76 C 85/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 13 360 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 960 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 960 Kč od 15. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení částky 6 400 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 337,78 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 684,76 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 000 Kč od 30. 11. 2019 do 14. 5. 2020 a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 040 Kč od 15. 5. 2020 a smluvního úroku ve výši 19,38 % ročně z částky 8 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 25. 9. 2020 domáhala na žalovaném zaplacení částky 13 360 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále také jen„ původní věřitel“), uzavřela se žalovaným dne 29. 4. 2018 smlouvu o úvěru č. 1201101564, na základě které mu poskytla částku 8 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli úvěr spolu s částkou 6 400 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 1 600 Kč, jednak odměnu za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč, jednak náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 240 Kč. Žalovaný zaplatil toliko 1 040 Kč. Pohledávka sestává z jistiny zápůjčky ve výši 8 000 Kč a z dlužných úhrad za služby ve výši 5 360 Kč. Žalobkyně dále požaduje zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 684,76 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení 337,78 Kč, úroku ve výši 19,38 % ročně z částky 8 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celé řízená zcela pasivní.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), když žalovaný se k jednání nedostavil a ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Žalobkyně se z jednání omluvila.

4. Soud nepřihlížel k návrhu žalobkyně na odročení jednání, neboť se jedná o podmíněný úkon, jenž žalobkyně vázala na podmínku, že soud nebude moci žalobě zcela vyhovět. K podmíněnému úkonu účastníka soud nepřihlíží (§ 41a odst. 2 o. s. ř.). Účastníci, pokud mají zájem účastnit se jednání před soudem, se mají na řádné a včasné předvolání k jednání dostavit, nikoli svou účast podmiňovat tím, že jim soud zcela nevyhoví. Ostatně, pokud by se žalovaný k jednání dostavil a případně úspěšně uplatnil obranu proti žalobním tvrzením, tedy soud by nemohl žalobě vyhovět, též by neodročoval jednání. Povinnost odročit jednání z důvodu hrozícího neúspěchu účastníka, jenž se z jednání omluvil (aniž by uvedl vážný důvod své neúčasti a žádost o odročení podmínil hrozícím alespoň částečným neúspěchem ve věci), popř. aby mu poskytl poučení podle § 118a o. s. ř., zákon soudu neukládá.

5. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující:

6. Z listiny označené jako Smlouva o spotřebitelském úvěru datované dnem 29. 4. 2018 soud zjistil, že byla podepsána žalovaným a zástupcem společnosti [právnická osoba] (dále jen„ Smlouva“). Předmětem Smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč a závazek žalovaného tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 6 400 Kč vrátit v pravidelných 60 týdenních splátkách po 240 Kč, přičemž první splátka byla splatná k 7. kalendářnímu dni od uzavření smlouvy.

7. Z oznámení společnosti [právnická osoba] o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 a podacího lístku má soud za prokázané, že původní věřitel žalovanému oznámil, že postoupil pohledávky za ním ze Smlouvy na žalobkyni. Dopis byl odeslán dne 13. 12. 2019.

8. Z předžalobní výzvy ze dne 7. 5. 2020 a podacího lístku má soud za prokázané, že dne 10. 5. 2020 zaslal zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky nejpozději do 14. 5. 2020.

9. Z Karty klienta podepsané původním věřitelem a žalovaným dne 29. 4. 2018 soud zjistil následující. Původní věřitel zde zachytil proces posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný bydlí v nájmu s partnerkou, má dvě nezaopatřené děti, je zaměstnán u společnosti [právnická osoba], a to od února 2016. Jeho měsíční příjem tvoří mzda ve výši 18 953 Kč. Měsíční výdaje představují výdaje na bydlení ve výši 3 434 Kč a osobní výdaje ve výši 6 000 Kč.

10. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 a předloženého seznamu pohledávek uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní se podává, že původní věřitel postoupil pohledávku, jež je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni.

11. V listině označené jako Pracovní smlouva je jako zaměstnavatel označen [právnická osoba] a jako zaměstnanec žalovaný. Jako den nástupu do práce je označen 1. 2. 2016, pracovní poměr je na dobou určitou do 1. 2. 2019. Jedná se toliko o nepodepsanou titulní stranu, zjevně absentující zbytek smlouvy. Text smlouvy je plný chyb a překlepů.

