76 C 96/2023

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 25 170 Kč a smluvní pokuty 2 100 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 753,92 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 207,44 Kč za období od [datum] do [datum] a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 753,92 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 24 477,84 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 3 377,20 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 757,81 Kč za období od [datum] do [datum], úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 22 246,08 Kč od [datum] do zaplacení, smluvního úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 25 000 od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne [datum], doplněnou podáním ze dne [datum], domáhala na žalovaném zaplacení částky 25 170 Kč sestávající z jistiny úvěru ve výši 25 000 Kč a ceny za zaslání výpisu a za využití účtu [anonymizována tři slova]. Žalobu odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru (dále jen„ Smlouva“). Na základě Smlouvy poskytla žalovanému na účtu úvěrový rámec ve výši 25 000 Kč. Za poskytnuté prostředky se žalovaný zavázal platit úrok ve výši 16,90 % ročně a dále poplatky dle platného Ceníku. Žalovaný se zavázal hradit úvěr prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek ve výši 5% sjednané výše úvěrového rámce, tj. ve výši 1 250 Kč, a to vždy k 17. dni v měsíci. Žalovaný opakovaně čerpal úvěr až do výše celkem 94 995 Kč, uhradil žalobkyni pak 92 241,08 Kč. Žalovaný nedodržel svůj závazek vrátit poskytnutý úvěr a jelikož by v prodlení s více než dvěmi splátkami (leden, únor a březen 2022), žalobkyně zesplatnila celý dosud nesplatný zbytek dluhu ke dni [datum]. Žalobkyně dále požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 100 Kč (označeno jako„ náklady spojené s prodlením“). Žalobkyně se dále domáhá zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 3 377,20 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 965,25 Kč, a dále smluvního úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 25 000 od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 25 000 Kč od [datum] do zaplacení.

2. Posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně vylíčila následovně. Vycházela z příjmu ve výši 14 854 Kč, což bylo ověřeno z příchozích transakcí na účet žalovaného vedený u žalobkyně. Žalobkyně dále lustrovala insolvenční rejstřík, historii v interní evidenci klientů. Klient na žádosti uvedl výdaje ve výši 2 500 Kč. Žalobkyně stanovila životní výdaje žalovaného na základě dat sdělených žalovaným (např. počet vyživovaných osob, způsob bydlení, atd.) v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na 8 391 Kč. Zároveň žalobkyně při výpočtu disponibilního příjmu žalovaného stanovila maximální hranici poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu. Tato hranice spolu se stanovenými náklady stanovuje maximální částku z příjmu, kterou lze použít pro splácení úvěrů. Žalobkyně dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaný neměl v době úvěrové žádosti žádné poskytnuté úvěry. Orientační splátka nového úvěru činila 1 250 Kč. [příjmení] splátkové zatížení tedy činilo 1 250 Kč. Příjem žalovaného byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů. Po odečtení nového splátkového zatížení od příjmů žalovanému zbylo 13 604 Kč k pokrytí životních nákladů žalovaného.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celé řízená zcela pasivní.

4. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), když žalovaný se k jednání nedostavil a ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Žalobkyně se z jednání omluvila.

5. Provedeným dokazováním soud přijal následující závěr o skutkovém stavu (s příslušnými důkazy uvedenými v závorkách). Žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] listinu označenou jako Smlouva o revolvingovém úvěru, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému k čerpání na účtu č. [bankovní účet] peněžní prostředky až do úvěrového limitu ve výši 25 000 Kč s možností opakovaného čerpání splacené částky úvěru. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni poskytnutý úvěr včetně úroků ve výši 16,90 % ročně, a to prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek po 1 250 Kč, jež si bude žalobkyně strhávat inkasem z účtu [bankovní účet] v den jejich splatnosti. Strany se dohodly, že v případě prodlení s jednou splátkou po dobu delší než tři měsíce nebo s prodlením s více než dvěma splátkami může žalobkyně prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný (Smlouva o revolvingovém úvěru ze dne [datum]).

6. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela z žalovaným poskytnutých údajů, dle kterých je svobodný, bydlí ve vlastním bytě/domě, má pracovní poměr na dobu určitou do [datum] u společnosti [právnická osoba], [IČO]. Jeho příjem činí 14 854 Kč měsíčně (příjem nebyl doložen), měsíční výdaje ve výši 2 500 Kč (Žádost o poskytnutí úvěrového produktu ze dne [datum]). Z výpisu z účtu žalovaného č. [bankovní účet] za období od června 2016 do května 2017 se podává, že žalovaný měl v období červen 2016 – září 2016 příjem ze zaměstnání v průměrné výši 16 747 Kč měsíčně od [právnická osoba] Od října 2016 do února 2017 neměl na dotčeném účtu jakýkoli příjem (ze zaměstnání). Od března do května 2017 mu na účet byla připisována částka v průměru 17 135 Kč měsíčně od [příjmení] [příjmení], A.S. Za celé zmiňované období se zůstatek na dotčeném účtu pohyboval v záporných nižších desítkách korun i v kladných nižších stokorunách, vyjma srpna 2016 – 2 559 Kč).

7. Z listiny označené jako Výpis z úvěrového účtu č. [bankovní účet] soud zjistil, že v období od [datum] do [datum] žalovaný čerpal z účtu úvěrové prostředky ve výši celkem 94 995 Kč. Na týž účet pak zaplatil (bez ohledu na to, zda byla ta která platba započtena na splátku poplatku, úroku, jistiny, ceny za využití účtu Peníze na klik) celkem 92 241,08 Kč.

