12 C 78/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl samosoudkyní JUDr. Radkou Benešovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , obec a číslo část obce zastoupený/zastoupená: anonymizováno jméno příjmení jméno , adresa , obec a číslo proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného , obec o zaplacení 7 743 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 9.232 Kč zastavuje.

II. Žaloba, kterou se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení částky 5.022,15 Kč jako jistiny, částky 1.030,44 Kč jako úroku, úroku ve výši 19 % ročně z částky 5.022,15 Kč od 22.1.2020 do zaplacení, zákonného úroku ve výši 8,05 % ročně z částky 5.022,15 Kč od 21.1.2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 29.4.2021 domáhal stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 7 743 Kč s příslušenstvím. Žalobce žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce spol. [právnická osoba] uzavřel s žalovaným smlouvu o půjčce [číslo] podle které byla žalovanému poskytnuta půjčka ve výši 16 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce částku 32 589 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 316 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 19,00 % ročně, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 3 753 Kč a náhradu za hotovostní inkaso splátek ve výši 9 520 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté půjčky a poplatku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti ve sto týdenních splátkách ve výši 326 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 1.6.2015. Žalovaný podmínky smlouvy neplnil a splátky řádně nehradil, proto vzniklo věřiteli právo na uhrazení celé částky najednou. Věřitel má právo požadovat úrok z prodlení v zákonné výši z celkové dlužné jistiny, a to od marného uplynutí týdenní lhůty pro úhradu splátky dlužné částky do zaplacení. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalovaného uhrazena v plné výši, úročí se neuhrazené jistina dále úrokem ve výši 19,00 % ročně sjednaném v čl. 3 a 19 Smluvních podmínek. Právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným na žalobce. Žalobce se touto žalobou domáhá zaplacení částky 7 743 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 5 022,15 Kč a dlužné části poplatku ve výši 2 720,85 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 4 252,26 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 3 289,33 Kč, úroků ve výši 19,00% ročně z částky 5 022,15 Kč od 21.1.2020 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 022,15 Kč od 21.1.2020 do zaplacení. Žalobce v žalobě uvedl, že žalovaný do postoupení pohledávky uhradil celkem 24 846 Kč.

2. Žalovaný navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.

3. Soud jednal ve věci v nepřítomnosti žalobce, neboť zástupce žalobce svou neúčast na jednání omluvil, o odročení nepožádal (§ 101 odst. 3 z.č. 99/1963 Sb., občanský soud řád – dále o.s.ř.).

4. Návrhem doručeným soudu dne 18.6.2021 vzal žalobce žalobu co do částky 9 232 Kč zpět, neboť žalovaný po podání žaloby tuto částku žalobci uhradil. Dle § 96 odst. 1, 2, 3, 4 o.s.ř. žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodně, že zpětvzetí návrhu není účinné. To neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začne jednání. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení soud řízení co do částky 9 232 Kč zastavil (výrok I. rozsudku).

