76 C 83/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 7 318,03 Kč a smluvní pokuty ve výši 6 500 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do žalobního nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 798,86 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 404,71 Kč zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 688 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 688 Kč od 9. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se co do zaplacení částky 2 630,03 Kč, smluvní pokuty ve výši 3 701,14 Kč, úroku a sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 512,48 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 1 285,72 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 663,77 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště ve výši 3 500 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 589,97 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 424,04 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 830,51 Kč od 21. 5. 2020 do 8. 12. 2020, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 142,51 Kč od 9. 12. 2020 do zaplacení a smluvního úroku ve výši 15 % ročně z částky 7 318,03 od 21. 5. 2020 do zaplacení, zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 11. 12. 2020 domáhala na žalované zaplacení částky 19 780 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], [IČO] (dále také jen„ původní věřitel“), uzavřela se žalovanou dne 31. 10. 2018 smlouvu o úvěru č. 0274977, na základě které jí poskytla částku 10 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli úvěr spolu s částkou 8 592 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 963 Kč, jednak odměnu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 4 900 Kč, jednak poplatek za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 929 Kč, jednak odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 800 Kč, a to formou 14 měsíčních splátek po 1 328 Kč. Žalovaná zaplatila toliko 5 312 Kč (viz č. l. 24). Pohledávka sestává z jistiny zápůjčky ve výši 7 318,03 Kč a z dlužných úhrad za služby ve výši 5 449,49 Kč a ze smluvní pokuty ve výši 6 500 Kč. Žalobkyně dále požaduje zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 828,75 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení 589,97 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 7 318,03 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 830,51 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala po celé řízená zcela pasivní.

3. Podáním ze dne 4. 5. 2021 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do požadavku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 798,86 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 404,71 Kč. Soud proto ve výroku I. řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil dle § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“).

4. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), když žalovaná se k jednání nedostavila a ani nepožádala z důležitého důvodu o odročení jednání. Žalobkyně se z jednání omluvila.

5. Soud nepřihlížel k návrhu žalobkyně na odročení jednání, neboť se jedná o podmíněný úkon, jenž žalobkyně vázala na podmínku, že soud nebude moci žalobě zcela vyhovět. K podmíněnému úkonu účastníka soud nepřihlíží (§ 41a odst. 2 o. s. ř.). Účastníci, pokud mají zájem účastnit se jednání před soudem, se mají na řádné a včasné předvolání k jednání dostavit, nikoli svou účast podmiňovat tím, že jim soud zcela nevyhoví. Ostatně, pokud by se žalovaný k jednání dostavil a případně úspěšně uplatnil obranu proti žalobním tvrzením, tedy soud by nemohl žalobě vyhovět, též by neodročoval jednání. Povinnost odročit jednání z důvodu hrozícího neúspěchu účastníka, jenž se z jednání omluvil (aniž by uvedl vážný důvod své neúčasti a žádost o odročení podmínil hrozícím alespoň částečným neúspěchem ve věci), popř. aby mu poskytl poučení podle § 118a o. s. ř., zákon soudu neukládá.

6. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující:

7. Z listiny označené jako Smlouva o úvěru datované dnem 31. 10. 2018 soud zjistil, že byla podepsána žalovanou a zástupcem společnosti [právnická osoba] (dále jen„ Smlouva“). Předmětem Smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalované úvěr ve výši 10 000 Kč a závazek žalované tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 8 592 Kč vrátit v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč, přičemž první splátka byla splatná do měsíce od uzavření smlouvy. Žalovaná prohlásila, že od věřitele v místě svého bydliště převzala částku poskytovaného úvěru.

8. Z předžalobní výzvy ze dne 23. 11. 2020 a podacího lístku má soud za prokázané, že dne 24. 11. 2020 zaslal zástupce žalobkyně žalované předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky nejpozději do 8. 12. 2020.

