8 C 386/2020

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Davidem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně , zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno , sídlem adresa , proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované , zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení , sídlem adresa , o zaplacení 34 848,17 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Soudem ustanovené zástupkyni žalované z řad advokátů Mgr. [jméno] [příjmení], se přiznává za její zastupování v řízení odměna a náhrada v celkové výši 9 200 Kč, které ji bude vyplaceno účtárnou zdejšího soudu na číslo účtu, které sdělila do protokolu.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení žalované určené v bodu III. výroku tohoto rozhodnutí, a to České republice na účet Okresního soudu v Ústí nad Labem, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Žalobou (resp. návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala zaplacení shora uvedené částky z titulu neplaceného revolvingového úvěru. Žalobkyně uzavřela s žalovanou dne [datum] smlouvu o úvěru, jejíž součástí byly obchodní„ úvěrové“ podmínky [anonymizováno] (dále jen VOP). V rámci této smlouvy byla uzavřena také smlouva o revolvingovém úvěru, která se stala účinnou použitím úvěrové karty za podmínek upravených ve VOP. Na základě této smlouvy žalobkyně žalované poskytla úvěrový rámec ve výši 36 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splácet pravidelnými splátkami dle VOP či sazebníku vč. úroků a poplatků vždy nejméně 4 % z vyčerpané částky. Za celé období úvěrového vztahu žalovaná vyčerpala částku ve výši 73 619 Kč a uhradila částku ve výši 76 677 Kč. Jelikož ovšem žalovaná řádně splátky nehradila, žalobkyně ke dni [datum] zesplatnila úvěr a požadovala uhradit celý zůstatek dluhu ve výši 34 848,17 Kč (z toho 33 908,01 Kč jistina po splatnosti, 140 Kč poplatky dle sazebníku poplatků, 330 Kč náklady na vymáhání dle VOP za 4 výzvy, 470,16 Kč smluvní pokuta dle VOP 8 % z dlužné částky po více než 7 denním prodlení) a dále příslušensví, které tvoří nesplacený úrok a úrok z prodlení. Žalovaná ovšem ani na výzvu dluh neuhradila.

2. Žalovaná nárok žalobkyně neuznává. Nejprve se ve věci vyjádřila tak, že úvěrovou kartu použila pouze jednou (500 Kč) a splatila, posléze připustila, že není schopna rozlišit, jaký úvěr z vícero úvěrů poskytnutých žalobkyní v průběhu let splácela, nicméně odmítla, že by na revolvingový úvěr prostřednictvím úvěrové karty čerpala vyšší částky, jak vyplývá z úvěrového účtu, neumí si vysvětlit, jak by se to mohlo stát, a vyslovila podezření, že ji byla karta zneužita, neboť byla přesvědčena, že do roku 2018 kartu měla uloženu doma a nepoužila ji. U některých míst, kde měla úvěr čerpat ani neví, kde se nachází. Následně žalovaná namítla, že smlouva o revolvingovém úvěru byla nesrozumitelná a neurčitá, a to především ohledně úročení, když podstatné náležitosti smlouvy byly obsaženy ve VOP, a ze smlouvy ani nevyplývá, že by s nimi žalovaná byla seznámena. [příjmení] text smlouvy o revolvingovém úvěru je nepřehledný, když se nachází pouze ve 2 řádcích textu napsaného velmi malým písmem, který pouze odkazuje na úpravu ve VOP, přičemž výše úroku nevyplývá ani ze VOP, když je odkázáno na sazebník, který žalobkyně ani nepředložila. Taková smlouva nemůže být považována za platnou ani v právní úpravě v roce 2008 s ohledem na postavení žalované jako spotřebitele. Především úroky, poplatky a smluvní pokuta jsou sjednány neplatně, když nejsou součástí smlouvy. Neboť z tvrzení žalobkyně i zjištění policie ČR vyplývá, že žalovaná zaplatila víc, než kolik vyčerpala, žalovaná navrhla žalobu zamítnout.

3. K návrhu žalované soud rozhodl o jejím osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů ve smyslu § 30 odst. 2 zák č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Soud dále nařídil jednání na dny [datum] a [datum], ze kterých se zástupce žalobkyně omluvil s tím, že netrvá na odročení jednání. Soud proto jednal v jeho nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 o.s.ř. a z provedeného dokazování dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Z úvěrové smlouvy ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o úvěru (která není předmětem tohoto řízení), v jejímž rámci mezi výrazně hůře čitelnými dalšími podmínkami úvěru byla také ujednání vedoucí k uzavření 2 smluv o revolvingových úvěrech – revolvingovém úvěru I., resp. revolvingovém úvěru II., který dále žalobkyně označovala jako RÚ I., resp. RÚ II. Předmětem této žaloby pak je RÚ I. Ujednání spočívá toliko v tom, že podpisem„ hlavní“ smlouvy o úvěru, je uzavřena současně mimo jiné RÚ I., na základě které vzniká žalované právo čerpat úvěrový rámec za podmínek, které jsou jinak zcela uvedeny nikoli v této smlouvě, ale v „ Úvěrových podmínkách“ (hl. 9, 10, 11, 12), které byly sjednány jako součást smlouvy.

