8 C 232/2025

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Davidem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně , sídlem Adresa žalobkyně , zastoupená advokátem Jméno advokáta , sídlem Adresa advokáta , proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované , o zaplacení 103 515,84 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši , částka, , a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši , částka, splatných vždy do posledního dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá do výše , částka, spolu s úrokem z prodlení 12 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná osoba s žalobkyní (resp. jejím právním předchůdcem společností , název, – dříve , název, ) prostřednictvím internetových stránek , název, uzavřela dne , datum, smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byla postupně čerpána částka celkem ve výši , částka, na účet žalované osoby (č. , č. účtu, ) s tím, že úvěr měl být nejpozději splacen dne , datum, na sdělené číslo účtu pod sjednaným variabilním symbolem. Následně žalobkyně doplnila žalobu tak, že celková čerpaná částka byla ve výši , částka, , a při zohlednění 12 dílčích plateb od , datum, do , datum, v celkové výši , částka, je dlužná částka ve výši , částka, , která se skládá z jistiny , částka, , náhrady účelně vynaložených výdajů , částka, , a úroku , částka, , s tím, že k žalobě přikládá toliko poslední splatnou fakturu, neboť je jich velký počet. Dále odkazuje na upomínky k zaplacení. A žádá přiznat úrok z prodlení v zákonné výši z celé dlužné částky od , datum, . Úvěruschopnost žalované osoby právní předchůdkyně žalobkyně kontrolovala „výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji“ s tím, že ponechává 10 % rozdílu a lustrací dostupných databází , název, a neměla pochybnost o úvěruschopnosti žalované osoby s tím, když ta „sdělila, že má příjem“, a pokud takovou pochybnost měla ona, měla to sdělit původnímu věřiteli. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, . Žalobkyně rovněž souhlasila s žádostí žalované, aby jí bylo umožněno splatit dlužnou částku v měsíčních splátkách , částka, .

2. Žalovaná osoba podala proti původně vydanému elektronickému platebnímu rozkazu odpor a k věci samé se vyjádřila tak, že nárok celý do důvodu i výše neuznává. Jako důvod uvedla, že smlouva je neplatná, 1) nedostatek právního jednání pro uzavření smlouvy na dálku, 2) rozpor obsahu smlouvy a dobrým mravům a 3) nesplněním povinnosti kontroly úvěruschopnosti ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru. Měla za to, že smlouva je proto neplatná, a závazek, který ji vznikl, je toliko z titulu bezdůvodného obohacení. Původně uvedla, že celkem vyčerpala od právního předchůdce žalobkyně částku ve výši , částka, a zaplatila , částka, , ovšem při jednání uvedla, že šlo o početní chybu, a prohlašuje za nesporný obsah listinného důkazu , název, který dokládá tvrzení žalobkyně o celkové vyčerpané částce , částka, a celkem zaplacené částce , částka, . Žalovaná se dále uvedla, že by byla schopná uhradit dlužnou částku z titulu bezdůvodného obohacení ve splátkách , částka, měsíčně, a žádala o takto stanovenou splatnost.

3. Soud nařídil jednání k projednání věci na den , datum, , na kterém požádala žalovaná o přerušení řízení, neboť spor v té době byl řešen u , název, nicméně po zastavení řízení u , název, , soud pokračoval v řízení nařízením jednání na den , datum, , ze kterého se žalobkyně omluvila, aniž by žádala odročení jednání (žalovaná se dostavila), soud proto věc projednal dle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalobkyně, a z předložených listinných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Soud se primárně zabýval splněním povinnosti tzv. kontroly úvěruschopnosti spotřebitele, která stíhá poskytovatele spotřebitelského úvěru před samotným uzavřením smlouvy. Soud tak především nemá za zjištěné, že právní předchůdce žalobkyně ověřoval úvěruschopnost „výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji“ žalovaného, když žaloba je prosta jakýchkoli tvrzení o konkrétně zjištěných a ověřených příjmech, resp. výdajích žalovaného. Obdobně nejsou předloženy jakékoli listinné důkazy, a to ani k další části tvrzení žalobkyně, že byly lustrovány shora vypsané registry. Soud vyzval, žalobkyni ještě před soudním jednáním k doplnění žaloby, ovšem žalobkyně na výzvu soudu nijak nereagovala.