5. Soud vzal za prokázaný tento skutkový stav: Právní předchůdce žalobce ([právnická osoba]) uzavřel dne 1.7.2013 s žalovaným smlouvu o půjčce [číslo] na základě které byly žalovanému vyplaceny peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit celkem částku 32 589 Kč. Tato představuje 16 000 Kč jako vyplacenou půjčku, částku 3 316 Kč jako úrok, částku 3 753 Kč za administrativní činnost a částku 9 520 Kč za hotovostní režim splátek. Celkovou částku se žalovaný zavázal splácet ve sto týdenních splátkách po 326 Kč Poslední splátka činila 315 Kč. Z předložené smlouvy soud dále zjistil, že se jedná o formulářovou žalobu, kde jsou údaje o žalovaném, výše zapůjčených peněz i údaje o splátkách vypsány ručně. V záhlaví smlouvy je odkazováno na Smluvní podmínky, které by měly být nedílnou součástí smlouvy a měly by být uvedeny na zadní straně formuláře. Zadní strana smlouvy ale obsahuje údaje týkající se ochrany osobních údajů a oznámení pro možné odstoupení od smlouvy. Zadní strana smlouvy obsahuje podpis žalovaného. Smluvní podmínky jsou připojeny ke smlouvě, neobsahují však podpis žalovaného ani právního předchůdce žalobce. Jedná se o samostatnou listinu. V čl. 2 je uveden údaj o výši roční procentní sazby nákladů (RPSN), a to v několik variantách. V následujícím článku 3 je uvedena výše výpůjční úrokové sazby. Smluvní podmínky dále obsahují v článku 11 právo věřitele požadovat zaplacení zbývající neuhrazené částky v případě nedodržení splátek. V čl. 20 je obsaženo, že smlouva je uzavřena na dobu určitou. Z listiny označené jako uznání dluhu a vyjádření zákazníka k pohledávce ze dne 21.2.2018 soud zjistil, že právní předchůdce žalobce a žalovaný uzavřeli dohodu o splátkovém kalendáři s měsíční splátkou ve výši 1 500 Kč. Z předložené smlouvy o postoupení pohledávek uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce [právnická osoba] a žalobcem [právnická osoba] ze dne 20.1.2020 vzal soud za prokázané, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 20.1.2020, kdy byl zároveň vyzván k úhradě dlužné částky. Žalovanému byla zaslána i předžalobní výzva.

6. S ohledem na shora zjištěné skutečnosti vzal soud za prokázané, že žalovaný převzal od právního předchůdce žalobce půjčku ve výši 16 000 Kč. Dle tvrzení žalobce obsaženého v žalobě zaplatil žalovaný ve prospěch této půjčky částku 24 846 Kč do data postoupení pohledávky a 9 232 Kč po podání žaloby.

7. Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013, a zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platný k datu uzavření smlouvy o půjčce (viz přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

8. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále obč.z), přenechává smlouvou o půjčce věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit mu po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 52 odst. 1 obč.z., spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé dodavatel. Podle § 55 odst. 1 obč. z. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Podle odstavce druhého ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná. Podle § 56 odst. 1 obč.z. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

9. V této souvislosti je nutné poukázat na nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, podle kterého v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na něž spotřebitel připojuje svůj podpis). V pozitivním právu se ochrana spotřebitele promítá například do podoby vyšší informační povinnosti dodavatele, do práva spotřebitele odstoupit od smlouvy, do podoby zákazu u některých ujednání o spotřebitelských smlouvách či do podoby příkazu, v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv, vykládat pro spotřebitele co nejpříznivěji (§ 51 a následujících obč. zák. č. 40/1964 Sb., ve znění platném do 31. 12. 2013). Princip autonomie a vůle a princip rovnosti je doplňován a korigován principem ekvity či spravedlnosti. Zcela jasně je to patrné na ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák., kde je uvedeno, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. V tomto ustanovení je uvedeno, že smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy v neprospěch spotřebitele.

10. Z ustanovení § 6 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění platném k datu uzavření smlouvy a přílohy č. 3 k tomuto zákonu vyplývá, že smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formou a musí obsahovat minimálně všechny informace, které stanoví příloha č. 3 k zákonu o spotřebitelském úvěru. Jedná se o takové informace, které jsou podstatné pro uzavření smlouvy o úvěru, proto musí být obsahem smlouvy samotné, nikoli až v dalších souvisejících dokumentech, například ve všeobecných obchodních podmínkách, jak vyplývá z citovaného nálezu ústavního soudu. Informace ve smlouvě je třeba uvést jasným, výstižným a zřetelným způsobem a jedná se o požadavek, který je třeba vnímat jako kvalitativní doplněk obecných požadavků na srozumitelnost a určitost právního jednání (§ 37 odst. 1 obč.z.). Tento požadavek má rovněž zajistit dostatečnou čitelnost, přehlednost a logické uspořádání textu tak, aby se v něm průměrný spotřebitel bez potíží orientoval. Ne každé právní jednání, které je srozumitelné a určité, je zároveň učiněné jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Z § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. vyplývá, že pokud smlouva o spotřebitelském úvěru neobsahuje informace vyplývající z přílohy č. 3 k tomuto zákonu jasným, výstižným a zřetelným způsobem, neznamená to neplatnost smlouvy jako celku.