5. Z úvěrových podmínek [anonymizováno] (dále jen VOP) bylo zjištěno, že obsahují další ujednání ke shora uvedené úvěrové smlouvě (hl. 1 – 8), a dále veškerá ujednání RÚ I. (hl. 9 – 12), odkazovaná ujednání RÚ II. (hl. 13) a závěrečná ustanovení ke všem třem uzavřeným úvěrovým smlouvám (hl. 14). K RÚ I. bylo zjištěno, že její platnost je sjednána ke dni podpisu úvěrové smlouvy a účinnost ke dni prvního čerpání RÚ I. prostřednictvím úvěrové karty, která je k jeho čerpání určena a žalobkyní přiložena k úvěrové smlouvě. Úvěrový rámec byl sjednán ve výši 15 000 Kč, resp. ve výši vyšší, kterou mohla žádat žalovaná (hl. 9, § 4), a to až do výše, kterou by jí sdělil pracovník žalobkyně v telefonickém rozhovoru při povinné aktivaci úvěrové karty, resp. dle uvážení žalobkyně, ovšem maximálně do výše částky 200 000 Kč (hl. 10, § 10). Žalovaná se zavázala splácet poskytnutý úvěr splátkami ke každému 20. dni v měsíci ve výši 4 % ze sjednaného úvěrového rámce platnému ke dni splatnosti dané splátky (hl. 10, § 5). Úroková sazba nebyla sjednána ani v těchto VOP, když bylo k její výši odkázáno na sazebník žalobkyně platný vždy ke dni splatnosti splátky s možností jejího ovlivnění tzv. odchylkou ve výši 0 %, resp. ve výši odchylky, kterou je oprávněna žalobkyně kdykoli opakovaně změnit, a tuto změnu pouze oznámit žalované (hl. 10, § 8). Dále byly ve VOP sjednány různé varianty smluvních pokut a sankčních poplatků (hl. 14, § 3 – 5), a možnost žalobkyně žádat splacení celého nesplaceného úvěru a příp. odstoupit od smlouvy zcela, pokud se žalovaná dostane do prodlení se splácením minimálně dvou splátek nebo jedné splátky déle než 3 měsíce (hl. 7, § 3 s přihlédnutím k hl. 9, § 10).

6. Z transakční historie ke dni [datum] (výpis čerpání, splátek a úhrad) bylo zjištěno, že první čerpání úvěru provedla žalovaná dne [datum] výběrem částky ve výši 4 000 Kč z bankomatu [anonymizováno] [číslo] v [anonymizováno] ulici [číslo], různé částky čerpala i nadále až do dne [datum] (rovněž výběr z totožného bankomatu ve výši 300 Kč). Předepsané splátky řádně splácela až do dne [datum]. Následnou splátku [číslo] předepsanou ve výši 1 470 Kč zaplatila pouze do výše 270 Kč a splátku [číslo] předepsanou do výše 1 486 Kč uhradila pouze do výše 1 100 Kč. Za celou dobu trvání úvěru žalovaná čerpala celkem částku ve výši 73 619 Kč a uhradila částku ve výši 76 677 Kč.

7. Z účastnického výslechu žalované bylo toliko zjištěno, že žalovaná uzavírala různé úvěrové smlouvy s žalobkyní na pořízení vybavení domácnosti, nicméně se zjevně plně neorientuje v rozlišení jednotlivých smluv a závazků, které má uzavřeny s žalobkyní. Platila řádně podle vyúčtování předepsaných splátek pravidelně zasílány, do doby než neměla na předepsanou splátku či měla za to, že na předepsanou splátku nemá žalobkyně právo. Žalobkyně nevěděla, jaké konkrétní podmínky jsou s plněním povinností z uzavřené smlouvy spojeny.

8. Z vyrozumění Policie ČR ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], vyplývá, že nebyl zjištěn žádný trestný čin spojený s (ne) uzavřením smlouvy, příp. zneužití úvěrové karty.