5. Z nedatované listiny úvěrové smlouvy „uzavřené s klientem dne , datum, “ a z listin Standardních informací o spotřebitelském úvěru a Standardní podmínky úvěrové smlouvy (dále také VOP) má soud za zjištěné, že , název, sepsala prostředky na dálku s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru na maximální úvěrový limit ve výši , částka, . Smlouva měla být uzavřena na dobu neurčitou, a termín splatnosti byl sjednán „patnáct dnů od data Výpisu“. „Výpis“ je definován (bod 2.10 VOP) jako dokument, který se vydává každých 30 dnů, obsahuje transakční období, zůstatek z předchozího období, částky a data čerpání a splátek a mimo jiné splátku a termín splatnosti další „minimální splátky“. Minimální splátka je definována ve smlouvě jako minimální částka, kterou musí zaplatit žalovaný do termínu splatnosti, a to 13 % z celkové splatné částky nebo , částka, , pokud by splátka byla nižší. Úrok byl sjednán v sazbě 0,4026 % denně, tj. 146,949 % ročně. Každý měsíc měl poskytovatel spotřebitelského úvěru vyúčtovat žalovanému aktuální splátku s termínem splatnosti 15 dní od data Výpisu (v žalobě označený jako „faktura“, a listina předložena k důkazu označena anglickým slovem „invoice“). Dále mělo být rovněž sjednáno, že , částka, je poplatek za prodlení, který bude vyúčtován příp. v pravidelném „Výpisu“. Naopak z těchto listin nelze mít za prokázané tvrzení žalobkyně, že byla poskytnuta částka ve výši , částka, dle původních žalobních tvrzení; takto závazky v předložených listinách sjednány nejsou.

6. Žalobkyně předložila dle vlastního tvrzení pouze poslední splatnou „fakturu“ nedatovanou s datem splatnosti k , datum, . V jejím rámci je vyúčtována celková dlužná částka , částka, , aktuální povinná částka k zaplacení ve výši , částka, , neuhrazené částky z minulého období ve výši , částka, a minimální částka k zaplacení ve výši , částka, . Jiné „faktury“ žalobkyně nepředložila s odůvodněním, že jich je mnoho. Soud tedy především vychází z dalších předložených listin – nazvaných , název, (přehled plateb a čerpání) (listiny označené jako , název, (doklad čerpání), které jsou sjetinami jednotlivých plateb a čerpání revolvingového úvěru neprovedl pro nadbytečnost, neboť jen rozepisovaly celkový soupis plateb a čerpání). Soud má za zjištěné, že dne , datum, poskytovatel spotřebitelského úvěru zaznamenal 1. čerpání úvěru (označených v přehledu slovem „withdrawal“ (výběr), a ve výši , částka, a celkem výběrů v souhrnné částce , částka, , současně bylo vydáno 18 faktur (označených slovem „invoice“), a bylo zaznamenáno 13 jakýchkoli průběžných plateb (označených slovem „payment“) v celkové výši , částka, (tj. vyjma převodu dlužných částek k ukončení smlouvy). Soud tak má za to, že z vyčerpané částky zůstalo neuhrazeno , částka, .

7. Poučení žalobkyně dle § 118a o.s.ř. ať již k doplnění skutkových tvrzení ohledně kontroly úvěruschopnosti nebo ohledně jednotlivých čerpání či plateb žalovaného, a k předložení důkazů k stávajícím nebo doplněným tvrzením, soud přistoupit nemohl, neboť se žalobkyně nedostavila k nařízenému jednání.

8. Z listin smlouvy o opakovaném postoupení pohledávek ze dne , datum, , dodatku č. , hodnota, ze dne , datum, vč. seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení ze dne , datum, , vč. podacího lístku, má soud za zjištěné, že pohledávky za žalovaným byly postoupeny na žalobkyni, a toto postoupení bylo žalovanému oznámeno.

9. Z listiny výzva k zaplacení ze dne , datum, vč. podacího lístku ze dne , datum, má soud za zjištěné, že žalobkyně vyzvala zástupcem z řad advokátů žalovaného k zaplacení vymáhané částky před podáním žaloby.

