8 C 210/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Davidem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně se sídlem adresa, zastoupené advokátem anonymizováno jméno příjmení, anonymizováno, se sídlem adresa, proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 18 612,01 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 8 800 Kč spolu s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z částky 8 800 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky ve výši 9 812,01 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 110,33 Kč, s úrokem 15 % ročně z částky 10 362,13 Kč ode dne datum do zaplacení a dále s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 980,50 Kč, s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 11 219,65 Kč od datum do datum a s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 2 419,65 Kč od datum do zaplacení, se zamítá

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhala zaplacení jistiny ve výši 18 612,01 Kč a příslušenství spočívajícího v kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení ve výši 2 980,5 Kč, kapitalizovaném úroku z prodlení ve výši 5 110,33 Kč, zákonném úroku z prodlení z částky 11 219,65 Kč od datum do zaplacení a úroku z částky 10 362,13 Kč ve výši 15 % p. a. od datum do zaplacení. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru částku ve výši 12 000 Kč, kterou jí měla žalovaná splatit i se sjednaným příslušenstvím. Žalovaná však uhradila pouze 3 200 Kč. Pohledávka za žalovanou byla na žalobkyni účinně postoupena, a jelikož dosud nedošlo k uhrazení dlužné částky, domáhá se jejího zaplacení žalobou. Dále se žalobkyně ohledně ověření úvěruschopnosti vyjádřila vč. doplnění v tom smyslu, že (právní předchůdkyně) řádně provedla ověření schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě odpovědí na dotazy na žalovanou vyplněné do„ žádosti o úvěr“, které byly ověřeny oproti dokladům v ní uvedených. Dále uvedl, že občanský zákoník předpokládá, že každý má povinnost jednat poctivě a není povinností druhé strany a priory nedůvěřovat straně druhé, tím spíše, když uvedením nepravdivých údajů by se žadatel o úvěr mohl dopustit trestného činu, a není povinností poskytovatele úvěru prověřovat, zda osoba žádající o úvěr se dopouští pokusu o úvěrový podvod. Z údajů získaných od žalovaného právní předchůdce ověřil úvěruschopnost žalovaného z výměru rodičovského příspěvku, přičemž neměl důvod pochybovat, že tyto údaje jsou správné.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud vzal za prokázané, že žalovaná dne datum v obec podepsala listinu označenou jako„ smlouva o úvěru číslo“, v níž se společnost právnická osoba zavázala poskytnout jí úvěr ve výši 12 000 Kč. Žalovaná svým podpisem potvrdila, že za tuto částku uhradí celkem 21 812 Kč, tedy navíc 9 812 Kč na nákladech spotřebitelského úvěru, a to ve 14 měsíčních splátkách po 1 558 Kč, které jsou rozepsány v listině„ předpis splátek“. Z listiny„ transakční historie“ se podává, že žalovaná uhradila celkem 3 200 Kč. V listině„ žádost o úvěr“ žalovaná uvedla, že je na rodičovské dovolené s 2 dětmi s čistým měsíčním příjmem ve výši částka, což představuje rodičovský příspěvek ve výši částka, blíže nespecifikované sociální dávky ve výši částka a příjem partnera ve výši částka. Celkové měsíční výdaje vyčíslila na částka, z čehož částka činí náklady na bydlení a energie, částka osobní náklady domácnosti a částka splátky stávajících půjček (dluh ve výši 18 900 Kč). Použitelný měsíční příjem tak byl vyčíslen na částka. Jediné, co bylo ověřeno, byl rodičovský příspěvek. Z listiny„ výzva k plnění“ ze dne datum vzal soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky ve lhůtě do datum, přičemž dne datum tuto výzvu odeslala, jak vyplývá z podacího lístku.

4. K aktivní legitimaci žalobkyně vzal soud z listiny„ smlouva o postoupení pohledávek“ ze dne datum za prokázané, že touto smlouvou společnost právnická osoba projevila vůli postoupit na žalobkyni soubor pohledávek specifikovaných v příloze, mimo jiné pohledávku za žalovanou, a žalobkyně toto akceptovala. Z listiny„ oznámení o postoupení pohledávky“ a dokladu o jejím odeslání vzal soud za prokázané, že byla žalovaná s tímto seznámena.

5. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Dle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2014, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

7. Dle ust. § 22 odst. 5 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2014, není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.

8. Dle ust. § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Dle § 1879 občanského zákoníku věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

10. Dle § 1880 odst. 1 občanského zákoníku postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

11. Dle ust. § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

12. Dle ust. § 2991 odst. 2 občanského zákoníku se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. V rozsudku č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015 Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že„ součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností.“ 14. Dále uvedl, že„ je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru.“ 15. V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 Nejvyšší soud České republiky mj. uvedl, že„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“ 16. V nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne datum Ústavní soud mj. uvedl, že„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ 17. Na základě výše uvedeného soud nejprve zkoumal aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k podání žaloby, a dospěl k závěru, že je dána. právnická osoba v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, která se tak dostala do pozice věřitele. Svědčí ji proto aktivní věcná legitimace k podání žaloby na zaplacení 18 612,01 Kč s příslušenstvím proti žalované.