12. V listině označené jako Nájemní smlouva je jako pronajímatel označen [jméno] [příjmení] (nikoli žalovaný) a jako nájemce [jméno] [příjmení]. Pronajímatel prohlašuje, že je vlastníkem bytové jednotky č. 2974/6 a že ji přenechává do nájmu paní [příjmení]. Jedná se toliko o nepodepsanou titulní stranu, zjevně absentující zbytek smlouvy. Není uvedena výše nájemného ani plateb za služby spojené s užíváním bytu.

13. Z Výplatních pásek se podává, že výše čisté mzdy 18 893 Kč, resp. 20 492 Kč, resp. 17 475 Kč, není však patrné za jaké období (vyjma měsíce) a komu je mzda určena, neboť tyto údaje jsou zamazány. Na jedné výplatní pásce je zachycena položka srážek na výživné ve výši 1 100 Kč.

14. Soud dále nahlédnutím do systému ISAS zjistil, že proti žalovanému jakožto povinnému bylo (a nadále je vedeno) v době předcházející sjednání Smlouvy u zdejšího soudu vedeno pět exekučních řízení, a to pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka].

15. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil jakákoli pro věc významná zjištění.

16. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkové stavu. Původní věřitel a žalovaný podepsali smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal uvedenou sumu vrátit včetně souhrnného poplatku ve výši 6 400 Kč v pravidelných 60 týdenních splátkách po 240 Kč, přičemž první splátka byla splatná k 7. kalendářnímu dni od uzavření smlouvy. Částka 8 000 Kč byla žalovanému vyplacena při podpisu smlouvy. Žalovaný zaplatil celkem 1 040 Kč. Původní věřitel zaznamenal údaje stran posuzování úvěruschopnosti v Kartě klienta. Původní věřitel oznámil žalovanému, že pohledávky za ním postoupil žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení pohledávek do 14. 5. 2020 dopisem ze dne 10. 5. 2020.

17. Soud se dále zabýval tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tímto účelem soud ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení na č. l. 19). Žalobkyně reagovala podáním ze dne 21. 4. 2021, v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta původním věřitelem. Původní věřitel dle názoru žalobkyně splnil svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného, což žalovaný potvrdil svým podpisem. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaný by se v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalobkyně je názoru, že zejména u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli oprávněně požadovat hluboké a rozsáhlé, ba až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti žalovanou sdělených informací a předložených dokladů. Neprokázání splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost nezpůsobuje absolutní neplatnost.

18. Jelikož soud ani po provedeném doplnění nedospěl k závěru, že původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného, zamýšlel poskytnout žalobkyni poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. na jednání soudu, absencí na jednání se žalobkyně o dobrodiní poučen připravila. Soud tedy dospěl k závěru, že původní věřitel se před uzavřením smlouvy řádně nezabýval posuzováním úvěruschopnosti žalovaného, nezjistil majetkovou ani osobní situaci žalovaného, jak zajišťuje své bytové potřeby, zda má vyživovací povinnost aj. (viz dále).

19. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

20. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/ 2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

21. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

22. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

23. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

25. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

26. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

27. Podle § 1959 písm. e) o. z., neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem„ ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

28. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

29. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

30. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

31. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

32. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

33. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

34. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

35. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

36. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného.

37. S námitkou žalobkyně, že v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. se nejedná o absolutní neplatnost, se soud neztotožňuje. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- [právnická osoba], dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

38. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

39. Z tvrzení a listin žalobkyní předložený nemá soud za prokázané, že by původní věřitel s odbornou péčí ověřoval úvěruschopnost žalovaného, když tvrzení nabídnutá žalovaným nepodrobil jakémukoli kritickému zkoumání, ačkoli údaje samy o sobě musely vzbudit pochybnost o jejich správnosti a úplnosti. Pochybnost musela v původním věřiteli vzbudit skutečnost, že žalovaný žádá o poskytnutí úvěru ve výši, nedosahující ani výše prostředků, jež by mu, uvedl-li správné údaje, měly každá měsíc zbýt.