9. Z listiny označené jako Žádost o úvěr podepsané původním věřitelem a žalovanou dne 31. 10. 2018 soud zjistil následující. Původní věřitel zde zachytil proces posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná bydlí v nájmu, je vdaná, má dvě nezaopatřené děti, je na mateřské dovolené Její měsíční příjem tvoří rodičovský příspěvek ve výši 7 600 Kč a příjem manžela ve výši 20 003 Kč. Měsíční výdaje představují výdaje na bydlení a energie ve výši 4 000 Kč a doprava, jídlo a osobní náklady ve výši 10 870 Kč. Žalovaná vedla, že nemá bankovní účet.

10. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 a předloženého seznamu pohledávek uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní se podává, že původní věřitel postoupil pohledávku, jež je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni.

11. Soud dále nahlédnutím do systému ISAS zjistil, že proti žalované jakožto povinné byly (a nadále je vedeno) v době předcházející sjednání Smlouvy u zdejšího soudu vedeny dvě exekuční řízení, a to pod sp. zn. 72 EXE 2615/2018 a 73 EXE 3690/2018.

12. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil jakákoli pro věc významná zjištění.

13. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkové stavu. Původní věřitel a žalovaná podepsali smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala uvedenou sumu vrátit včetně souhrnného poplatku ve výši 8 592 Kč vrátit v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč, přičemž první splátka byla splatná do měsíce od uzavření smlouvy. Částka 10 000 Kč byla žalované vyplacena při podpisu smlouvy. Žalovaná zaplatila celkem 5 312 Kč. Původní věřitel zaznamenal údaje stran posuzování úvěruschopnosti žalované v Žádosti o úvěr. Žalobkyně vyzvala žalovanou k uhrazení pohledávky do 8. 12. 2020 dopisem ze dne 23. 11. 2020.

14. Soud se dále zabýval tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tímto účelem soud ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalované úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání. Žalobkyně reagovala podáním ze dne 4. 5. 2021, v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta původním věřitelem. Původní věřitel dle názoru žalobkyně splnil svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované, což žalovaná potvrdila svým podpisem. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaná by se v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku.

15. Jelikož soud ani po provedeném doplnění nedospěl k závěru, že původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalované, zamýšlel poskytnout žalobkyni poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. na jednání soudu, absencí na jednání se žalobkyně o dobrodiní poučen připravila. Soud tedy dospěl k závěru, že původní věřitel se před uzavřením smlouvy řádně nezabýval posuzováním úvěruschopnosti žalované, nezjistil majetkovou ani osobní situaci žalované, jak zajišťuje své bytové potřeby, zda má vyživovací povinnost aj. (viz dále).

16. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

17. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

18. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

22. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

23. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

24. Podle § 1959 písm. e) o. z., neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem„ ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

25. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

26. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

27. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

28. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

29. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

30. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

31. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

32. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

33. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

34. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

35. Z tvrzení a listin žalobkyní předložený nemá soud za prokázané, že by původní věřitel s odbornou péčí ověřoval úvěruschopnost žalované, když tvrzení nabídnutá žalovanou nepodrobil jakémukoli kritickému zkoumání, ačkoli údaje samy o sobě musely vzbudit pochybnost o jejich správnosti a úplnosti. Pochybnost musela v původním věřiteli vzbudit skutečnost, že žalovaná žádá o poskytnutí úvěru ve výši, nedosahující ani výše prostředků, jež by jí, uvedla-li správné údaje, měly každá měsíc zbýt k dispozici. Pochybnosti vzbuzují i údaje obsažené v žádosti o úvěr. Částka 4 000 Kč představující měsíční výdaj na bydlení (nájem) a služby s bydlením související (energie) pro čtyřčlennou rodinu se soudu z jeho vlastní úřední činnosti jeví jako enormně nízká, nereálná. Byť soud nevylučuje, že takový údaj může odpovídat skutečnosti, v kontextu dalších žalovanou uváděných údajů a s přihlédnutím k její snaze získat úvěr u nebankovního poskytovatele lichevních úvěrů (tj. že není schopná dosáhnout úvěru u bankovní instituce za pro ni znatelně výhodnějších podmínek), se jedná o další skutečnost vyvolávající pochybnost o správnosti a úplnost žalovanou uváděných údajů. Dále soudu nemá za prokázané, že by původní věřitel zkoumal, zda manžel žalované skutečně disponuje uváděným měsíčním příjmem, což dle názoru soudu udělat měl, když samotný příjem žalované by na pokrytí splátek při zohlednění již tak zjevně podhodnocených měsíčních výdajů nestačil. Zda a jak příjem manžel původní věřitel zkoumal, by soud mohl vyhodnotit pouze tehdy, předložila-li by žalobkyně dokumenty, z nichž mělo být při posuzování úvěruschopnosti vycházeno. Žalobkyně však nepředložila jakékoli listiny, z nichž původní věřitel vycházel při posuzování bonity žalované. Dle názoru soudu lze očekávat, že si věřitel předložené dokumenty, a to zejména v takto pochybných případech, ponechá v kopii pro případ budoucího zpochybnění.