10. V rámci právního posouzení především soud nejprve částečně zastavil řízení v rozsahu zpětvzetí návrhu ve smyslu § 96 odst. 2 a 4 o.s.ř. Postoupení pohledávky a její oznámení žalovanému ve smyslu § 1879 a § 1880 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (jinak jen o.z.) bylo prokázáno. Po právní stránce soud věc posuzoval jako občanskoprávní vztah ze smlouvy o spotřebitelském úvěru dle § 2395 o.z., na níž se vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZSÚ“). Dle názoru soudu především v daném případě žalobkyně neprokázala, že (její právní předchůdkyně) postupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované osoby splácet poskytnutý úvěr (§ 86 odst. 1 ZSÚ, příp. srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). V žalobě zcela absentují konkrétní tvrzení ohledně zjištěných příjmů a výdajů žalovaného, přestože je uvedeno, že z nich bylo před poskytnutím spotřebitelského úvěru vycházeno. Žalobkyně ani nedoložila tvrzení ohledně kontroly různých registrů, a to ani na dodatečnou výzvu soudu. Ve skutečnosti tak nezjišťovala ani neověřila příjem žalovaného, resp. ověření nedoložila soudu. Ověření příjmů spotřebitele je nezbytné minimum pro jakoukoli kontrolu jeho úvěruschopnosti. Smlouvu o spotřebitelském úvěru proto soud ve smyslu § 87 ZSÚ a § 588 o.z. posoudil jako neplatnou, neboť narušuje veřejný pořádek tím, že nebyla splněna veřejnoprávní povinnost žalobkyně vyplývající ze ZSÚ. , adresa, rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Tvrzení žalobkyně, že sama žalovaná prohlásila, že „má příjem“ a „je schopna splácet úvěr“, či že dokonce je na samotném spotřebiteli, aby při pochybnostech o vlastní schopnosti splácet spotřebitelský úvěr toto sdělil poskytovateli, je zcela opačným chápáním úpravy tzv. kontroly úvěruschopnosti, než jak vyplývá z úpravy ZSÚ.

11. Soud odkazuje na již ustálenou rozhodovací praxi vyšších soudů. V rozsudku č. j. , spisová značka, ze dne , datum, Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že „součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností.“. Dále uvedl, že „je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. V rozsudku sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, Nejvyšší soud České republiky mj. uvedl, že „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“. V nálezu sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, Ústavní soud mj. uvedl, že „nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ V tomtéž nálezu Ústavní soud dovozuje, že výše uvedenou judikaturu lze aplikovat i na § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila bez ohledu na aplikaci ZSÚ z roku 2010 nebo z roku 2016.

12. Vyplacená částka žalované osobě, tak byla vyplacena bez právního důvodu, a mezi účastníky vznikl vztah z bezdůvodného obohacení. Vzniká zde proto povinnost vydat bezdůvodné obohacení odpovídající vyplacené částce žalobkyní, kterou dosud žalovaná osoba nezaplatila (§ 2991 odst. 1 o.z.); k tomu srov shora. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (jako ochuzený) poskytla osobě žalované (jako obohacené) částku , částka, , a ta zaplatila žalobkyni celkem částku ve výši , částka, , k vrácení stále zbývá částka , částka, , jež představuje bezdůvodné obohacení žalované. Poněvadž splatnost bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena, a s přihlédnutím k § 87 odst. 1 ZSÚ soud nemá žádné informace o možnostech žalované osoby vrátit bezdůvodné obohacení nad rámec její žádosti o měsíční splátky , částka, , přičemž žalobkyně s touto splatností souhlasila, vychází soud z toho, že se účastníci shodují. Soud proto určil splatnost v měsíčních splátkách , částka, dle návrhu žalované (§ 160 o.s.ř.), a to vždy do posledního dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž rozsudek nabyde právní moci. Soud proto přiznal shora uvedenou částku s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, a v uvedené splatnosti, a s ohledem na neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru jako celku ve zbytku žalobu zamítl.

13. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., když poměrně úspěšnější byla v řízení žalovaná, nicméně ta se výslovně nároku na náhradu nákladů řízení vzdala.