12 C 230/2015

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl samosoudkyní Mgr. Stanislavou Kubištovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa žalované a žalobkyně zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa žalované a žalobkyně zastoupený advokátem Mgr. jméno jméno sídlem adresa o náhradu nemajetkové újmy ve výši 750 000 Kč

I. Žaloba se ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 750 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 750 000 Kč od 5. 10. 2015 do zaplacení zamítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 56 746 Kč k rukám advokáta žalovaného ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ústí nad Orlicí soudní poplatek ve výši 7 500 Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou ze dne 5. 10. 2015 se žalobkyně domáhala po žalovaném náhrady nemajetkové újmy ve výši 750 000 Kč. Svůj požadavek rozšířila o nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 750 000 Kč od 5. 10. 2015 do zaplacení. Učinila tak podáním ze dne 16. 7. 2018. Změnu žalobního petitu soud připustil usnesením ze dne 12. srpna 2022, číslo jednací 12 C 230/2015-100.

2. Žalobkyně uvedla, že její manžel pan [jméno] [příjmení] pracoval na základě pracovní smlouvy jako řidič kamionové dopravy u žalované společnosti. Dne 6. 10. 2014 žalovaný vyslal manžela žalobkyně na pracovní cestu do Německa a při této cestě došlo k autonehodě. Při této dopravní nehodě manžel žalobkyně utrpěl závažná zranění. V důsledku nepříznivého zdravotního stavu manžel žalobkyně potřebuje pomoct v oblastech základních životních potřeb jako je mobilita, komunikace, stravování, oblékání, obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost. Po těžkém zranění manžela žalobkyně došlo k radikální změně kvality života žalobkyně a její rodiny. Do doby autonehody žili žalobkyně a manžel v harmonickém manželství. Byli si oporou a spolu vychovávali tři děti. V současné době manžel žalobkyně není schopen vykonávat žádné činnosti související se zabezpečováním řádného chodu rodinné domácnosti a péči o rodinu. Veškerou péči o domácnost a děti vykonává žalobkyně. Po autonehodě došlo k omezení společenského života žalobkyně a také samotné rodiny. Došlo tak k citelnému zásahu do soukromí a práva na rodinný život žalobkyně. Vzhledem k intenzitě zásahu do osobnostních práv proto žalobkyně požaduje přiznání peněžité satisfakce, tzv. relutární satisfakce podle § 2959 občanského zákoníku a za přiměřenou považuje částku 750 000 Kč. Výši svého požadavku odůvodnila tím, že je nutné vzít v úvahu, že manžel je v relativně mladém věku invalidní, následky jeho zranění budou přetrvávat po celý život. Žalobkyně také uvedla, že v důsledku nutnosti péče o manžela musela ukončit dne 31. 1. 2015 pracovní poměr u svého zaměstnavatele [právnická osoba] [anonymizováno], [obec], kde pracovala od 1. 8. 2007. Nebýt dopravní nehody, zcela jistě by ve svém zaměstnání pokračovala, neboť pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou. Od 1. 2. 2015 byla evidována jako uchazečka o zaměstnání. Z důvodu neustálé péče o manžela se nemůže zapojit do dalšího pracovního procesu. Ztráta zaměstnání žalobkyně a výrazné omezení příjmu na straně manžela citelně poznamenaly životní úroveň celé rodiny. Poukázala také na to, že dle jejího přesvědčení nebylo prokázáno, že autonehodu zavinil manžel žalobkyně.

3. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil. Navrhl její zamítnutí. Namítl nedostatek pasivní legitimace. Uvedl, že není škůdcem, který zavinil dopravní nehodu. Žaloba proto nemůže být důvodná. Poukázal dále na to, že v případě náhrady nemajetkové újmy podle § 2959 občanského zákoníku nemůže být osoba škůdce ztotožňována s osobou zaměstnavatele v případě jakéhokoliv úrazu zaměstnance. V případě odpovědnosti za škodu způsobenou pracovním úrazem je důležité odlišovat odpovědnost zaměstnavatele za škodu podle zákoníku práce a odpovědnost škůdce za způsobenou škodu podle příslušných ustanovení občanského zákoníku.

4. Žalobkyně i žalovaný poukázali na to, že u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí je vedeno řízení pod sp. zn. 5 C 176/2015, kde je řešena otázka náhrady škody na zdraví způsobené manželu žalobkyně v důsledku totožné dopravní nehody. V tomto řízení je řešena otázka, kdo dopravní nehodu zavinil. Vzhledem k tomu, že otázka zavinění dopravní nehody je důležitá pro rozhodnutí ve shora označené věci, soud řízení přerušil podle § 109 odst. 2 písmeno c) o.s.ř. usnesením ze dne 8. února 2016, č. j. 12 C 230/2015-50. V řízení o náhradu nemajetkové újmy bylo pokračováno po pravomocném skončení řízení vedeného pod sp. zn. 5 C 176/2015.