8. Žalovaný byl žalobkyní dopisem ze dne [datum] vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 4 981 Kč, a to nejpozději do [datum] (Poslední výzva k úhradě dlužné částky a výpověď smlouvy ze dne [datum]). Výzva byla žalovanému odeslána dne [datum] (Poštovní podací arch). Dopisem ze dne [datum] žalobkyně žalovanému oznámila, že s ohledem na prodlení s uhrazením pohledávky na úvěrovém účtu č. [bankovní účet] prohlašuje celý zbytek dluhu za splatný ke dni [datum] (Rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne [datum]). Dopis byl odeslán žalovanému dne [datum] (Poštovní podací arch). Žalobkyně dále vyzvala žalovaného, aby jí zaplatil dluh ze smlouvy [číslo] ve výši 32 590,53 Kč a to do 5 dnů od odeslání výzvy (Výzva k úhradě dluhu ze dne [datum]). Dopis byl odeslán dne [datum] (Poštovní podací arch).

9. Ze Statistiky rodinných účtů pro rok 2017 zpracované ČSÚ plyne, že průměrný výdaj na osobu činil v dotčeném roce částku 12 016 Kč měsíčně.

10. Z listin označených jako Podklady pre súdne konanie, Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba], a [právnická osoba], pro bankovní obchody, soud neučinil jakákoli pro věc významná zjištění, Jde-li o Ceník a VOP, žalobkyně neprokázala, by s nimi byl žalovaný seznámen při uzavírání smlouvy o úvěru (a nedostavila se na jednání, čímž se připravila o případné poučení dle § 118a o. s. ř.), z listiny Podklady pre súdné konanie pak plynuly pouze skutečnosti, jež byly prokázany výpisem z úvěrového účtu.

11. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

12. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona [číslo] 2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

13. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

17. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 1959 písm. e) o. z., neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem„ ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

20. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

22. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

24. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

25. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

26. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

27. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

28. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). Zákonodárce na to ostatně reagoval novelizací zákona č. 257/2016 Sb. provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. (viz § 87 odst. 1 věta druhá aktuálního znění zák. č. 257/2016 Sb.)

29. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

30. Z tvrzení a listin žalobkyní předložený nemá soud za prokázané, že by žalobkyně s odbornou péčí ověřovala úvěruschopnost žalovaného. Jednak vůbec nezjišťovala konkrétní výdajovou stránku majetkové situace žalovaného, resp. neměla jakýmikoli konkrétními údaji tuto stránku podloženou, když se spokojila se zjevně neodpovídajícím (posuzováno dle Statistiky ČSÚ; viz shora) údajem 2 500 Kč měsíčně sděleným žalovaným, který pak ostatně sama nahradila svou vlastní„ obecnou“ úvahou, jednak tvrzení nabídnutá žalovaným nepodrobila jakémukoli kritickému zkoumání. Pochybnost stran úplnosti a správnosti žalovaným uváděných údajů musela v žalobkyni vzbudit sama skutečnost, že žalovaný vyčíslil výši měsíčních výdajů na 2 500 Kč. Žalobkyně pak dále ani neověřila, zda údaj o uspokojování bytových potřeb žalovaného je správný, či jaké jsou parametry zaměstnaneckého poměru žalovaného (na dobu určitou apod.). Ze žalobkyní kontrolovaného účtu jí přitom muselo být zřejmé, že žalovaný na účtu nemá sebemenší finanční rezervu, že v zásadě hospodaří každý měsíc s vyrovnaným rozpočtem bez schopnosti generovat úspory. To samo o sobě nevylučuje, že má žalovaný jiné majetkové hodnoty než prostředky na účtu, minimálně pohyby na dotčeném účtu však měly žalobkyni vést k důkladnému ověření konkrétní majetkové a osobní situace žalovaného.

31. Žalobkyně dále neprokázala, že by lustrovala obvyklé rejstříky, např. centrální evidenci exekucí. Neprokázala ani své tvrzení, že lustrovala CBCB či insolvenční rejstřík.

32. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byla tedy žalobkyně, která pochybila, když nesplnila povinnost uloženou jí § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným či snad podpis žalovaného stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou žalobkyní. Je totiž zjevně, že žalovaný měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy, nebyl s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem žalobkyně úvěruschopnost zkoumala.

33. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmou apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.

34. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni přes výzvu a poučení nepodařilo nikterak zvrátit, že žalobkyně s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy neověřila, čímž nedostála požadavku § 86 z. s. ú.

35. Soud proto posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou, proto jest právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným proto třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (žalobkyně) přenechal obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu částku 94 995 Kč, žalovaný přitom žalobkyni v tomto právním vztahu zaplatil částku 92 241,08 Kč. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného nadále existuje ve výši 2 753,92 Kč. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co žalobkyně plnila.

36. Žalovaný byl vyzván žalobkyní k vrácení dlužné částky do [datum] (soud přitom, vycházeje z § 573 o. z. s ohledem na datum odeslání výzvy, má za to, že výzva se dostala včas do sféry žalovaného). Dnem následujícím, tedy [datum], se žalovaný dostal do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

37. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 753,92 Kč s kapitalizovaným úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 753,92 Kč od [datum] do [datum] ve výši 207,44 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ode dne [datum] do zaplacení. Pro zjednodušení soud vycházel z období kapitalizace úroku z prodlení dle žalobního požadavku.

38. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost Smlouvy nevzniklo žalobkyni právo na smluvní poplatky, na smluvní úrok a smluvní pokutu.

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný byl v řízení z procesního hlediska úspěšnější, dle obsahu spisu mu však žádné náklady nevznikly.

40. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.