76 C 46/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 10 824,52 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 10 824,52 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou k (místně nepříslušnému) soudu dne [datum] domáhala na žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru (dále jen„ Smlouva“). Na základě Smlouvy poskytla žalovanému na účtu úvěrový rámec až do výše [částka], resp. dle dodatku ke Smlouvě ze dne [datum] ve výši [částka]. Za poskytnuté prostředky se žalovaný zavázal platit úrok ve výši 18,90 % ročně a dále poplatky dle platného Ceníku. Žalovaný nedodržel svůj závazek vrátit poskytnutý úvěr. Žalobkyně proto požádala žalované o úhradu celého debetního zůstatku na účtu. Žalobkyně se domáhá zaplacení jistiny ve výši [částka] (záporný zůstatek na účtu ke dni převodu pohledávky na evidenční účet), kapitalizovaný smluvní úrok ve výši [částka], kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši [částka], a dále smluvní úrok ve výši 18,90 % ročně a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně, oba od [datum] do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celé řízená zcela pasivní.

3. Usnesením ze dne 27. 12. 2021, č. j. 57 C 67/2021-37, Obvodního soudu pro Prahu 1 vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil soudu zdejšímu.

4. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), když žalovaný se k jednání nedostavil a ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Žalobkyně se z jednání omluvila.

5. Provedeným dokazováním soud přijal následující závěr o skutkovém stavu (s příslušnými důkazy uvedenými v závorkách). Žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] listinu označenou jako Smlouva o kontokorentním úvěru, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému kontokorentní úvěr ve výši [částka], a to tak, že žalovanému umožní přečerpat účet č. [bankovní účet], a žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni poskytnutý úvěr včetně úroků ve výši 18,90 % ročně, a to tak, že žalovaný musí splatit úvěr do 1 roku ode dne čerpání vložením či převedením prostředků na účet č. [bankovní účet] (Smlouva o revolvingovém úvěru ze dne [datum]). Předtím žalobkyně provedla posouzení úvěruschopnosti žalovaného tak, že vyšla ze sděleného měsíčního příjmu ve výši [částka] a výdajů ve výši [částka], žalobkyně stanovila částku měsíčních nákladů ve výši [částka] (Posouzení úvěruschopnosti klienta). Žalobkyně ověřila majetkovou situaci žalovaného z výpisu z účtu č. [bankovní účet] za období říjen 2012 - prosinec 2012, ze kterého se podává, že konečný zůstatek na účtu činí za toto období částku [částka], na účet byla v listopadu poukázána mzda ve výši [částka], v prosinci pak ve výši [částka]. Žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] listinu označenou jako Žádost o poskytnutí úvěrového produktu, obsahující údaje o majetkové situaci žalovaného. Žalovaný je zaměstnán v DROGERIE Ústí, s.r.o. od října 2012 s měsíčním příjmem [částka], měsíčně splácí úvěr částkou [částka]. Žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] listinu označenou jako Dodatek ke Smlouvě o kontokorentním úvěru k účtu č. [bankovní účet], jejímž obsahem bylo sjednání navýšení povolené výše kontokorentu na částku [částka] (Dodatek ke Smlouvě o kontokorentním úvěru ze dne [datum]). Žalobkyně vyčíslila pohledávku ze Smlouvy tak, že jí žalovaný dluží na jistině částku [částka], řádný úrok ve výši [částka] a úrok z prodlení ve výši [částka] (Podklady pre súdne konanie ze dne [datum]). Žalovaný byl žalobkyní dopisem ze dne [datum] vyzván k úhradě dlužné částky ve výši [částka] s příslušenstvím vzniklé ze smlouvy [číslo] to nejpozději do 5 dnů od doručení výzvy (Výzva k úhradě dluhu ze dne [datum]). Výzva byla žalovanému odeslána dne [datum] (Poštovní podací arch). Žalobkyně vyzvala žalovaného, aby jí zaplatil částku [částka], představující přečerpaný limit kontokorentu (Poslední výzva k úhradě dlužné částky a výpověď smlouvy ze dne [datum]). Dopis byl odeslán dne [datum] (Podací kniha). Žalobkyně vyzvala žalovaného, aby jí zaplatil částku [částka], představující nepovolené přečerpání, úrok a úrok z prodlení (Poslední výzva před podáním žaloby ze dne [datum]). Dopis byl odeslán dne [datum] (Podací kniha).