18. Smlouvu o úvěru uzavřenou mezi společností právnická osoba a žalovanou posoudil soud jako smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Soud se v prvé řadě zabýval platností této smlouvy, kdy s ohledem na shora citovaný zákon o spotřebitelském úvěru a judikaturu nejvyšších soudů přezkoumal, zda předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalované jako spotřebitele. V prvé řadě je třeba konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila pouze skutečnost, že žalovaná je příjemkyní rodičovského příspěvku. Zbylé příjmy ani výdaje nebyly ověřeny, což samo o sobě je v rozporu s odbornou péčí při posouzení úvěrovatelnosti.. Soud proto dospěl k jednoznačnému závěru, že je smlouva o úvěru uzavřená mezi společností právnická osoba a žalovanou neplatná ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2014, k čemuž soud přihlédl bez návrhu na základě § 588 občanského zákoníku. Ostatně, v intencích shora citovaného nálezu Ústavního soudu by bylo protiústavní tak neučinit.

19. Na shora uvedeném závěru nemůže nic změnit ani dílčí tvrzení žalobkyně, že nelze při poskytování spotřebitelského úvěru předpokládat nepoctivé jednání ze strany žadatele, resp. že nelze požadovat po poskytovateli„ detektivní“ prověřování, zda žadatel nepáchá trestnou činnost úvěrového podvodu. Zákon (ZSÚ) zřetelně stanoví povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru dostatečně a s odbornou péčí prověřit schopnost žadatele takový úvěr splácet. Ani zákon ani soud neočekává, že bude poskytovatel spotřebitelského úvěru provádět detektivní práci, a posuzovat, zda žadatel páchá trestný čin. Žalobkyně je ovšem ze zákona povinna zjistit a ověřit skutečné příjmy i výdaje žadatele o spotřebitelský úvěr, což neučinila, resp. učinila nedostatečně, resp. z tohoto prověřování zjevně vyplývalo, že žalovaný nemá dostatečné příjmy, které by mu umožňovaly splácet splátky dle shora uvedené smlouvy. ZSÚ nestanovuje přesný výčet listin, které si má poskytovatel úvěru vyžádat. jméno pro dostatečné doložení musí provést primárně poskytovatel úvěru, a to podle konkrétní situace. jméno zkoumání bude odlišná za situace, kdy žadatel o úvěr je klientem poskytovatele úvěru, a poskytoval úvěru má tak přehled o příjmech a výdajích žadatele prostřednictvím pohybů na jeho běžném účtu. Odlišná situace je však, pokud žadatel o úvěru klientem poskytovatele není. Úvaha v tom směru, že se takového žadatele poskytovatel alespoň dotáže na výši jeho běžných výdajů a vyžádá si potvrzení o výši jeho příjmů, je úvahou elementární. Schopnost žadatele splácet úvěr totiž jednoznačně plyne z výše jeho disponibilních příjmů. Z pohledu soudu se nejedná o nepřiměřenou administrativní zátěž a tuto činnost nelze nahradit prostřednictvím matematického modelu, který nezohledňuje konkrétní příjmy žadatele o spotřebitelský úvěr. Je zcela v pořádku, že poskytovatel spotřebitelského úvěru předpokládá, že doklady o příjmech či majetku jako jsou výplatní pásky či výpisy z účtů obsahují pravdivé údaje. Nicméně samotné požadování jejich předložení není ani prací detektivní ani prací orgánů činných v trestním řízení. Jde o nezbytné minimum, které může naplnit smysl tzv. kontroly úvěruschopnosti dle ZSÚ. Tím spíše shora uvedené platí, pokud poskytovatel úvěru dokonce řádně vyžádá doklady o příjmech žadatele o spotřebitelský úvěr, a právě z nich vyplývá, že údaje uvedené samotným žalovaným těmto dokladům neodpovídají 20. Jelikož nebyla uzavřena platná smlouva o úvěru, ale bylo prokázáno, že došlo k poskytnutí částky 12 000 Kč žalované, má žalobkyně nárok na vrácení poskytnutých finančních prostředků v dosud neuhrazené výši z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 občanského zákoníku. Od částky 12 000 Kč je zapotřebí odečíst žalovanou zaplacené finanční prostředky ve výši 3 200 Kč, žalovaná tak dosud nevrátila žalobkyni částku ve výši 8 800 Kč. Soud proto žalobkyni v tomto rozsahu vyhověl a uložil žalované jí tuto částku zaplatit, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 800 Kč od datum do zaplacení. Úrok z prodlení soud určil v souladu s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence údajů o skutečných majitelích), tedy ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, přičemž repo sazba ke dni datum činila 0,25 procentního bodu. Do prodlení se žalovaná dostala až dne datum, den poté, kdy jí uplynula lhůta k plnění stanovená jí v dopise„ výzva k plnění.“ Lhůtu k plnění soud určil dle § 160 o.s.ř., jelikož neshledal důvod se od této lhůty odchýlit. Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl 21. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalovaná sice byla v řízení úspěšnější, ale nevznikly jí žádné náklady. Soud proto žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 (patnácti) dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Ústí nad Labem. Nesplní-li povinný dobrovolně rozsudkem uložené povinnosti, může se oprávněný domáhat nařízení soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce (§ 251 o.s.ř.).