40. O opaku nepřesvědčila soud ani listina obsahující první stranu pracovní smlouvy, která není podepsaná, obsahuje množství chyby a překlepů. Je otázkou, zda se nejedná o falzifikát vyhotovený žalovaným právě pro účely žádosti o úvěr, to původní věřitel samozřejmě podrobně zkoumat nemusel, ale muselo jej to nutně vést k obezřetnosti ohledně údajů uváděných žalovaným. Smlouva dále není podepsána, neobsahuje údaje o výši mzdy. Jde-li o nájemní smlouvu, též se jedná o nepodepsaný úryvek smlouvy, v níž navíc žalovaný vůbec nevystupuje, není z ní patrné výše nájmu a dalšího úhrad. Konečně pak jde-li o výplatní pásky, není z nich patrné, za jaké období byly vystavovány a pro jakého zaměstnance. Soud zastává názor, že k posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí nelze ze strany úvěrujících přistupovat ryze formalisticky a spokojit se s tím, že zájemce o úvěr předloží nějaké listiny vztahující se k jeho osobním a majetkovým poměrům. Odborná péče totiž implicitně předpokládá kritické vyhodnocení údajů takto získaných v kontextu všech okolností konkrétního úvěrového případu.

41. Žalobkyně dále neprokázala, že by původní věřitel lustroval obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí. Soud podotýká, že prostou lustrací žalovaného zjistil, že je již v době uzavření Smlouvy bylo s žalovaným jakožto povinným vedeno pět exekucí, což by jistě původní věřitel zjistil, kdyby lustroval centrální evidenci exekucí. Pro nastolení pochybnosti je totiž zcela dostačující okolnost, že dlužník má vícero exekucí. Nejedná se přitom, jak uvádí žalobkyně, o detektivní činnost, nýbrž o úkon provedený v řádech desítek sekund. Pokud by původní věřitel postupoval s odbornou péčí, již jen samotný fakt, že žalovaný je zatížen velkým množstvím exekucí, jej musel vést k náležité obezřetnosti ohledně správnosti a úplnosti uváděných údajů.

42. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným či snad podpis žalovaného stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou původním věřitelem. Je totiž zjevně, že žalovaný měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy, nebyl tedy s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem původní věřitel úvěruschopnost zkoumal.

43. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmou apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.

44. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni přes výzvu a poučení nepodařilo nikterak zvrátit, že původní věřitel s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy neověřil, čímž nedostál požadavku § 86 z. s. ú.

45. Soud proto posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou, proto jest právní vztah mezi původním věřitelem a žalovaným proto třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu částku 8 000 Kč, žalovaný přitom původnímu věřiteli zaplatil částku 1 040 Kč. Bezdůvodné obohacení dosud vyrovnáno nebylo, přičemž na straně žalovaného nadále existuje bezdůvodné obohacení ve výši 6 960 Kč (8 000 Kč – 1 040 Kč). Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil. Pohledávka z bezdůvodného obohacení byla postoupena původním věřitelem platně žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.) a je nerozhodné, že pohledávka příp. náleží z jiného titulu, než jak jej ve smlouvě o postoupení její účastníci právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 678/2009), tedy nikoliv ze smlouvy o úvěru, ale z bezdůvodného obohacení.

46. Žalovaný byla vyzván žalobkyní k vrácení dlužné částky do 14. 5. 2020 (soud přitom, vycházeje z § 573 o. z. s ohledem na datum odeslání výzvy, má za to, že výzva se dostala včas do sféry žalovaného). Dnem následujícím, tedy 15. 5. 2020, se žalovaný dostal do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

47. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 6 960 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 15. 5. 2020 do zaplacení. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost Smlouvy nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky a na smluvní úrok. V případě požadovaných poplatků se přitom bezpochyby jednalo o příslušenství pohledávky – odměnu za poskytnutí úvěru – skrytý smluvní úrok.

48. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

49. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť úspěch a neúspěch účastníků byl vyrovnaný (výrok ad I. x výrok ad II; při poměřování úspěchu a neúspěchu se přitom přihlíží i k příslušenství pohledávky).