6. Jde-li o čerpání úvěru, soud zjistil následující. Z výpisu z účtu č. [bankovní účet] za období leden 2013 - říjen 2013 se podává, že konečný zůstatek na účtu činí za toto období částku - [částka], a je tvořen mimo jiné negativními položkami„ debetní úrok z prodlení“ ve výši [částka],„ debetní úrok“ ve výši [částka],„ cena za služby“ ve výši [částka]. Z výpisu z účtu č. [bankovní účet] za rok 2017 se podává, že konečný zůstatek na účtu činí za toto období částku [částka], a je tvořen mimo jiné negativními položkami„ cena za služby“ ve výši [částka]. Z výpisu z účtu č. [bankovní účet] za období září 2018 - prosinec 2018 se podává, že konečný zůstatek na účtu činí za toto období částku - [částka], a je tvořen mimo jiné negativními položkami„ debetní úrok z prodlení“ ve výši [částka],„ debetní úrok“ ve výši [částka],„ cena za služby“ ve výši [částka]. Z výpisu z účtu č. [bankovní účet] za období leden 2019 - květen 2019 se podává, že konečný zůstatek na účtu činí za toto období částku - [částka], a je tvořen mimo jiné negativními položkami„ debetní úrok z prodlení“ ve výši [částka],„ debetní úrok“ ve výši [částka],„ cena za služby“ ve výši [částka].

7. Ze statistiky rodinných účtů pro rok 2013 zpracované ČSÚ plyne, že průměrný výdaj na osobu činil v dotčeném roce, po odečtení nákladů na rekreaci, částku [částka] měsíčně.

8. Z ostatních žalobkyní předložených důkazů (Všeobecné obchodní podmínky a [právnická osoba]) soud neučinil jakákoli pro věc významná zjištění. Jde-li o Ceník, žalobkyně neprokázala, by s ním byl žalovaný seznámen při uzavírání smlouvy o kontokorentním úvěru (a nedostavila se na jednání, čímž se připravila o případné poučení dle § 118a o. s. ř.).

9. Po právní stránce soud věc posuzoval jako občanskoprávní vztah, když po zvážení hlediska intertemporálního (§ 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o. z.“) aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 1 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen„ obč. zák.“).

10. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

11. Podle § 451 odstavce 1 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

12. Podle § 451 odstavce 2 obč. zák., bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

13. Podle § 457 obč. zák., je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

14. Podle § 164 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, není-li dále stanoveno jinak, řídí se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti 15. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016, (dále jen„ ZSÚ“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

16. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

17. Ustanovení § 9 z. s. ú. je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

18. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

19. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

20. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo]. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

21. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

22. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně s odbornou péčí neověřila úvěruschopnost žalovaného, když si sice ověřila příjem žalovaného, ale již žádným způsobem nezjišťovala jeho výdaje (náklady na bydlení, domácnost, atd.), natož že by si jejich výši ověřila, ani nezjišťovala jeho sociální situaci, jak zajišťuje potřeby bydlení, zda s někým sdílí společnou domácnost. Žalobkyně tak nezjistila celkové majetkové poměry žalovaného, zda jeho příjmy postačují k úhradě jeho výdajů. Tím, že si žalobkyně sama určila výši výdajů žalovaného, která se zcela vymyká průměrné výši výdajů dle dat shromážděných ČSÚ, nedostatek zkoumání výdajové stránky poměrů žalovaného nezhojila.

23. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byla tedy žalobkyně, která pochybila, když nesplnila povinnost uloženou jí § 9 z. s. ú.

24. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni nepodařilo nikterak zvrátit, že původní věřitel s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy neověřil, čímž nedostál požadavku ustanovení § 9 odst. 1 z. s. ú.

25. Soud proto posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou, proto jest právní vztah mezi původním věřitelem a žalovaným proto třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

26. V rozsudku ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, a proto povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). K problematice rozvržení důkazního břemene v řízení o nároku z titulu bezdůvodného obohacení Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, dospěl k závěru, že žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání. Na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté prostředky ponechat.