5. Z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 5 C 176/2015-451 ze dne 2. září 2021 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 21. dubna 2022, č. j. 22 Co 311/2021-508 bylo zjištěno, že manžel žalobkyně byl zaměstnancem žalovaného na pozici řidiče mezinárodní kamionové mezinárodní dopravy. Dne 6. 10. 2014 konal v souladu s pokyny žalovaného pracovní cestu, při které utrpěl vážná zranění. Úraz zanechal na zdraví žalobce trvalé následky, pro něž mu byl přiznán invalidní důchod a příspěvek na péči. Míra zavinění manžela žalobkyně na vzniku škody byla přibližně stejná jako míra zavinění řidiče vozidla [anonymizováno] jedoucího před vozidlem, které řídil manžel žalobkyně. S ohledem na takto učiněný závěr se žalovaný jako zaměstnavatel zprostil své odpovědnosti za škodu vzniklou žalobci danou pracovním úrazem v rozsahu 50 %. Soud uzavřel, že manžel žalobkyně svým způsobem jízdy porušil právní povinnost uloženou mu ustanovením § 19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. a toto porušení bylo jednou z příčin vzniklé škody. Pokud by zachoval při jízdě dostatečnou vzdálenost od vozidla, které jelo před ním, ke škodě by s největší pravděpodobností nedošlo.

6. Projednávanou věc je třeba posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění platném k datu 6. 10. 2014, který však v této době neupravoval možnost jednorázové náhrady nemajetkové újmy při zvlášť závažném ublížení na zdraví zaměstnance. Tento institut byl do pracovněprávní úpravy zaveden novelou zákoníku práce provedenou zákonem č. 285/2020 Sb., Žalobkyně se proto nemůže domáhat náhrady nemajetkové újmy v režimu zákoníku práce tak, jak je nyní upraveno v § 271f tohoto zákona. Odčinění nemajetkové újmy způsobené v důsledku zásahu do absolutního osobnostního práva je možné pouze za podmínek obecné úpravy odškodňování újmy podle § 2894 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

7. Člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo se domáhat toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek (§ 82 odst. 1 občanského zákoníku). Současná právní úprava ochrany osobnosti neobsahuje – na rozdíl od předchozí úpravy uvedené v § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – jako zvláštní nárok z ochrany osobnosti právo na náhradu nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění. Odčinění nemajetkové újmy způsobené v důsledku zásahu do absolutního osobnostního práva je možné pouze za podmínek obecné úpravy odškodňování újmy podle ustanovení § 2894 a následujících občanského zákoníku. Stanoví-li zákon povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmy (tak je tomu též v případě újmy na přirozeném právu člověka chráněného ustanovením v první části občanského zákoníku), posoudí se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu (§ 2894 odst. 2 občanského zákoníku). Z toho plyne, že povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku zásahu do osobnostního práva má jen ten, kdo do tohoto absolutního práva zasáhl zaviněním porušením povinnosti stanovené zákonem ve smyslu ustanovení § 2910 věty první občanského zákoníku, přičemž jeho zavinění ve formě nedbalosti se předpokládá (§ 2911 občanského zákoníku). Způsob a rozsah náhrady za takto způsobenou nemajetkovou újmu se pak řídí ustanoveními § 2951 a následujících občanského zákoníku. K takovému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2669/2021, případně v rozsudku ze dne 10. 3. 2020, č. j. 21 Cdo 710/2019.

8. Podle § 82 odst. 1 občanského zákoníku člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

9. Podle § 2959 občanského zákoníku při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plnění jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Jak již bylo shora uvedeno, princip objektivní odpovědnosti, který jinak ovládá vlastní úpravu ochrany osobnosti, se pro odškodnění nemajetkové újmy na osobnosti nepoužije. Otázka zavinění škůdce je podmínkou pro vznik odpovědnostního závazku k odškodnění újmy.

10. Nárok za způsobenou nemajetkovou újmy ve formě přiměřeného zadostiučinění nelze považovat za zvláštní nárok z ochrany osobnosti vzhledem k taxativnímu výčtu těchto nároků uvedených v § 82 občanského zákoníku. Dochází tak oproti předchozí úpravě (§ 13 zákona č. 40/1964 Sb.) ke změně a nárok satisfakčního charakteru za nemajetkovou újmu je nyní považován za obecný nárok vyplývající ze způsobené nemajetkové újmy. Odčinění nemajetkové újmy způsobené v důsledku zásahu do absolutního práva podle občanského zákoníku je nutné posuzovat podle § 2894 občanského zákoníku. Právě s ohledem na tento závěru není možné přisvědčit důvodnosti nároku žalobkyně ani s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. května 2002, sp. zn. IV. ÚS 315/01, o který svůj nárok opírá, neboť toto rozhodnutí Ústavního soudu respektuje právní úpravu podle starého občanského zákoníku § 13. Jak již bylo shora uvedeno, nová právní úprava zaznamenala v tomto směru zásadní změny.