9. Ze shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru o skutkovém stavu: Žalovaná s žalobkyní uzavřely smlouvu o revolvingovém úvěru (RÚ I.) dne [datum], přičemž následně tuto smlouvy„ aktivovala“ žalovaná použitím úvěrové karty dne [datum]. Písemně uzavřená smlouva je součástí jiné úvěrové smlouvy, když v nepřehledné části psané malým písmem obsahující další podmínky (jiné) úvěrové smlouvy je toliko věta o uzavření RÚ I., resp. RÚ II., a na veškerá ujednání včetně úvěrového rámce, úroku i smluvních sankcí je odkázáno na VOP ([anonymizováno]). Ani ve VOP není sjednána konkrétní výše úrokové sazby, když je odkázáno na nedoložený Sazebník žalobkyně, a ujednána možnost žalobkyně oznámit kdykoli jakoukoli změnu výše úrokové sazby prostřednictvím tzv. odchylky. Za dobu od [datum] žalovaná celkem načerpala z úvěru částku ve výši 73 619 Kč, a naopak zaplatila částku ve výši 76 677 Kč Ani šetřením Policie ČR se nepotvrdilo, že by žalovaná smlouvu neuzavřela či by byla zneužita její úvěrová karta třetí osobou. Naopak má soud za zjištěné, že žalovaná se zcela neorientuje ve svých závazcích ve vztahu k žalobkyni, minimálně nevěděla, jaké podmínky ze smlouvy (či dalších smluv uzavřených s žalobkyní) vyplývají vč. sjednaného způsobu splácení a úroku. Toliko mechanicky plnila jednotlivá měsíční vyúčtování splátek předložená žalobkyní, a to až do doby, než nebyla schopna ze svých prostředků splátku uhradit, nebo dospěla k názoru, že na další splátku žalobkyně ani nemá právo. Soud provedl i další důkazy, ovšem s ohledem na zjištěný skutkový stav, a jeho právní posouzení (srov. níže) z nich pro potřeby tohoto rozhodnutí nedospěl k žádným relevantním skutkovým zjištěním.

10. Po právní stránce soud věc posuzoval jako občanskoprávní vztah, a s přihlédnutím k § 3028 odst. 1, 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 1 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném před [datum], dále jen„ o.z.“) a obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. ve znění účinném před [datum] (dále jen“ obch. zák.“). V posuzované věci se jedná z obsahu tvrzení žalobce o spor z nesplacené smlouvy o úvěru ve smyslu § 497 obch.z.

11. Podle § 497 obch. zák. se smlouvou o úvěru věřitel zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 502 obch. zák. je dlužník od doby poskytnutí peněžních prostředků povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné.

13. Podle § 504 obch. zák. dlužník je povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednané lhůtě, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení věřitelem požádán.

14. Podle § 506 obch. zák. je-li dlužník v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy.

15. Podle § 273 odst. 1 obch. zák. lze část obsahu smlouvy určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené.

16. Podle § 262 odst. 4 obch. zák. se ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

17. Podle § 52 odst. 1 obč. zák. jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel.

18. Podle § 55 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 jsou neplatná. V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.

19. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. Spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

20. Soud především dospěl k názoru, že v případě posuzované smlouvy jde s ohledem na postavení účastníků o smlouvu spotřebitelskou. Taková smlouva musí splňovat i podmínky stanovené v ust. § 51a až § 65 obč. zák. (srov. § 262 odst. 4 obch. zák.). V dané věci má soud za to, že situace, kdy žalovaná uzavřela (jinou) smlouvu o úvěru, v jejímž rámci jako předem připravená možnost bylo ujednání o uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru (dvou dalších smluv), při použití přiložené úvěrové karty, přičemž text tohoto ujednání je ukryt do části listiny psané velmi nepřehledným a malým písmem, a které toliko odkazuje pro veškeré další náležitosti revolvingové smlouvy na VOP, jako zcela nepřehlednou a nesrozumitelnou, a jako taková nesplňuje požadavek zákona vtělený do § 56 odst. 1 obč. zák. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru, je její podstatnou částí (§ 497 obch. zák.). Pokud základní náležitost smlouvy jakou je sazba úroku není sjednána v samotné smlouvě, má soud za to, že v této části je smlouva neplatná. To samé platí tím spíše pro sankční ujednání, jakými jsou poplatky a smluvní pokuty. Soud si je vědom možnosti sjednat část smlouvy odkazem na VOP (§ 273 odst. 1 obch. zák.), ovšem v případě spotřebitelských smluv nikoli v té části smlouvy, která upravuje základní náležitosti smlouvy jako je úrok, příp. srozumitelný způsob výpočtu úroku či splátek obecně, a nebo ujednání sankčních. V posuzovaném případě je ve své podstatě celá smlouva upravena ve VOP a úroková sazba dále složitým výpočtem v rámci vzorečku pod heslem„ základní úroková sazba“ 2,2 % měsíčně, kterou je možno navýšit procentuální„ odchylkou“. Taková smlouva je jednostranně nevyvážená v neprospěch spotřebitele, který v okamžiku jejího uzavření nemá srozumitelnou a určitou představu o podmínkách smlouvy. Soud má proto za to, že předmětná smlouva o revolvingovém úvěru je neplatná v části o úroku, poplatků a smluvní pokutě (§ 56 odst.1 obč. zák.), a to neplatná absolutně dle ust. § 39 obč. zák. (k tomu přiměřeně srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp.zn. 36 ICm 653/2011, 101 VSPH 246/2011).