27. Tvrzení a důkazy předložené žalobkyní neumožňují určit výši aktuálně existujícího bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Nejaktuálnější prokazatelný zůstatek na úvěrovém účtu v květnu 2019 činil - [částka], avšak tento zůstatek nebyl tvořen pouze čerpaným kontokorentním úvěrem, ale i debetním úrokem z prodlení, smluvním úrokem a poplatky za vedení účtu, tj. položkami, jež mají svůj podklad ve Smlouvě (resp. v Ceníku, ohledně něhož žalobkyně neprokázala, že by s ním žalovaný byl seznámen a odsouhlasil jej), jejíž absolutní neplatnost zahrnuje veškerá v ní zahrnutá ujednání, tedy i právo na zaplacení úroku či příslušných poplatků. Žalobkyně přitom nepředložila kompletní výpis z účtu č. [bankovní účet], z něhož by soud mohl zjistit celkovou vyčerpanou výši úvěru, celkové úhrady úvěru provedené žalovaným a přirostlé poplatky a úroky, tj. konečný zůstatek na účtu oproštěný od smluvních poplatků a úroků, tedy výši bezdůvodného obohacení, když předložila výpisy toliko z části let 2013, 2018 a 2019 a celý rok 2017. Z výpisu z účtu přitom plyne, že na konečném zůstatku se podílely mimo jiné i poplatky za služby (dle Ceníku ze Smlouvy) ve výši minimálně [částka], smluvní úroky ve výši [částka], minimálně proto, že byly zjištěny z neúplného výpisu z účtu. Tvrdí-li žalobkyně, že celková výše jistiny dluhu, kterou žalobkyně ztotožňuje s výši záporného zůstatku na účtu, činí [částka], pak se zaprvé nejedná o jistinu ve smyslu jistiny vyčerpaného úvěru, neboť konečný zůstatek je tvořen i úroky a poplatky (tedy příslušenstvím), zadruhé soudu není zřejmé, jak žalobkyně dospěla k vyčíslení této částky, když nejaktuálněji prokázaná výše zůstatku na účtu z května 2019 činí - [částka]. Listiny označená jako Podklady pre súdne konanie ani Poslední výzva před podáním žaloby vyhotovené žalobkyní pak tuto skutečnost nemohou jakkoli prokázat. Řečeno jinak, po provedeném dokazování zůstala neprokázána skutečná výše prostředků celkem úvěrem vyčerpaných a současně nevrácených žalovaným, za což nese procesní odpovědnost žalobkyně. Této povinnosti se nezbavila ani odkazem na výpis z účtu, neboť tento výpis nebyl předložen kompletní a není z něj zjistitelné, jak se na konečném zůstatku dle stavu v květnu 2019 podílelo čerpání úvěru a jak přirůstání příslušenství. Přitom skutečnost, že na dotčeném učtu docházelo k pohybům (odlišně od tvrzní žalobkyně) i v období, které žalobkyně nepodložila výpisem, plyne z toho, že na konci roku 2013 činí zůstatek na účtu - [částka], v lednu 2017 pak činí počáteční zůstatek [částka], na konci roku 2017 činí zůstatek na účtu [částka], v září 2018 pak činí počáteční zůstatek - [částka]. Zjevně tedy docházelo ke splácení úvěru, případně naopak i k jeho čerpání či navyšování zůstatku na účtu přirůstáním poplatků a úroků, v jaké výši však žalobkyně nepředložením kompletního výpisu z účtu neprokázala. Je přitom docela dobře možné, že negativní zůstatek je tvořen kumulováním úroku a poplatků, na které nemá žalobkyně vlivem absolutně neplatné Smlouvy nárok, tedy že bezdůvodné obohacení na straně žalované neexistuje (tj. že peníze získané kontokorentem byly vráceny po správném zápočtu na účet žalovaným poukázaných plateb bez úhrady úroků a poplatků). Procesní odpovědnost za zjištění uvedeného nese žalobkyně. Svou absencí na jednání se žalobkyně připravila o poučení ve smyslu 118a o. s. ř. Soud podotýká, že uvedená tvrzení požadoval po žalobkyni doplnit a prokázat již usnesením ze dne 1. 3. 2022, č. j. 76 C 46/2022-50, ve kterém ji upozorňoval na možnost posouzení právního vztahu účastníků podle zásad bezdůvodného obohacení. Žalobkyně, aniž by svá tvrzení jakkoli doplnila, odkázala na nekompletní výpis z účtu s tím, že z něj jsou patrně veškeré finanční transakce mezi účastníky, což, jak bylo vysvětleno shora, neodpovídá skutečnosti.

28. S ohledem na uvedené nezbylo než žalobu zamítnout.

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v řízení zcela úspěšný, náleží mu tedy náhrada nákladů potřebných k účelnému bránění práva proti žalobkyni. Žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.