36. Žalobkyně dále neprokázala, že by původní věřitel lustroval obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí. Soud podotýká, že prostou lustrací žalované zjistil, že je již v době uzavření Smlouvy byly s žalovanou jakožto povinnou vedeny dvě exekuce, což by jistě původní věřitel zjistil, kdyby lustroval centrální evidenci exekucí. Pro nastolení pochybnosti je totiž zcela dostačující okolnost, že dlužník má vícero exekucí. Nejedná se přitom o detektivní činnost, nýbrž o úkon provedený v řádech desítek sekund. Pokud by původní věřitel postupoval s odbornou péčí, již jen samotný fakt, že žalovaná je zatížena několika exekucemi, jej musel vést k náležité obezřetnosti ohledně správnosti a úplnosti uváděných údajů.

37. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovanou či snad podpis žalované stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou původním věřitelem. Je totiž zjevně, že žalovaná měla zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhla uzavření smlouvy, nebyla s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem původní věřitel úvěruschopnost zkoumal.

38. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmou apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.

39. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni přes výzvu a poučení nepodařilo nikterak zvrátit, že původní věřitel s odbornou péči úvěruschopnost žalované před uzavřením Smlouvy neověřil, čímž nedostál požadavku § 86 z. s. ú.

40. Soud proto posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou, proto jest právní vztah mezi původním věřitelem a žalovanou proto třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacené (žalované) bez právního důvodu částku 10 000 Kč, žalovaná přitom původnímu věřiteli vrátila částku 5 312 Kč. Bezdůvodné obohacení dosud vyrovnáno nebylo, přičemž na straně žalované nadále existuje bezdůvodné obohacení ve výši 4 688 Kč (10 000 Kč – 5 312 Kč). Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil. Pohledávka z bezdůvodného obohacení byla postoupena původním věřitelem platně žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.) a je nerozhodné, že pohledávka příp. náleží z jiného titulu, než jak jej ve smlouvě o postoupení její účastníci právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 678/2009), tedy nikoliv ze smlouvy o úvěru, ale z bezdůvodného obohacení.

41. Žalovaná byla vyzván žalobkyní k vrácení dlužné částky do 8. 12. 2020 (soud přitom, vycházeje z § 573 o. z. s ohledem na datum odeslání výzvy, má za to, že výzva se dostala včas do sféry žalované). Dnem následujícím, tedy 9. 12. 2020, se žalovaná dostala do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

42. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 688 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 9. 12. 2020 do zaplacení. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost Smlouvy nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky a na smluvní úrok. V případě požadovaných poplatků se přitom bezpochyby jednalo o příslušenství pohledávky – odměnu za poskytnutí úvěru – skrytý smluvní úrok.

43. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem IV. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. (v rozsahu zpětvzetí) tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně zavinila částečné zastavení řízení a současně ohledně zbytku požadovaného plnění byla žalovaná z procesního hlediska úspěšnější (výrok ad II. x výrok ad III; při poměřování úspěchu a neúspěchu se přitom přihlíží i k příslušenství pohledávky).