11. Jak již bylo shora uvedeno, na projednávanou věc nelze stáhnout ustanovení zákoníku práce, kde jsou upraveny podmínky pro vznik odpovědnosti zaměstnavatele za škodu (újmu) při pracovních úrazech a nemocech z povolání, jakož i způsob a dosah náhrady této škody (újmy). Úprava obsažená v zákoníku práce je koncipována jako zvláštní druh objektivní odpovědnosti. To znamená, že jde o odpovědnost zaměstnavatele za výsledek – poškození zdraví, které zaměstnanec utrpěl za stanovených podmínek, aniž by bylo pro vznik této odpovědnosti významné, zda zaměstnavatel v souvislosti s poškozením zdraví zaměstnance porušil své právní povinnosti. V době vzniku škodné události zákoník práce neobsahoval úpravu pro možné odčinění nemajetkové újmy členům rodiny a osobám blízkým svého zaměstnance. Tvrdí-li žalobkyně, že utrpěla újmu na svých přirozených právech a jde o zásah do osobnostního práva na rodinný život a soukromí, je nutné posuzovat tento nárok podle shora označených ustanovení občanského zákoníku. Povinnost nahradit nemajetkovou újmy poskytnutím zadostiučinění se posoudí podle ustanovení o povinnost nahradit škodu. Je tedy nutné zkoumat všechny předpoklady pro uplatnění takového nároku mezi něž patří i zavinění, které vedlo ke vzniku škody.

12. Ve shora označené věci bylo prokázáno již v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 176/2015, že žalovaný jako zaměstnavatel nezavinil ani z nedbalosti škodu, v důsledku které utrpěl vážná zdravotní poškození manžel žalobkyně. Nenese jakoukoliv odpovědnost za újmu vzniklou na osobnostních právech žalobkyně. Žalovaný není pasivně legitimován pro uplatnění takového nároku.

13. S ohledem na shora uvedené, kdy žalovaný není subjektem, který porušil právní povinnost a zavinil vznik újmy na straně žalobkyně, neprováděl soud další dokazování ve věci dle návrhu žalobkyně k výši nemajetkové újmy a její nárok jako nedůvodný zcela zamítl.

14. S ohledem na úspěch žalovaného ve věci soud přiznal v jeho prospěch právo na náhradu nákladů řízení. Jedná se o odměnu za zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sbírky. Soud přiznal vyúčtovanou odměnu advokáta žalovaného za 4 úkony právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení, zpracování vyjádření k žalobě, vyjádření k doplnění žaloby a jednání u okresního soudu, tj. odměnu ve výši 11 300 Kč za každý úkon advokáta. Dále soud přiznal v jeho prospěch právo na náhradu paušálních výdajů v celkové výši 1 200 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Sazba mimosmluvní odměny byla vypočtena podle § 7 odst. 5 advokátního tarifu za užití § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu. Soud dále přiznal žalované straně náhradu za cestovné advokáta k jednání soudu dne 8. 11. 2022 ve směru [obec] – [obec] a zpět při celkové vzdálenosti 40 km. Jedná se o cestovné ve výši 297,60 Kč při užití [značka automobilu], [registrační značka], při průměrné spotřebě 7,6 l motorové nafty na 100 km a základní náhradě za použití silničních motorových vozidel podle vyhlášky č. 511/2021 Sbírky, tj. 4,70 Kč km. Cena pohonných hmot byla stanovena podle vyhlášky č. 511/2021 Sbírky ve výši 36,10 Kč na jeden litr motorové nafty. Soud dále přiznal straně žalované právo na náhradu za promeškaný čas advokáta žalovaného podle § 14 odst. 1 písmeno a) advokátního tarifu ve výši 100 Kč za každou i jen započatou půlhodinu. Celkem se jedná o dvě půlhodiny, tj. 200 Kč. K odměně a náhradě hotových výdajů ve výši 46 897,60 Kč soud přiznal advokátovi žalovaného DPH ve výši 21 %, tj. 9 848,50 Kč podle § 137 odst. 3 o.s.ř. Celkové náklady jsou tak představovány částkou 56 746 Kč a žalobkyně je povinna nahradit je k rukám advokáta žalovaného podle § 149 odst. 1 o.s.ř. ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

15. Soud dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 7 500 Kč, tj. 1 % ze žalované částky podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, položka 3 písmeno d), a ke splatnosti určil lhůtu v délce 3 dnů od právní moci rozsudku podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.