymizováno], která se dne 28. 11. 2019 sjednávání smlouvy neúčastnila, nikterak úvěruschopnost předem nehodnotila. Soud je toho názoru, že [anonymizováno] tímto značně omezeným postupem nedostála požadavku ustanovení § 86 z. s. ú.

45. Soud podotýká, že prostou lustrací žalované zjistil, že v době podepsání úvěrové smlouvy bylo proti žalované jakožto povinné vedeno 13 exekucí a to již od roku 2013, což by jistě BNP zjistila, pokud by lustrovala centrální evidenci exekucí. Pokud by postupovala s odbornou péčí, zákonitě by musela dospět k závěru, že žalovaná není schopna úvěr včetně poplatků vrátit, což se ostatně projevilo tím, že žalovaná nezaplatila ničeho. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovanou.

46. Na základě takto kusých údajů nelze posoudit schopnost žalované splácet úvěr. Soud proto posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou (§ 580 a 588 o. z.) a právní vztah mezi [anonymizováno] a žalovanou proto jest třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený ([anonymizováno]) za obohaceného (žalovanou) bez právního důvodu zaplatil kupní cenu mobilního telefonu ve výši 11 990 Kč, žalovaná přitom původnímu věřiteli nezaplatila ničeho. Pohledávka z bezdůvodného obohacení byla postoupena původním věřitelem platně žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.). Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil. Žalovaná dosud nevrátila částku ve výši 11 990 Kč.

47. Žalovaná byla vyzvána [anonymizováno] k vrácení dlužné částky výzvou ze dne 31. 3. 2020 (odstoupení od smlouvy) odeslanou dne 3. 4. 2020, a to do 30. 4. 2020 dnů od doručení této výzvy. Dle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná prostřednictvím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Dle této domněnky tak zásilka obsahující výzvu k zaplacení žalované došla dne 8. 4. 2020. Jelikož žalovaná do 30. 4. 2020 dluh neuhradila, dnem následujícím, tedy 1. 5. 2020, se dostala do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení). Soud proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni vedle částky 11 990 Kč i zákonný úrok z prodlení ode dne 1. 5. 2020 do zaplacení (výrok ad I.). Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, nezbylo než žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítnout, když s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nevzniklo původnímu věřitele, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky a na smluvní pokutu (výrok ad II.).

48. Po zohlednění příslušenství (jež je třeba dle ustálené rozhodovací praxe zohlednit při poměřování úspěchu a neúspěchu) splatného ke dni vyhlášení rozhodnutí soudu byla žalobkyni přiznána částka celkem 13 074 Kč. Co do částky 757 Kč (včetně příslušenství) byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež měl neúspěch v poměrně nepatrné části (cca 5%), nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 252 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem stanové dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Konkrétně pak odměna za zastupování za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva) 3x 300 Kč, tj. celkem 900 Kč, náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, tj. 300 Kč, náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 252 Kč, tj. celkem 2 252 Kč.

49. V dané věci soud neshledal okolnosti zvláštního zřetele hodné, na jejichž základě by náhradu nákladů řízení z části nebo zcela nepřiznal (§ 150 o. s. ř.).

50. Soud žalobkyni v souladu s jejím požadavkem přiznal odměnu dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., když jinou odměnu nepovažoval za přiměřenou, neboť návrh byl žalobkyní uplatněn na ustáleném vzoru, který uplatňuje opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech.

51. Soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud s ohledem na charakter uložených povinností třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., jelikož pro uložení jiné lhůty neshledal důvod.