21. Žalobkyně proto neprokázala, že mezi účastníky došlo k řádnému sjednání výše sazby úroku z úvěru. Z ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné. Výše úroků se řídí především ujednáním stran ve smlouvě, pokud by byly úrok sjednány neplatně, byl by dlužník povinen platit úroky v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Takový zákon ovšem není. Za dané situace by se výše úroků měla rovnat obvyklým úrokům požadovaným za úvěry bankami v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. K takovému zjištění je ovšem nutné alespoň základní tvrzení žalobkyně. Žalobkyně se opakovaně nedostavila na nařízené soudní jednání, k námitkám žalované se proto nevyjádřila, ve věci proto absentuje také jakékoli tvrzení a návrhy důkazů žalobkyně ve vztahu k určení obvyklého úroku ve smyslu § 502 odst. 1 obch. zák., přičemž jde o povinnost právě žalobkyně (k tomu přiměřeně srov. rozhodovací praxi Krajského soudu v Ústí nad Labem, např. rozsudek sp.zn. [spisová značka]). Současně žalobkyně pro svou absenci na soudním jednání nemohla být o svých povinnostech poučena ve smyslu § 118a o.s.ř.

22. Pokud ze skutkových zjištění vyplývá, že žalovaná zaplatila v průběhu smluvního vztahu s žalobkyní více, než kolik bez přihlédnutí k úroku a sankčním poplatkům z úvěrové smlouvy čerpala (srov. shora), neprokázala žalobkyně ani existenci dluhu na jistině, ani na úroku, ani na dalším příslušenství. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl v celém rozsahu (bod I. výroku).

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (jinak jen „o.s.ř.”) tak, že přiznal žalované, která byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč Tyto náklady tvoří paušální náhrada hotových výdajů nezastoupeného účastníka řízení ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., za období, než byl žalované ustanoven zástupce z řad advokátů ve výši 300 Kč za 1 úkony (podání vyjádření ve věci samé, přičemž soud přiznal tuto náhradu pouze jedenkrát, když jde k tíži žalované, že nevylíčila dostatečně své námitky procesní obrany již v rámci prvního vyjádření ve věci a následně je doplňovala). Žalobce je povinen určené náklady řízení zaplatit ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí (§ 160 o.s.ř.) (bod II. výroku).

24. Dále soud rozhodl o nákladech ustanovené zástupkyně žalované z řad advokátů, které hradí stát dle § 140 odst. 2 o.s.ř. a vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen a.t.). Soud přiznal advokátce mimosmluvní odměnu za 4 úkony právní služby (převzetí věci, vyjádření ve věci, účast na jednání dne [datum] a dne [datum] dle § 11 odst. 1 písm. a), d) g) a.t.) ve výši 4 x 2 500 Kč snížených o 20% na 2 000 Kč (dle § 7 bod 6., § 8 odst. 1, § 12a odst. 1 a.t.) a dále náhradu hotových výdajů za každý úkon 4 x 300 Kč (dle § 13 odst. 4 a.t.), to vše navýšené o 21 % DPH, které je advokát povinen odvést (§ 137 o.s.ř.); celkem 11 132 Kč. Soud nepřiznal odměnu za další úkony vyjádření zástupkyně žalované, u kterých šlo o doplnění původně neúplného vyjádření, a proto soudem hodnocené jako neúčelné. Náhrada bude vyplacena prostřednictvím zdejšího soudu na číslo účtu, které zástupkyně sdělí soudu do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (bod III. výroku).

25. Dále soud rozhodl podle § 142 odst. 1 a § 149 odst. 2 o.s.ř. o náhradě nákladů řízení vzniklé ustanovené zástupkyni žalované, které je povinen státu nahradit ten z účastníků, jemuž vznikla povinnost k úhradě nákladů druhého účastníka, jinými slovy účastníku, který ve věci úspěšný nebyl. Tyto náklady jsou rozhodnuty samostatným usnesením (srov. bod III. výroku tohoto rozhodnutí). Povinnost k uhrazení konkrétní částky vznikne právní mocí rozhodnutí o výši těchto nákladů, a žalovaný je povinen je urhadit na účet Okresního soudu v Ústí nad Labem, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (bod IV. výroku).