11. V případě, kdy smlouva neobsahuje potřebné informace o poskytnutém úvěru, nastávají důsledky zakotvené v § 8 zákona o spotřebitelském úvěru. Sankcí za náležité nesplnění informačních povinností stanovených v § 6 zákona o spotřebitelském úvěru je to, že se spotřebitelský úvěr od počátku považuje za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy uveřejněné Českou národní bankou a ujednání o jiných platbách za spotřebitelský úvěr jsou neplatná. Jediným plněním, které může věřitel požadovat kromě splátky jistiny, je úrok ve výši diskontní sazby České národní banky platné v době uzavření smlouvy. Žádné další poplatky ani jakékoliv jiné platby není spotřebitel povinen platit. V případě, že je spotřebitel již zaplatil, má nárok na jejich vrácení, popř. započtení proti nesplacené části jistiny.

12. S ohledem na ustanovení § 56 odst. 3 písmeno g) obč.z. se soud zabýval přípustností sjednaného poplatku ze smlouvy, když nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy, a podle ustanovení § 55 odst. 2 obč.z. jsou ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 neplatná.

13. S ohledem na shora uvedené, smlouva o půjčce byla žalovaným řádně podepsána. Žalovaný tedy v době podpisu věděl, že celková dlužná částka bude činit 32 589 Kč. Ze smlouvy samotné však nelze dovodit, jakým způsobem věřitel, tj. právní předchůdce žalobce, stanovil výši jednotlivých položek poplatku, zejména úroku z půjčených peněz. Tato smlouva tedy v rozporu s ustanovením § 6 zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. neobsahuje informace stanovené přílohou č. 3 k tomuto zákonu, tedy povinné informace ke spotřebitelské smlouvě. Jednou z těchto povinných informací je stanovení výpůjční úrokové sazby, podmínek upravujících použití této sazby a případně údaj o jakémkoliv indexu nebo referenční úrokové sazbě použitelné pro počáteční úrokovou sazbu, jakož i o době, podmínkách a postupu pro změnu úrokové sazby. Dále také neobsahuje údaj o roční procentní sazbě nákladů na spotřebitelský úvěr (viz příloha č. 3 odst. 1 písmeno e), f) k zákonu č. 145/2010). Smlouva rovněž neobsahuje informace o právu na odstoupení od smlouvy a podmínek, za kterých tak lze učinit. Tuto skutečnost nemůže zhojit tvrzení žalobce o tom, že takové údaje jsou obsahem smluvních podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy. V této souvislosti lze opakovaně připomenout nález Ústavního soudu České republiky I. ÚS 3512/11 ze dne 11. listopadu 2013, v němž Ústavní soud uzavřel, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich často v nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou. Pokud tak i přesto učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.

14. S ohledem na učiněný závěr a s přihlédnutím k ustanovení § 6 zákona č. 145/2010, s přihlédnutím k závěrům vyslovených v nálezu Ústavního soudu citovanému shora a § 8 zákona č. 145/2010 Sb. soud uzavřel, že smlouva o půjčce je v části ujednání o výši poplatku neplatná a to podle § 55 odst. 2 ve spojení s § 56 odst. 1 obč. zák. a žalobci tak pohledávka na zaplacení uvedeného poplatku nevznikla. Jediným plněním, kterého by se mohlo žalobci jako věřiteli dostat, je plnění splátky jistiny s úrokem ve výši diskontní sazby České národní banky platné v době uzavření smlouvy.

15. V předmětné věci žalovaný na smlouvu o půjčce zaplatil 34 078 Kč. Pokud si žalovaný půjčil 16 000 Kč, není povinen žalobci již nic dalšího platit. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

16. Výrok o náhradě nákladů řízení soud učinil podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, když žalobce neměl úspěch ve věci a žalovanému náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.